Interkom: Ondřej Neff osmá část Současné české SF

V roce 1981 se do rukou čtenářů dostává kniha s titulem Něco je jinak a podtitulem Komentáře k české literární fantastice, první dílo svého druhu u nás. Čtivá publicisticky esejistická forma prozrazující obratného stylistu, materiálová obsáhlost a fundovanost a především naprostá unikátnost v kontextu naší literární teorie a historie z ní učinily stále oblíbenou a žádanou základní pomůcku pro studium české SF literatury. Neff zde s velkou pečlivostí plní vytčený úkol - zmapovat krajinu české literární fantastiky od prapočátků (J. A. Komenský - Labyrint světa a ráj srdce) až do poloviny sedmdesátých let našeho století (generace Zýky, Kajdoše, Macháčka, Veise a dalších). Vedle toho také čtenáře stručně uvádí do problematiky teorie SF a do systemizace SF literatury s ohledem na vývojové aspekty. Přichází tu se svým pojetím SF jako literární laboratoře, jako literatury, kde je něco jinak³. Otevřeně přiznává, že vytvořit popisnou definici SF je zhola nemožné a jediná cesta k definování pojmu SF je vyjádření funkce tohoto typu literatury⁴. Jeho pozornosti neuniká ani ošidná otázka hodnocení děl SF - podle Neffa se hlediska obecné literatury (mainstreamu) nedají mechanicky aplikovat na SF, neboť tato literatura zjevně není postavena jen na literárním umu autora, ale i na jeho nápadu⁵, který může mít (z hlediska SF) vysokou hodnotu. Toto apologetické stanovisko je při pohledu zpátky zcela pochopitelné. Česká SF si tehdy teprve prošlapávala cestu k budoucí masové popularitě a odsudky literárních kritiků zapříčiněné právě nedostatečnou „literárností“ vědeckofantastických děl se zdály být vážnou hrozbou pro její další rozvoj. Přelom osmdesátých a devadesátých let přinesl změnu i v této otázce - dokonce sami autoři SF literatury dnes volají po zvýšení literární úrovně české SF a poukazují (sic!) právě na to, že k napsání dobré SF nestačí jen dobrý nápad, ale i zvládnutí spisovatelského řemesla. Neff ve svém postoji dospěl k jistému kompromisu. Na jedné straně si uvědomuje důležitost určitých literárních kvalit SF, na druhé straně ví, že specifický typ literatury vyžaduje specifický přístup, že s měřítky klasické literární teorie zde nevystačíme. Podle mého názoru můžeme tento postoj akceptovat stále, je však třeba si uvědomit, že při hodnocení děl SF vycházíme z kompletního hodnotícího aparátu literární teorie, který navíc obohacujeme dalšími hodnotícími prvky spojenými se specifikou science fiction. Pavel Vašák vidí jednu z příčin této situace ve faktu, že „v teorii literatury chybějí práce o masové populární literatuře ovlivňující postoje lidí k životu často výrazněji než literatura tzv. velká, nepokleslá, tzv. umělecká“⁶. Neffovo stanovisko došlo ocenění i ze strany literární kritiky, která kladně hodnotila vysokou úroveň práce (a to i literárněvědnou)⁷, pozoruhodnost a pregnantnost definice SF⁸a zvláště literární pohled na předmět zájmu spolu se zdůrazněním priority literárního kontextu⁹. Fandom ocenil samotnou informační hodnotu knihy, její přitažlivou formu a společně s Pavlem Vašákem i Neffovo heuristické mapovací úsilí¹⁰.

Na toto průkopnické dílo autor navázal roku 1985 Třemi eseji o české sci-fi. V prvním eseji se opět vrací k počátkům moderní české SF na přelom 19. a 20.století, druhý esej je zaměřen na teoretické otázky SF, ve třetím pak stručně rekapituluje vývoj české SF v letech 1979 - 1984. Znovu je tu připomenuta problematika vnitřní nevyrovnanosti SF a obtížnost hledání hodnotících kritérií. Otakar Chaloupka vidí v této knize počátek nové fáze vývoje české SF - analýzu typologické specifiky SF, kontextové včlenění do celku literatury a vědomí, že perspektiva české SF je zejména v dílech, která se hodnotově vyrovnají hlavnímu proudu¹¹. Téhož roku formuloval Ondřej Neff své stanovisko velice pregnantně v časopise Kmen. Pro SF by měla platit literární kritéria, nikoli mimoliterární, díla by měla být posuzována podle hodnoty a kvality, nikoli podle příslušnosti k určitému žánru či oblasti¹². Důležitým momentem knihy je rozvinutější pohled na funkční charakteristiku SF - Neff tu shledává tři základní funkce: simulaci skutečnosti, simulaci vztahů v umělých podmínkách a simulaci poznání skutečnosti a vztahů. Vytváří tak funkční pojetí SF podobné pojetí Stevena Kaglea¹³. Je zjevné, že se Neffovi podařilo velmi dobře odlišit všechny roviny fungování díla SF. Jeho akcentování poznávací funkce SF se mi však přese všechno zdá poněkud zavádějící. Jsem přesvědčen, že valná většina SF produkce si takto ambiciózně svou funkci neklade. Na druhé straně je však třeba přiznat, že díla vyšší kvality tuto funkci bezpochyby plní. Jakkoli se Neffovy Tři eseje mohou jevit spornými (zejména v oblasti terminologické, kde si Neff vytváří vlastní „vědecké“ termíny), přinášejí mnoho podnětů pro pochopení současné SF literatury a pro diskusi v této oblasti, která podle mého stále ještě není dostatečná. Výtky Radko Pytlíka se mi zdají jen výkřikem literárního vědce, který si sám se SF neví rady¹⁴.

Rok 1986 přináší Neffovu třetí základní práci z oblasti teorie a historie SF - více než čtyřsetstránkovou publikaci Všechno je jinak s podtitulem Kapitoly o světové science fiction. Již z názvu je patrno, že půjde o „sourozence“ knihy Něco je jinak. Neff zde neopouští svou oblíbenou (a osvědčenou) esejistickou formu, i když v této knize o něco více tíhne k faktografii a literární historii. Oproti práci o české fantastice je tu však autor obrovsky handicapován. Materiál, o němž Neff píše, je totiž českému čtenáři v této době povětšinou neznámý, a proto je velká část knihy věnována výkladům o obsahu jednotlivých děl. Ve své době to byla činnost nadmíru záslužná, dnes se již objevuje absence spíše jiného typu informací. Na tento fakt upozorňoval již v době vydání Jaroslav Veis, když knize vytýkal, že „víc neakcentuje problematiku vývoje společnosti i myšlení ... ve spojení s vývojem SF“¹⁵. Tehdy se tento požadavek mohl jevit jako přehnaný perfekcionismus, dnes zcela chápeme jeho opodstatněnost. Přesto kniha velmi dobře slouží milovníkům SF dodnes - přehlednost, systematičnost, relativní faktografická úplnost a čtivý styl kreslí základní křivku vývoje světové SF a zvláště v době současného SF boomu pomáhá orientovat se v záplavě zahraničních titulů. Její hlavní význam tkví právě ve zmapování do té doby nepřehledných končin.

Ondřej Neff začíná tedy svůj „život ve sci-fi“ z poněkud neobvyklého východiska - SF teorie. SF praxe na sebe ovšem nenechala dlouho čekat. Své první povídky publikoval nejprve ve fanzinech a také v „oficiálně“ vydaných antologiích - všechny pak vyšly v prvních dvou Neffových povídkových sbírkách. Tou první, která dodnes patří ke „klasickým“ dílům české SF (rozhodně aspoň v povědomí fandomu), je sbírka z roku 1985 s názvem Vejce naruby. Obsahuje 23 povídek a jako nejlepší česká SF roku 1985 byla oceněna cenou Ludvík. Celá sbírka je stylově značně nejednotná a úroveň jednotlivých povídek je rozkolísaná, avšak Neffův osobitý rukopis je tu zcela patrný. Do čtenářského povědomí se nejvíce zapsaly dvě z povídek: Největší vodvaz v dějinách svangu a Bílá hůl ráže 7,65. První z uvedených byla vyhodnocena jako nejlepší SF povídka roku a bývá řazena mezi nejlepší české SF povídky vůbec. Můžeme v ní najít prakticky všechny znaky charakteristické pro Neffův styl: hovorový jazyk používaný nejen v přímé řeči, drsnost v „americkém“ duchu, jistou nenucenost vyprávění, pozoruhodné metafory a přirovnání (např.:“...oči mu svítily jako hliníkovej čajník, když ho hodíte do studny.“), smysl pro gradaci napětí, vyžadování neustálé pozornosti čtenáře. V povídce je zpracováno věčně aktuální téma boje člověka a spravedlnosti proti síle peněz. Neotřelá motivická SF výbava (prazvláštní formy krutých sportů založených na soupeření člověka s technikou) spolu s atraktivní formou (styl tzv. akčních filmů) a Neffův vynikající smysl pro detailní konstrukci prostředí a postav (svět budoucnosti, kde život vrcholí v sedmnácti letech a kde teenageři hýbou celou společností), to vše přispělo k neobyčejnému úspěchu povídky. Jako velmi dobré vysvědčení pro autora se mi také jeví jeho rezignace na dodržení formy klasických „akčních“ příběhů, když svůj příběh nekončí pro ně typickým happy-endem, ale naopak zcela lidsky a velmi přesvědčivě - technika a peníze vítězí nad člověkem, hrdina dostává předpokladům svého charakteru.

Bílá hůl ráže 7,65 též náleží do oblasti akčně dobrodružných příběhů, přičemž zde autor vytvořil dílo naopak přesně podle všech pravidel tohoto žánrového typu. Účastníme se tu dramatického souboje lidí s mimozemskými Bytostmi, které (jak jinak) chtějí lidstvo zlikvidovat. Hlavní hrdina, slepý kaskadér, se jim postaví, když předtím vybojoval těžký zápas se svým svědomím o odpověď na otázku, zdali má právo zabíjet druhé. Dramatičnost se zvolna stupňuje až k závěrečnému střetnutí, v němž hrdina (pochopitelně) vítězí. Ovšem závěr evokuje spíše atmosféru sovětské válečné literatury: protagonista cítí, že se sám proměňuje v Bytost, a proto raději volí sebevraždu, než aby měl sám ohrozit lidstvo. Doba vzniku se však na povídce podepsala jinak - thriller, němž jsou všichni „soudruzi“ a hlavní hrdina „moloděc“, působí dnes již přece jen podivně. Na literárních kvalitách mu to ovšem neubírá. Neff zde dokázal, že i akční povídka může mít etický podtext, aniž by toto spojení působilo násilně či směšně.

Přestože sbírka obsahuje i povídky méně kvalitní, její význam pro moderní českou SF je nesporný. Neff zde svým zaměřením do jisté míry navázal na čapkovskou tradici v naší SF, pro niž je typická detailní povahokresba obyčejného člověka (či jiného průměrného hrdiny) v kontaktu s fantastickou realitou oscilující od laskavého humoru k přesně cílené ostré ironii a též „souznění filozofie s obyčejným životem“¹⁶. Přestože jsou jeho povídky drsné a přinášejí s sebou spoustu násilí, každému musí být jasné, že Neffovi jde především o člověka a jeho život, o člověka spravedlivého, pevného, odvážného, o člověka, který se dokáže postavit nepřízni osudu, který si nenechá výplody svého ducha a inteligence přerůst přes hlavu. Při tom všem se Neff snaží o atraktivní formu a osobitý styl, což se mu ve větší části povídek daří. V každém případě plně platí slova Jaroslava Veise, který o Neffově SF říká: „Je trochu nostalgická, trochu ironická, trochu přemýšlivá, trochu udivená. Je lidská a je pozemská. A vůbec bych se nedivil, kdyby jednou ... byl právě tenhle přístup nazván českou školou.“¹⁷.

Svým způsobem je příznačné, že Vejce naruby prakticky minulo zájem literární kritiky. Je až s podivem, že se nenašel téměř nikdo, kdo by cítil potřebu vyslovit se k prvnímu vážnějšímu literárnímu SF pokusu našeho tehdy jediného teoretika SF. Za jediný podstatnější moment považuji literárněteoretickou polemiku mezi Petrem Novým a Pavlem Vašákem na stránkách Kmene, kde sbírka figuruje pouze jako jakási nepřímá příčina. Ze strany Petra Nového se setkáváme s určitým nepochopením motivické výbavy SF, když se tu hovoří o pohyblivých motivech SF a jejich výpůjčkách mezi autory¹⁸, které pak pochopitelně hodnotí jako záporný rys děl. Podotkněme, že tento pohled (vysloveně scestný) najdeme v mnoha literárních kritikách nejen tohoto období. Pavel Vašák, jeden z mála literárních kritiků zabývajících se soustavněji SF a jeden z mála kritiků poučených o této literární oblasti, mu celkem logicky oponuje, avšak o sbírce se toho mnoho nedozvíme. Snad jen skutečně nepřehlédnutelný fakt, že Největší vodvaz v dějinách svangu, Bílá hůl ráže 7,65 a Strom patří k myšlenkově nejhlubším příběhům současné SF¹⁹.

Vejce naruby je pro Neffa dílem velmi symptomatickým, neboť v něm shledáme ne-li všechny, tedy aspoň většinu rysů charakteristických pro jeho SF tvorbu. V prvé řadě jsou to tři základní oblasti, do kterých můžeme Neffovy povídky zařadit. Adamovič hovoří v této souvislosti o třech autorových polohách - americké-dramatické, filozofické a humorné²⁰. Je pravda, že v povídkách se tyto polohy prostupují jen zřídka, většinou se setkáváme s „čistou“ podobou akční, filozofické nebo humorné povídky. Tento rys ještě výrazněji vystupuje u následující povídkové sbírky. Dalším důležitým momentem je kvalitativní nevyváženost, vedle sebe tu stojí povídky prvotřídní i texty druho- či třetiřadé. S tím úzce souvisí i další zjevný rys, a to spontánnost, ba až impulsívnost tvorby. Neff nezřídka podléhá tomu, co píše, podléhá okamžitým nápadům. Na jeho povídkách je evidentně patrná radost ze psaní, radost ze hry s jazykem a s nápadem. Bohužel, někdy při této hře ztrácí autor ze zřetele celkovou perspektivu povídky. Naštěstí je tento fakt poněkud vyrovnán zcela bezkonkurenční invencí, sugestivní fabulací a vynikajícím smyslem pro realistický detail. To vše nám potvrzuje následující sbírka.

Čtvrtý den až navěky (1987) přináší jedenáct povídek různých stylů, různých obsahů, různé kvality. Akční příběhy tu zastupuje titulní Čtvrtý den až navěky (nervní boj s návštěvníky z budoucnosti) či Tvář (!) člověka (?), v níž Neff našel velmi dobrý kompromis mezi čtenářskou atraktivitou a myšlenkovou závažností a která patří ke kvalitnějším číslům sbírky. Příběh o kyborgovi, který se cítil více člověkem, než strojem a rozhodl se za své právo na existenci bojovat, vyniká bezprostředností podání, mravním poselstvím prostým veškeré didaktičnosti i živým jazykem. Snad jen pikantní sexuální scény balancují na samé hranici únosnosti, i když si rozhodně nemyslím, že by literatura, a nejen SF, měla působit jen na čtenářův intelekt a smysly nechávat stranou. Nicméně i odpůrci této literatury si v této sbírce přijdou na své. Novým typem Neffových textů jsou tu povídky s pozoruhodně vyhraněným intelektuálním či filozofickým obsahem - Brownův pohyb, či Součkos (dialog o stroji času), který svým názvem i diskusní situací parafrázuje Platónovy dialogy. I zde je hlavní postavou rozpravy Sokrates, zcela rovnocennými partnery jsou mu doktor Ludvík Souček a Alenka přibyvší pod košatý platan z říše divů. Neff prostřednictvím rozmluvy tří nesporných individualit osvětluje důvody a podstatu veškeré SF tvorby. Sokrates spolu se čtenářem (a podotkněme, že tuto povídku by měli číst zejména ti, kdo smyslu SF stále pochybují) přichází na to, že fantastice jde především o úžas, neboť „bez úžasu není ani poznání, ani krása, ani pravda“²¹. I třetí Neffova poloha - humor - zde má své zastoupení. Humor slovní i situační se tu více, tu méně projevuje snad ve všech povídkách. Vysloveně humoristickými jsou např. povídky Hrdinové kosmu (ironická groteskní hříčka o zženštilých kosmonautech) nebo Kontakt, vcelku ale tyto povídky patří k průměru. Velmi pozoruhodná je povídka Jitro pro strašnou radost, která nás seznamuje s budoucí společností, v níž je zakázáno navazovat sexuální vztahy s mimozemšťany. Dramatický příběh o dvojici, která zákaz přestoupí a je odsouzena k smrti však čtenáři přináší i hlubší poznání motivů jednání člověka, který podobně jako hrdinka Odona činí jisté věci ne pro ně samé, ale pro potěšení z toho, že činí něco nedovoleného - tedy jakési patopsychologické pokrytectví. Atraktivní obsah, „spádný“ styl, dramatičnost a svérázná pointa vytvářejí z této povídky (přes jistou schematičnost postav) jeden z vrcholů sbírky.

Analýzu této sbírky provedl na stránkách Kmene následujícího roku Jan Schneider²². Pregnantně jsou zde označeny rysy, které můžeme považovat za typické pro celou autorovu tvorbu: akčnost, četnost erotických motivů (která byla ovšem nápadná pouze v kontextu soudobé literatury), komično slovní a situační (uplatňující se i jako prvek u anekdotických vypointovaných povídek) a samozřejmě nezbytná ironie. Pozitivně je tu hodnocena i Neffova reflexe současných, skutečných problémů. Díky jí mohou povídky nabývat obecnější platnosti a nemusejí se stát zábavnou literaturou „na jedno použití“. Současně se ale Schneider netají svými výhradami zejména vůči „myšlenkovým mělčinám“ a „publicistickým návykům“. Ovšem těžko lze žádat od spontánního spisovatele - žurnalisty vystříhání se prostředků publicistického stylu, mezi kterými dominuje snaha o maximální zajímavost a atraktivnost. Je však pravda, že občasná podbízivost či zjednodušující vulgarizace (zvláště v pozdějších pracích) působí někdy dosti samoúčelně.

Druhá Neffova sbírka postrádá onen ohňostroj nápadů známý ze sbírky první, avšak přináší povídky poměrně vyrovnané úrovně (spíše vyšší než nižší). Nenajdeme ovšem mezi nimi žádný text, který by výrazně mezi ostatními čněl - to znamená jediné, že autor nalezl svůj standart a výkyvy v další tvorbě budou již patrně minimální. Následující sbírka Zepelín na Měsíci (1990) tento předpoklad do jisté míry potvrzuje. Také ona přináší povídky v podstatě vyrovnané, průměrné či lehce nadprůměrné kvality. Nacházíme zde některé nové polohy pro autora zatím netypické (horor, mystika) vedle příběhů velmi typických (akční a parodické postupy). Charakteristickým rysem sbírky je stylová a tematická pestrost. Neffova oblíbená akčnost je tu zastoupena zejména povídkami Ano, jsem robot a Lov na krysu, obě z lunárního prostředí a s obdobnou motivickou výbavou. První povídka má až jaksi „neliterární“ styl - zdobnost a obraznost literatury je nahrazena technicistním, perfekcionistickým přístupem, kdy je vše velmi přesně vypočteno, zváženo a dávkováno v zájmu dynamiky příběhu. Lov na krysu je neffovský každým coulem. Formálně i obsahově bychom tuto povídku mohli považovat za jednu z kapitol románu Měsíc mého života, o němž bude řeč dále. Obě práce se od sebe liší jen jmény protagonistů. Proporčně, dramaticky, logicky i psychologicky je Lov na krysu zvládnut zřejmě nejlépe z celého souboru. Pod akčním povrchem obou povídek najdeme myšlenkově závažné jádro. Jednoznačný antimilitarismus a požadavek práva na svobodnou informaci v první povídce, kde také najdeme ostrý parodický výpad proti fanatismu muslimů v otázce viny, či otázky mocenské zvůle, práva na život, lidské svévole a pogromů vůbec v povídce druhé. Humor je v knize zastoupen povídkami Vládní tramvaj (vize pracovního dne československého prezidenta, který jezdí do práce vlastní tramvají a celé dny vysedává U Vejvodů) a především Nástin některých aspektů materiální vybavenosti chovu takzvaného jatečního dobytka ve světle pikovického nálezu. Zmíněná povídka zpracovává oblíbené SF téma: jak asi budou naši vzdálení potomci pohlížet na náš věk. Civilizace androidů jej zkoumá podle westernové literatury a to je základ pro Neffovu parodii vědeckých referátů a smrtelně vážných „vědeckých“ sporů. Forma přednášky protkané citacemi z „dobového“ westernu a závěrečná překvapivá pointa znamenají v kontextu sbírky vtipné uvolnění. Nově v tomto souboru nacházíme povídky obsahově „temné“ a tajemné. Snový horor Mystérium tmy - posmrtné blouznění lidského vědomí, cesta vědomí z jednoho těla do druhého v bezprostorovém bezčasí, která se však ukáže klamnou, neboť vypravěč je stále živ, i když zaživa pohřben. Neff zde volí pro sebe dosti netypickou, v podstatě neepickou formu v jistém ohledu blízkou poetice E. A. Poea. Druhým textem mysticky tajemného ražení je Poselství pro Agla Mathona, delší povídka o boji tmářství s rozumem, zaslepené víry s poznáním. Děj s mnoha zvraty a postupně odkrývanými tajemstvími plyne až nezvykle poklidně a vyrovnaně. Alegorie systému moci, kde jsou povyšováni udavači, je pro čtenáře snadno dešifrovatelná a nehrdinský hrdina Hamyš má všechny jeho sympatie. Spolu s ním čtenář podstupuje strastiplnou cestu za pravdou a poznáním, na jejímž konci však stojí naprosté popření všech očekávání. Pointa tohoto příběhu je mimo vší pochybnost Neffovou nejlepší - Země je skutečně plochá (jak tvrdí oficiální „věda“) a veškeré poznání je hříšné. Pointa posunuje celou povídku do zcela odlišné dimenze přesně podle výše zmíněného požadavku Jana Schneidera. Patrně nejlepší povídkou souboru je titulní Zepelín na Měsíci, příběh opilce a snílka Marka Mausera a jeho snu o vzducholodi na Měsíci, který je mu uloupen bavícím se lidstvem. Ztráta snu dožene Mausera k sebevraždě, jeho nesmyslná idea je však skutečně realizována. Povídka v sobě syntetizuje to nejlepší z Neffovy neakční tvorby - svébytně poetický až něžný pohled na „všední stránky budoucnosti“, smysl pro absurdní paradox (máme-li dost peněz, můžeme popřít i přírodní zákony), společenskokritický náboj a akcentování nehrdinskosti hlavního hrdiny. Neff zde vůbec přivádí do své SF tvorby netypického hrdinu - snílka a podivína - v čemž také mimo jiné vidím velký přínos k modifikaci vžitých schémat SF. Ovšem Neff nebyl ani první, ani jediný, kdo přišel s tímto typem hrdiny. Potrhlého Ludovica Rumplbrechta nacházíme v celé řadě povídek Jana Hlavičky, nehrdiny či antihrdiny dosazuje do svých prací např. Ivan Kmínek, pro akční prostředí si je upravuje Josef Pecinovský atd. Domnívám se, že i to je jeden z typických rysů české SF posledních let.

Ondřej Neff i v této knize dokázal, že „požadavky atraktivnosti a myšlenkové hloubky se navzájem nevylučují“²³. Jeho autorská zkušenost se promítá zejména v tom, že úroveň jeho povídkové tvorby je i nadále vyrovnaná, že Neff prakticky nevytváří „odpad“. Texty se stávají poněkud temnějšími a pochmurnějšími, i když si autor i nadále podržel svůj osobitý, místy až žoviální styl psaní²⁴. Současně se ale utlumuje autorova spontánnost, což však rozhodně není na škodu. Ubylo povídek postavených jen a jen na překvapivém nápadu či akci, textů sice zábavných, ale myšlenkově plytkých. Zepelín na Měsíci svědčí o promyšlené kompozici jednotlivých čísel i celé sbírky. Prvoplánová atraktivnost proniká do textů jen v řídkých případech. Postup od jednoduchých textů napsaných zřejmě pod vlivem okamžitého nápadu k myšlenkově závažnějším, textově propracovanějším a kompozičně vyrovnanějším povídkám je u Neffa zcela zřejmý.

Čtvrtá sbírka povídek Vesmír je dost nekonečný (1991) obsahuje většinou povídky již publikované časopisecky či v antologiích. Pouze dvě ze sedmi povídek zde vycházejí poprvé: Moby Dick a Romeo a Julie. Je tedy evidentní, že v knize nalezneme povídky různého stáří. Např. povídka Nevěsta pro dlouhou noc vyšla již roku 1984 v antologii Hvězdy v trávě. Nejpropracovanějšími texty jsou bezpochyby Tak alou do ráje (antologie Skandál v divadle snů, 1988) a zejména Romeo a Julie - „akční drsárna z filmařského prostředí, kde se zároveň markýruje a zároveň doopravdy zabíjí“²⁵. Akční povídky vůbec představují větší část sbírky. Mezi oddechovými texty s notnou dávkou vtipu a ironického nadhledu dominuje titulní povídka Vesmír je dost nekonečný (antologie Návrat na planetu Zemi, 1985), zručná karikatura ideologické pompéznosti s typickými hrdiny - další ironický výpad proti soudobé oficiální lži a proti manipulaci s pravdou všeobecně.

Mimo uvedené povídkové sbírky publikoval O. Neff také v rozličných antologiích a časopisech. V této souvislosti je třeba se zmínit zejména o povídce Bludiště (antologie Lety zakázanou rychlostí, 1990). Domnívám se, že patří k těm nadprůměrným v Neffově díle. Kosmická SF konstruující tajemný labyrint mimo reálný čas a prostor je dostatečně atraktivní, tajemná i dramatická. Zdeňku Rampasovi dokonce připomíná práce Borgesovy, Buzzatiho či Cortazarovy²⁶. Kompozičně velmi citlivě zachovává rovnováhu mezi akcí (opět v americkém stylu) a dialogem. Dramatičnost zobrazené situace je umocněna komorností příběhu, v němž v podstatě figurují pouze dva kosmonauté soupeřící s labyrintem a jeho příšerným obyvatelem. Jedinou slabinou povídky je poněkud tuctová psychologie postav, v níž autor nevytěžil všechny možnosti nabízející se v zobrazené situaci. Rampase naopak mrzí, že tajemný příběh očekávaný po skvělém úvodu se ponenáhlu hatí v „podivný dobrodružný příběh s pointou taženou z klobouku“²⁷. To je ovšem Neffova stará bolest a myslím si, že povídku čistě mysteriózního ražení po Neffovi ani nemůžeme chtít. Jeho tvůrčí naturel je zjevně zcela jiný a dříve zmíněné Mystérium tmy je v jeho tvorbě vskutku výjimkou. V Bludišti však můžeme pozorovat jinou, podstatnou věc - snahu o propojení „všeho se vším“, konstruování souvislostí (motivických i tematických) v pozadí příběhu. Tuto souvislost v nejširším smyslu uplatňuje autor ve svém zatím posledním románu Milénium, kde se též setkáváme s prvky mystiky, tajemnými společenstvími a proroctvími v propojení s kosmickými procesy a událostmi. Tento trend souvisí bezpochyby s novou vlnou zájmu kosmických SF o rozličná fantaskní monstra objevující se právě v různých mystických souvislostech. Spatřuji v tom jistý důkaz vzájemného prorůstání SF a fantasy, vědy a mystiky, probíhající pod nepřehlédnutelným vlivem postmoderní kultury. Velmi markantní je tento proces v pracích Vilmy Kadlečkové, která ovšem vychází z pozic fantasy, kterou obohacuje motivikou SF, Jaroslava Jirana, George P. Walkera a dalších.

Vedle povídek se Neff samozřejmě zabývá také románovou tvorbou. Jeho první SF román vychází ještě o rok dříve než Vejce naruby, tedy v roce 1984, a má název Jádro pudla. Jeho děj se odehrává ve 26. století na planetě Marsu, která byla v minulosti kolonizována lidmi. Román byl koncipován jako dobrodružné čtení pro mládež (vyšel v Albatrosu v sešitové edici Karavana) a jako takový jej tedy musíme posuzovat. Jeho hlavní předností je čtivost, tu mladý čtenář požaduje především, a také velmi dobře vystavěná SF „realita“ díla. V ostatních směrech román působí poněkud rozpačitě. Neffovo vypravěčské mistrovství a suverénní fabulace jsou omezeny jen jednotlivými epizodami, celek je vystavěn poněkud nevyváženě. Neff se často nechává unést vedlejší dějovou linií, odbočkou, což nutně vede k rozbití soudržnosti textu. Závislost na klasické dobrodružné literatuře pro mládež se projevuje i ve výběru postav. Pouze hlavní hrdina, divoch Rad Haager, se může chlubit propracovanější psychologií, i když ani on není prost občasné tezovitosti. To je ovšem zcela nutná daň mladému čtenáři, který preferuje čtivost a dravý dějový spád. Psychologizace je v této literatuře spíše na obtíž, hrdinové zde představují v podstatě jen typy vyžadované zvoleným žánrem (či subžánrem). Mnohem lépe je zpracována sociologická základna díla - krize společnosti, která vznikla z velkých ideálů a která ztratila svou perspektivu. Dokonce ani sám vládce Marsu již nemá v co věřit. V tomto obraze nelze nevidět jistou analogii se socialistickou společností v poslední fázi její existence, ovšem analogii postihující jen tu nejzákladnější charakteristiku. Více než o postižení příčin se tu ale jedná jen o prostou deskripci. Tušíme však, že příčiny i průběh krizí všech totalitních společností budou patrně shodné, jak v současnosti, tak v budoucnosti. Ovšem tyto úvahy rozhodně nejsou určeny mladému čtenáři. Na tento román navázal autor roku 1989 novým pokračováním, druhý díl zamýšlené trilogie má název Čarodějův učeň. Zachycuje další osudy Rada Haagera několik let po válce proti vojenské diktatuře města Romy, kterou vrcholí předcházející díl. Čtenář je zde uveden do střetu dvou kultur, moderní civilizace města a primitivních klanů lovců. Celý román je ještě o poznání horší nežli Jádro pudla. Ideový základ je bezpochyby velmi hodnotný - problematika pohlcování kultur přírodních národů moderní technickou civilizací, či obecněji obhajoba práva člověka na vlastní život podle vlastních představ. Stylově ani fabulačně však tento základ není rozvinut odpovídajícím způsobem. Neff např. mnohdy přizpůsobuje okamžitý styl zobrazované situaci (styl úředních textů, western apod.). Některá místa románu působí spíše dojmem štorchovské osady nebo indiánského tábora, čemuž pak v druhém plánu odpovídá i styl. Neff jako vždy hýří nápady a pozoruhodnými motivy. S nimi je ale spjato též velké množství tajemných jevů, které nejsou dostatečně vysvětleny a román tak mnohdy působí spíše jako technická fantasy nežli SF. Podobně je tomu i s některými postavami, které se objevují a mizí podle podle potřeby. Třetí díl marsovské trilogie - Šídlo v pytli (1991) - je bezpochyby nejlepší, stylově vyhraněný, fabulačně promyšlený. Klasické schéma dobrodružného románu je opět bezezbytku dodrženo. Zákeřní důstojníci ve spojení s temnými silami vesmírného společenství se postaví proti sjednocovacím snahám organizace vesmírných civilizací. Dobro a zlo je ostře rozlišeno, celý román silně připomíná akční SF film made in USA včetně závěrečného happy-endu. Konflikt prvních dvou dílů je nyní nahrazen konfliktem novým, mezicivilizačním. Je to jakési podobenství o polaritě zájmů na Zemi, které autor extrapoluje do kosmických měřítek. Všem třem dílům je společná mistrná práce s detailem, zvláště vyniká ve třetím díle. Snaha upoutat mladého čtenáře za každou cenu maximem akce a dobrodružnosti ovšem celou trilogii posunuje velmi výrazně směrem ke spotřebnímu čtivu, svůj úkol - zaujmout a pobavit - však plní bezezbytku. Pro úplnost je třeba dodat, že O. Neff napsal ještě jeden díl tohoto cyklu. Mohli bychom ho označit za dvaapůltý. Pod názvem Pán modrého meče vycházel na pokračování v Sedmičce pionýrů (roč. 1987/88). Fabule je o poznání jednodušší než u předešlých románů, motivická výbava obdobná. Haager je tentokrát podán jako marsovský Vinnetou a celý román vyhlíží spíše jako kovbojka (jen místo zákeřných pistolníků jsou tu androidi). Stylově jde ale o dílo zcela podprůměrné, ani se nechce věřit, že je to skutečně Neffova práce. Autor zde „hřeší“ na to, že jde o román na pokračování. Čteme-li jej vcelku, vystupují veškeré nedostatky více než zřetelně.

Neffova marsovská trilogie tedy do pomyslného zlatého fondu české SF rozhodně nepatří. Přesto jí soudobá literární kritika přiznala i jistá pozitiva. P. Vašák oceňuje důmyslně prokomponovaný děj a práci s náznakem a nápovědou v Jádru pudla²⁸, P. Kosatík v tomtéž románu vidí dokonalou propracovanost reálií a také výchovné kvality Rada Haagera schopné ovlivnit mladé čtenáře²⁹. Slabiny díla jsou ale očividné. Kosatík považuje za základní chybu autorovu snahu napsat typickou fantastiku se všemi typickými atributy, a tedy zjevnou šablonovitost³⁰, podobný, i když mírnější postoj zaujímá i Vašák, když se mu hrdinové románu jeví více jako postavy ze SF literatury nežli ze SF života³¹. Výtku jiného druhu vyslovil směrem k Jádru pudla František Novotný, který dílo kritizoval za přílišnou podobnost s Aldissovým románem Nonstop a za Neffovu snahu parodovat něco, co naši čtenáři ještě v té době neznali³². V každém případě však bylo Jádro pudla v druhé polovině osmdesátých let jednou z nejvyhledávanějších knih na scifistických burzách.

V mezičase mezi prvním a druhým dílem marsovské trilogie vydává Neff jiný „mimozemský“ román Měsíc mého života (1988). Klade si v něm otázku po charakterech budoucích průkopníků dobývání vesmíru a současně na ni také dává odpověď - nepochybně to budou stále stejní lidé, kteří se od nás samotných nijak neliší. Děj románu začíná 26. 6. 2045 (100. výročí narození O. Neffa) a téměř celý se odehrává na Měsíci. Jeho osnovou jsou pohnuté životní osudy jednoho z „průkopníků“, antihrdiny Jakuba Nedomého, který, ač se snaží starat jen sám o sebe, se stává obětí „vyšších“ zájmů, je manipulován a ve svém samotářství dále utvrzován. Román je rozčleněn do čtyř kapitol, čtyř klíčových momentů v Jakubově životě. Nejprve je vmanipulován do útěku z měsíčního hlubinného dolu (aby mohl být zabit), poté je využit k natáčení filmu (a zjistí tak jméno toho, kdo měl být jeho katem) a následovně zneužit jakýmsi Hitlerem budoucnosti k likvidaci politických odpůrců (naštěstí neúspěšně). Závěrečná kapitola - epilog - zachycuje hrdinu kdesi na vzdálené planetě, kde hledá klid ode všech a ode všeho, ale tuší, že mu nebude dopřán. Neff si v tomto románu zvolil nový typ hlavní postavy, po ultrakladném Radu Haagerovi je to člověk veskrze obyčejný, individualista a samorost, člověk, „jemuž se průkopnictví stalo osudem“³³. To dává autorovi také větší možnosti při vytváření jeho psychologického portrétu, Nedomý proto není tak nepravděpodobný jako pedagogicky hodnotný Haager. Autor v něm vytvořil velmi hodnověrný obraz člověka stojícího stranou všech dějinných hnutí, ale je připravený zasáhnout³⁴(mnohdy proti své vůli), člověka, který žije vlastní život a „se směsí pobavení a odporu sleduje demagogii hnutí usilujících o vládu na Měsíci“³⁵. Avšak postavě se nedostává vnitřního vývoje, základní teze jeho charakteru jsou předem dány a v závěru jen potvrzeny³⁶. Pozitivum odklonu od supermanského hrdiny či „klaďase“ Haagera je sice nesporné, bohužel nedostatečná práce s ostatními postavami se tu projevuje opět - lidé se objevují a ztrácejí často jen podle okamžité situační potřeby, jejich fyzické schránky nejsou naplněny individuálním duševním obsahem, ba i typizace je nanejvýš náčrtková³⁷. Je však otázkou, nakolik lze podobné výtky směřovat právě na tento typ literatury, který je vlastně přímo založen na preferenci akce a bohatého děje na úkor psychologie a myšlenkově závažných obsahů. Měsíc mého života je dobrodružným čtením, románem o lidech a jejich osudech, z něhož si můžeme vzít patrně jediné (ale nikterak nové) poznání, že člověk by měl vždy být sám sebou a stát si na svém, že každá stádnost a manipulace je nebezpečná.

Zatím posledním Neffovým dílem je román Milénium - Země ohrožená (1992). Jedná se o první díl zamýšlené trilogie inspirované Nostradamovým proroctvím o konci světa, který přijde se závěrem tohoto tisíciletí. Země ohrožená je pouze expozicí k zobrazení obrovského zápasu o záchranu Země. O tom, jak bude probíhat, leccos napovídají názvy zatím nevydaných následujících dílů: Země bojující a Země vítězná. Neff ani tentokrát neopouští svou typickou platformu - dobrodružný román, akční a dynamické čtení s ohňostrojem nápadů, barvitým jazykem využívajícím hovorové prvky, ba i vulgarismy, v jejichž používání již Neff získává jistotu. Kořeny románu tkví podle mého mínění ve třech zdrojích: v povídce Bludiště, kde autor poprvé výrazněji pracuje s logickou provázaností pozemských a kosmických jevů a přináší do své tvorby mystiku, v románu Šídlo v pytli, jehož dynamika a kompozice v lecčems Milénium předznamenávají a v neposlední řadě také v soudobé americké hard SF zejména filmové, jejíž akčnost, typizace postav, výrazové prostředky a především až bombastická velkolepost je tomuto románu velmi blízká. Základní linie příběhu je poměrně jednoduchá. Brian Tevis, další neffovský antihrdina, má vypustit na oběžnou dráhu kolem Země monitorovací družici, která má napomoci ke včasnému varování před zkázou Země. Souhrou okolností se ale sám stává nástrojem v rukou tajemných Umranů a uvádí do chodu očekávanou apokalypsu. Tento základ je „obalen“ velmi komplikovaným, strukturovaným a logicky provázaným systémem vedlejších linií, jejichž složitost občas přesahuje rozumnou míru a čtenář obtížně hledá jádro příběhu a jeho logiku. Jednotlivé linie se střídají s rychlostí filmových střihů, autor se již nenechává tak často unášet okrajovým motivem či situací. Také co se týče postav, nacházíme jistý kvalitativní posun. Hlavní hrdinové představují dosti odlišné povahové typy, epizodní postavy se objevují v míře ještě snesitelné. Autor se snaží dát každému aspoň minimální životní příběh. Přesto žádná z postav neprochází psychologickým vývojem, pokud k nějakým změnám v jejich myšlení a chování dochází, jsou to změny náhlé a poněkud nelogicky překotné. Jak již bylo naznačeno, využívá Neff nových motivů - mystiky, tajemství, symboliky, okultismu. Právě tyto prožívají od poloviny 80. let světový boom, stačí připomenout popularitu filmové série o Indiana Jonesovi, jejíž ozvuky jsou v románu také patrné. Oscilace mezi SF a fantasy působí velmi přitažlivě a takové dílo má nepoměrně větší šanci oslovit širší vrstvy čtenářů. I v tomto románě samozřejmě najdeme slabá místa snažící se o lacinou atraktivitu, ale to je zřejmě nutná daň tohoto typu prózy. Autorská invence ovšem převažuje, např. idea soukromých států - Leviathanů a jejich malých soukromých válek vedených kvůli reklamě zbrojních systémů a kvůli posilování pozic na světových burzách je velice aktuální a také varovná. Opět se zde nedočkáme žádných filozofických spekulací. Jak tvrdí Pavel Kosatík, Neff se baví domýšlením toho, co dnes již existuje, a toto domýšlení činí z jeho románu vážnou SF³⁸. Dobrodružnost ale zůstává hlavním rysem, stejně jako autorovo přesvědčení, „že život je boj a vítězí ten aktivnější“³⁹. Nemohu pak souhlasit s Kosatíkovým názorem, že není dobré spojovat dva typy SF, dva typy fantazie: clarkovské domýšlení budoucnosti lidstva a dobrodružnou invazi Umranů (zjevnou fikci uprostřed věrohodných reálií)⁴⁰. Věřím, že skalní fanoušky může tento fakt popudit, pro mne je ale tato cesta jednou z velmi zajímavých možností dalšího rozvoje literární fantastiky. Důsledné držení se „škatulek“ není perspektivou.

Z naznačené řady dobrodružných akčních románů vybočuje kniha z roku 1989 Pole šťastných náhod s podtitulem Počítačové romaneto. Záměrně se o této knize zmiňuji až na závěr kapitoly, neboť se od ostatní SF tvorby výrazně odlišuje. Jednak nepříliš využívanou formou romaneta, o kterou se však Neff spíše jen pokouší (anonce v záhlaví má především přilákat čtenářovu pozornost), jednak neobvyklostí námětu v kontextu autorovy tvorby. Příběh je situován do aktuální současnosti druhé poloviny 80. let, rezonují v něm tehdy běžné problémy, postoje a charaktery „běžných“ lidí té doby. Neff se tak poprvé vyjadřuje k tragikomice všedního života jinak než oklikou přes její extrapolaci do budoucnosti. Skrze analýzu jakéhosi sociologického vzorku se autor velice kriticky a otevřeně vyjadřuje k pokřivenosti socialistické společnosti. Je až s podivem, že dílo takové razance mohlo vyjít ještě před listopadem 1989, ba dokonce získalo čestné uznání v soutěži Mladé fronty (patrně šťastný souběh vlivu „glasnosti“ a progresívní redakční politiky). Neff zde již dávno poznal slabiny socialistického systému, jeho triumf i tragiku - v tom je zjevné pozitivum díla⁴¹. Spisovatel nevyjadřuje okouzlení lidskými kvalitami, ale naopak hlubokou skepsi⁴², ze které patrně není úniku - závěr románu zůstává otevřený a nad ním velký otazník, jaký přístup k životu, životní ideál, je v zobrazené pokroucené společnosti ten pravý. Mezi Neffovými delšími prózami má Pole šťastných náhod jasný primát, jeho příslušnost k SF je však poněkud sporná. Fantastický prvek (počítač schopný samostatné myšlenkové akce) se projevuje jen v mysli hlavního hrdiny resp. hrdinů, kteří se navzájem přesvědčují o vlivu počítače na své osudy. Tento prvek můžeme považovat za jakousi obdobu tzv. hypotetických SF motivů známých z prací J. Nesvadby, motivů, které existují jen v myslích hrdinů, nikoli v jejich „reálném“ světě. Tuto situaci známe např. z Nesvadbovy povídky Řidičský průkaz rodičů. Pak ovšem nutně vyvstává otázka, zdali dílo posuzovat jako SF či ne. Jediným měřítkem nám může být míra podílu tohoto motivu na formování psychických a sociálních vlastností a vazeb postav. U Neffa je tento podíl markantní, proto lze tuto knihu (přes veškeré výhrady) do okruhu SF zařadit.

Ondřej Neff svou tvorbou v podstatě potvrzuje svá slova z rozhovoru uveřejněného v Kmeni roku 1985⁴³. Tvrdí, že SF je mnohem silnější v povídce nežli v románu, že SF román klade obrovské nároky na autorovy spisovatelské kvality a „musí být skutečnou literaturou“. Neff je zcela zjevně jistější v kratších textech, kde může plně uplatnit svou skutečně nevšední fantazii i vypravěčské umění. Na větší ploše jsou mu tyto vlastnosti spíše na škodu, neboť jeho spontánní způsob tvorby jej často svádí k rozpracování podružných motivů a linií, čímž celistvost textu výrazně trpí a úroveň díla již nezachrání ani vynikající smysl pro detail, jehož účinnost je v SF nezastupitelná. V povídkách je ovšem neffovská fabulace téměř bezkonkurenční. V oblasti akčních a „drsných“ povídek je Neff skutečnou špičkou, neboť jako jeden z mála dokáže pod dynamický povrch umístit i závažnější myšlenkové poselství. Avšak ani prvoplánově „drsárny“ nepostrádají literární kvality, Neffova svérázná metafora, živý styl a skvělý smysl pro dramatičnost a gradaci z nich v kontextu české SF povídky činí čtenářsky vyhledávané texty. Neff má navíc výhodu žurnalistického zázemí. Podle svých vlastních slov jsou novináři vedle vědců nejčastějšími autory SF - mají bohaté zkušenosti s komunikací s lidmi a cit pro krizové jevy, které tvoří náměty jejich SF próz⁴⁴. Tyto devizy Ondřej Neff využívá více než bohatě.

Ondřej Neffosmá část Současné české SF

OPRAVA

Ondřej Neff
osmá část Současné české SF