Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       

       Člověk a jeho morálka, psychika a socialita - to byl leitmotiv většiny vědeckofantastických literárních prací nastupující autorské generace. Můžeme namítnout, že to přece nebylo nic nového, byl tu přece Čapek, Weiss či Nesvadba s díly nesoucími hluboké humanistické poselství. Jejich práce však v době svého vzniku byly v kontextu české SF naprosto ojedinělé. Tyto filozoficko-spekulativní prózy zaměřené na poznání člověka a jeho místa ve světě byly tehdy v silném „obklíčení“ technologickou SF, která u nás hrála prim až do 60. let. Léta 70. přinesla v tomto směru radikální obrat, vtisknuvší české SF novou tvář.

       

       Významné změny v české SF let 70. byly spojeny především s tvorbou skupiny autorů myšlenkově ovlivněných povídkami Josefa Nesvadby, o jejichž ideové „příbuznosti“ nás přesvědčuje Ondřej Neff: „Nelze mluvit o ’nesvadbovské škole’, první, kdo by proti tomu protestoval, je Nesvadba sám. Stejně tak nelze tvrdit, že autoři, o nichž bude řeč, programově na Nesvadbu navázali. Je dokonce možné, ba pravděpodobné, že vzájemně neznají podrobně svá díla. Jsou však spjati obdobným vztahem k realitě i k fantastičnu, a proto se také k sobě blíží jejich literární metody“¹.

       Jakkoliv se tato „skupina“ podílela na zrodu nové etapy české SF literatury, svým dílem do ní podstatněji vstoupili pouze Jaroslav Veis a Lubomír Macháček. Jaromír Šavrda publikoval svou jedinou povídkovou knihu Příběhy z třetího času již roku 1967 a podobně Václav Kajdoš svou sbírku Invaze z vesmíru roku 1970. Kajdoš se sice k SF po letech vrátil, jeho povídky se objevily v obou Kantorových antologiích z roku 1983 a příběh Dlouhá průrva v roce 1990 v Sedmičce pionýrů², ovšem samostatná knižní publikace mu již do jeho předčasného skonu v roce 1989 nevyšla. Také Jaroslav Zýka vydal své stěžejní povídkové sbírky ještě před rokem 1976 - Nejistoty (1969), Dusno (1970) a Černé můry snů (1975). Poněvadž je o těchto dílech sdostatek pojednáno v citované Neffově publikaci, obrátíme nyní svou pozornost na první dva jmenované.

       Jaroslav Veis byl O. Neffem označen jako spisovatel, který „má zřejmě největší předpoklady stát se vynikajícím autorem české sci-fi, a snad i následovníkem Nesvadbovým“³. Jeho přínos české SF je natolik významný, že jsem mu ve své práci věnoval samostatnou kapitolu. Veisovy spisovatelské kvality jsou v kontextu české SF povídky 70. a 80. let bezesporu výjimečné a jeho význam nikterak nesnižuje ani fakt, že autorem četných povídek z jeho prvních dvou povídkových sbírek byl v té době politicky perzekvovaný Alexandr Kramer, jehož povídkám Veis propůjčil své jméno.

       Lubomír Macháček (*1947) bohužel takovou spisovatelskou bravurou (aspoň v oblasti SF literatury) neoplývá, nicméně některé z jeho povídek by neměly ujít naší pozornosti. První sbírka povídek, jež by snesly označení sci-fi, mu vyšla v roce 1978 a měla název Písek v zubech. Třináct povídek a jedna novela kolísá od „čistého hororu k čisté sci-fi“⁴, ovšem drtivou převahu zde mají povídky s tajemstvím, které svým způsobem navazují na tvorbu Jaroslava Zýky⁵. V této době se vůbec často setkáváme se zařazováním povídek s tajemstvím do oblasti SF, přestože u velké části z nich se zjevně o SF nejedná. Třídění literatury jednoduchou vylučovací metodou (co není realistické, co nezobrazuje běžné hrdiny v běžném prostředí, co neoperuje s běžnými jevy okolní reality - to je SF) je dosti oblíbené i dnes. Klasickým příkladem tohoto mylného pojetí SF je např. Chaloupkův názor zachycený v jeho doslovu ke knize Jany Moravcové Klub neomylných i omylných, kde povídky této knihy nadšeně přiřazuje „k té nejlepší science-fiction“⁶ - přestože jde z devadesáti procent o povídky s tajemstvím bez zřejmých motivů SF. Podobně je tomu i s Macháčkovými povídkami. Ke sci-fi se nejvíce blíží texty Člověk ze zkumavky a Bez vlasů z vlasy, nejlepšími čísly souboru jsou ale povídky s hororovým nádechem poeovsko-meyrinkovského typu, s nepostižitelným hrůzným tajemstvím, které jen někdy bývá čtenáři odhaleno - sem patří zejména titulní novela Písek v zubech fabulovaná v duchu arbesovských romanet⁷ a Bílá krajina, bezpochyby nejpropracovanější z povídek, která je postavena na skvělém rozrušování poetické představy⁸ až k hororovému vrcholu. Naprostá většina povídek si je velice podobná, a tak, přestože Macháček vykazuje jistou spisovatelskou zručnost a jeho pocit znepokojení z „neprostupnosti“ moderní civilizace je sám o sobě atraktivním námětem⁹, po chvíli začínají nudit a uspávat svým monotónním rytmem, který je mimochodem místy těžkopádný a jaksi „upachtěný“ a je dokladem nedostatku tvůrčího rozletu a autorské spontánnosti.

       Na tvorbu zmíněné „postnesvadbovské“ skupiny roku 1980 navázal nový, velmi ambiciózní spisovatel Zdeněk Volný (*1946), v té době šéfredaktor Světové literatury. Sci-fi údajně psal již od roku 1955 (tedy od svých devíti let)¹⁰, ale svou první sbírku vědeckofantastických povídek vydal až roku 1980 pod názvem Neděle na prodej. Obsahuje třináct povídek vesměs vážně laděných, v nichž se Volný vyslovuje k závažným etickým, morálním a sociálním tématům. K „nesvadbovcům“ má velice blízko právě svým zájmem o člověka, tento zájem je míněn tak vážně, že se Volný až úzkostlivě vyhýbá jakémukoli odlehčujícímu žertování, lidstvo je mu až příliš vážným námětem. A to ho také od Nesvadby a autorů jemu blízkých odlišuje - zdá se, jako by většina Volného povídek byla psána á la thése. Jejich poslání z nich totiž doslova „trčí“ a veškerý děj jen sekunduje. Hru s fabulí, její volnější rozlet omezuje právě tento tezovitý přístup. Mnohé povídky se zabývají různými aspekty případného kontaktu s mimozemskou civilizací, prostřednictvím těchto většinou velmi vyhrocených situací podává Volný otevřené svědectví o člověku jako takovém i o lidstvu jako celku. Dlužno podotknout, že pán tvorstva z těchto pozorování vychází v nepříliš lichotivém světle. Z tohoto okruhu povídek patří k nejlepším Oroberovy úly (i přes jistou obsahovou zamlženost, nicméně s nádherně poetickým výrazem) a Zrcadlo našich tváří s jasně definovaným poselstvím. Ke kvalitním povídkám patří také titulní Neděle na prodej, která znovu otevírá frekventované téma odlidštěného sportu a kšeftování s ním v opozici k tradičním lidským hodnotám. Poutavé tajemství bez explicitního řešení téměř v duchu povídek Nesvadbových (i základní půdorys povídky mu odpovídá) přináší text s názvem Styčný bod, kde se pro změnu reflektuje další z častých témat - existence jiných prostorů s odlišnými zákonitostmi a netušenými možnostmi. Téměř filozofickou hloubku a úsporný (a právě tím účinnější) výraz má také povídka Žít až..., v níž je skryto poselství o lidskosti, která tkví v naší nedokonalosti, a o dokonalosti, která je naopak zcela nelidská. Ostatní povídky už mají poněkud nevyrovnanou úroveň, Volný se zde nevyhnul ani banálním a z hlediska autorské výpovědi téměř prázdným textům - je jich ale opravdu minimálně. U O. Neffa propadla zejména povídka Howard¹¹, která se přece jen může pochlubit aspoň docela zručnou výstavbou a především přehledným příběhem, byť snaha o překvapivost závěru myšlenku povídky poněkud zatemnila. Jako nejslabší texty sbírky bych naopak hodnotil Nemístný žert - zcela samoúčelnou historku z Marsu - či Předčasné jaro - povídku o infiltraci mimozemšťanů na Zemi, kterou sice částečně rehabilituje slušná SF idea (mimozemšťané se snaží vnějškově napodobit lidi, problém je v tom, že právě jen vnějškově), ale žádný hlubší rozměr skrytý pod prvním plánem v ní nenalezneme. Přes tyto výkyvy bylo ovšem jasné, že do české SF vstupuje nová, silná autorská osobnost se schopností kvalitně vystavět na minimální ploše pravděpodobný příběh a obsadit ho přiměřeně zpracovanými postavami. To ostatně vysoko hodnotí i O. Neff ve své recenzi: „Volný přivedl do české sci-fi člověka samostatně jednajícího a myslícího, který už není pouhým příslušenstvím fantastického nápadu.“¹². A v tom můžeme spatřit největší přínos Zdeňka Volného pro českou SF přelomu 70. a 80. let.

       

       Vedle autorů, kteří měli co do činění s nesvadbovskou SF, se samozřejmě našli i ti, co zvolili vlastní (a zdá se, že i trnitější) cestu. Je zajímavé, že ač přicházeli k vědecké fantastice z různých stran, výsledná díla se sobě navzájem v tematické rovině dosti podobala. Všem pracím byl společný (stejně jako Nesvadbovým následovníkům) zájem o člověka, mnoho prací se snažilo prostřednictvím postav lidí budoucnosti či postav z jiného světa (a to nejen mimozemského) sdělit něco závažného o současném člověku. Podobně jako „nesvadbovci“ i tito autoři velmi často sahali k tematice zvýrazňující morální poselství svých děl. Někteří autoři si ke sci-fi „odskočili“ jen jedním dvěma díly, některým se SF napříště stala jedinou tvůrčí oblastí. K takovým patří zejména Ludmila Freiová a Karel Blažek.

       V roce 1977, kdy vydala svůj první SF román Letní kursy, nebyla Ludmila Freiová (*1926) v literatuře žádným začátečníkem - tři romány vydala v předchozích sedmnácti letech. Pozoruhodné je, že když autorka svůj nový román psala (částečně pod dojmem četby knihy Roberta Taylora Biologická časovaná bomba), neměla vůbec tušení, že by Letní kursy mohly být posuzovány jako SF. Jejím záměrem bylo napsat psychologický román z 21. století, v němž psychicky nezralá osoba nezvládne novou situaci spojenou s omlazením organismu, s novým mládím¹³. Motiv omlazení měl pouze zvýraznit problémy svázané s nepřekonatelností generačního rozdílu mezi hlavními hrdiny - mladíkem Querim a krásnou, ale stárnoucí Antimou - s nepřekonatelností egoismu, „společenské nezralosti“ a nedostatku otevřenosti v citových záležitostech. Je sice pravda, že „o lásce stárnoucí ženy k mladíkovi lze napsat působivé čtení i bez mutantů a elixírů věčného mlád퓹⁴, ale přiznejme, že podobných příběhů kolují v literatuře stovky - Freiová prostě jen zvolila méně obvyklou cestu. Jiná věc ovšem je, že se tato cesta v některých úsecích ukázala nad její síly. Hluboká psychologičnost místy přerůstá v nesrozumitelnost, únavné dialogy jsou sice skvělým zachycením mluvy zamilované dvojice, jejich obsah však může zajímat právě jen ony dva aktéry, nikoli čtenáře. Ten si mnohokrát uvědomí, že hrdinům vlastně nerozumí a nechápe je. Antima se díky své neschopnosti vyřešit navozenou situaci dostává zvolna do vnitřní izolace, kterýžto proces je zachycen velmi detailně, ale - jak píše Dagmar Hubená - z románu není cítit snaha o nějaké vnitřní poslání, tíhnutí k vyššímu pohledu - román bohužel setrval u pouhého konstatování¹⁵. Dalším románem L. Freiové je Vyřazený exemplář (1980), napínavý příběh pro mládež s nádechem dobrodružství. Autorka v něm vypráví o nelehké životní situaci chlapce - androida, který hledá vlastní identitu, své místo v životě a ve světě. V tomto díle se velmi výrazně projevila autorčina tendence psát díla s výchovným akcentem, což je patrně svým způsobem spjato s její učitelskou profesí. Většina postav je příliš černobílá, či přesněji bílá, poněvadž skutečného padoucha tu najdeme jen jednoho a i ten je zobrazen ve vcelku příznivém světle. Hrdinové jsou až nepravděpodobně hodní a čestní, jejich činy jsou přímo čítankové, stejně tak i jejich důsledně spisovná mluva. Tento nedostatek v koncipování postav je ale bohatě vyvážen tím, že Freiová odmítá svou knihu projektovat jako klasické střetnutí dobra a zla a naopak se snaží poukázat na fakt, že lidské jednání se často nedá jednoduše zařadit do těchto dvou kategorií. Méně didaktický přístup by ale dílu rozhodně prospěl. Že si to uvědomila i sama autorka je znát na jejích dalších románech, jejichž děj nás zavádí až na vzdálenou planetu jménem Kvara. Důležité místo v autorčině tvorbě zaujímají také její povídky. První česká SF antologie nese název podle jedné z nich - Neviditelní zloději. Tato povídka je jedním z prvních důkazů, že Freiová ve svém díle reflektovala také záležitosti politické. Uvedená povídka byla inspirována Chartou 77 a perzekucí jejích signatářů¹⁶, ústředním tématem tu je odpovědnost, odpovědnost lidí za svou existenci, za to, co se kolem nich a s nimi děje. Toto téma v dalších pracích Ludmily Freiové převládlo.

       Karel Blažek (*1948), redaktor brněnského nakladatelství Blok, přešel ke sci-fi přímo od mladistvé poezie. První povídky (nepříliš vysoké úrovně) vydal v revui Universitas a v časopise Věda a život v letech 1977/78¹⁷, první román s titulem Přistání roku 1979. Podobně jako u Freiové je kostrou románu milostný příběh, jeho protagonisté však nemají problémy ani s věkem, ani s vyjádřením svých citů. Jediným problémem, který se čtenáře snaží u knihy udržet, je tajemný původ (i existence) hlavní hrdinky - dívky Lucie. Aparát SF se „rozjíždí“ teprve v poslední třetině knihy, přilétají mimozemšťané a dosud klidně plynoucí vztah Adama a Lucie dostává do kritické situace. Blažek se naštěstí nenechal strhnout k obligátnímu milostnému happyendu, to je však jen malá náplast na nedostatky díla. Tím hlavním je absence jakékoli ucelené myšlenky, pouze latentně se zde objeví zamyšlení nad dalším osudem civilizace, která si musí položit otázku, zda je schopna rozumně využít zkušeností poskytnutých přicestovavšími obyvateli Denebu (Lucie je jejich agentkou), zda není pro takové myšlenkové bohatství ještě příliš nezralá. Celý román je poněkud papírový, neživotný, čtenáře matou rychlé změny zorného pole¹⁸, přechody z Adamovy fantazie do reality a naopak, vnitřní život hrdinů je příliš plytký¹⁹ vzhledem k rozsahu díla. Román je velmi slabé dílo, ať už jako SF, či jako milostný román. Svůj druhý románový opus nazvaný Nejlepší století, který je již podstatně ambicióznější²⁰, Blažek situoval do dosti utopického světa 22. století. Román se z tohoto oddílu zcela vymyká - jedná se již o „čistou“ SF, která se naprosto nenachází na „pomezí mainstreamu“ a jejíž morální aspekt rozhodně není hlavním rysem díla. Ovšem pro přehlednost a s ohledem na zachycení kontinuity Blažkova autorského vývoje jej přesto v tomto oddíle ponechám. Na rozdíl od Přistání je druhý Blažkův román podle O. Neffa „doslova nabitý aparátem metaskutečnosti“²¹ - přičemž metaskutečností tu Neff míní zobrazenou SF realitu díla. Autor si zvolil vcelku zajímavou možnost kompozice příběhu, který vystavěl jako reportáž o Nejlepším století složenou z dílčích reportáží a určenou století Nejosvícenějšímu (tj. dvacátému), proč tomu ale tak je, není příliš jasné. Použitá metoda má ale také svá úskalí. Všechny děje jsou zprostředkovány téměř výlučně prostřednictvím vyprávění, autentická akce je tak oslabena a spolu s předimenzovanými dialogy a rozvláčným způsobem podání ztrácí román požadovaný spád. A tak ani promyšlená a dobře prokombinovaná fabule složená ze tří vzájemně se ovlivňujících linií nemůže dostatečně udržet čtenářskou pozornost. Sci-fi motivy jsou ovšem četné a bohaté: celoplanetární společnost, osídlení blízkého vesmíru, mutanti jako nejprogresívnější „odnož“ lidstva a jejich nesmírné telepatické schopnosti (s trochou nadsázky se dá říct, že Blažek v tomto ohledu předběhl svou dobu a nastolil - třebas jen mimochodem - téma propojení vědomí člověka a počítače, které se přibližně o sedm let později stalo základním tématem kyberpunku) a dále cesty časoprostorem, kontakt s jistou formou „vesmírné“ inteligence atd. Pod tím vším se ale ztrácí ústřední motiv a jádro (či smysl) myšlenkového sdělení. Podle Blažka nebude ani ideální společnost Nejlepšího století zbavena společenských konfliktů, jejichž zdroj vidí „v přirozeném konzervativismu lidí, kteří už mnoho pro společnost vykonali a znají cenu, jíž byl pokrok vykoupen, a protože vědí, že nikoli všechno nové je automaticky i dobré ... nedůvěřují pokusům otevírat nové perspektivy“²². Generačních sporů tedy nebude ušetřena ani budoucnost.

       Blažkův román je do jisté míry typickým dokladem problémů, s nimiž se naše tehdejší SF literatura potýkala. Autoři vědeckofantastických děl měli zřejmě pocit, že myšlenkovou závažnost a snahu předat čtenářům zásadní poselství stran naší lidské existence není vhodné kontaminovat přemírou akčnosti, dějovosti, rychlým spádem příběhu a ostatními „pokleslými“ literárními praktikami. Mnohá SF díla z této doby mají punc jakési „akademičnosti“, jakési (sice skrývané, ale pro čtenáře zjevné) snahy o „velkou“ literaturu. Přitom si ale málokdo uvědomil, že „velikost“ literatury spočívá v něčem zcela jiném.

       ...

       Zvláštní pozici v české SF let 1976 - 1982 má i román Ludmily Vaňkové (*1927) Mosty přes propasti času z roku 1977.

       Jednak jde o román velice široce koncipovaný a rozsáhlý, Neff dokonce tvrdil, že rozsáhlejší je už jen Součkova trilogie³², jednak se v něm autorka pokusila o skloubení SF a historické literatury. Žádné fiktivní dějiny, ale skutečné dějiny lidstva se stávají základní osnovou románu. Během četby se postupně dozvíme, že naše civilizace není na Zemi první (zde Vaňková pouze domyslela známé Dänikenovy teorie), ale že ji pomáhali spoluvytvářet dávní obyvatelé Země, kteří před mnoha tisíciletími odešli na vzdálenou planetu (a zachránili se tak před zánikem při celosvětové katastrofě) a posléze se zase „přes propasti času“ vrátili zpět. Jejich snaha o ovlivňování vývoje světa tak, aby se historie neopakovala není nakonec úspěšná. Hlavní slabina díla tkví podle Neffa v tom, že se autorka nedovedla rozhodnout mezi SF a historickým románem³³, jenže tato výtka pramení z tehdy obvyklého odmítání žánrové interference s poukazem na oslabování jednotlivých částí díla (ve smyslu: není to ani SF, ani historická beletrie). Dnešní měřítka jsou již poněkud jiná. Podstatnějším nedostatkem je jistě příliš široký záběr díla a neúměrně vysoké množství postav, které pak zcela pochopitelně nemohou být adekvátně psychologicky propracovány³⁴. Jak jsem již ovšem předeslal, uvedená díla Oty Duba, Otakara Chaloupky, Alexeje Pludka, Bohumila Nohejla a Ludmily Vaňkové jsou pouze jakýmsi přechodným flirtem s oblastí SF, který nelze považovat za směrodatný v celkové charakteristice analyzovaného období.

       

       Ani pronikání postupů kriminální literatury do oblasti SF nenáleží k charakteristickým rysům české literární fantastiky této doby, avšak není natolik nevýznamné, abychom jej mohli jen tak opomenout.

       Tvorbu Aloise Joneše (*1929) tedy rozhodně nebudeme řadit do hlavní linie vývoje české SF. Symptomatické je nakonec už to, že O. Neff se ve svých Třech esejích o české sci-fi nezmiňuje o Jonešovi ani okrajově. Jeho práce využívající motivů SF se nikterak nesnaží být „velkou“ literaturou. Adamovič označil jeho první SF román Souboj mozků (1978) za parapsychologický thriller³⁵. A o nic víc než napínavé dobrodružství (thrillerové telepatické pátrání po nebezpečném vědci - zločinci) s barvitým dějem v atraktivním prostředí se tu skutečně nejedná. I když také nelze říci, že by tento román byl jen efektní, ale prázdnou nádobou - podobně jako v románu Dubově a četných dalších pracích je i zde využit frekventovaný motiv nebezpečí zneužití vědeckých objevů k ovládnutí člověka a zbavení ho jeho identity. Zábavná funkce je ovšem u tohoto románu primární, čtivost tu proto nutně dominuje nad myšlenkovým poselstvím.

       Do jisté míry příbuzný typ SF románu najdeme u Jaroslava Šikla (1930 - 1985), spisovatele, režiséra a scenáristy³⁶. Jeho literární SF tvorba není příliš rozsáhlá, roku 1970 vydal společně s Vladimírem Škutinou sbírku kriminálních povídek s prvky SF Variace na zločin (Škutina byl ovšem tehdy politicky nepohodlný a jako spoluautor byl uveden teprve při druhém vydání v roce 1990 pod názvem Zločin s rozumem)³⁷. V roce 1971 vydal Šikl román Já, Jakub Rahn, jehož ústředním SF motivem je „zázračná mozková operace“³⁸. Šikl se v tomto díle zabýval motivem msty za zločiny ze druhé světové války, a podobnou tematiku zvolil i ve svém posledním SF románu Mrtvé komando (1977). Také zde se hlavní hrdina, vrhač nožů, vydává na dramatickou pouť, aby pomstil své mrtvé kamarády z přepadového komanda, kteří museli zemřít, neboť odhalili tajemství „výroby“ uměle psychicky manipulovaných lidí-robotů. Za tímto aktem mířícím k novým zločinům a válkám nestojí nikdo jiný, nežli další nacisté. Zdá se, jako by mnoho spisovatelů bylo bezprostředně ovlivněno Součkovými obavami z poválečného podzemního nacismu a fašismu, jak je známe např. z Případu jantarové komnaty. I když je také možné, že se tu setkáváme s jakousi „módní vlnou“, v níž měl atraktivní (a tehdy oblíbený a proto frekventovaný) motiv fašistického nebezpečí přitáhnout zájem čtenářů. Ať je to jakkoliv, tyto práce většinou nepřekročily úroveň barvitých dobrodružných příběhů, byť se závažnou myšlenkou v pozadí. Také Šiklův román je „umělecky spíš kýč“³⁹, kterému „ani idea nepomůže“⁴⁰. Snaha o atraktivitu a čtivost dovedla Šikla až k jistým fabulačním naivnostem a zjednodušením a také k lacinému obsazení postů hlavních hrdinů českým supermanem a vnadnou Francouzkou. Od zábavné literatury však víc očekávat nelze, neboť k jiné formě výpovědi není stvořena.

       Detektivních postupů využila ve svém románu Zemřeš podruhé (1982) také dvojice autorů Jaroslav Veis a Vladimír Petřík publikující pod společným pseudonymem Jaroslav Petr (viz kapitola Jaroslav Veis).

       

       S motivy iracionality a tajemství jsme se setkali již v souvislosti s tvorbou Lubomíra Macháčka, kde jsem také upozornil na nesprávnost zařazování děl tohoto typu do oblasti SF. Hlavním (a patrně i jediným) distinktivním rysem próz s tajemstvím, který je odlišuje od SF, je právě jejich iracionalita sloužící za základní stavební kámen takových prací. Zatímco SF pracuje s mnohdy velice důslednou racionalitou a všechny zobrazené jevy se snaží alespoň minimálně „zpravděpodobnit“, vysvětlit či pochopit, prózy s tajemstvím přistupují k ústřednímu problému jako k dané veličině, kterou není možno rozumem rozebrat, kterou prostě musíme přijmout jako fakt. Tento přístup je charakteristický pro díla Jaroslava Bočka, jehož první beletristická kniha Případ doktora Karpety vyšla roku 1982. V jeho pracích (zejména povídkových) vystupuje do popředí spíše bizarní nápad, podivné tajemství, vtip a vzrušení nežli zájem o člověka a jeho místo ve složitosti světa, i když právě Případ doktora Karpety v sobě nese jistý humanistický podtext. Už námět románu jako by odkazoval na zřejmý literární vzor Karla Čapka. Doktor Karpeta je totiž patrně nesmrtelný a toto z pochopitelných důvodů musí skrývat. Svůj problém řeší tím, že jednoduše zmizí. Vzpomeneme-li na Čapkovu Věc Makropulos, či jiná díla s nesmrtelným hrdinou, zjistíme, že Bočkův „nesmrtelník“ se v jednom podstatném ohledu liší (na což upozorňuje i Adamovič⁴⁸), a to v tom, že Karpeta ve své nesmrtelnosti není nešťastný, nestává se citově okoralým a cynickým člověkem vyděleným z lidského společenství jako Čapkova Emilie Marty⁴⁹. V souhlase s dobovou kritikou tedy můžeme říci, že se tu Boček vlastně pustil do myšlenkové polemiky s Věcí Makropulos⁵⁰. Také forma románu se zdá být odvozena od Čapka - román je sestaven ze svědeckých výpovědí přátel a známých doktora Karpety (po zmizelém je přeci třeba pátrat a to bez svědectví není možné), z nichž se zvolna sestavuje mozaika tvořící doktorův komplexní obraz. Jak se ovšem dá očekávat, některá svědectví si protiřečí, obraz zmizelého zvolna získává na plasticitě. Boček však příliš neusiluje o čapkovské poselství, jemu jde především o čtivé a přitažlivé dílo, které má spád a ovládne čtenáře stále stupňovaným napětím až do konce⁵¹.

       Období let 1976 - 1982 položilo základy teoretických studií SF u nás. Základní prací se v tomto směru měla stát publikace Miroslavy Genčiové Vědeckofantastická literatura - srovnávací žánrová studie (1980). Měla, ale nestala se. Aspoň pro fandom. Jaroslav Olša jr. ještě v roce 1989 hovořil o autorce „nepříliš dobré a faktograficky chabé knihy“⁵² s velkým despektem. Je pravda, že se Genčiová pustila do nesnadného úkolu, teorie SF u nás byla skutečně pole neorané, ale je také pravda, že její závěry jsou mnohdy diskutabilní. Kniha se zabývá vývojem světové SF, podrobněji pak genezí sovětské SF a na závěr připojuje několik studií o specifikách SF literatury. Vědeckofantastické dílo chápe jako „komplexní jev“⁵³, který sestává z různých složek a ve své celistvosti je nedefinovatelný - proto autorka odmítá jakoukoli definici SF, neboť tato popisuje vždy „jen nějaký vymezený aspekt“⁵⁴. Její teoreticko popisné vysvětlení však charakter SF příliš neobjasňuje a vytváří z tohoto typu literatury jakýsi nesystematický konglomerát vzájemně se prostupujících složek. Podle toho také vypadá pokus o vytvoření přehledného rozdělení SF tvorby, které je pro současnou SF prakticky nepoužitelné. Také problémové studie v závěrečné části jsou v některých ohledech časově omezené a jejich závěry platí pro takovou SF, která dnes již patří hluboké minulosti. Proč tomu tak je? Genčiová jako odbornice zejména na sovětskou SF vycházela při práci na studii především ze znalosti této literatury a z klasických děl světové SF, přičemž zřejmě opomenula fakt, že od přelomu 60. a 70. let dochází v angloamerické SF k dynamickému vývoji a štěpení a SF se stává oblastí neskonale barvitější nežli doposud. Navíc její studie vzbuzuje dojem, že SF je tvořena téměř výhradně díly románovými, úloha povídkové tvorby se z knihy vytratila, což je pozoruhodné právě v době, kdy povídka je v našem prostředí (a nejen v něm) považována za hlavní hnací motor SF literatury. Kniha zastarala rychleji, než by měla. A tak asi jedinou trvalejší hodnotou, což uznává i Pavel Vašák⁵⁵, zůstává autorčina analýza vývoje sovětské SF.

       Téhož roku byla na Slovensku vydána jiná teoretická studie. Její titul zněl Genéza a poetika science fiction a autorem byl Dušan Slobodník, v té době spolu s Nesvadbou náš zástupce ve World SF. Slobodníkova kniha je velice „gruntovní“, autor neanalyzuje pouze problematiku inzerovanou v titulu, ale zabíhá do nejširších souvislostí filozofických, jazykových a literárních. V opozici vůči Genčiové stojí již tím, že zcela jasně odmítá chápat SF jako literární žánr⁵⁶ a pro přístup k tématu volí (podobně jako později Neff) hledisko funkční⁵⁷. Význam SF vidí (bohužel, poněkud zjednodušeně) v jejím anticipačním poslání a v modelování společenských vztahů, současnou SF označuje jako „nejvýraznější kontaktové pole vědy a literatury jako dvou komplementárních sfér v procesu poznání problematiky člověka“⁵⁸. Kromě teoretických otázek kniha seznamuje také se základní vývojovou linií světové SF, domácí tvorba opět zůstala na vedlejší koleji.

       Avšak již následujícího roku se ke čtenářům dostala kniha Ondřeje Neffa Něco je jinak. Svou čtivou formou, jasností výkladu, myšlenkovou svěžestí a především dosud nezpracovaným tématem se stala základní příručkou pro studium dějin české SF (více viz kap. Ondřej Neff).

       Všechny tři práce se staly jakýmsi odrazovým můstkem pro další studia v této oblasti, východiskem pro skutečně seriózní vědecký zájem o SF literaturu. Pavel Vašák poukazoval na jejich vzájemně se doplňující charakter, který z nich vytváří funkční celek schopný objasnit velké množství otázek a současně podněcovat úsilí o řešení těch zatím nezodpovězených⁵⁹.

       Závěr 70. let přinesl české SF velkou a bolestnou ztrátu. 26. prosince 1978 zemřel Ludvík Souček (*1927), vedle Josefa Nesvadby patrně nejproslulejší český autor vědecké fantastiky. Poněvadž je o tvorbě Ludvíka Součka velmi podrobně pojednáno v jiných publikacích a protože zevrubná analýza by si vyžádala větší prostor, omezím se jen na stručnou zmínku. Život a dílo tohoto bez nadsázky velkého autora shrnul O. Neff ve své knize v kapitole příznačně nazvané Literární sopka Ludvíka Součka⁶⁰, celé dvě strany mu věnoval ve svém slovníku Ivan Adamovič⁶¹, řadu dosud nezveřejněných informací nalezneme také v předmluvě k vydání jediné dochované kapitoly ze Součkovy knihy Tušení světla s titulem Po stopách bludiček, jejímž autorem je brněnský autor sci-fi František Novotný a má název Tlustý muž, který se smál⁶². Součkova bibliografie je obdivuhodná stejně jako šíře jeho zájmů a vědomostí - od maňáskového divadla přes fotografii až k vědecké fantastice, hermetickým vědám a velkým záhadám minulosti. Hned jeho první SF práce se stala součástí pomyslného kánonu české SF: trilogie Cesta slepých ptáků (1964), Runa Rider (1967) a Sluneční jezero (1968). Následovala dlouhá řada děl vědeckofantastických, populárněvědných atd. Pro příznivce myšlenek Ericha von Dänikena se staly téměř kultovními knihami díla Tušení stínu (1974) a Tušení souvislosti (1978). Třetí Tušení světla se až na jedinou kapitolu nedochovalo, ztrátu rukopisu má údajně na svědomí ÚV KSČ a jeho kulturní odbor⁶³. Řada Součkových knih byla vydána až posmrtně: roku 1980 „jiskrná space opera“⁶⁴ Blázni z Hepteridy, která nese charakteristickou autorskou pečeť. Jednotlivé kapitoly jsou uvozovány citáty z Cyrana de Bergerac, příběh je proložen typicky součkovskými poučkami a vysvětleními z různých oborů lidské činnosti, navíc tu nacházíme docela obratnou slovní i situační komiku⁶⁵, duchaplně ironické glosy dodávají knize ten správný „spaceoperní“ charakter. V kontextu autorovy tvorby nejde o právě nadprůměrné dílo, nicméně i tak si získalo velkou čtenářskou oblibu. Domnívám se, že nejen kvůli atraktivním reáliím, ale i díky hluboce lidskému a humanistickému duchu knihy. Roku 1983 vyšel poslední Součkův dokončený román Bohové Atlantidy doplněný o část již nedokončené práce Mnémosyné Inc. Příběh dvou vědců proniknuvších díky stroji času do dávné Atlantidy byl napsán již roku 1969 a zdá se, že jej autor v této podobě vydat nechtěl. Román skutečně zaostává za Součkovými nejlepšími díly⁶⁶. Téhož roku bylo vydáno další torzo z pozůstalosti - Železo přichází z hvězd, které tak dalo název celé povídkové antologii. V roce 1985 se Součkova povídková tvorba dočkala reprezentativního průřezu v podobě sbírky Hippokratův slib, ale na další reedice i nové edice si čtenáři museli počkat až do začátku let devadesátých, kdy se objevila sbírka Velký rekonstruktér (1991, obsahovala také několik dosud nepublikovaných povídek, z nichž vynikající je zejména povídka ...Dej, ať se tě bojíme... - vtipná parodie na Karafiátovy Broučky). Zatím poslední reedice Součkových prací vyšly roku 1993: Ďáblův prsten a Případ Hitlerových zubů, ponorek, charakteru a sebevraždy.

       

1. Neff, O.: Něco je jinak, c. d., s. 346.

2. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1991, č. 11, s. 58.

3. Neff, O.: Něco..., c. d., s. 347.

4. Tamtéž.

5. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1992, č. 5, s. 60.

6. Chaloupka, O.: Fantazie a lidský život (doslov ke knize J. Moravcové Klub neomylných i omylných). In: Moravcová, J.: Klub neomylných i omylných, Praha 1987, s. 281.

7. Dvořák, J.: Stav znepokojení. Literární měsíčník, 1979, č. 2, příl. Dílna, s. 159.

8. Tamtéž.

9. Tamtéž, s. 158.

10. Stalo se zítra, Praha 1984, s. 439.

11. Neff, O.: Co nového v kosmu a okolí? Tvorba, 1980, č. 50, s. 11.

12. Tamtéž.

13. Freiová, L. - osobní svědectví, 16. 11. 1992.

14. Neff, O.: Něco..., c. d., s. 345.

15. Hubená, D.: Hrůzy lásky. Literární měsíčník, 1977, č. 10, s. 116.

16. Freiová, L. - osobní svědectví, 16. 11. 1992.

17. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1990, č. 3, s. 55.

18. Hloušek, J.: Ústup vpřed. Literární měsíčník, 1980, č. 6, příl. Dílna, s. 159 - 160.

19. Tamtéž.

20. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1990, č. 3, s. 55.

21. Neff, O.: Tři..., c. d., Praha 1985, s. 80.

22. Tamtéž, s. 82.

23. Píša, V.: Fantazie, skutečnost, budoucnost. Tvorba, 1983, č. 22, příl. Kmen, s. 10.

24. Neff, O.: Tři..., c. d., s. 65 - 66.

25. Vlašín, Š.: Pád diktátora. Tvorba, 1980, č. 36, s. 18.

26. Neff, O.: Tři..., c. d., s. 63.

27. Novotný, V.: Proč už nevyšlo slunce nad Atlantidou. Zemědělské noviny, 15. 5. 1982, s. 5.

28. Tamtéž.

29. Brezina, I.: Causa Alexej Pludek. Reflex, 1992, č. 36, s. 68.

30. Tamtéž, s. 69.

31. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1992, č. 10, s. 60.

32. Neff, O.: Něco..., c. d., s. 340.

33. Tamtéž, s. 342.

34. Tamtéž.

35. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1991, č. 10, s. 54.

36. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1993, č. 9, s. 56.

37. Tamtéž.

38. Tamtéž.

39. Blažek, K.: Supermani v Čechách. Rovnost, 28. 9. 1977, s. 5.

40. Tamtéž.

48. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1990, č. 4, s. 58.

49. Neff, O.: Něco..., c. d., s. 175.

50. dpl: Román jako hra. Tvorba, 1982, č. 18, příl. Kmen, s.

11.

51. Tamtéž. Viz též vok: Poutavý příběh s tajemstvím. Lidová demokracie, 6. 4. 1982, s. 5.

52. Olša jr., J.: Bibliografie naposledy aneb Ať žije české sci-fi ghetto. Interkom, 1989, č. 9, s. 15 - 16.

53. Genčiová, M.: Vědeckofantastická literatura, Praha 1980, s. 12.

54. Tamtéž, s. 8.

55. Vašák, P.: Teorie a historie science fiction (dále Teorie...). Česká literatura, 1984, č. 2, s. 153 - 154.

56. Slobodník, D.: Genéza a poetika science fiction, Bratislava 1980, s. 200.

57. Vašák, P.: Teorie..., c. d., s. 155.

58. Slobodník, D.: c. d., s. 165.

59. Vašák, P.: Teorie..., c. d., s. 156.

60. Neff, O.: Něco..., c. d., s. 285 - 305.

61. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1993, č. 6, s. 52 - 53.

62. Novotný, F.: Tlustý muž, který se smál (předmluva ke knize L. Součka Po stopách bludiček). In: Souček, L.: Po stopách bludiček, Brno 1992, s. 11 - 63.

63. Sedláčková, H.: Tušení světla. Ikarie, 1993, č. 4, s. 58.

64. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1993, č. 6, s. 53.

65. Neff, O.: Něco..., c. d., s. 305.

66. Tamtéž.