Interkom: Josef Nesvadba sedmá část Současné české SF

Nestor české SF, spisovatel evropského i světového formátu a především živoucí důkaz toho, že SF může být skutečnou „velkou literaturou“ a ne pouze brakem pro infantilní jedince (jak se i dnes leckdo domnívá). Toť ve zkratce jeden z otců současné české SF - Josef Nesvadba. Jeho proslulost je, jak známo, založena především na jeho povídkové tvorbě z padesátých a šedesátých let, kdy vydal sbírky Tarzanova smrt (1958), Einsteinův mozek (1960), Výprava opačným směrem (1962) a Vynález proti sobě (1964). Toto období bývá také označováno jako počátek třetí etapy vývoje české SF¹a přiznejme, že Nesvadbovy práce jsou její nejpodstatnější a nejkvalitnější součástí. O nich však v této kapitole řeč nebude. Nechci totiž opakovat věci již popsané v jiných knihách a naopak bych se rád držel vymezeného období - tedy let 1976 - 1993. Dostatečné informace o Nesvadbově tvorbě do počátku 80. let najdeme v Neffově publikaci Něco je jinak²nebo také v Blahynkově slovníku Čeští spisovatelé 20. století³. K šedesátinám Josefa Nesvadby vydal Československý spisovatel útlou životopisně-bibliografickou brožuru s titulem Josef Nesvadba (najdeme v ní mj. stať Pavla Vašáka Autor lidské informace)⁴. A k tomu můžeme připočíst celou řadu článků a recenzí v novinách a časopisech. Ovšem nás zajímá něco jiného - jaký je Josef Nesvadba ve čtvrté etapě rozvoje české SF?

Než ale přistoupím k zodpovídání položené otázky, považuji za nutné uvést alespoň základní biografické údaje⁵. Josef Nesvadba se narodil 19. června 1926 v Praze, zde také maturoval (1945) a vystudoval psychiatrii na lékařské fakultě UK (1950). Následující dva roky pracoval v nemocnici v Teplicích a poté jako vojenský lékař u letectva a v Armádním uměleckém souboru. Dlouhá léta se věnoval individuální a zvláště skupinové psychoterapii na psychiatrickém oddělení fakultní polikliniky v Praze. Na jeho tvorbu měla velký vliv jednak jeho práce psychiatra, jednak cesty, které se neomezily jen na evropské země, ale zavedly jej také do USA, Číny a Vietnamu.

Již v době, kdy vydával své povídkové sbírky, zabýval se Nesvadba myšlenkou vydat také román. Tato idea došla uskutečnění roku 1960, kdy se na pultech objevuje kniha Případ zlatého Buddhy, čistokrevná detektivka bez SF motivů. Tím Nesvadba zahájil druhou linii své tvorby - linii variací na téma pátrání a odkrývání záhady. A aby se literárním vědcům zamotala hlava ještě více, roku 1965 se pustil ještě do třetího typu próz, které bývají označovány (poněkud nepřesně) jako neskutečné cestopisy. V uvedeném roce vyšla kniha Dialog s doktorem Dongem, v níž autor zúročil poznatky načerpané z cest po Vietnamu. Ani tento román nelze zařadit do oblasti SF, předmětem Nesvadbova zájmu tu byl protiklad dvou diametrálně rozdílných kultur. V následujícím románu Jak předstírat smrt (1971) - zpět ke druhé linii - spisovatel vytvořil zcela originální typ nesvadbovského románu s tajemstvím a tzv. hypotetickým SF motivem, tedy motivem, který existuje zřejmě pouze v myslích protagonistů díla, v jehož existenci se pouze věří, přičemž tato víra velmi podstatně ovlivňuje chování a jednání hrdinů. Ve zmíněném románu je tímto motivem tajemný plyn, který u člověka způsobuje jakousi „dočasnou smrt“, čehož se dá velmi dobře využít pro zločinné záměry. Čtenář doufá, že v závěru bude vše rozluštěno a vysvětleno, ovšem není tomu tak. I to je součást relativizujícího a vše (i sebe) popírajícího nesvadbovského pojetí literatury. Motiv podobného typu použil autor již v novele Absolutní stroj (1962, ve sbírce Výprava opačným směrem), avšak zde je čtenáři naservírován vcelku jednoznačný závěr, čímž dílo ztrácí část svého tajemného kouzla. Neff v těchto případech hovoří o čtenářské mystifikaci⁸a jako další v řadě Nesvadbových románů mystifikujících čtenáře jmenuje Bludy Erika N. (1974). Tento román spekulující s dänikenovskou tematikou (souvislost Erika N. s Erichem von D. je nasnadě) je však pro nás zajímavý ještě jiným rysem. Autor v něm totiž používá nový způsob konstruování hlavního hrdiny - jsou jím totiž hrdinové dva, kteří jsou v podstatě hrdinou dvojjediným. Vypravěč a Erik jsou vlastně jakýmisi dvojníky, alternativami jednoho člověka. Podobné náznaky dvojího charakteru člověka resp. spojení a interference psychik různých bytostí v jakousi psychiku společnou nacházíme již v románu Jak předstírat smrt či v povídce Ztracená tvář, jejímž je tento román rozvedením. Tajemný „hypotetický“ SF motiv a dvojnictví či dvojjedinost hrdinů (z nichž jeden má skoro vždy příjmení N.!) - to jsou momenty, které budou utvářet charakteristickou podobu Nesvadbových románů v dalších letech.

Uvedená díla (vyjma Případu zlatého Buddhy) jsou někde na pomezí fantastiky resp. vědecké fantastiky a mainstreamu, ani česká teorie SF si s nimi neví příliš rady. Jak předstírat smrt: podle Neffa je to psychologický SF román⁹(přičemž o několik let později svůj názor zřejmě mění), Adamovič jej ve svém slovníku¹⁰zcela opomíjí. Osobně se bez výhrad kloním k původnímu stanovisku O. Neffa, SF motiv je v tomto románě jasně přítomen (byť „hypotetický“) a především je aktivně zapojen do struktury díla, není jen atraktivizující okrasou. Naopak o SF původu Absolutního stroje již nikdo (ani Adamovič) nepochybuje, přestože SF motivy a jejich funkce je tu obdobná. Mohli bychom se tedy tázat, proč první dílo ano a druhé ne? Ovšem tyto úvahy jsou zhola zbytečné. Nesvadbovu tvorbu nemůžeme mechanicky posuzovat podle toho, co „ještě je SF“ a co „už není“. Ideový základ jeho prací totiž plynule přechází mezi SF a non SF, cokoli vytrhnout z tvůrčího řetězce by vedlo ke zkreslení pohledu na autorův literární vývoj. Z tohoto, věřím že zjevného, důvodu budou v této kapitole zahrnuta i díla, která při vší dobré vůli k SF zařadit nemůžeme.

Do čtvrté etapy dějin české SF vstupuje tedy Josef Nesvadba jako autor zkušený, který se částečně od tzv. „čisté“ SF odvrátil, avšak jen proto, že se mu zdála motivicky příliš chudá („chudší je už jenom pornografická literatura“, jak sám s nadsázkou poznamenal¹¹) a nestačila tedy pro vyjádření těch poselství a myšlenek, které Nesvadbu především zajímaly. To je ostatně zcela logický postup, který ale někdy mate literární vědce, neboť ti se přečasto nedokáží oprostit od požadavku jednoznačného zařazení díla do některé z literárněvědných kategorií (dodejme, že teoretikové SF je následují v těsném závěsu). Motivika a atmosféra SF Nesvadbovi skvěle posloužily ke konstruování spletitých dějů s tajemnými odbočkami, dokonce bych se nebál vyslovit myšlenku, že Nesvadba vytvořil v naší literatuře nový typ románu, jehož charakteristické rysy jsou nezaměnitelné. Ve druhé polovině sedmdesátých let tedy autor dále rozvíjí svou řadu románů s tajemstvím. Jen pro upřesnění bych rád uvedl, že nesvadbovský román s tajemstvím naprosto nelze ztotožnit s prózami s tajemstvím, které píší např. Jaroslav Boček či Jana Moravcová. Nesvadbovská tajemství jsou totiž jiného řádu. Tajemství a jeho odkrývání je u Nesvadby prostředkem rozvíjení děje, pátrání po pozadí tajemného jevu je hnacím motorem hrdinů i čtenáře. Naopak tajemství u Bočka a dalších je jakýmsi „tajemstvím pro tajemství“, tajemstvím, které se rozumovému pochopení a odhalení vzpírá, tajemstvím, které není rozkrýváno, ale pouze deskribováno.

Roku 1978 vychází v Československém spisovateli román Tajná zpráva z Prahy. Geneze tohoto románu byla velice dlouhá a její pozadí bylo plně odhaleno až v roce 1991. Dovolím si tedy malou odbočku. Josef Nesvadba začal na této knize pracovat roku 1967 (tedy po IV. sjezdu československých spisovatelů) a dokončil ji až po sovětské okupaci roku 1969¹², její původní název byl První zpráva z Prahy. Rukopis převzalo nakladatelství Mladá fronta, leč roku 1971 byla sazba knihy rozmetána a rukopis vrácen autorovi. Ten jej několik let přepracovával (a to velmi podstatně) a následně vydal pod novým názvem¹³. A tím nastala paradoxní situace. Román dříve zakázaný se ve své nové podobě stal „závažným příspěvkem k morálně - politickému 'chorobopisu' té části naší umělecké i vědecké inteligence, která sehrála neblahou úlohu na vrcholu krizového období let 1968 - 1969“¹⁴. Nový román měl skutečně s původním textem jen velmi málo společného, nicméně v žádném případě nešlo o nějaké pochlebování vládnoucí garnituře. Kouzlo románu spočívá mj. právě v tom, že Nesvadba nikomu nevnucuje svůj názor na zobrazené události, ale dává čtenáři prostor k zaujetí vlastního stanoviska. Každý si může v textu najít to, co chce (jak kritiku totalitní byrokracie tak oné „neblahé“ obrodné inteligence). Nesvadba si přese všechno dokázal zachovat svůj smysl pro relativitu věcí, dějů, charakterů postav a jejich hodnocení. Paradox se vším všudy. Původní text se ale neztratil. Už na jaře 1989 se objevil v nakladatelství Odeon, které jej chtělo vydat pod původním názvem a s původními ilustracemi Jiřího Šlitra¹⁵. Listopad však přišel dřív a kniha se dostala již do nové společenské atmosféry.

Ani jedna z verzí nesnese zařazení do ranku SF. Tajná zpráva je na přebalu označena jako futuro román, Neff ji označuje jako „román o románu sci-fi“¹⁶. Nesvadba zde vytváří (trochu podobně jako v Bludech Erika N.) dojem, že SF literatura by mohla být zneužita k ohrožení lidstva, že modely budoucnosti by se mohly stát předmětem nečistých obchodů, či spíše vydírání. To ale není na románu to hlavní a navíc si nejsem jist, zda lze podobnou úvahu chápat jako projev vědecké fantastiky. Tajná zpráva je typickým nesvadbovským románem s tajemstvím, které však tentokrát nenacházíme v oblasti SF motivů. První zpráva je pak čistě společenským románem (rovněž s řadou tajemných událostí), v němž se autor neotírá o SF ani rožkem stránky, Vladimír Novotný dokonce o knize hovoří jako o „společenském thrilleru“¹⁷.

Odlišnosti obou románů jsou velmi markantní jak ve fabuli, tak v pozici vypravěče a jeho vztahu k okolí. Nedotčeny zůstaly jen některé drobné historky, jejichž funkce je většinou jen ilustrativní a odlehčující. Hlavním rozdílem je ovšem základní myšlenkové zakotvení románů. První zpráva se, na rozdíl od Tajné zprávy, velmi explicitně kloní na stranu rozchodu se socialistickým způsobem života a ekonomiky, přičemž si autor jednoznačně uvědomuje tragiku obrodného procesu spočívající v nereformovatelnosti systému komunistickou stranou (jak přesná analýza již rok po okupaci!).

Čteme-li oba romány paralelně, dostane se nám skvělého poučení o cenzorské a ideové politice v literatuře normalizačního období. První postřeh bude patřit postavám díla. Zatímco v První zprávě jsou hrdinové vykresleni se vší psychologickou hodnověrností, přirozeně a plasticky, Tajná zpráva musela sáhnout k tehdy vyžadovanému „třídnímu“ pohledu. Typizace se tu projevuje mnohem silněji, mnohé z postav nám připomínají spíše své karikatury, jejichž jednání a především motivace jsou až příliš jednoznačné - zisk peněz a osobního prospěchu vždy a všude. Ani vypravěč se nevyhnul zploštění, z psychologicky vděčné postavy psychiatra se stal „pouhý“ lékař umírajících. Jeho alter ego (Josef N.) je ovšem v obou románech zachován, i když ne ve stejné podobě. V Tajné zprávě je dvojnictví vypravěče a Josefa N. komplementárního charakteru, jejich osudy a charaktery se jakoby doplňují a snad i zaměňují, v První zprávě se zdůrazňuje jejich dvojjedinost - k tomu napomáhá i kompozice, ve které se ve vyprávění střídá psychiatr a Josef N., jejichž příběhy jsou téhož druhu, a oba proto vytvářejí dojem, že jde o dvě konkretizace téže osobnosti. Jejich osudy se koneckonců utvářejí podle analogického schématu, v němž hraje významnou úlohu svébytná postava emigrantky Evy Crowderové (mimochodem - její postava je vedle postavy herečky Vlasty zřejmě jedinou, která byla ušetřena podstatnějších změn). Josef N. v Tajné zprávě je postavou, která naprosto nemůže získat sympatie čtenářů. Nevalný charakter muže všemi klamaného, podváděného a využívaného je schopen vzbudit nanejvýš politování. Jde přece o „pravicového intelektuála“, jehož „pravou tvář“ má román odhalit. V První zprávě jej ale poznáváme jako člověka, který sice není eticky a morálně ideální, ale který je pochopitelný a snad i omluvitelný ve svých chybách. Úpravám se nevyhnuly ani drobné postavičky komparsistů - místo původní postavy amerického spisovatele science fiction Slavssona, těžkého alkoholika, se v přepracované verzi objevil český poúnorový emigrant Sima, kratičká zmínka o Olze Schoberové byla vypuštěna úplně atd. Pro zajímavost: beze změn nezůstala ani jazyková složka díla, např. místo slov „zkurvit“ a „průser“ najdeme v identických dialozích přepracovaného vydání slova „zničit“ a „průšvih“.

Zpětné srovnání obou děl vyznívá zcela jednoznačně ve prospěch původního textu. Přepracovaná verze je místy poněkud násilně fabulovaná, logika její výstavby místy trochu kulhá. Původní román je naopak mnohem přehlednější a logicky pravděpodobnější, jeho hrdinové jsou životnější a čtenáři bližší. Také závěry obou verzí jsou odlišné. Tajná zpráva (jako klasický román s tajemstvím) zachovává pravidlo problémově otevřeného závěru. Otazníky vzešlé z textu zůstávají před čtenářem i po zavření stránek knihy. V První zprávě nic takového nenajdeme. Vše je v závěru vysvětleno, vykonané činy jsou dodatečně osvětleny svou motivací - společenský román nakonec tajemství v závěru přece nevyžaduje.

A jak je to se sci-fi motivikou v obou pracích? Ta se v románech objevuje vždy v podobě knihy, jejímž autorem je Josef N. V původní verzi tato kniha obsahuje snadno dešifrovatelnou alegorii české společnosti šedesátých let, kterou Josef N. koncipuje jako pokus o vybudování šťastného ostrova Utopie, který končí vzájemným povražděním účastníků. Žádné další SF asociace se ale na tento text nenapojují. Naopak v přepracovaném znění jde o skutečný SF román pojednávající o budoucnosti po celosvětové katastrofě, kdy lidstvo záměrně omezuje poznání (a „chrání“ se tak před sebou samým) a směřuje k vytvoření eugenokracie. Tato kniha pak má být následně využita v „obchodování s budoucností“ - podstata této myšlenky však není v románu dostatečně objasněna.

Tajná zpráva z Prahy byla (přes všechny zde uvedené výhrady) významným literárním počinem, a proto neušla zasloužené pozornosti literární kritiky. Ta ji srovnávala s díly předchozími (rozvíjení tvůrčí metody Dialogu s doktorem Dongem¹⁸), zkoumala ji z hlediska příslušnosti k SF (motiv ovlivňování vývoje na podkladě futurologických scénářů¹⁹) a přiřadila ji (možná až příliš automaticky) k pokračovatelům čapkovské tradice v naší literatuře²⁰. Hana Hrzalová odhalila i údajný záměr románu, jímž měla být psychická proměna vypravěče, „obrat katastrofalisty“²¹, což jen potvrzuje výše řečenou větu, že každý si v románu najde to, co v něm hledá. Ovšem se záporným hodnocením motivické a dějové spletitosti je možno souhlasit, hlavní motiv (či motivy) jsou vskutku udušeny závalem z motivů podružných²². Původní text však tímto problémem netrpí, je tedy evidentní, že tento nedostatek přímo souvisí s nuceným přepracováním. Jestliže má Tajná zpráva z Prahy mezi Nesvadbovými romány jasný primát, První zpráva pak bez nadsázky patří mezi vrcholná díla české poválečné románové tvorby.

Částečným návratem k prvotní nesvadbovské SF byly tři delší povídky vydané pod společným názvem Řidičský průkaz rodičů roku 1978. Částečným proto, že Nesvadba již měl až příliš pod kůží tvůrčí postup románů či novel s tajemstvím a také proto, že problémy, k nimž se v této knize vyjadřuje, jsou již diametrálně odlišného druhu. Ovšem návrat to skutečně je - po sérii prací více či méně vzdálených oblasti SF je čtenáři nabídnuta trojice příběhů, v nichž má SF motiv nezastupitelnou funkci v rozvíjení děje a gradaci napětí, ba co víc, jedna z povídek bývá i těmi nejortodoxnějšími SF analytiky považována za „čistou“ SF.

Již titul knihy signalizuje čtenáři zvolenou tematiku - vztahy rodičů a dětí a úskalí jejich soužití. První povídka (patrně nejlepší) nese název Romance v dur. Autor ji konstruuje podle osvědčeného schématu prózy s tajemstvím. Hlavní hrdina pátrá po pozadí vědecké (i jiné) činnosti své manželky, konstruuje podivuhodné hypotézy, zaplétá se do stále složitějších mezilidských kontaktů a k tomu navíc vychovává svou malou dcerku (kterou chce uchránit matčiných a babiččiných pokusů). Závěr samozřejmě přináší vysvětlení, ale přesně v duchu nesvadbovského přístupu zde jedna záhada musí zůstat. Existoval skutečně záhadný preparát aktivizující paměť? Byla hrdinova dcerka skutečně pokusným objektem? Výběr odpovědi už záleží jen na čtenáři. Společně s hrdinou jsme ale k nějakému poznání přece jen dospěli - všímejme si více svých potomků, neboť o nich víme stále příliš málo. O. Neff odmítl tuto povídku zařadit k SF²³. Bohužel neobjasnil proč. Podle jeho definice SF by totiž povídka do této oblasti náležela. Cožpak zde není vytvořena situace, v níž jsou pozorovány reakce a jednání postav? Cožpak není jedním z nejdůležitějších faktorů konstituujících tuto situaci právě výrazný SF motiv - „bonbóny“ pro zvýšení paměťového potenciálu? Pravým důvodem je zřejmě to, že zmíněný motiv existuje patrně jen v mysli hlavního hrdiny. Problém je ale právě v tom „patrně“. Ani hrdina a ani čtenář totiž se vší určitostí nevědí, zdali je tento motiv „skutečný“, anebo jej vytvořila pouze zjitřená mysl hrdinova. Je to však důležité? Domnívám se, že ne. Podstatný je především fakt, že tento motiv (již výše jsem jej nazval „hypotetický“) v konečném důsledku ovlivňuje jednání hrdinů, přičemž hlavní hrdina jej během děje přijme jako „reálně“ existující jev, jinými slovy jako jev, který je pro něj skutečný (a také čtenář jej jako takový může přijmout).

Alogičnost Neffova názoru je zjevná zvláště tehdy, porovnáme-li Romanci v dur s následující povídkou Kojenština. Tuto povídku již Neff bez problémů označil jako vědeckofantastickou²⁴, přestože konstitutivní SF faktor (či motiv) je stejného druhu jako v předchozím textu. Ba co víc, tento hypotetický motiv (údajné rozluštění jazyka kojenců a jejich překvapivých schopností) je v závěru jednoznačně odhalen jako smyšlenka, podvod, který byl účelově vymyšlen hrdinou příběhu a který měl motivovat jeho mladou sousedku k tomu, aby se začala lépe starat o své dítě. Z tohoto pohledu je tedy Kojenština dokonce „méně“ sci-fi než Romance v dur.

Oproti Romanci je Kojenština podstatně kratší a také jednodušší. Obě povídky jsou vypravěčsky bezchybné, ovšem větší prostor Romance dávající možnost rozvinutí (a propletení) více linií je přece jen čtenářsky přitažlivější. Postavy Kojenštiny jsou o poznání plošší (daň menšímu počtu stránek), zdá se, že Nesvadbovi lépe vycházejí postavy v delších pracích, v kratším textu musí často sahat až ke krajně zjednodušeným postavám majícím ráz až nepravděpodobných karikatur. Pokud si čtenář zvykl na plastičnost Nesvadbových hrdinů a na prostor, ve kterém může každá postava objasňovat svůj charakter a životní postoje (a tím se jaksi „hájit“), musel být např. právě Kojenštinou jistě zklamán. Alena Hájková jde ve své kritice ještě dál. Povahové rysy postav Kojenštiny označuje termínem „chaos“²⁵, o jedné z hlavních postav Romance - vědecké pracovnici Karle - tvrdí, že její dvojí tvář je psychologicky nepravděpodobná²⁶. Tady se ale musím Nesvadby zastat. Jednak se totiž nesnažil psát realistickou, reálně „pravděpodobnou“ prózu, jednak mi dvojí tvář patologicky ambiciózních žen (i mužů) připadá až velmi pravděpodobná. Naléhavost emancipačního problému však prostřednictvím zachyceného konfliktu²⁷připomíná Nesvadba velmi přitažlivou a čtenářsky vděčnou formou. Pro úplnost je třeba dodat, že povídka Kojenština se roku 1983 v upravené podobě dostala i na televizní obrazovky pod názvem Tajemství kojence²⁸.

V pořadí třetí je povídka Spasitel, jediná, u které pochybnosti o příslušnosti k SF nevznikají. Její podtitul zní Kojenci v době ledové - fantazie. Setkáváme se zde s charakterovým a mezigeneračním konfliktem, který se odehrává na pozadí katastrofické situace v blíže neurčené budoucnosti, v době ledové vzniknuvší ze soustavného podceňování ekologické problematiky. Je nabíledni, že Nesvadba mohl své téma traktovat i bez použití motiviky SF, avšak takových příběhů jistě každý četl desítky. Vyhrocená situace totiž vyhrocuje i zobrazené konflikty. Zde neběží o nějakou abstraktní etiku a morálku, zde běží o život. Překlenutí konfliktu mezi otcem a synem by zachránilo nejen jejich rodinu, ale celou civilizaci. To už je extrapolace skutečně silného kalibru, leč zcela pochopitelná. Všechna zobrazená nebezpečí se nás dotýkají víc než aktuálně - znečišťování životního prostředí skutečně může vést k době ledové, oslabování a rozbíjení společenských a rodinných vztahů může přinést krizi a ohrožení celého lidstva. Podíváme-li se dnes kolem sebe, zjistíme, že Nesvadba před čtrnácti lety nijak nepřeháněl. Původní verze povídky byla pod názvem Bambinot uveřejněna v Literárním měsíčníku (1978, č. 6) a stala se také podkladem pro stejnojmenný televizní seriál natočený v koprodukci se SRN.

Z uvedeného jasně plyne, že Řidičský průkaz rodičů lze bez problémů do okruhu SF zařadit. Že je to ale SF jiného typu, nežli jsme byli u Nesvadby zvyklí, je vcelku logické. Přitom se nedomnívám, že autor tím učinil krok na nesprávnou stranu. Zvolená forma i tématika je zjevně schopna zaujmout větší okruh čtenářů, ba i literární kritika se k dílu postavila vesměs kladně. Výtky Vladimíra Macury směřované na „příliš vysoké obrátky fabulační fantazie“²⁹či dokonce na „banální racionální vysvětlování“ mající za následek „křeč připomínající románové postupy z počátku 19. století“³⁰mi připadají poněkud nemístné.

O dva roky později vydává Nesvadba další triptych, tentokrát bezprostředně inspirovaný jeho povoláním. Trojice příběhů z psychologické poradny nese název Minehava podruhé s nezbytným sebeironizujícím podtitulem Nápady starého psychiatra. Ironický škleb však není omezen na vlastní osobu autorovu, ale je směřován také k psychiatrii jako jeho životnímu osudu a také k SF, jeho životní lásce³¹. Ani tato kniha neměla přímočarou genezi. Inspirací pro její napsání byla autorova účast na psychiatrickém kongresu v Jeseníku v roce 1958. Problémy psychiatrie té doby reflektoval v románu Kongres o duši, který byl vlastně ilustrací střetu freudistické a pavloviánské psychiatrie. Téma to ale bylo dosti choulostivé a sám Nesvadba si uvědomoval, že takovou knihu není možné vydat. Proto text na nějakou dobu „odložil“ a později přepracoval do podoby povídkového triptychu³². V osmdesátých letech už autorův příklon k freudistické koncepci nikomu nevadil. Iluzi autentických Nesvadbových zážitků podtrhuje zvolená ich-forma a převládající lineární kompozice povídek. První dvě si jsou velmi podobné - tato podobnost plyne již z jejich názvů: Minehava podruhé aneb Psychoskop Mariana Koldy a Láska aneb Citový kondenzátor Heleny Vávrové. V obou využil autor technických SF motivů. Při své praxi se setkává se dvěma přístroji, které jsou schopny analyzovat a zvýrazňovat základní rysy psychiky každého jedince (ten první odkrývá pravou povahu pacienta ukrytou v podvědomí, druhý dokáže budoucím partnerům „promítnout“ ve zkratce celý jejich budoucí život a tím jim sdělit, nakolik se k sobě „hodí“). Tyto přístroje samozřejmě mohou prospívat i škodit, podle toho, kdo a jak je používá. Přestože se oba vynálezy podílejí na výstavbě děje, otázky, na které povídky odpovídají nejsou SF povahy, a proto je příslušnost obou povídek k SF opět poněkud problematická. Nezmýlíme se však, jestliže je budeme považovat za zvlášť vyhraněný příklad použití SF motivu jako prostředku pro usnadnění a zpřesnění explikace jistého problému, v tomto případě psychiatrického. Ondřej Neff je dokonce chápe jako „parafrázi sci-fi“ a „ironikův žert“³³. Povídky ale nejsou nikterak výjimečné, jejich spíše poklidná atmosféra a převaha dialogů či vnitřních monologů není čtenářsky příliš atraktivní. Titulní povídka byla následujícího roku převedena také do podoby rozhlasové dramatizace, která však zůstala pouze na povrchu věcí a z psychologického dramatu vytvořila pouhý akční příběh³⁴.

Třetí povídka (Setkání dalšího druhu aneb Labyrinty Joan Hartlové) je jiná a čtenáře upoutá více než dvě předchozí. Jde o klasickou „nesvadbovštinu“ s tajemstvím ve fabuli, různými záhadami, sondami do lidské (i vypravěčovy psychiky) a obligátní malou záhadou nakonec. Psychologická analýza má svůj protiklad v napínavém ději, a tak povídka rozhodně nenudí, byť by v některých místech mohla být dynamičtější. I zde nalezneme pro autora typický hypotetický SF motiv: mimozemšťané údajně navazují kontakt s lidstvem skrze psychoterapeutické skupiny. Množící se záhady tuto domněnku potvrzují, ovšem v závěru přichází rozuzlení a vysvětlení. Nicméně hlavní hrdinka tajemně mizí a tak čtenář opět nezískává kýženou jistotu. I proto je závěrečný příběh čtivější nežli ty předchozí.

Celý triptych je prostoupen promyšlenou psychologizací (psychika hrdinů je nakonec také hlavním tématem), i když i zde je velká část figur více či méně typizována - ovšem to je samozřejmá daň povídkové zkratce. Ve všech povídkách se setkáme s podobnými typy postav, s lidmi psychicky narušenými, nevyrovnanými. Na jejich osudech (i na osudu vypravěče) se čtenář seznamuje s lidskou psychikou a její strukturou, s problémy kolem detekce a léčení neuróz, s možnými zdroji psychických poruch, se vztahy člověka k okolí atd. Nesvadba v této knize velmi dobře zúročil poznatky ze své dlouholeté klinické praxe, které tímto předává svým čtenářům. Uvedené tři příběhy jsou mu dokladem toho, že lidé jsou stále ještě málo rozumní a je třeba pomoci ostatních, jejich důvěry a porozumění, k tomu, aby se člověk skutečně rozumným stal. Nesvadba je v tomto ohledu optimistou: „Nevzdávám se naděje na úplné polidštění člověka...“³⁵, říká sám ve své knize.

U čtenářů a zvláště u fanoušků SF kniha prakticky propadla, ani kritika jí příliš pozornosti nevěnovala. Miloš Pohorský si povšiml zejména věcného a racionálního charakteru díla, v němž vidí výrazné rysy sbližování s literaturou faktu. Tento závěr podporuje i to, že se v knize nejedná jen o člověka a jeho psychiku, ale že se jejím prostřednictvím čtenář seznamuje i s psychiatrií samotnou - jde tedy o jakýsi pomezní útvar „mezi vědou a utopií“³⁶. Faktografičnost Nesvadba zcela záměrně umocňuje např. v poslední povídce, v níž používá kombinaci reálných fakt (jakoby citovaných ze skutečné publikace o UFO) a reality literárního díla. Podobný přístup znají čtenáři zejména z prací Ludvíka Součka, kde

ovšem tyto vložené „reálné“ pasáže slouží zejména pro poučení čtenáře o dané problematice. V triptychu pak také více než jinde vystupují tři roviny, z nichž každé Nesvadbovo dílo sestává. Na intelektuálně závažný základ je posazena bohatě propracovaná fabule, která je v detailech rozvíjena drobnými pozorováními³⁷. Ani jeden z těchto komponentů většinou nevystupuje na úkor jiného a pro drtivou část Nesvadbových próz je příznačné jejich citlivé skloubení a propojení. Bohužel, právě v této knize je kompaktnost těchto rovin oslabena, jejich spojení nepůsobí lehce a nenuceně a prózy tak nejsou schopny vtáhnout čtenáře do svého děje.

Po vydání dvou povídkových triptychů na sociální a psychologická témata se Nesvadba na nějakou dobu (přesněji na 5 let) odmlčel. Kromě svého občanského povolání a práce na další knize se v tomto období věnoval zejména veřejné činnosti v oblasti SF. Již od roku 1976 byl členem Svazu spisovatelů, kam byl ovšem přijat především proto, aby Československo reprezentoval na mezinárodních konferencích SF spisovatelů. Později byla uvnitř svazu ustavena sekce pro vědeckofantastickou literaturu a Nesvadba se dostal do jejího čela. Sekce se ale, bohužel, dostala do centra pozornosti řady fanoušků, kteří dokonce začali navštěvovat její zasedání a propojovali tak „ilegální“ fandom s legální kulturní institucí. Toho se kulturní činovníci zalekli, podřídili sekci stranickému dohledu a počátkem března 1987 ji na přímý popud zvláštního zasedání ÚV KSČ aktivním zásahem básníka Josefa Peterky zlikvidovali³⁸. Práce v sekci však nebyla jedinou Nesvadbovou veřejnou aktivitou. Dlouhá léta (ba desetiletí) se účastnil světových SF kongresů a conů, stal se také předsedou české sekce World SF³⁹, přednášel na fandomových akcích atd. Po celou dobu pak také pracoval na svém dalším románu, který se ke čtenářům dostal v roce 1986.

Hledám za manžela muže s podtitulem Druhé tisíciletí neskončí - takový je název dosud zřejmě nejatraktivnější Nesvadbovy knihy. Podobně jako Minehava byla autorem označena v záhlaví jako „psychofikce“, nesl nový román přídomek „sexfikce“ a už tím vnášel do čtenářských vod čilý zájem. Mimochodem, druhé vydání v roce 1991 sáhlo k poněkud nízkému reklamnímu triku a z původního přídomku učinilo hlavní titul knihy. Dílo psané v letech 1982 - 1984 nese všechny typické rysy nesvadbovského románu s tajemstvím, které se váže na výrazné SF prvky. Vědeckofantastickým leitmotivem je opět zvláštní plyn, který však tentokrát slouží ke stimulaci a aktivizaci lidských emocí, zvláště sexuálního pudu a agresivity, a také k jakémusi omlazování lidské psychiky. SF charakter mají též dvě vložené pasáže označené jako „proroctví“, které hlavnímu hrdinovi odkrývají jeho budoucnost (nikterak záviděníhodnou) a které jako kompoziční prvek působí velmi originálně. Logika textu je opět velmi precizní, přestože čtenářova pozornost je vypjata na nejvyšší míru - nicméně právě v tom je kouzlo Nesvadbových románů.

Nesvadbovu typičnost rozpoznáme také podle rozmístění postav a jejich charakterů. V centru dění stojí (jak jinak) lékař - psychiatr Jan Jančár. Ačkoli Nesvadba na záložce knihy tvrdí, že hlavními hrdinkami jsou dvě ženy, které nemohou najít přiměřeného partnera, záhy zjistíme, že pravým hrdinou je opět nesvadbovský typ manipulovaného muže nám dobře známý zejména z Tajné (příp. První) zprávy z Prahy. Jan Jančár je (přes svou bystrost a inteligenci) stejně jako Josef N. ovládán situací, kterou na něj vždy důmyslně nastraží pragmaticky uvažující ženy, a je zcela stejně neschopen správné akce na správném místě. Pokud se pak k nějakému činu skutečně odhodlá, většinou jej nedokáže dovést až do konce. Slabosti jeho povahy úspěšně sekunduje další manipulovaný muž dr. Forst, jehož charakter je zosobněním prospěchářství a všech nízkých pohnutek Josefa N. Také typy žen se opakují. Smyslná, vypočítavá a navýsost ženská herečka Vlasta se zde rozdvojuje do dvou postav - oněch žen, které nemohou najít odpovídající partnery - lékařek Helgy a Aleny, přičemž větší díl Vlastiny „pragmatičnosti“ získala Rakušanka Helga. Alena naopak získala její občasnou naivitu a lehkověrnost. Téměř démonická manipulátorka Eva Crowderová se v tomto románu proměňuje v ještě démoničtější a tajemnější Maud Weatherallovou, ženu několika tváří, typickou femme-fatale, která, ač svá nejlepší léta již má nějaký čas za sebou, je stále schopna ovládat a řídit mužské životy. Podobnost obou žen je i v tom, že obě mají rády broskve se šampaňským. Náhoda? Spíše důkaz toho, že Nesvadba své hrdiny koncipuje podle skutečných živých předloh (ač to sám popírá).

Fabule románu je opět typická - nesvadbovská, tj. složitě strukturovaná a rozvrstvená. Novinkou je tentokrát použití perspektivních exkurzů namísto retrospektivních. Jančárovi je totiž ve dvou tajemných proroctvích „zjevena“ jeho (i světová) budoucnost (je jejich autorkou Maud?). Na jejich základě by Jančár měl korigovat své jednání, včas zasáhnout a zvrátit nebezpečný vývoj. Na konci však s jistou dávkou rezignace zjišťuje, že jeho snažení nebylo dostatečné a že svému osudu stejně neunikne. Ve čtenáři však nadále hlodá červík pochybností - co když je to všechno jen náhoda, co když jsou obě proroctví jen obyčejnými vizemi (či modely) budoucnosti, které se naprosto nemusejí realizovat? Tato závěrečná mnohoznačnost ovšem dělá Nesvadbu Nesvadbou. Koneckonců, domnívám se, že právě zmíněná proroctví představují vrchol relativizujícího a všepopírajícího přístupu v autorově tvorbě. Zvláště druhé proroctví přináší tolik možností vzniku a charakteru katastrofické situace, že čtenář zvyklý na přehledně explikativní prózu si nutně musí zoufat. Ovšem právě tento až znepřehledňující relativismus je na Nesvadbově tvorbě nejkouzelnější.

Hnacím motorem Nesvadbových próz je již od časů Tarzanovy smrti boj proti lidskému sobectví a pasivitě, které přečasto mohou „znamenat ve svých důsledcích katastrofu“⁴⁰. Je to nebezpečí, které se skrývá uvnitř každého z Nesvadbových hrdinů i každého z nás a které je nutno dnes a denně odhalovat - tak jako to činí Josef Nesvadba. Že jde o problematiku celosvětovou, která se netýká jen „tamtěch“ za železnou oponou, ale i nás, jaksi opominul Jiří Hájek, který autorovi vytknul, že ztratil ze zřetele socialistický tábor a vliv popsaných katastrof na jeho obyvatele⁴¹. Vize rozděleného světa tehdy prostoupila vše, a tak se nelze podobným požadavkům divit. Stejně tak se pozastavíme nad Hájkovým odmítnutím samoúčelné přebujelosti hororových prvků na úkor závažných filozofických reflexí⁴²- jak seriózní je Nesvadbova sexfikce ve srovnání se SF prózami jen o pět let mladšími. Pavel Vašák naopak projevil maximální míru pochopení díla, když o něm hovořil jako o zpodobnění „globálních problémů rozděleného člověka v rozděleném světě“, jako o románu „o ekologii lidské společnosti“⁴³. A v žádném případě se nemýlil, pokládal-li poslední Nesvadbův román za třetí vrchol jeho tvorby po povídkách přelomu 50. a 60. let a po románu Tajná zpráva z Prahy⁴⁴. Poněkud kritičtější byl ve svém soudu Jan Schneider, jeho recenze však odkryla nové možnosti pohledu na Nesvadbovu prózu. Schneider totiž považuje za hlavní atribut tohoto románu jemnou a detailní kresbu psychiky a fabule je mu jen „jakýmsi přívěškem, pomocným médiem při odhalování charakterů“⁴⁵. Je to jistě závěr opodstatněný, Nesvadbovy romány se vždy vyznačovaly důrazem na psychiku jedince, na jeho motivace, na jeho psychický vývoj, ale redukovat onu nenapodobitelnou fabuli na pouhý prostředek povahokresby (byť tak funguje také) se mi jeví poněkud zjednodušující.

A poté se Nesvadba až do doby posttotalitní odmlčel. Roku 1987 sice vychází velice oceňovaný soubor starších povídek pod názvem Einsteinův mozek a jiné povídky, který nové generaci čtenářů zprostředkoval kontakt s již klasickými texty prvních tří povídkových knih, v roce 1989 vydal Kája Saudek comics vytvořený na námět povídky Po stopách sněžného muže, ale toť vše. Kromě povídek v antologiích Lidé ze souhvězdí Lva (1983) a Hvězdy v trávě (1984) Nesvadba jiný text neuveřejnil. Ani po revoluci se tato situace nezměnila. S povídkou Rozštěpená Karla se objevil v antologii Lety zakázanou rychlostí (1990), kde znovu rozehrál tradičně kvalitní variaci na své typické motivy dvojnictví (a schizofrenie), psychiatrie a tajemství. Další povídku uveřejnil jako první z českých scifistů v československé edici Playboye v dubnu 1992. Její název zněl Příšerně krásná, krásně příšerná a tématem byla exkurze hlavního hrdiny - vypravěče do města za železnou oponou, do města svázaného nesmyslnou vládou jednorukých leváků a příšernými nařízeními, do města jako vykrojeného z halucinačního snu. Celé poselství povídky se ale ztrácí ve změti morbidních obrazů, závěr je natolik překotný, že se v jeho smyslu dá jen stěží orientovat. To, co si Ondřej Neff tak cenil na raných Nesvadbových povídkách, zvýrazňující zobrazení teze, dobového problému jakoby pod drobnohledem⁴⁷, se tu vytratilo a i ironie závěru vyznívá velice ploše.

Nesvadba se tedy v oblasti SF odmlčel, což samozřejmě neznamená, že by přestal tvořit. Již v roce 1990 proskočily zvěsti o chystaném SF románu Elektrické temno, který již byl zřejmě připraven k vydání, nicméně dodnes se ke svým čtenářům nedostal. Podle autorových slov pojednává o novodobém temnu, o civilizaci budoucnosti, která se brání intelektu tím, že potlačuje vědu a pokrok: hlavním hrdinou bude člověk právě se navrátivší z vesmírné cesty, který bude pro svou neznalost situace považován za blázna⁴⁸. Z této anonce je patrné, že se Nesvadba rozhodl zpracovat téma, které nastínil již v Tajné zprávě z Prahy (literární sci-fi Josefa N.) a později v románu Hledám za manžela muže (děsivá podoba vědecké práce ve druhém proroctví určeném Janu Jančárovi). Další knihou by měl být román o alternativních dějinách, který psal počátkem 90. let společně s Michaelem Moorcockem⁴⁹. Jeho vydání je ale prozatím stále příliš vzdáleno.

Aby byl výčet Nesvadbových aktivit co nejúplnější, musíme se v závěru alespoň stručně zmínit o jeho SF dílech dramatické povahy. Vedle toho, že celá řada jeho prací byla převedena do filmové či televizní podoby (Tarzanova smrt, Blbec z Xeenemünde, Ztracená tvář, Upír Ltd. - pod názvem Upír z Feratu, Kojenština - pod názvem Tajemství kojence, Bambinot - pod stejnojmenným názvem jako TV seriál, Mordair - pod názvem Morair), je Nesvadba také autorem (či spoluautorem) původních scénářů filmů Zabil jsem Einsteina, pánové (1969), Slečna Golem (1972) a Zítra vstanu a opařím se čajem (1977?). Uvážíme-li, že Nesvadba nikdy nebyl spisovatelem „na volné noze“, a že tedy po celý život vykonával své občanské povolání, je množství (i kvalita!) jeho prací skutečně úctyhodná.

Nyní se tedy můžeme vrátit k otázce položené v úvodu kapitoly. Jsou Nesvadbova díla napsaná po roce 1976 vědeckofantastická či nikoli? Domnívám se, že předchozího textu jasně vyplývá, že až na výjimky (První zpráva z Prahy, resp. Tajná zpráva z Prahy) to skutečně vědecká fantastika je. Sice zvláštní, netypická a vůbec odlišná od klasické SF, nicméně přesto stále vědecká fantastika, která se více než na problémy techniky zaměřuje na problémy lidí a lidstva. A to je na Nesvadbovi to podstatné - otázka by totiž neměla znít „SF: ano či ne?“, ale „myšlenkově hodnotná literatura: ano či ne?“. A na takovou otázku je jediná odpověď - ano, třikrát ano! Všechny Nesvadbovy zralé práce jsou koncipovány podle stejného schématu. V centru autorského záměru stojí myšlenka, poselství, závažná výzva člověku. Okolo ní probíhá bizarní děj založený na využití neobvyklého nápadu a teprve ve druhém plánu (podle slov autora) nacházíme psychologii postav a „literární vyšperkování“⁵⁰. Člověk a jemu určený autorův vzkaz jsou tedy základním kamenem Nesvadbových příběhů, které nejsou imaginárními historkami o vzdálených lidech a civilizacích, „ale příběhy nás samotných“⁵¹, příběhy, které bezezbytku plní základní poslání SF literatury, jak je chápe Josef Nesvadba - nastavují zrcadlo době a v atraktivním rámci varují před možnými nebezpečími budoucího vývoje⁵². Sám Nesvadba jde ovšem v „nastavování zrcadel“ ještě dále, až za každým z nás. A právě v tom je umělecká a výpovědní síla jeho próz.

Josef Nesvadbasedmá část Současné české SF

Josef Nesvadba
sedmá část Současné české SF