Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Zdeněk Rampas hovoří o svém nakladatelství Nová vlna jako o přehledu omylů a slepých uliček a z jeho mírně ztrápeného výrazu byste mohli usuzovat, že prakticky každá jeho publikace je už posledním předsmrtným záchvěvem jeho životních aktivit (tak například říká, že tisíce jím vydaných knih tvoří tepelnou izolaci v jeho domku a SF archívu).

       

Název „Poslední poslední dávky“ jako by tohle všechno potvrzoval. Ale obsah sešitku vůbec neodpovídá poslední křeči čehosi, co už mele z posledního. Naopak. Je to úžasné a dala bych tomu pět hvězdiček. Takové záchvaty smíchu jako parodovaná Ikarie ve mně už dlouho nic nevyvolalo! Z výtvorů geniálního Ivana Adamoviče je nejlegračnější: obálka, úvodník zvaný Rozmach, povídka Kontaktní kočky od Martina Eduarda, dopisy čtenářů a pak pojednání o Ondřejovi Sekorovi jakožto scifistovi... takže vlastně prakticky všechno. Možná toho Bradburyho (Bramboru či jak se tu jmenuje) mé necvičené oko dost těžko rozlišovalo od originálu, ale pro znalce je to asi taky dost legrační. Taky jsem váhala, jestli ten Tlachapoud je myšlen vážně nebo ne, je to strašně zajímavé až napínavé čtení pro překladatele.

       O Ríšovi Podaném jsem věděla, že umí psát roztomile a má dobré nápady, pokud se mu chce něco psát či vymýšlet (což se stává bohužel málokdy - aspoň na sci-fi poli), ale jeho povídka jako od Vilji Tkadlečkové mě úplně sebrala a překonala veškeré mé představy. Šílená legrace. Stejně skvělé je pojednání o Boženě Němcové coby scifistce od Pepy Pecinovského - jak umí báječně napodobit takovou tu šílenou literárněkritickou machu! Vsadím se, že někde v Tvaru nebo v Literárkách by to vzali smrtelně vážně.

       Tohle všechno ještě nebyla vlastní Poslední dávka. V té bych ráda upozornila na dílo René, zlý otrokář z Kvítečkova, včetně připojeného vědeckého rozboru. Úžasné a ve svém oboru bezkonkurenční.

       Takže si Poslední Poslední dávku určitě kupte, je mnohem lepší, než si vůbec dovedete představit.