Interkom: SOUČASNÁ ČESKÁ SCIENCE FICTION

Science fiction - pro někoho se tato subkulturní oblast stala životním osudem, pro někoho vítaným zpestřením filmové, literární či výtvarné produkce, pro někoho jen brakem, kterým není nutno se zabývat. V každém případě se však vědecká fantastika výrazně podepsala na kulturním vývoji 20. století, třebas si to někdy ani neuvědomujeme. Či snad uvědomit nechceme. Obecné kulturní povědomí přisoudilo vědecké fantastice pozici na dolním okraji literárního a uměleckého spektra v sousedství krváků, detektivek, westernů a jiných „nenáročných“ či „pokleslých“ druhů umění, literárních a filmových žánrů, jejichž „rehabilitace“ za aktivní asistence postmoderních tendencí v kultuře stále ještě probíhá. Je pozoruhodné, jak je toto zjednodušující, apriorně odsuzující stanovisko stále živé a kolik lidí mu ještě stále (většinou bez znalosti věci) popřává sluchu. Označíme-li knihu přídomkem „science fiction“, automaticky dáváme všanc její naděje na literární uznání, budeme-li se před „kulturními“ čtenáři chlubit svou četbou tohoto druhu literatury, dáváme všanc svou dobrou pověst a začneme platit (v tom lepším případě) za podivíny, kteří berou vážně ty nepravděpodobné historky pro pubertální chlapce. Takový byl můj (a nejen můj) dojem ze situace kolem sci-fi na konci osmdesátých let a základní premisa pro moji diplomovou práci.

Pokusím se zde v celé šíři shrnout všechna podstatná fakta týkající se české literární sci-fi let 1976 - 1993, období, v němž tento typ literatury prošel velmi bouřlivým a dynamickým vývojem. Protože toto téma zatím nebylo přehledně zpracováno, bude mít tato práce především literárně historický a informativní charakter a svým časovým vymezením bude navazovat na dosud jedinou přehlednou práci týkající se dějin české sci-fi - Neffovu publikaci Něco je jinak. Pokusím se též ukázat souvislosti mezi vznikem a růstem fandomového hnutí a rozvojem české sci-fi, pro obsáhlost tohoto tématu se však omezím jen na základní informace.

Jak jsem již uvedl, dějiny české sci-fi zatím jako jediný shrnul v knize Něco je jinak a v na ni navazujících Třech esejích o české sci-fi Ondřej Neff. Jsou to díla mající základní význam pro studium literárního procesu v oblasti sci-fi. Proto i tato práce bude z Neffových publikací vycházet. Oblastí sci-fi se ve svých dílech zabývali také Miroslava Genčiová (Vědeckofantastická literatura) a Dušan Slobodník (Genéza a poetika science fiction) - jejich práce však využívají především materiálovou základnu světové sci-fi, které se věnují spíše v obecnější rovině, a jejich teoretické závěry jsou poplatny dnes již zastaralému chápání sci-fi jako literatury mj. založené na těsných kontaktech s vědou a s intenzívním anticipačním zaměřením, které současná SF přece jen již částečně modifikovala. Vývojovými a teoretickými aspekty světové SF se též zabývá u nás přeložená kniha Julije Kagarlického Fantastika, utopie, antiutopie, ovšem i zde je hlavním předmětem zájmu a zdrojem materiálu fantastická literatura doby minulé. Velice aktuální pohled na světovou sci-fi naopak podává Ondřej Neff v knize Všechno je jinak. Její faktografickou obsáhlost si dodnes cení řada zájemců o oblast sci-fi.

Diplomová práce sestává ze tří základních částí. Část první je věnována teoretickým aspektům sci-fi literatury, které budou analyzovány na základě literární tvorby vymezeného období. Druhá část, jádro této práce, se zabývá popisem literárně historického vývoje české sci-fi od roku 1976 do současnosti. Třetí část má pak podobu tří samostatných detailních studií o „hvězdných“ osobnostech v české sci-fi tohoto období. Josef Nesvadba tu bude zachycen jako autor naprosto se vymykající jakémukoli zařazení do struktury současné SF, Jaroslav Veis jako jeho nejlepší následovník a současně jako důležitý promotor boomu SF ve druhé polovině 70. let a Ondřej Neff jako nejproslulejší současný český autor SF.

Moderní česká fantastika vstoupila ve druhé polovině 70. let do čtvrté etapy svého rozvoje, přičemž zachovala kontinuitu s etapami předchozími. Za první z těchto etap lze v souhlasu s Ondřejem Neffem¹ považovat celý čas meziválečný, v němž budovali základy české science fiction jednak autoři typu Karla Čapka, Jiřího Haussmanna či Jana Weisse, již považovali tento typ literatury za účinnou formu společenské reflexe, jednak autoři typu Karla Hlouchy, Václava (Slávy) Jelínka, či krále českých space-oper Jana Matzala Trosky, jimž byla vědecká fantastika prostorem pro rozehrání nejpodivuhodnějších napínavých dobrodružných příběhů. Druhá světová válka poněkud utlumila slibný rozkvět české fantastiky zejména v její společensko-reflexívní podobě. A tak vlastně jen díla J. M. Trosky se probojovala nepřízní válečných let do doby poválečné a stala se základem pro druhou etapu dějin české sci-fi. Tři poválečné roky přinesly mnoho nových prací, mezi nimiž dosáhly nejvyšší úrovně díla autorské dvojice Faukner - Charous publikující pod pseudonymem R. V. Fauchar². Na tento typ technologické sci-fi vzápětí navázal Vladimír Babula a stal se tak vedle Františka Běhounka dalším z „klasiků“ velkolepě optimistické kosmické SF. Tento trend přežívá na domácí SF scéně až do poloviny 60. let, kdy vrcholí románem Waltra Günsberga Katastrofa v Mléčné dráze³, nicméně jádro SF literatury se již začalo zvolna přesouvat jinam. Na přelomu 50. a 60. let vstoupila česká SF do své třetí etapy. V té době vydal své povídkové sbírky Josef Nesvadba (a tím ohlásil návrat k pozapomenutému čapkovskému pojetí SF) a navíc se k českému čtenáři dostala antologie překladů angloamerických SF povídek s názvem Labyrint, kterou sestavil Adolf Hoffmeister⁴. Naivitu a dobrodružnost začala střídat přesně cílená kritická zamyšlení nad člověkem a civilizací, technicismus byl zvolna (ale stále silněji) vytlačován humanismem. Již v 60. letech se první autoři vydali ve stopách Josefa Nesvadby, Neff v této souvislosti hovoří o Jaromíru Šavrdovi, Václavu Kajdošovi, Jaroslavu Zýkovi, Lubomíru Macháčkovi a Jaroslavu Veisovi⁵. A právě tato „nikým neustavená skupina“⁶ se významným způsobem podílela na přípravě zatím poslední etapy vývoje české SF.

Kdyže tedy tato etapa začíná? Odpověď na danou otázku není snadná ani jednoznačná. Spíše nežli o „počátku“ nové epochy by bylo vhodnější hovořit o „počátečním období“ či „období formování“. Takto definováno je můžeme vymezit přibližně lety 1976/77 - 1982/83. Celých sedm či osm let se postupně vytvářela nová tvář české sci-fi. Hlavní změny probíhaly zejména na poli literárním - tak jako v minulosti i nyní se objevily nové autorské osobnosti: Jaroslav Veis, Zdeněk Volný, Ludmila Freiová, Karel Blažek a jiní. Hlavním tématem se stal člověk, jeho psychika a jeho společenské interakce. Dalším rysem typickým pro nadcházející dobu byl vznik prvních antologií české SF. Ta úplně první vyšla roku 1980 pod názvem Neviditelní zloději, téhož roku se dostala do čtenářských rukou také vynikající překladová antologie Stvořitelé nových světů jako první významný redaktorský počin Iva Železného. Již od roku 1978 vycházel v časopise Světová literatura čtenářsky úspěšný seriál Ze světa sci-fi⁷, na němž se zásadním způsobem podílel šéfredaktor časopisu Zdeněk Volný, jeden z tehdy nejperspektivnějších českých autorů. Na přelomu 70. a 80. let vzniká také československá teorie SF: roku 1980 vydala Miroslava Genčiová svou studii Vědeckofantastická literatura, k níž však fandom zaujal velmi odmítavé stanovisko, o rok později vycházejí dějiny české SF s názvem Něco je jinak Ondřeje Neffa. Pozoruhodné je, že obě knihy vydalo nakladatelství zaměřené na dětskou literaturu - Albatros. V povědomí kulturních činovníků měla SF zůstat ještě dlouho literaturou pro děti a mládež. Slovenská literární věda přispěla k teorii SF prací Dušana Slobodníka Genéza a poetika science fiction (Bratislava, Mladé letá 1980). A v neposlední řadě dochází k velice významné změně na čtenářské frontě. Fanouškům sci-fi již přestala stačit pouhá četba a objevila se potřeba sdružovat se, besedovat o objektu jejich společného zájmu, vyměňovat knihy atd. Z těchto důvodů (a také jako ohlas na článek J. Veise z prosince 1978 „Čekání na roboty“, v němž Veis referoval o Součkově článku „Přímluva za budoucnost“ z červnového čísla Literárního měsíčníku, kde Souček bědoval nad neutěšeným stavem domácí SF) vznikl ve dnech 30. - 31. dubna 1979 v Praze na MFF UK první sci-fi klub (sfk) v Čechách s názvem Villoidus⁸a byl tak prvním krokem na cestě rozvoje fanouškovského sci-fi hnutí: fandomu. Další kluby následovaly. Nejvýznamnější pozici měl vedle Villoidu klub při lidové hvězdárně v Teplicích a pardubický klub studentů VŠCHT. Noví autoři, relativně pravidelně vycházející antologie a sílící fandom - to jsou tři konstitutivní prvky čtvrté etapy dějin české SF.

Po období „počátků“ či „formování“ přichází období stále dynamičtějšího rozvoje, které vrcholí bezprostředně po listopadové revoluci 1989 a doznívá vlastně až do dneška. Na počátku těchto dynamických změn stál zrod dvou nejvýznamnějších periodických fandomových akcí. Roku 1982 se z iniciativy pardubického SF klubu (nesl název Salamandr a jeho spiritus movens se jmenoval Pavel Poláček) konal v Pardubicích nultý ročník celostátní amatérské soutěže sci-fi povídek o Cenu Karla Čapka. Při této příležitosti se v pardubickém PKO konalo také setkání přátel sci-fi pro tentokrát označené pouze Pardubice 1982⁹. Samotná soutěž nebyla myšlenkou zcela novou - již od roku předchozího pořádal sfk Villoidus soutěž s názvem Huňáč zelený¹⁰(Villoidus viridis ssp.), ovšem Cena Karla Čapka nesla onen nepřehlédnutelný punc celostátnosti (a tedy soutěže na nejvyšší úrovni) a navíc byla spojena se skutečně velkým setkáním členů fandomu. Následující ročník (1983) již nesl všeobecně známý název Parcon a jako vrcholná sci-fi událost roku se stal conem (tedy scifistickým setkáním) národním. Na tomto Parconu byl také v prvním ročníku Ceny Karla Čapka poprvé udělen vítěznému autorovi Mlok, keramická soška Čapkova salamandra. Současně se také začal udělovat ještě druhý Mlok za zásluhy o rozvoj SF literatury. Od roku 1985 přibyla k Mlokovi další cena označovaná jako Ludvík (na paměť Ludvíka Součka), jíž jsou odměňováni nejaktivnější spisovatelé a překladatelé za činnost v uplynulém roce a fanoušci za zásluhy o rozvoj SF a fandomu¹¹. První Parcony se konaly v Pardubicích, avšak tehdejšímu režimu byly zřejmě trnem v oku, a proto se od roku 1987 v jejich pořádání vystřídala Praha, Ostrava a Olomouc. Střídání míst Parconů se fandomu nakonec natolik zalíbilo, že v něm pokračovalo i po listopadu 1989. Další Parcony se pak konaly v Bratislavě, Košicích, Ostravě a zatím poslední v roce 1993 v Šumperku.

Cena Karla Čapka a existence národního conu jsou bezesporu nejvýznamnějšími rysy současné etapy v dějinách českého fandomu. Nicméně k nim přistupují další prvky, možná méně nápadné, ale rozhodně důležité. Od roku 1981 vydávají československé SF kluby po vzoru klubů zahraničních své vlastní časopisy označované jako fanziny. Tento termín byl podobně jako řada dalších přejat z americké SF a fandomu, čtenářské časopisy zvané fanzines se zde objevily již ve 30. letech¹². Úloha fanzinů pro vzájemnou komunikaci mezi kluby a jako platformy pro literární prezentaci amatérských prací fanoušků případně jako zdroje poznání v té době nedostupných (protože neexistujících) překladů děl zahraničních autorů byla obrovská. V předlistopadovém období u nás neexistoval žádný „oficiálně“ vydávaný časopis specializovaný na SF. Mladí autoři měli tedy minimální možnosti k představení svých prací - buď se jim podařilo proniknout do některé antologie (což ovšem předpokládalo určitou literární úroveň) nebo jim byl dán občas prostor v některých časopisech orientujících se na mladé čtenáře či na techniku (Věda a technika mládeži, ABC mladých techniků a přírodovědců, Zápisník, Ohníček, Sedmička pionýrů), SF povídky otiskoval také časopis Interpress (např. v letech 1974 - 1979 zde vyšlo dvanáct povídek Karla Fabiána vesměs o negativních důsledcích vědeckých experimentů¹³). Nejschůdnější cestou pro tuto skupinu autorů bylo tedy publikování ve fanzinech. Ty však byly určeny jen omezenému okruhu čtenářů a nemohly tak zajistit dostatečnou zpětnou vazbu ve směru čtenář (resp. kritik) - autor, jako by to mohl učinit specializovaný časopis. Všechno zlé je ovšem k něčemu dobré. Fanzinová SF si díky své izolovanosti udržela odstup od oficiální literatury a rozličných kulturních direktiv a byla vždy oázou nezávislé SF tvorby. V průběhu let 1981 - 89 u nás vycházelo okolo padesáti různých fanzinů. Prvním z nich byl Teplický věstník, nejznámějšími byly (a jsou) Slan (sfk Slaný), AF 167 (sfk AF 167 Brno), Poutník (sfk J. Verna Praha) či Laser (sfk Laser Plzeň). Fanzin Ikarie XB (sfk Ada Praha) se stal předchůdcem prvního českého sci-fi časopisu Ikarie¹⁴. Četné fanziny zanikly již po několika číslech, jen některé udržely svou činnost po dlouhá léta. Mohlo by se zdát, že uvolnění kulturních a ideologických bariér po roce 1989 muselo logicky vést k zániku fanzinů. To se ale nestalo. Naopak některé nové fanziny dokonce vznikly. Zaměření jejich činnosti se ovšem poněkud změnilo. Zahraniční autoři vycházejí víc než hojně v knižní podobě a fanziny se tak mohou věnovat problémům fandomu a stejně jako dříve mladé autorské generaci.

Jak jsem již naznačil, vedle fanzinů byly hlavní tribunou mladých tvůrců povídkové antologie, které ve své době přinášely to nejkvalitnější, co na domácí scéně bylo. I zde můžeme nalézt mezník oddělující počátek čtvrté etapy od jejího rozmachu. Jsou jím dvě antologie vydané 2. června 1983 Vojtěchem Kantorem v nakladatelství Mladá fronta. Byly to tituly Lidé ze souhvězdí Lva a Železo přichází z hvězd a český fandom si jich natolik považoval, že je roku 1985 v jakémsi „referendu“ označil za nejlepší dílo SF, které bylo vydáno v češtině¹⁵. Nicméně již roku 1984 vyšla další dvojice antologií v nakladatelství Svoboda péčí Iva Železného. Tento ambiciózní projekt přinesl na více než tisíci stranách devadesát povídek českých a slovenských autorů. A další antologie následovaly - do roku 1989 jich „oficiálně“ vyšlo ještě deset. Kromě těchto antologií vycházely též antologie mimo kamenná nakladatelství. Např. pražský sfk BC vydal roku 1985 velmi ceněnou antologii Lidštější než lidé. Charakter antologie měl také fanzin Kočas, který každoročně zveřejňoval vítězné povídky Ceny Karla Čapka¹⁶. Název této periodické antologie zůstal zachován dodnes. Pro význam a četnost SF antologií bývá toto období vývoje české SF nazýváno také „obdobím antologií“.

Rozmach SF tvorby s sebou přinesl i změnu v autorské oblasti. Zvolna se začala posilovat skupina autorů, kteří se ve své tvorbě již věnovali bezvýhradně jen SF a těch, mezi jejichž díly vědecká fantastika výrazně převažuje (Veis, Volný, Blažek, od roku 1977 i Freiová, Neff a další). Vedle ní samozřejmě existovala i druhá skupina, do níž patřili autoři oscilující mezi SF a mainstreamem. Ti do oblasti SF pronikli jen ojedinělými díly (Chaloupka, Nohejl, Pludek aj.), nebo se ve své tvorbě pohybují na pomyslném pomezí SF (Boček). K těmto dvěma skupinám přibyla nyní skupina třetí. Autoři, které do ní lze zařadit na rozdíl od předešlých zatím nepublikovali svá díla knižně, a byli proto známi vlastně jen členům fandomu, tedy lidem „zasvěceným“. Tato nejprogresívnější skupina byla složena z autorů, kteří se rekrutovali z okruhu účastníků Ceny Karla Čapka. Jejími hlavními představiteli byli např. Jan Hlavička, Ivan Kmínek, František Novotný, Josef Pecinovský, Eva Hauserová a jiní. Autoři této skupiny mají mnoho společného, ale především se shodují ve svém ideovém zakotvení, které je vede ke kritickému postoji ke stávajícímu společenského pořádku. Domnívám se, že právě tyto postoje umně skryté ve fiktivní realitě děl přinesly naší SF takovou oblibu mezi čtenáři. Zvláště pak, když tato díla měla i nepopiratelné kvality literární. Ve druhé polovině 80. let byla většina kvalitní české SF prosycena rozličnými narážkami na soudobou totalitu, která ostatně k tomu přímo vybízela. Na jedné straně tyto narážky posilovaly spiklenecký vztah mezi autorem a čtenářem a pro velké množství lidí tento typ sci-fi představoval zástupce více či méně tušené druhé kultury. Avšak na druhé straně se toto (přiznejme, že trochu jednostranné) zaměření stalo po listopadu 1989 jistou překážkou na další cestě české SF literatury.

Jan Hlavička (a nejen on) se již na počátku roku 1990 tázal: „Ale co tedy vlastně budeme psát?“¹⁷. Totalita zmizela a najednou nebylo na co útočit, z čeho si dělat legraci. Léta 1989/1990 se stávají dalším zlomovým obdobím v české SF. Na jeho počátku stála radost z nových možností ve svobodné společnosti - spisovatelé (zejména ti z okruhu Ceny Karla Čapka) vydali v krátké době všechna díla, která za minulého režimu kolovala jen ve fanzinových výtiscích, a tím, svým způsobem, ukončili éru dvojí SF. Vznikly časopisy Ikarie a Svět fantastiky, oficiální časopis vznikl i z brněnského fanzinu AF 167, o něco později přišel na svět další časopis Exalticon a nakonec se objevila i česká mutace The Magazine Of Fantasy & Science Fiction. Činnost zahájila také specializovaná nakladatelství: Laser, AF 167, Golem Ríša, Winston Smith, Nová vlna, Talpress či Slan. Avšak tento boom nemohl trvat příliš dlouho. Jednak se projevila jistá vyčerpanost tematická (kritika totalitní společnosti byla v dosavadní podobě již poněkud pasé) a na scénu se energicky prodrali noví, ambiciózní autoři, kteří nebyli zatíženi výše uvedenou otázkou Jana Hlavičky, a ti, kteří se rychle s novou situací vyrovnali; jednak se dostavily problémy finanční - Svět fantastiky, AF 167 a Exalticon jeden po druhém zanikají, SF nakladatelství se orientují stále víc na známá jména zahraničních autorů, která jsou zárukou návratnosti investic. Porevoluční euforie, kdy se zdálo, že každý si bude moci vydat, co bude chtít, je ta tam. Také domácí SF se tak konečně dopracovala „normálního“ stavu, v němž mají šanci vyniknout ti skutečně nejlepší. V nastupující generaci jich není málo, ale ani mnoho: Poláček, Procházka (čili Walker), Kadlečková, z těch zatím téměř neznámých např. Zapletal či Mostecký a další. Současný stav v české SF jasně dokládá, že hledání nových cest je velice obtížné a že ještě rozhodně není u konce. Již teď je ale velmi zjevné, že se radikálně změnilo a zvláště rozšířilo žánrové i tematické spektrum SF literatury.

SOUČASNÁ ČESKÁ SCIENCE FICTION

Nástin vývoje české sci-fi (1976-1993)

Česká sci-fi - období čtvrté