Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Jaroslav Veis vstoupil do české literatury roku 1976, a patří tedy k té generaci českých sci-fi spisovatelů, která stojí u zrodu čtvrté epochy vývoje české SF. Veis sám byl čelným představitelem nových tendencí ve vědeckofantastické literatuře ve druhé polovině 70. let. Myslím, že o něm Ondřej Neff právem hovoří jako o jednom ze základních článků jakési „české školy“ sci-fi literatury vedle Čapka a Nesvadby¹ a že ho vyzdvihuje mezi Nesvadbovými následovníky Zýkou, Kajdošem, Šavrdou či Macháčkem². O to paradoxněji působí fakt, že v literárněvědných příručkách se s ním prakticky nesetkáme. Blahynkův slovník Čeští spisovatelé 20. století jej velkoryse ignoruje a kratičké heslo najdeme pouze ve Forstově „Slovníku české literatury 1970 - 1981“. Zde³ se můžeme seznámit alespoň se základními fakty o Veisově životě. Tento prozaik, publicista a překladatel se narodil 19. dubna 1946 v Praze. Vystudoval SVVŠ, maturoval roku 1963 a následující rok pracoval jako elév v nakladatelství Svoboda. Pak se přihlásil ke studiu publicistiky na fakultě sociálních věd a publicistiky UK, které ukončil roku 1970. V letech 1970 - 1972 byl odborným asistentem v Ústavu světové ekonomiky, roku 1973 pak nastoupil jako redaktor do časopisu Sedmička pionýrů a začal se zabývat popularizací vědy a techniky. Jeho populárněvědecké články vycházely nejen v Sedmičce pionýrů, ale i v jiných periodikách, kde vycházely také jeho povídky a jiné práce. Byly to např. Československý voják, Práce, Světová literatura, Technický magazín či Tvorba. Tolik slovníkové heslo.

       Jaroslav Veis se též teoreticko-populárně zabývá sci-fi tvorbou - např. pro Technický magazín sestavil seriál Zítřek, který byl nejdřív napsán, další seriál, Abeceda sci-fi, uveřejnil ve Vědě a technice mládeži. Píše také věcná hesla pro Encyklopedii science fiction⁴. Za svou popularizační činnost na poli vědy obdržel roku '76 cenu ČSAV⁵. Po svém působení v Sedmičce pionýrů pracuje jako vedoucí redaktor v nakladatelství Mladá fronta⁶. Pak Jaroslav Veis přechází k Lidovým novinám, kde jistou dobu působí i jako šéfredaktor. V redakci Lidových novin pracuje i v současné době.

       Kromě své činnosti literární a popularizační se Jaroslav Veis také podílel na vzniku českého fandomu, když v roce 1978 uveřejnil v Mladém světě článek s názvem Čekání na roboty, ve kterém psal (pod vlivem Ludvíka Součka) o neslavném stavu tehdejší české SF. Roku 1985 byl v anketě ke 40. výročí osvobození ČSSR vyhlášen třetím nejpopulárnějším autorem sci-fi posledních čtyřiceti let. První místo zaujal Ludvík Souček, druhé Josef Nesvadba⁷. Bohužel, listopadové události roku 1989, či spíše jejich důsledky, se podepsaly i na tvůrčí činnosti Jaroslava Veise, který se pro svou pracovní zaneprázdněnost poněkud vzdálil z aktuálního dění ve světě sci-fi.

       Veisova literární tvorba je úzce spjata s vědou. Zpočátku se toto spojení projevovalo jen v publicistických a popularizačních článcích. Posléze se přidaly i povídky - a první povídková sbírka. Vydalo ji nakladatelství Mladá fronta v srpnu 1976 a měla název Experiment pro třetí planetu. Jejích jedenáct středně dlouhých povídek vesměs nadprůměrné kvality můžeme považovat za počátek zatím poslední etapy vývoje české SF. Jejím autorem však není jen Jaroslav Veis, ale spolu s ním širší veřejnosti neznámý Alexandr Kramer. Tento fakt byl čtenářům odhalen teprve krátce po listopadové revoluci - důvod je zřejmý. Alexandr Kramer (* 24. května 1946) se podobně jako mnoho jiných stal po roce 1968 politicky nevyhovující osobou, roku 1970 byl donucen přerušit studia na fakultě sociálních věd a žurnalistiky v Praze (dokončil je roku 1990) a pak pracoval jako tlumočník, dělník a od roku 1976 jako technický překladatel v Tesle Karlín. Po listopadu 1989 se stal redaktorem Lidových novin. V normalizačních letech mu bylo znemožněno publikovat pod vlastním jménem, a tak své články vydával po jmény svých přátel. Těmito „pokrývači“ byli např. Miroslav Kostka, pod jehož jménem otiskoval povídky v antologiích Lidé ze souhvězdí Lva, Železo přichází z hvězd, Návrat na planetu zemi a Lovci zlatých mloků, ba dokonce vydal i samostatnou povídkovou knížku Exodus s happy endem (Středočeské nakladatelství, 1989), která však u kritiky prakticky propadla⁸, nebo Ondřej Neff, který mu zajistil otištění dvou seriálů o angloamerické SF v Technickém magazínu. Kramer spolupracoval s Neffem také na knize Všechno je jinak a je též autorem většiny hesel o angloamerických autorech SF v připravované Encyklopedii science fiction⁹.

       Kramerovy povídky zveřejněné pod jménem Kostkovým většinou nejsou nijak výjimečné, o to překvapivěji pak působí Adamovičovo tvrzení, že jeho dílem je dokonce více než polovina povídek z obou prvních sbírek Jaroslava Veise. V Experimentu pro třetí planetu by jich mělo být šest z jedenácti, v následující Pandořině skříňce dokonce jedenáct ze sedmnácti¹⁰. Sám Veis však toto tvrzení poněkud pozměňuje: v první sbírce prováděli oba autoři společně úpravy již kompletního textu - proto sbírka působí velmi uceleným dojmem a autorství povídek je v podstatě společné, u druhé sbírky ale už tento postup autoři neopakovali (údajně pro příliš velké rozdíly v koncepci povídek), a tak teprve tady lze hovořit o odděleném autorství¹¹. V každém případě Kramerův přínos do obou sbírek je velice podstatný.

       Ale zpět k povídkám Experimentu pro třetí planetu. Hned úvodní s názvem Vlkodlak můžeme řadit mezi ty nejlepší. Rozvíjí téma transplantace lidského mozku do organismu psa. Přirozená psí dravost vítězí nad duševní výbavou a z inteligentního vlčáka se stává vlkodlak. Téma je realizováno přitažlivě epickou fabulí, jejíž otevřený závěr umocňuje tragičnost situace. Povídka klade před čtenáře několik otázek, především otázku po vztahu vědy a člověka. Nakolik vědecké poslání a velký úkol omlouvají vědce při spáchání nelidského činu? Omlouvají ho vůbec? Pomsta vlkodlaka je jasnou odpovědí - nikoli! Nicméně tyto otázky budou Veise (a Kramera) vzrušovat i v dalších povídkách - vědecká odpovědnost a etika jsou jedněmi z „věčných“ námětů SF. V 70. a 80. letech byly prózy tohoto typu téměř vyžadovány zejména ze strany oficiální kritiky, což samozřejmě neznamená, že by musely být nějak poplatny soudobému režimu. Stavba povídky je velice jednoduchá, koneckonců, povídkový žánr v klasické podobě se dá jen těžko kompozičně a strukturně inovovat, aby neztratil srozumitelnost (a ve sci-fi to platí dvojnásob). Děj je rozvíjen lineárně, občas ho přerušuje retrospektiva - tento stavební princip budeme u Veise (samozřejmě s jistými odchylkami) nacházet i dále. Ve „Vlkodlakovi“ se pohybujeme zcela jistě v současnosti, resp. ve velmi blízké budoucnosti. To dává autorovi možnost zabydlet svou povídku našimi současníky, byť žijí jinde nežli v Československu (to přece není podstatné). Též prostředí, které hrdiny obklopuje, je pochopitelně současné a díky tomu se autor nemusí věnovat složité výstavbě pseudoreality budoucích věků, ale naopak se může soustředit na postavy samotné a jejich psychiku. To platí do jisté míry i obecně. Psychologicky lépe a hodnověrněji, propracovaněji a méně suše působí taková sci-fi, jejíž hrdinové jsou co možná nejpodobnější lidem současným a jejíž děj se tedy většinou odehrává někde blízko kolem naší doby, nebo sci-fi, která vychází z předpokladu, že i ve vzdálené budoucnosti bude člověk stejný, jako je dnes. Psychiku svých hrdinů Veis s Kramerem konstruují podobně jako Josef Nesvadba ve svých raných povídkách, i zde je psychika pouze jaksi „načrtnutá“ (vlastní Nesvadbův termín). Toto ohodnocení se však v oblasti SF poněkud relativizuje. Přestože se snažíme hodnotit SF literaturu podle literárních kritérií, musíme v tomto případě učinit jistý ústupek. Sci-fi povídka se totiž bezezbytku zaměřuje na akcentování vůdčí myšlenky a na malém prostoru tak není dosti místa pro psychologickou drobnokresbu, která by navíc odváděla pozornost od myšlenkového jádra. Ona „načrtnutá“ psychika postav je tak podle mého názoru vrcholnou (a snad i ideální) mírou psychologizace ve SF povídce a domnívám se, že vyšší nároky v této oblasti vznášet nelze. Těmito požadavky bychom zřejmě narušili samotný funkční základ SF povídky. Ve Vlkodlakovi nalezneme ještě jeden moment, který bude nadále velmi důležitý v procesu vývoje české SF, a to nový typ postavy. Do centra povídky je totiž vedle dvojice vědců postaven prostý, jednoduchý, antiintelektuální a často opilý tzv. obyčejný člověk. Právě tento typ postavy spoluvytváří českou SF 70. a zejména 80. let a mám za to, že je to jeden z rysů Veisovy tvorby (a nejen jeho), který významnou měrou přispěl k popularitě jeho povídek (a soudobé české SF vůbec). Klasická SF bývá totiž obsazena typy intelektuálně velice vyspělými, typy vzdělanců a odborníků - konstruktéry, astronomy, vědci, inženýry, kosmonauty atd. Takové dílo ale často působí poněkud neživotně, vypreparovaně. Vytvořit s takovými postavami čtivé a přitom umělecky hodnotné dílo již vyžaduje skutečné mistrovství. A tak, ať chceme nebo nechceme, každá postava, která tak či onak vybočí z této klasické konstrukce, působí v celku díla osvěžujícím dojmem. Mimo jiné je to i doklad sbližování SF s obecnou literaturou.

       Přestože jsem výše uvedl, že Veis s Kramerem mají na Experiment pro třetí planetu prakticky společné právo, můžeme na jednotlivých povídkách zpětně identifikovat větší či menší autorský vklad jednoho z dvojice autorů. „Veisovy“ povídky se vyznačují vyšší dynamičností děje, pestřejšími postavami i situacemi, barvitějším jazykem, „Kramerovy“ jsou naopak statičtější, převládá v nich dialogická forma a jazykové prostředky jsou převážně spisovné, postavy postrádají větší míru psychologického (i jazykového) odstínění, čtenáři jsou v nich předestírány otázky o podstatě lidské existence, lidského poznání apod. Zatímco Veis tíhne k zájmu o člověka, Kramerovi jde o lidstvo. Příkladem takovéto povídky může být např. povídka Úterý, která prostřednictvím čistého dialogu mezi spisovatelem Markovským a mimozemšťanem Aliatou odkrývá nové rozměry podstaty lidského života. Tento až filozofující přístup je společný většině povídek v této sbírce, v nichž převládá Kramerův autorský přínos. Myšlenková hloubka ovšem poněkud svazuje Kramerovu fabulaci, statičnost formy oživuje pouze vtip a schopnost nadhledu. Dosti pozoruhodná povídka V jezeře, i na ní je patrno Kramerovo osnování (formálně je předchozí povídce více než blízká). Je v ní zpracován notoricky známý námět - problém existence obludy z jezera Loch Ness, Nessie. Povídka je uvedena fiktivním článkem z novin (opět jeden z oblíbených prostředků SF literatury, u nás např. u Čapka či Součka), po němž následují dva dopisy. Druhý z dopisů posléze přechází do vypravování a do dialogu, který je jádrem povídky. Jeho prostřednictvím jsou opět nastolovány a zodpovídány zásadní otázky (podobně i v povídce Starý případ). Ale jedna zásadní odlišnost tu je. Zatímco Úterý konfrontuje dvě civilizace, které si větší či menší měrou nemohou porozumět, přičemž charakter „té druhé“ civilizace je čtenáři trvale utajen, povídka V jezeře nám poměrně detailně představuje jiný způsob chápání světa zásadně odlišný od lidského, jiný způsob poznání. Intelektuálně je tato povídka poměrně náročná, pro vnímavého čtenáře skrývá možnosti nejen k řešení otázky poznání, ale i k zamyšlení nad základními otázkami filozofie z úhlu dosti odlišného od tradičního školského pojetí. Nedokonalost a relativnost lidského poznání a chápání zde vyvstává výrazněji než kdekoli jinde. Je to svým způsobem jakási polemika s tzv. „vědeckým světovým názorem“, v této době „jedině správným“ v našich zemích. Možná to byla polemika nechtěná a nezáměrná, s odstupem času však nelze přehlédnout to nápadné až vnucující se nabízení jiných způsobů poznání, jiných možností chápání světa, jiných (tedy „nevědeckých“) filozofií. Podobnou polemikou je i povídka Kalous a Dafné, která je založena na tezi, že jakékoli vědomí je schopno samostatné existence nezávisle na hmotě a svůj vnější hmotný vzhled je schopno si podle potřeby vytvářet.

       Jako ve sbírkách Nesvadbových, ani zde nemůže chybět zamyšlení nad konstrukcí dokonalé utopické společnosti. Tuto větev SF tvorby v knize zastupuje povídka Post mortem. Ačkoli název vyvolává dojem jakési přízračné atmosféry a čtenář podvědomě očekává nějaký poeovský „bal macabre“, povídka nezobrazuje nic víc, než skutečný posmrtný život - post mortem jako ante mortem, pouze v jiném prostředí a s jinými lidmi. Na rozdíl od předchozích povídek jde tentokrát o záležitost čistě materialistickou, přesně v duchu postupů a motiviky SF. Na odlehlém pacifickém ostrově jsou znovuoživováni vybraní lidští jedinci, kteří zde „pokračují“ ve svém životě. Jejich úkolem je vytvořit „...stát řízený Rozumem, o němž ... snili Platón, Newton, Thomas More i mnozí jiní...“¹², stát dokonalý, utopický. Pro nedostatečnou zralost lidstva se ale celý projekt hroutí. Tato povídka velmi přesně odpovídá neffovskému pojetí SF jako literární laboratoře, kde se v uměle navozených podmínkách sledují reakce lidí. Jde vlastně o dvojnásobný experiment - jednak o experiment s utopickým státem, jednak o spisovatelův experiment se zvolenými postavami. Autor zde vytvořil vzorek lidské civilizace, na kterém mohl ve zkratce a mnohem výrazněji zachytit vývoj lidské společnosti. Povídka je zejména myšlenkově zdařilá, avšak takto koncipovaný námět by byl hoden zpracování románového.

       Utopickou (či spíše antiutopickou) vizí je i povídka s názvem 999, na které opět pozorujeme výrazný Kramerův rukopis. Po uvolněnější dynamické povídce O původu Hoskovcových psů znovu přichází ke slovu tematika vážná. Současné problémy pozemšťanů jsou extrapolovány do lidského společenství žijícího již přes tisíc let v obrovském kosmickém korábu, na umělé planetě, kterou všichni považují za svůj odjakživa existující svět. Spolu s dvojicí hrdinů procházíme světem založeným na rasismu, rasové a majetkové segregaci, na antihumánnosti. Nelidskost systému paradoxně umocňuje i to, že černí a bílí si své pozice v rasistické společnosti vyměnili. Čtenář vychovaný evropskou kulturou, která si na rasovou diskriminaci zvykla, si na takto vyostřeném příkladu může mnohem lépe uvědomit své individuální i společenské postoje v rasové a sociální problematice. To ale není všechno. Extrapolace je provedena ve všech směrech - umělá planeta je beznadějně přelidněna, zásoby paliv se zvolna vyčerpávají, sociální podmínky „nevyvolených“ jsou neúnosné, všude vládne strach a teror. Autor se snaží na minimální ploše anticipovat vývoj samotné Země a před tímto možným vývojem varovat. Přes celkovou pochmurnost vyznívá povídka optimisticky, ústy svých hrdinů vyjadřuje autor víru ve všenápravnou moc pravdy. Ve srovnání s povídkou Post mortem působí povídka 999 podstatně silnějším, intenzívnějším a hlubším dojmem. Její extrapolace je dokonale promyšlená a přes svou statickou formu, která je konečně pro utopie (či antiutopie) charakteristická, je čtenářsky velice přitažlivá. Bez výhrad ji můžeme zařadit k nejlepším číslům souboru.

       Závěrečnou povídkou a vůbec jakýmsi symbolickým vyvrcholením sbírky je povídka Suetemorp. Tento podivný název (a zároveň i symboliku celého textu) snadno odhalíme, přečteme-li si jej odzadu - Prometeus. Autor si zcela záměrně zvolil pro svého hrdinu toto jméno symbolizující snahu vyspělých pomoci zaostalým. Prometeus (vlastně Suetemorp), jakýsi inteligentní robot (Natit - aneb Titan), je pověřen kontrolou planety zvané AIAG (tedy GAIA) čili Země. Suetemorp překračuje své pravomoce a zasahuje do vývoje planety - pomáhá Newtonovi, Becquerelovi ... a také Einsteinovi k jeho poslednímu objevu. A zde tkví jádro povídky - geniální vědec si uvědomuje dvojsečnost každého vědeckého objevu a místo ideálního využití velké myšlenky před sebou vidí člověka, reálného člověka, který ještě nedozrál k jejímu přijetí. S explicitní naléhavostí se tu (pokolikáté už?) řeší problém vztahu vědy a člověka, odpovědnosti vědce za třebas nezáměrné následky své činnosti. Einstein se se svou odpovědností vyrovnává tím, že raději zničí své výpočty, než aby dal i nepatrnou šanci k jejich zneužití. Před stejným dilematem stojí i Suetemorp. Jeho zásahy do vývoje lidstva jsou odhaleny a také on musí volit: buď výsledky své práce zlikvidovat (a planetu zničit) , nebo spáchat sebevraždu. Suetemorp je přesvědčen o prospěšnosti své práce, i když tato vedla k příliš překotnému vývoji lidstva a jeho nezralosti pozitivně využívat dary vědy, a proto volí druhé východisko. Ovšem nejen vědomí odpovědnosti za svou práci vyplývá z této povídky. Autor tu z pozic vědecké fantastiky objasňuje příčiny zneužívání vědeckých objevů a pokroku ve vědě vůbec - těmito příčinami mu jsou právě zaostávání etického a lidského vývoje člověka za vývojem vědeckým. Nemožno tu nevidět zjevnou souvislost s Josefem Nesvadbou (a potažmo i s Karlem Čapkem) a jeho zdůrazňováním sobectví a měšťáckého primitivismu, s nímž vědec, bohužel, musí počítat, dovozuje-li možné následky své práce.

       Sbírka svým vyzněním působí velmi kompaktně, její závěry jsou vcelku jednoznačné. Varuje před možným nepříznivým vývojem, varuje lidstvo před sebou samým. Na druhé straně tu ale najdeme i náznaky povzbuzující k rozvoji poznání, k rozvoji poznání neschematizovaného, volného, které by napomohlo k etickému pozvednutí lidstva. Myšlenkovou hloubkou jde o dílo v naší SF ojedinělé, zejména co se týče povídkové tvorby. Tematické závažnosti samozřejmě odpovídá i celkově vážný tón sbírky. Humorné momenty se zde vyskytují jen sporadicky, v přesně dávkovaném množství, aby tu a tam odlehčily nastolenou problematiku. V souladu s uvedenými rysy jsou i použité jazykové prostředky. Jazyk povídek je veskrze spisovný, převládají tvary neutrální, a tak občasné použití prvků obecné češtiny texty svým způsobem oživuje. Kompozice povídek je veskrze tradiční, jedinou výjimkou je povídka V jezeře, kde však netradiční stavba působí dosti samoúčelně a v jistém smyslu až nepravděpodobně (pochybuji, že by někdo v dopise doslovně reprodukoval několikastránkový rozhovor, třebas vedený s Nessií).

       Veisův (a Kramerův) debut se setkal v tisku vcelku s přiměřeným ohlasem. Recenze otiskla Rovnost (Karel Blažek), Zlatý máj (Otakar Chaloupka) a Literární měsíčník (Jaromír Pelc). Blažek ve svém příspěvku¹³ akcentuje humanismus, který se nejsilněji a nejlépe projevuje v povídkách V jezeře, 999, Suetemorp a Post mortem. Každou povídku zcela správně chápe jako malý experiment s člověkem a celek hodnotí jako velmi slibný debut s myšlenkovou hloubkou, dobrými dialogy a vtipnou fabulací. Otakar Chaloupka (odborník na dětskou literaturu) též hodnotí sbírku velmi vysoko¹⁴. Styl povídek odvozuje od stylu povídky anglosaské, v čemž má nepochybně pravdu - Veis i Kramer mají vskutku bohaté zkušenosti s anglosaskou SF. Kladně hodnotí zejména odklon od tematiky vesmírné a technicistní a snahu o její netradiční modifikaci. Pozoruhodné je, že na rozdíl od Blažka se mu povídka V jezeře jeví jako konvenční a nepříliš objevná. Jako o „zázračně“ hotové prvotině hovoří o knize Jaromír Pelc¹⁵. Chválí vtipnost dialogů, nápaditost kompozice (!), formální obratnost, avšak projevuje zde i jisté nepochopení specifik SF. Vytýká tu např., že téma transplantace mozku již bylo probráno nesčetněkrát, přičemž pomíjí fakt, že současná SF se zaměřuje spíše na nové a aktuální pohledy na již zpracovaná témata, nežli na konstruování témat dosud nepoužitých. Podivně působí i zařazení Veise k následovníkům makabrózní literatury z přelomu století (to zejména kvůli povídce Vlkodlak). Dále se pozastavuje nad tím, že u dílčích témat lze rozluštit jejich bližší či vzdálené literární předlohy. To vše svědčí o jisté neznalosti problematiky. Na druhé straně Pelc správně postřehl, že např. u povídky V jezeře spočívá těžiště v problému, zatímco historka je v pozadí. To je jeden ze základních rysů celého souboru. Přes některé přínosné momenty je tato recenze zatížena kritikovým chybným pochopením SF literatury a poněkud jednostrannými marxistickými požadavky (např. na prohloubení světonázorového základu povídek či na překlenutí idealistického rozporu mezi duchem a hmotou).

       Tolik k první knize povídek Jaroslava Veise a Alexandra Kramera. Věnoval jsem se jí poněkud podrobněji, neboť jde o dílo zásadního významu v dějinách naší současné SF, o dílo, které můžeme chápat jako počátek nového období v české SF, potažmo i ve fandomu. Myšlenková bohatost spolu se čtenářskou atraktivností vytvořily z tohoto díla dodnes uznávaný mezník, česká SF v něm navázala na progresívní nesvadbovskou linii psychologicky a humanisticky orientované vědeckofantastické povídky, přičemž naznačila další možnou vývojovou cestu.

       Již o tři roky později vychází z dílny Veis - Kramer další kniha, tentokrát o sedmnácti povídkách, které však již nesou charakteristické distinktivní rysy obou tvůrčích individualit. Její název je Pandořina skříňka a opětovně ji vydává Mladá fronta v Edici 13. Soubor udržuje směr i úroveň povídek předchozí knihy, ale tentokrát v poněkud odlehčeném duchu. Nenápadné náznaky ironie, které bylo lze pozorovat v Experimentu pro třetí planetu, se v této knize rozvíjejí do netušené síly a šíře. Autoři již nabyli dostatečného sebevědomí a jejich dílu to jen prospělo. Sbírka je stylově mnohem pestřejší, najdeme zde grotesku, anekdotu, schizofrenický dialog, parodii na pohádku atd. Ve své první knize se autoři téměř bezvýhradně snažili silně působit na etické a morální vědomí čtenáře, snažili se o vážnou výpověď k vážným tématům. V Pandořině skříňce však o toto nesnaží ani serióznější Kramer. Povídky opět nepostrádají vtip, navíc však skvěle ironizují a mystifikují, což jim jedině přidává na půvabu. K nejlepším povídkám se řadí již úvodní Veisova s titulem Škeble vtipně variující téma setkání s cizí civilizací. Veisovy povídky se i zde vyznačují větší mírou charakterové propracovanosti a podstatně „bravurnějším“ stylem - dokladem toho je i Podivuhodný nález z Oldova lomu, humorná črta využívající motivu cestování v čase. Kramerovy povídky jsou poněkud jiné, ovšem i mezi nimi najdeme texty vysoké kvality. Jedním z vrcholů sbírky je právě Kramerova groteska Nezlomnej lidskej duch aneb Zlaté lodě. Autor zvolil svou oblíbenou metodu dialogu, ovšem tentokrát dialogu s pasívním posluchačem. Mluvčí - prostý a nekomplikovaný muž z lidu s přímočarou logikou - nabízí svůj pohled na problém, který zlikvidoval lidstvo, na „zlaté lodě“, které pouze netečně visí na obloze a lidé se kvůli nim vyvraždí. Brilantní groteska zesměšňující lidskou malost a přízemnost, „nezralost“ lidstva, které ještě nepřekonalo své dětské stadium, primitivismus a sobectví, nadutý egoismus. Klasickou pohádku o žabce královně paroduje Veisova Pohádka, moderní byrokracii ironicky leptá Kramerova povídka Před koncem ranní směny atd. Pozoruhodná se mi jeví Veisova povídka Hopla!, kde se rozvíjí známé téma prvotnosti myšlenky před hmotou, zhmotnění všech předmětů a jevů, které si člověk představí. S hravostí a velkou invencí je tu do absurdních rozměrů rozvedeno téma známé z předešlé sbírky. Tragickou komiku nalezneme v Kramerově povídce Setkání, kde je lakonicky zachycen průběh setkání delegací tří civilizací, které se navzájem zašlápnou. Podle této povídky natočil režisér Oldřich Haberle roku 1982 animovaný film Kontakt No. 1¹⁶. S podobně paradoxní komickou situací pracuje i Jaroslav Veis v povídce Sondy, kde ironizuje tak trochu i sebe sama, jako člověka trvale spojeného s vědou. Z Kramerových povídek pak musíme zmínit ještě text Alfons, Richard, Jack a ... - pozoruhodný experiment s přímou řečí. Tato povídka je komponovaná jako monology čtyř individuí a na malé ploše soustřeďuje velké množství informací, v nichž je velmi těžké se orientovat. Postupně se propracováváme k poznání, že ona čtveřice je vlastně jedinou osobou, rozpolcenou (či vlastně rozčtvrcenou) do čtyř psychik, která je tedy stižena jakousi velice neobvyklou formou schizofrenie a navíc má schopnost jaksi tajemně cestovat v čase, čímž se celý příběh nevídaně komplikuje. Autor dokonce vytváří dojem, že se jedná o čtyři zcela samostatné subjekty a jejich vzájemné vztahy jsou již (aspoň pro mne) za hranicí srozumitelnosti. Přesto je to nepochybně podnětný pokus o oživení formy SF povídky. Téměř detektivní charakter má Veisova povídka Nebe Peklo Ráj (Veis se totiž vedle SF zabývá také detektivkou). Kvalita povídky je však podstatně snížena hluchým a prázdným závěrem, který částečně devalvuje dobrou fabulační výstavbu. Titulní Pandořina skříňka je dílem Kramerovým. Fabulační atraktivita je tu skloubena s naléhavostí a hloubkou úvahy nad lidskou existencí. Jazyk se odpoutal od dosavadní jednotvárnosti, která Kramerovy filozoficky laděné prózy provázela, a tak vznikla povídka mimořádné kvality. Závěrečná povídka (která zřejmě supluje epilog) s názvem Science fiction již působí v celku sbírky nadbytečně a neorganicky, dalo by se také polemizovat o jejím SF charakteru.

       Je těžko posoudit, která z obou představených sbírek je lepší. Experiment pro třetí planetu vyniká především myšlenkovou přitažlivostí, Pandořina skříňka naopak tvarovou i obsahovou rozmanitostí, přináší více ironie, ale i více humoru a vtipu, autoři zde více popustili uzdu své fantazii a vytvořili řadu skutečně bizarních situací. Ve své druhé sbírce již oba autoři dokázali najít každý několik různých výrazových poloh a ještě více tak rozvinuli své silné stránky známé z předchozí knihy.

       Přes uvedené klady nevzbudila sbírka takovou pozornost jako Experiment pro třetí planetu. Irena Zítková¹⁷ si ve své recenzi všímá propojenosti obsahu i formy povídek s dneškem, současnou realitou. Ovšem tvrzení, že povídka Nebe Peklo Ráj je psychologickou studií Čecha v Londýně se mi zdá poněkud přehnané a zavádějící. Naopak charakteristika stylu (zejména s ohledem na Nebe Peklo Ráj) jako spojování všednodenních zážitků s drobným ozvláštňováním reality je poměrně výstižná, i když neúplná. Veise (a tedy i Kramera) hodnotí jako spisovatele - kritika s jednoznačným politickým a filozofickým názorem na člověka. Reflexe současné situace si povšiml ve svém stručném příspěvku i Otakar Chaloupka¹⁸ a vlastně potvrzuje autorovy kvality uvedené v souvislosti s předchozí knihou. O určitém zúžení pohledu však svědčí Chaloupkovo zařazení Pandořiny skříňky k literatuře pro dospívající mládež, neboť nejenom jí je kniha určena. Nejerudovaněji se ke sbírce vyslovil Karel Blažek na stránkách Rovnosti¹⁹. Jednotlivé povídky považuje za sondy do lidské psychiky (sondy, ne studie!) a zkušeně odhaluje jejich sci-fi podstatu - modelování situací pro dnešního či budoucího člověka a sledování jeho reakcí. Významnou úlohu přikládá též autorovu odpozorovávání ze skutečnosti. Kladně hodnotí ironický postoj k jedinci i k civilizaci a humor sahající „od grotesky po vědoucí úsměv moudrého stáří“. Stejně jako u předchozí sbírky i zde vyzvedává spisovatelův humanismus. Pozornost věnuje i extrapolaci jako účinnému prostředku zvýšení naléhavosti myšlenkového poselství.

       Pandořinou skříňkou se dvojice Veis - Kramer odmlčela. Oba publikovali samostatně v různých antologiích sci-fi, Kramer pod jménem M. Kostka. Je třeba přiznat, že tyto Kramerovy povídky již neměly kvalitu děl z obou povídkových sbírek a řadily se „pouze“ k dobrému průměru. Kramerův styl však ustrnul u tezovité statičnosti, která se v průběhu 80. let natolik přežila, že jeho první samostatná sbírka v roce 1989 byla pociťována jako „archaická vykopávka“. Veis v této době publikoval více než Kramer - Kostka, jeho povídky se v letech 1980 - 1985 objevily v šesti z celkem sedmi antologií české sci-fi, po boku Zdeňka Volného, Lubomíra Macháčka a Josefa Nesvadby uveřejnil svou povídku Potěšení pro Váz i celou Rodyna v antologii světové sci-fi Hledání budoucího času (1985), kterou společně s Volným sestavil a některé povídky i přeložil. Mimoto vydal s Vladimírem Petříkem román Zemřeš podruhé pod společným pseudonymem Jaroslav Petr (viz dále). Celých sedm let připravoval třetí povídkovou sbírku, která byla tentokrát výhradně jeho dílem.

       Moře času, kniha netrpělivě očekávaná celým fandomem, vyšla roku 1986 v Mladé frontě v edici Alfa. Nejprve byla avizována na rok 1984²⁰, pak na rok 1985²¹ a netrpělivost fanoušků byla tedy pochopitelná. Původně se snad mělo jednat o komponovanou sbírku nových povídek, leč Veis od tohoto záměru upustil, neboť publikace některých povídek v časopisech a antologiích jednoduše vydání této sbírky předběhly. Jednotlivé povídky jsou různorodé a mají i různou úroveň. Autor se proto snažil vytvořit z nich aspoň navenek kompaktní celek. Jedenáct povídek je tak proloženo cyklem krátkých epizodických příhod jistého Forcefama Whitea (Život a osudy Forcefama Whitea I - XI). Jde však jen o poněkud samoúčelný formální experiment, který je zřejmě nejslabším (byť jednotícím) článkem díla. Přiléhavě to vyjádřil ve Kmeni Blahoslav Dokoupil, když cyklu vytknul setrvání u prvotního nápadu a pokládání této nouze za ctnost. Doslova zde hovoří o „narcisistním okouzlení vlastními možnostmi“²². Snad je to odsouzení příliš příkré, ale faktem zůstává, že kromě povrchní anekdotičnosti, hravé lehkosti a občasné rádobyšokující pointy v nich nic jiného nenajdeme.

       Sbírku otvírá jedna z nejlepších povídek - Vosí hnízdo. Na povídku je dosti rozsáhlá (plných šedesát šest stran), ovšem zvolený námět si větší plochu přímo vynucuje. Veis podává vskutku vynikající analýzu krizové situace s tajemnou příčinou v uzavřeném společenství lidí. Na tomto místě by se již skutečně dalo mluvit o psychologické či psychosociální studii, která však není podána formou statickou, tedy prostřednictvím úvahy či vnitřních monologů, ale vysoce dynamicky s množstvím akcí. Místy se vyprávění blíží až hororu, navozená situace je v lecčems podobná filmu Věry Chytilové Vlčí bouda. Relativně malá skupina lidí, rekreantů na odlehlé chatě, je uzavřena tajemným silovým polem na nevelkém prostoru. U chaty se navíc objevuje podivná koule plující vzduchem. Děti ji bez rozpaků identifikují jako vosí hnízdo. Vnitřní prostor koule dokáže oddělit dětskou duši od těla - tělo (zdánlivě mrtvé) zůstává ležet ne zemi, zatímco duševní část dítěte se proletuje uvnitř koule. Děti se pochopitelně baví, dospělí, kteří nic nechápou, jsou ochromeni hrůzou. Jednoduché kompoziční schéma rozvíjení dvou paralelních dějových linií celkovou absurditu i úděsnost jen podtrhuje. Veis v této povídce zúročil celou řadu motivů z předchozích souborů - experiment mimozemšťanů, uzavřená komunita lidí, oddělení „duše“ od „těla“, materializace představ atd. Myslím, že tuto povídku můžeme považovat za jakousi syntézu dosavadní Veisovy tvorby a další vývojový mezník v jeho díle.

       Z ostatních povídek stojí za zmínku zejména „neffovský“ příběh Kdo se směje naposled, jenž zpracovává téma lidské závisti na pozadí sportovního i mimosportovního zápolení, a inteligentní a vtipná historka s neobvyklým titulem Budete si přát? zahuhňala centrální automatická servírka. V ní nazírá ze zajímavého úhlu na problematiku rekonstrukce lidského jedince, která dává člověku možnost spáchat vraždu, a přitom zůstat nevinným před společností i před svým svědomím. Vždyť zavražděný bude vbrzku rekonstruován a zločin se tedy nekoná!

       Zajímavými experimenty s prozaickou formou jsou povídky Potěšení pro Váz i celou Rodyna (povídka v dopisech) a zvláště a vyznačující se laskavým humorem a decentní pointou. Netradiční formu má také Zpráva o výsledku pracovní cesty, jednotlivé úseky textu jsou uvozeny kratším či delším dialogem, v němž dokonce nejsou vyznačeni mluvčí, po němž vždy následuje krátká vyprávěcí pasáž. Jednotlivé situace (snad obdoba filmových záběrů) vytvářejí konsekventní řadu, která opět vrcholí vtipnou pointou. Povídka Na co ale mysleli klasikové pak má kompozici zcela atypickou. Je koncipována jako cyklický, nikdy nekončící text, kde stále se opakující začátek přímo příčinně vyplývá ze stále se opakujícího konce - řečeno jinak, konec je začátkem, začátek koncem. Svou logiku konečně může mít i tvrzení, že povídka vůbec žádný začátek ani konec nemá. Proto ji vlastně začínáme číst v půli věty a podobně i končíme. Motiv literárního počítače, který je schopen vytvořit jakékoli dílo ve stylu jakéhokoli autora, využívá Veis k demonstraci tvůrčí podstaty lidského charakteru.

       Závěrečná povídka z rámce sbírky zcela vybočuje - jak kvalitou, tak formou a také hloubkou myšlenkového poselství. Je to dílo zcela mimořádných kvalit. „Zatímco až dosud (Veis) psal českou sci-fi špičkové úrovně, v povídce Šest měsíců, in ulna se bez nadsázky dostal na úroveň světovou“, tak se vyjádřil roku 1985 Ondřej Neff²³ a vůbec nepřeháněl. Veis předchozích povídek je zapomenut, jeho humor, ironie, nadsázka, lehkost, „roztomilá nenucenost“²⁴ je ta tam. Vize blízké budoucnosti kdesi v exotických končinách je skutečným dramatem lidského osudu, dramatem o to dramatičtějším, že vzdálenost podobné budoucnosti nemusí být nikterak velká a zúčastněné postavy nemusejí být příliš vzdáleny nám samotným. Hlavní hrdina - hoch jménem John ibn Kato - je vyděděncem společnosti, jedním ze „Židů novověku“²⁵. Živí se prodejem krve loupené přímo z tepen přepadených lidí. Drama se rozbíhá v okamžiku, kdy je chycen a odsouzen k odnětí levé ruky v lokti (tj. in ulna) na dobu šesti měsíců. Bude-li se řádně chovat, bude mu ruka vrácena. Leč jeho šance na řádný život je minimální, je až příliš zjevně poznamenán stigmatem zločince - chybějící rukou. V krizi mu pomáhá jiný vyvrženec, ale John má smůlu a o svou ruku přichází definitivně. To však je jen dějová osnova. Za ní se skrývá sugestivně podaný zápas psance v džungli velkoměsta, fyzické i duševní utrpení člověka (vlastně ještě dítěte) předurčeného k záhubě, kterému nakonec nezbývá nic než víra dávající mu sílu do dalšího života. Kompozice povídky je podobně jako u první povídky zcela jednoduchá, ale o to účinnější. Dva vypravěči, hlavní hrdina a jeho přítel, se střídají v rozvíjení příběhu. Síla povídky spočívá v jejím myšlenkovém, humánním poselství, v jejím přesvědčení o všemocnosti víry a odhodlání. To už není jen literární experiment, to už je skutečný život. Veis se tu „dostal k podstatě lidských vztahů, která je zřejmě univerzálně platná kdekoli na světě“²⁶.

       Třetí povídková kniha Jaroslava Veise je námětově i formálně velmi různorodá, ba až dokonce experimentátorská. Autor se nijak neodklání z nastoupené cesty psychologizující SF, naopak stále hlouběji sonduje psychiku člověka i společnosti v současnosti i v budoucnosti. Anticipuje změny ve vztazích mezi lidmi v souvislosti s rozvojem techniky a přitom vychází z někdy až bizarních představ. Výběrem jazykových prostředků též setrvává na svých dosavadních pozicích, jeho výběr je velmi citlivý a naprosto ekvivalentní zvolenému obsahu. Co se motivů týče, drží se Veis těch, které se již osvědčily a jejich množství příliš nerozšiřuje - výjimkou je právě např. Šest měsíců, in ulna. V této knize se Veis poprvé nebrání motivům erotickým, to je ale zřejmě důsledek celkové tendence v literárním vývoji a ve sci-fi zvlášť.

       Kritika přijala knihu opět velmi pozitivně. Jan Adam zaznamenal proměnu autorova stylu, který stále tíhne ke grotesknosti a humoru, ale ve smutnější a hořčí formě, a také neklamné znaky sbližování s „vážnou prózou“ (tj. patrně serióznější částí literárního mainstreamu)²⁷. Veisova SF byla tehdy také položena do protikladu k SF Neffově - všední lidé ve všedních situacích proti „neffovské“ nezvyklosti, dramatičnosti a žertovným situacím²⁸. Blahoslav Dokoupil označil Jaroslava Veise za jeden z vrcholů české SF. Připomíná Ondřeje Neffa a jeho dříve publikovanou tezi o čapkovsko-nesvadbovsko-veisovském tvůrčím postupu, který spočívá v netechnicistním pojetí, soustředění na člověka a využití ireálných prvků jako prostředků k lepšímu chápání současného světa. S pochopitelným despektem se staví k cyklu o Forcefamu Whiteovi²⁹. Z pozice scifisty je psána recenze Ivana Adamoviče, který toho času začínal publikovat v „oficiálních“ periodikách. Superlativy rozhodně nehýří - Moře času nesplnilo Adamovičovo očekávání, pouze první a poslední povídka jsou zcela nové, sbírka trpí roztroušenou kvalitou. Za nejlepší považuje shodně s ostatními Šest měsíců, in ulna. Dále sbírce chybí filozofická hloubka starších prací, což je postřeh vcelku správný, ovšem nechápeme-li jej paušálně. Shovívavý je naopak k cyklu o Forcefamu Whiteovi, u něhož oceňuje lakonický „vonnegutovský“ styl³⁰.

       Roku 1989 vychází výbor z Veisových povídek pod názvem Den na Kallistó. Obsahuje povídky ze všech tří sbírek, jež jsou opět proloženy whiteovským cyklem, tentokrát již o třinácti minipovídkách - poslední z nich je vlastně epilogem cyklu i výboru. Prvních jedenáct minipovídek je bezezbytku převzato z Moře času, dvě závěrečné cyklus doplňují a konečně mu dávají jakýs takýs smysl. Pavel Kosatík považuje tento výbor za špičku české SF posledních zhruba patnácti let, leč přesto jej nemůže přijmout bez výhrad. Nejzávažnějším nedostatkem je zařazení malého počtu povídek z první sbírky (z každého souboru jsou tu čtyři povídky a vrátíme-li se zpět na stránky Experimentu pro třetí planetu, zjistíme, že intenzívní autorský přínos J. Veise nalezneme jen u pěti povídek, zbylých šest je ideově i formálně více „kramerovských“ - to ovšem Kosatík tehdy s velkou pravděpodobností nevěděl) a především opětovné prezentování „zbytnělého Forcefama Whitea“³¹.

       Zmíněné povídkové sbírky tvoří jádro Veisova díla. Mimo toto jádro najdeme ještě řadu dalších próz, které však kvalitou poněkud zaostávají. Jediný Veisův román je znám poměrně málo. Kritika jej v době vydání (1982) obešla mlčením, koneckonců vyšel v edici Napětí nakladatelství Naše vojsko a sem se pozornost kritiků rozhodně neobrací. Veis jej nenapsal sám, ale ve spolupráci s Vladimírem Petříkem, též popularizátorem vědy³². Román Zemřeš podruhé vydala autorská dvojice pod společným pseudonymem Jaroslav Petr. „Spoluautorství možná vedlo ke kompromisům a to je asi důvod, proč se z knížky vytratila ta roztomilá atmosféra, pro níž si čtenáři zamilovali povídky Škeble, Podivuhodný nález v Oldově lomu nebo Pohádku o akademikově dceři³³ - tak hodnotí autorskou spolupráci O. Neff. Jde o jakousi sci-fi detektivku. Detektivní zápletka (pátrání po pachateli dvou vražd) však stojí v pozadí a dopředu se dostává rovina SF. Vědeckofantastické motivy podstatně proměňují tradiční uvažování detektivky a jejích hrdinů a nabízejí zcela odlišný pohled na problematiku vraždy a jejích motivů - v rámci detektivní literatury tedy jistě zajímavé zpestření. Hlavním sci-fi motivem je rekonstrukce lidského organismu, vytvoření identické lidské kopie namísto zničeného originálu. Vedle roviny detektivní a vědeckofantastické má román ještě rozměr sociálněpolitický a etický. Podává kritiku lidí i systému budoucí společnosti, kritizuje vrstvu vyvolených, kteří opustili své původní ideály ekosofické revoluce a nyní již jen zápasí o moc, kritizuje i primitivní spokojenost obyvatelstva a lhostejnost ke společenskému dění. Čím jiným tento román je, nežli společenskokritickou alegorií soudobé situace v ČSSR koncipovanou na pozadí detektivního příběhu? Na tento román (resp. jeho leitmotiv) Veis brzy navázal povídkou Budete si přát? zahuhňala centrální automatická servírka, která je jakýmsi volným zábavným pokračováním.

       Vedle knižních sbírek se Veisovy povídky objevovaly také v časopisech a antologiích. Ty starší se většinou dostaly do zmíněných souborů, některé zůstaly pouze u svého prvního zveřejnění. Můžeme jmenovat např. povídku Trochu opožděný návrat profesora Saufta (časopis Pionýr, 1978 - 79), Krátké štěstí Forcefama Whitea (Literární měsíčník, 1988 a antologie Skandál v divadle snů, 1988), která nebyla součástí cyklu ve Dnu na Kallistó a patří k těm lepším epizodám o F. Whiteovi - Jan Schneider ji hodnotí jako docela solidní anekdotu³⁴. Dále jsou to His Masters Voice (antologie Přistání na Řípu, 1988) mající základ ve zmutované krimipovídce³⁵, Odkud přicházejí? Kdo jsou? Kam jdou? (antologie Lety zakázanou rychlostí, 1990) nebo zatím poslední Veisovo sci-fi dílo Pajdi za mnoj, malčik, řekl Rusák (časopis Ikarie, 1990) - tíživá vize možné budoucnosti spojená s tehdy aktuálním odchodem sovětských vojsk z ČSFR.

       Jaroslav Veis se také věnoval sestavování antologií světové SF. Vedle již zmíněného Hledání budoucího času pořídil výběry z povídek světových autorů Navštivte planetu Zemi a Vesmír je báječné místo pro život (obě antologie 1987), kam napsal i doslovy.

       Mimo to píše i pro děti. Starším je určena např. výše uvedená povídka o profesoru Sauftovi, mladším pohádkové příběhy se sci-fi nebo populárněvědeckými motivy ...a sedm trpaslíků (1987) či Štěpán a Štěpán (1988) vydané v řadě Ilustrovaných sešitů.

       O tom, že Veisovi nechybí smysl pro humor svědčí také „fragment“ z fiktivního Whiteova velkého atlasu mimozemšťanů (1989), jehož „autorem“ není nikdo jiný nežli Forcefam White. Veis tu podává výklad o pěti reprezentantech mimozemšťanstva objevujících se v literatuře od Lúkiána po Neffa. Ilustrace k atlasu vytvořil Kája Saudek.

       Vedle vlastní tvorby také překládá, zejména z anglosaské literatury. K jeho nejvýznamnějším překladům patří Nonstop od Briana W. Aldisse (přeložil s Veronikou Veisovou roku 1979)³⁶ a Slova vědy od Isaaca Asimova (s Vladimírem Petříkem roku 1978)³⁷. Jeho působení v oblasti SF literatury završují četné doslovy (např. k Neffově publikaci Něco je jinak) a články v časopisech (např. portréty B. W. Aldisse³⁸ a Ursuly Le Guinové³⁹ ve Světové literatuře).

       Z uvedených faktů je zřetelně vidět, že Jaroslav Veis představuje v české sci-fi posledních patnácti či dvaceti let skutečnou špičku. Bohužel, již více než dva roky v této oblasti nepublikoval, a proto jej chtě nechtě musíme z literární současnosti přesunout do literární historie. Jeho autorský přínos však zůstane trvalou hodnotou v domácích sci-fi dějinách.

       

       Literatura

1. Neff, O.: Tři eseje..., c. d., s. 55.

2. Neff, O.: Něco je jinak, c. d., s. 347.

3. Forst, V. a kol.: Slovník české literatury 1970 - 1981, Praha 1985, s. 398.

4. Neff, O.: Tři..., c. d., s. 75.

5. Kácha, P.: Dvě výpravy za fantazií. Svobodné slovo, 15. 11. 1979, s. 5.

6. Lety zakázanou rychlostí, Praha 1990, s. 377 - 378.

7. Světelné roky - Výběr - Filmově literární revue pro problematiku Science-fiction, 1985, č. 1, s. 12.

8. Kosatík, P.: Unhappy exodus. Ikarie, 1990, č. 6, s. 60.

9. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1992, č. 3, s. 51.

10. Tamtéž.

11. Veis, J. - osobní svědectví, 26. 6. 1993.

12. Veis, J.: Experiment pro třetí planetu, Praha 1976, s. 152.

13. Blažek, K.: Podařený experiment. Rovnost, 20. 10. 1976, s. 5.

14. Chaloupka, O.: Expedice pro třetí planetu. Zlatý máj, 1976, č. 10, s. 714 - 715.

15. Pelc, J.: Mnoho tváří, málo podnětů. Literární měsíčník, 1977, č. 5, příl. Dílna, č. 5, s. 155 - 156.

16. jabl: Kontakty Oldřicha Haberleho. Záběr, 1983, č. 5, s. 7.

17. Zítková, I.: Jaroslav Veis „Pandořina skříňka“. Mladá fronta, 10. 11. 1979, příl. Víkend, s. 4.

18. Chaloupka, O.: Existuje literatura pro dospívající? Tvorba, 1980, č. 11, s. 6 - 7.

19. Blažek, K.: Pandořina skříňka. Rovnost, 20. 11 1979, s. 5.

20. Návrat na planetu Zemi, c. d., s. 603.

21. Neff, O.: Tři..., c. d., s. 76.

22. Dokoupil, B.: Hříčky a vize Jaroslava Veise (dále Hříčky...). Tvorba, 1986, č. 30, příl. Kmen, s. 10.

23. Neff, O.: Tři..., c. d., s. 77.

24. Tamtéž, s. 76.

25. Veis, J.: Moře času, Praha 1986, s. 185.

26. Neff, O.: Tři..., c. d., s. 77.

27. Adam, J.: Próza měsíce února. Mladá fronta, 19. 3. 1986, s. 4.

28. ker: Jaroslav Veis „Moře času“. Mladá fronta, 29. 3. 1986, příl. Víkend, s. 4.

29. Dokoupil, B.: Hříčky..., c. d., s. 10.

30. Adamovič, I.: Moře času. Zlatý máj, 1986, č. 8, s. 504 - 505.

31. Kosatík, P.: Veis (His best). Ikarie, 1990, č. 3, s. 59.

32. V. Petřík mj. uspořádal Ročenku technického magazínu (Praha 1987) a také vydal populární knihu o psychologii

Výlety pod vlastní kůži (Praha 1978).

33. Neff, O.: Tři..., c. d., s. 75 - 76.

34. Schneider, J.: Několik poznámek o SF v okolí Řípu. Tvorba, 1989, č. 43, s. 12.

35. Tamtéž, s. 13.

36. Neff, O.: Všechno..., c. d., s. 284.

37. Kácha, P.: c. d., s. 5.

38. Neff, O.: Všechno..., c. d., s. 284.

39. Tamtéž, s. 318.