Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       

       Vytvořit přehledný obraz české literární fantastiky závěrečného období „budování rozvinuté socialistické společnosti“ na malém prostoru této kapitoly bude nesmírně obtížné. Důvodů můžeme nalézt několik: v prvé řadě je to rapidní vzrůst „produktivity“ domácí SF, její těsnější provázání s fandomem, příchod nových osobností (a tedy nových přístupů k literatuře) a co je velmi důležité, názorová a tematická diferenciace uvnitř SF literatury. Autoři druhé poloviny sedmdesátých let se příliš nezabývali (či nesměli zabývat?) reflexí společenské (i politické) situace v naší zemi. Pokud se vůbec ke své současnosti prostřednictvím svých děl vyslovovali, pak to bylo většinou jen v satirické rovině. Socialistická společnost se svými zápornými rysy ještě nebyla tolik pociťována jako eventuální tematický zdroj vědecké fantastiky. Chartou 77 inspirovaní Neviditelní zloději Ludmily Freiové, či Veisův a Petříkův román Zemřeš podruhé s kritickými poznámkami směrem k nemocné společnosti - to byly v této době jen čestné výjimky.

       Ovšem léta osmdesátá přinesla velmi radikální obrat. Dobová diskrepance mezi slovy a činy vládnoucí strany, neradostná současnost a ještě neradostněji tušená budoucnost se staly na několik let hlavním tématem myšlenkově progresívní SF, která se takto začala odklánět od původní funkce SF. Na rozvoji tohoto typu vědecké fantastiky má podstatnou zásluhu jednak rozmach pololegálních fanouškovských časopisů, jednak soutěž o Cenu Karla Čapka (dále CKČ). Drtivá většina autorů, jejichž díla můžeme přiřadit právě sem, náleží k dlouholetým účastníkům této soutěže. Onen „okruh autorů CKČ“ se stal v dějinách současné české SF pojmem s jasně daným významem. Nedomnívejme se však, že by se autoři této skupiny věnovali výhradně společensko-kritické, nebo přímo alegorické SF. Mezi jejich pracemi najdeme i texty hravé, psané výhradně pro pobavení a pro radost ze psaní, stejně jako akční dystopickou „drsnou“ SF, která se v tomto období teprve prodírala na svět. V každém případě tito spisovatelé vnesli do české SF svěží duch obsahové inovace výrazně zesílivší po průniku tzv. přestavby a glasnosti do domácí politiky a částečném oslabení ideových literárních bariér. Jejich texty promlouvaly ke čtenářům svou ironií (i sebeironií), satirou, sarkasmem a často také depresivními dystopiemi s cílenou naléhavostí.

       Proti těmto autorům a jejich tvorbě stál velice široký proud vědeckofantastické literární produkce s velice komplikovanou, snad až chaotickou vnitřní strukturou. Jen málokterý autor byl ve své tvorbě tak vyhraněný, jako např. Jan Hlavička či Ivan Kmínek, jen málokterého z nich můžeme zařadit na systémově definovanou pozici, aniž bychom měli pocit, že vlastně patří úplně jinam. Právě v tomto případě se nutně hlásí ke slovu myšlenka, že veškeré „škatulkování“, tj. snaha o typologickou charakteristiku díla toho kterého autora, je prakticky nemožné. Toto přesvědčení posiluje také fakt, že velká část české SF působí velice homogenním dojmem - stejné problémy, stejné motivy, podobné výrazové prostředky, podobný humor. Nechceme-li díla klasifikovat nefunkčně, např. podle příslušnosti k jednotlivým žánrům nebo podle obsahově - tematického hlediska, musíme přistoupit ke klasifikaci funkční, která však také v tomto případě příliš prokazatelné výsledky nepřinese.

       Celý proud lze rozdělit přibližně do dvou základních typů, které ovšem nejsou charakteristické jen pro tuto část české SF, ale objevují se samozřejmě i jinde („parconisty“ a jim příbuzné autory nevyjímaje). První typ můžeme označit jako oddechový, zábavný, prózy tohoto typu jsou psány především s úmyslem pobavit a zaujmout mnohdy až bizarním nápadem či pointou. Většinou se nesnaží řešit žádný závažnější problém, neboť chápou, že jim to nepřísluší. Mezi jejich autory vyniká zejména Ladislav Szalai. Druhý typ, maje funkci především psychologicky a sociálně formující a výchovnou, je ve svém jádru moralistní, nabádavý, předkládá čtenáři látku k přemýšlení, otvírá řadu závažných problémů, resp. vztyčuje varující ukazovák. Tyto problémy se však většinou netýkají jevů přímo souvisejících se socialistickou realitou osmdesátých let, spíše se jedná o obecnější problémy člověka a lidstva, které nemusejí být vždy vázány na konkrétní společnost, ba dokonce jejich společenské vazby mohou být zcela volné. Navíc povídky většinou postrádají onu tíživou naléhavost ústřední myšlenky, již známe z velké části (i humorných) prací parconské skupiny a jejích ideových souputníků. Prózy druhého typu pokrývají velice široké výpovědní spektrum od moralit v pravém slova smyslu (Švejda, Martin) až po nenápadná upozornění obratně skrytá ve více (Rosenbaum) či méně (Kostka, Kratochvíl) atraktivním příběhu. Již zde ale zjistíme, že jen velmi málo prací lze označit jako „čistý“ typ. Za příklad průniku obou typů nám může sloužit třeba Eduard Martin, jehož povídky jsou zcela nepochybně psány s úmyslem pobavit i přinutit k zamyšlení nad sebou samým. Která funkce je pro vnímatele zjevnější (či primární), záleží jen a pouze na jeho subjektivním hodnocení.

       S jistou dávkou nutného zobecnění můžeme říci, že práce prvního typu se spíše kloní k preferenci SF nápadu jako osnovy díla. Zobrazené příběhy jsou buď zcela bezproblémové, nebo se zabývají uměle vytvořenými pseudoproblémy. Jejich řešení je ovšem pouze záminkou pro prezentaci SF motivů a rozvinutí fabule. Hrdinové těchto próz pokrývají spektrum od českého Honzy ve skafandru až po karikatury typických postav vědecké fantastiky. Ze zřejmých důvodů se tento typ omezuje jen na povídky, sebenosnější a sebeinvenčnější SF motiv (nápad) není sám o sobě s to unést tíhu románového zpracování. Zvláštní postavení zde zaujímají povídky s tajemstvím, texty psané především s ohledem na jejich oddechové zaměření, jejichž příslušnost k SF je ale přinejmenším problematická.

       Druhý typ se vyznačuje spíše snahou o předání jistého poslání. SF motivika je nezřídka odsunuta úplně stranou, u některých prací funguje dokonce jen jako kulisa, a proto se tato díla leckdy pohybují na hranici SF a mainstreamu. Známe ovšem i řadu prací postavených především na SF ideji (a proto přiřaditelných k tzv. čisté SF), které též přinášely další a další příspěvky k sebepoznání člověka (např. Miroslav Kostka). Je velmi zajímavé, že velká část autorů se přímo programově snaží o „myšlenkově hlubokou“ SF. I přes mnohdy humorný a s nadhledem podaný příběh stále prosvítá základní teze, jejíž převedení do jakéhosi „podobenství v kostýmech SF“ se stává základním účelem textu. Jako by se autoři styděli své čtenáře „jenom“ bavit. Kardinální otázkou je, zdali tuto tendenci v naší SF hodnotit kladně či záporně. I dílo postavené na jasné tezi může čtenáře uchvátit svou motivikou či jazykem - exemplárním případem by mohly být romány Páralovy. Ale jestliže se teze stane jediným a vše přečnívajícím smyslem díla, pak ať je SF raději „jen“ nic nepředstírající zábavou.

       Výše uvedený průnik „přestavbového uvolnění“ hraje také úlohu jistého vnitřního periodizačního mezníku. V rámci celé kultury, a tedy i SF, dochází k jistému uvolňování. Vydávané texty se stávají kritičtějšími a otevřenějšími, i když samozřejmě jen v předem daných mezích. Rok 1985 přispěl i k aktivizaci nezávislé SF tvorby, nejlepší práce autorů parconského okruhu byly vytvořeny právě v tomto období. Domnívám se, že zde má kořeny v povídkové tvorbě stále patrnější odklon od moralizující a také stylově přežilé SF směrem k novým variantám fantastiky, které se plně projevily až po roce 1989 a které vedly k větší žánrové pestrosti. Tato konsekventní řada změn probíhala právě uvnitř již zmíněného parconského uskupení stranou pozornosti oficiálního dohledu, ale také bez možnosti publikovat jinde, nežli ve fanzinech a (někdy) antologiích.

       Z uvedeného vyplývá, že struktura české literární fantastiky (dá-li se o struktuře vůbec hovořit) je ve sledovaných letech skutečně komplikovaná a nalézt optimální způsob její prezentace není snadné, pokud se chceme vyvarovat vědomých nepřesností či přílišných zjednodušení. Pokusme se tedy postupovat podle výše naznačeného schématu, přičemž mějme na paměti, že je to pouze jedna z možných variant a že definované kategorie se mohou pro četné autory i pro řadu děl ukázat jako příliš těsné.

       

       Mapovat ideově progresívní tvorbu předlistopadového období je přinejmenším ošidné. Velká část prací z tohoto okruhu se totiž dočkala svého zveřejnění až po roce 1989, důvody snad není třeba objasňovat. Fandom tato díla velmi dobře znal zejména z fanzinů, mimo fandom však pronikla (většinou už v podobě samostatných knižních publikací) teprve po listopadové revoluci. Proto jsem se rozhodl pojednat o těchto pracích podrobněji až v následující kapitole.

       Právě v době předlistopadové má původ obrovská popularita prací Jana Hlavičky a Ivana Kmínka - čelných představitelů parconského okruhu. Jan Hlavička (*1951) byl pravidelným účastníkem CKČ a zřejmě také autorem s nejvyšším počtem umístění v první pětici nejlepších prací. Jen pro zajímavost: 1983 - 2. místo, 1984 - 4. místo, 1985 - 3. místo, 1986 - 5. místo, 1988 - 3. místo¹ a konečně 1989 - 1. místo a zisk Mloka za jednu z nejlepších českých SF povídek vůbec s názvem Hlavou proti vzduchu. Jeho povídky se v osmdesátých letech objevovaly ve fanzinech (zejména v Kočasu a pražském Sci-fi resp. SF)², v časopisech počínaje Světem práce a konče Dikobrazem³ a samozřejmě také v antologiích (především Stalo se zítra a Návrat na planetu Zemi). Velmi podobný osud měly i práce Ivana Kmínka (*1953). Také on vydal celou řadu povídek ve fanzinech (též především Kočas a Sci-fi resp. SF)⁴ a v časopisech (zejména Zápisník a AZ magazín)⁵, dvakrát po sobě se mu podařilo získat Mloka v letech 1983 a 1984. První vítězná povídka - Syntamor zasahuje - ohlásila Kmínkův nesporný talent. Vtipná historka s dokonalými proporcemi a příjemně překvapivou pointou v sobě přes svoji nenápadnost skrývá nový impuls pro rozvoj domácí SF. Kmínek ve své poetice částečně navazuje na Veise, jeho práce je však ještě o poznání uvolněnější a spontánnější. Vědeckofantastický nápad je stále více odsouván z jádra díla a na jeho místo se tlačí jednající osoby se svými až k nevíře životnými charaktery. Jejich přirozenost a charakterová reálnost a realističnost nemůže nezaujmout. Hlavička s Kmínkem stáhli fantastický rozlet SF z kosmických dálav a bizarních vizí budoucnosti do prostředí reálně socialistických sídlišť, domácností a pracovišť. Jejich práce vrchovatou měrou potvrdily stále omílanou tezi, že vědecká fantastika se prostřednictvím smyšlených světů a situací vyslovuje k naší současnosti a jejím problémům. Síla jejich povídek je především v tom, že jejich světy příliš smyšlené nejsou, v tom, že jejich povídky pouze nenápadně zdůrazňují někdy absurdní, někdy úděsné momenty tehdejší skutečnosti a pomáhají čtenáři definovat si svůj vztah k lidem a ke světu. Také druhá Mlokem oceněná povídka Druhý vstup do téže řeky využívá SF motivu jen jako promotoru ke zdánlivě tuctovému příběhu, v němž se s kultivovanou úsměvností nejen dokazuje pravdivost tvrzení o nemožnosti druhého vstupu do téže řeky, ale kde se svým způsobem obráží celková bezvýchodnost doby.

       K oběma autorům se přiblížil také např. Oldřich Sobotka (*1947) svou povídkou Objektivní příčiny, v níž uvrhl mladého Alberta Einsteina do soukolí socialisticky byrokratické vědní mašinérie a předvedl tak její neschopnost dobrat se jakýchkoli převratnějších výsledků. Ve srovnání s Kmínkem či Hlavičkou však dnes jeho povídka působí šedivě a nezajímavě, chybí jí onen literární esprit, aspoň minimální formální rozlet.

       „Parconská skupina“ čítá ještě řadu pozoruhodných autorských osobností - Ladislava Kubice, Josefa Pecinovského, Vladimíra Veverku, Petra Hetešu, Evu Hauserovou, Pavla Kosatíka, Františka Houdka, Jaroslava Jirana, Jaroslava Petra, Milana Vernera, Ivana Adamoviče, Jiřího Procházku a další, přičemž co autor, to individuální přístup a okruh témat. Avšak jen jedinému z nich se podařilo ještě před listopadovým převratem vydat vlastní povídkovou knihu. Byl jím brněnský autor František Novotný (*1944), občanským povoláním výpočetní technik, jemuž roku 1988 vyšla redaktorskou péčí P. Kosatíka kniha povídek Nešťastné přistání. Obsahovala jen osm povídek, poněvadž tři další musely být údajně z ideologických důvodů vyřazeny⁶. Otevřenou společenskou kritiku najdeme tedy jen v jediné, závěrečné povídce nazvané A čím jste vy? Čtenáře překvapí minimálně svou schopností vyhmátnout skutečně závažný, aktuální a všech se dotýkající problém - člověk celoživotně manipulovaný socialistickou propagandou je pojednou „odsunut“ do důchodu, neboť na jeho místo přicházejí dokonalé robotické stroje, a on, ztráceje smysl života, nezřídka páchá sebevraždu. Politická nomenklatura se však vzpírá tento fakt přijmout. Autorův postoj je velice skeptický, přesto ale nelze zcela souhlasit se závěrem Jana Schneidera, že Novotný zde vytváří situaci bez možného adekvátního východiska⁷ pro jedince společností „odložené“. Východisko nabízené hrdinům je vskutku poněkud naivní, iluzorně primitivní - to je ovšem záměr. Novotný totiž místo východiska pro hrdiny nabízí čtenáři možnost hledat vlastní východisko a pomáhá mu uvědomit si elementární složky života každého člověka. Tento fakt se mi na povídkách tohoto druhu jeví zdaleka nejpodstatnější. Ostatní povídky jsou více vybaveny aparátem SF, který však opět slouží jen k intenzifikaci humanistického poselství. Byť Novotný někdy balancuje na hranici sentimentu a sladkobolnosti (Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát), nikdy neupadá do lkaní nad mlékem rozlitým neopatrnou a lehkovážnou civilizací - vše co člověk dělá, dělá na vlastní odpovědnost a ze svých chyb může obviňovat zase jen sám sebe. V titulní povídce své sbírky částečně předznamenal svůj další autorský vývoj. Téma „člověk jako
bůh“ (zpracované celou řadou autorů SF) tentokrát autor varioval v pozemském prostředí tak trochu v duchu dänikenovských teorií, avšak nic nového ve své povídce nepřinesl. A tak čtenáře nejvíce překvapí a pobaví zřejmě jen úvodní kratičká povídka (spíše anekdota) Jsem hodný, tichý chlapec s mimořádně skvěle vypracovanou pointou a s poznáním, že sebedokonalejší umělý inteligentní organismus nemůže nikdy člověku dokonale porozumět, neboť člověk je ve své podstatě čímsi neopakovatelným. Svým explicitním humanismem, ale také jistou tezovitostí a podřizováním děje ústřední ideji⁸, se Novotný chronologicky řadí za Zdeňka Volného, avšak překonává jej větší přirozeností a životností, méně zřetelnou vykalkulovaností a šířeji založenou epičností, mohli bychom říci, že je zatím posledním autorem v hlavní linii české laskavě humanistické povídkové sci-fi. František Novotný také roku 1985 obdržel Mloka za povídku Legenda o Madoně z Vrakoviště, která se ve své době notně vymykala zažitým představám o české SF a byla neobvyklou prací i v kontextu autorova díla. Biblický příběh Panny Marie autor transponoval do daleké budoucnosti a dalekého vesmíru a vytvořil z něj legendu, kterou si vyprávějí roboti „v mihotavě modravém světélkování radioaktivního záření“⁹. V žádném případě se tu nejedná o prvoplánovou historku, variaci na notoricky známé téma, kterých česká SF poznala sdostatek. Novotný nekopíruje původní biblickou látku mechanicky, ale funkčně (a věrohodně) ji přizpůsobuje zvolenému prostředí. Nejde mu o vypointovaný příběh ani o humorné podobenství, jeho cílem je výpověď k základním stavebním kamenům jakéhokoli inteligentního společenství, k nimž patří zejména snaha o definování sebe sama a své pozice ve světě (ve vesmíru) za pomoci víry a náboženství. Jeho význam pro existenci společenství je v této povídce jen naznačen, teprve pozdější novela Ramax jej rozvádí do plné šíře. Také zvolená forma („autentické záznamy“ částí legendy komentované vědcem) je plně funkční - kontrastně se tu setkává svět víry robotů v příchod Mesiáše s racionálním světem člověka, který dal robotům život a přitom si neuvědomil, že nese odpovědnost i za jejich duši (kterou jim notabene vlastně upírá přiznat). Obsah povídky odkazuje na povídku Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát, která na Legendu obsahově navazuje, i když reálně je téměř jistě starší. Teprve po přečtení legendy zjistíme, že „človíček“, který za cenu svého života zachránil ohroženou loď, byl oním očekávaným Mesiášem. A tak si čtenář nutně položí otázku: Je vůbec lidské náboženství (především samozřejmě křesťanské) tím, za co jej pokládáme? Je lidstvo vůbec tím, za co se považuje? Co když je všechno jinak? Přítomnost těchto pochyb je důkazem, že Novotný svou povídkou otevřel živé a myšlenkově podstatné téma.

       

1. O cenu Karla Čapka - vítězní autoři. Interkom - Speciál'88, 1988, říjen, s. 4 - 5.

2. Olša jr., J.: Bibliografie fanzinů, I/2, c. d.

3. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1991, č. 5, s. 57.

4. Olša jr., J.: Bibliografie..., I/2, c. d.

5. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1992, č. 2, s. 52.

6. Novotný, F.: Rozhovor s vítězem Ceny Karla Čapka 1991 (rozhovor). Ikarie, 1991, č. 10, s. 48.

7. Schneider, J.: Kým jsme a kým budeme. Kmen, 1988, č. 41, s. 10.

8. Tamtéž.

9. Novotný, F.: Legenda o Madoně z Vrakoviště. Ikarie, 1990, č. 7, s. 35.