Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Výběr z Uršulina literárního kapsáře se děje pohříchu spíše nahodile než s chlapským rozmyslem, zesnulý Odeon sliboval Levici temnot, leč nestalo se, i bereme s povděkem alespoň něco. Nejnověji si Ivo Zelazny vytáhl románek The Lathe of Heaven z roku 1971, biřmoval jej, samosebou, na Smrtonosné sny (že by mu Soustruh nebes nepřipadal dosti esteticky cenný?) a vrhl na trh za bratru 74 korunek.

       Že toto dílko nepřinese akční kolovrátek krve a zabíjení, je jasné již z první stránky (tedy, mihne se tam několik miliard stínomrtvol, avšak mordování v přímém videopřenosu si trufan neužije), méně pak ovšem, zdali nás ergo překvapí svůdnou intelektuálskou rozpravou a la člověk a moc, člověk a zodpovědnost a tak podobně. Ba, ba, bláhovče, kterýžto očekáváš takovéto ducharozpalující záležitůstky... dobrá třetina románku poskytuje pouze schematické vhledy do default situace, cliché par excellence: šílený vědec kontra nebohý pacouš a trochu přicmudlé omáčky okolo, hmmm, a neuspokojí než zarputilé hltouny všeho scifoidního. Oj, kdyby to tak napsal pán Alfréd Beaster, to by se to čtlo s chutí náramnou a nepřestajnou, leč paní Uršula to protentokrát střihla poněkud akademicky a vadí hlavně určitá strnulost a popisnost začátku a psychologická nevěrohodnost scén (ačkoli Haber, šílený vědec, je horněvrstevní psycholog!). Je tedy třeba tento příběh George Orra, jehož sny mění minulost a jehož se doktor Haber snaží hypnosou využít pro své osobité hrátky se světem, tento příběh zavrhnout?

       Nikoli, přátelé moji. Patrně od chvíle, kdy do děje vstupuje Orrova advokátka a posléze i přítelkyně Heather, jakož i Orr sám - přestane být pasivním divákem vlastního počínání - a mimozemští Cizinci, dostává knížka trochu šťávy a vyschlé těsto naplňuje Uršula myšlenkovou nádivkou. Nadhozené motivy, jež doteď sestávaly jen z popisu změn a Haberova mesiášského Stvoření, kdy miliardy mrtvých nehrály podstatnější roli než statistika a prohlubovaly jen Orrovu depresi, jsou konečně rozvedeny a opatřeny promudrovaným kontrapunktem významu. Klíčová věta románu, jak ji vyslovuje Orr v posledním odstavci strany 137:

       „ Neumí věci přijmout, neumí nechat věci být, neumí je nechat plynout... (Haber)“ Velice post-moderně a žensky řečeno, právě na této straně se vyjevují některé Uršuliny zatím nebojové feministické posice, které jindy zvýraznila podstatně hlasitěji. Nikdo zkrátka nemůže mít Pravdu proti celičkému lidstvu a emancipovat svět podle ní... za každou cenu. Ano.

       Proto stojí za to si druhou polovinu Uršulina dílka přečíst, najdeme v něm reflexe sweet sixties (postava hašišáckého hippie-domovníka) a opravdu až nakonec i básnivé pasáže, jak je známe z jejích vrcholných povídek a románů. Není to Lesosvět, není to Compass rose, ale... půjčte si to.