Interkom: Hranatý vonko aneb v botách tam a zase zpátky

Takse nám pan Tolkien zase jednou obrátil v hrobě. Upřímně řečeno, ani se mu nedivím, protože to, co s nebohým „Hobitem“ provedla dvojice Z + M jakýchsi Hořínkových, kteří kultovní dílo zdramatizovali pro prkna divadla Minor, to vskutku hned tak konkurece nenalezne. Vypadá to tak, že se prkna znamenající svět protentokrát změnila v bytelnou rakev.

První, a bohužel nejzásadnější chybou je, že se návrháři kulis a loutek nechali zcela inspirovat „ilustracemi“, kterými doprovodil první dvě vydání knihy „Hobit“ Odeon. V důsledku toho vypadá deset trpaslíků (že jich je o tři míň, bych byl ještě ochoten tolerovat) jako třída těžce tělesně a duševně postižených na výletě, nebožák Bilbo jako Hurvínek zkřížený s Donem Amechee, když hrál ve filmu „Zámotek“, a Gandalfa nejlépe vystihl Honza, když prohlásil: „V okamžiku, kdy jsem pochopil, že to na kraji není osvětlovací lampa, ale Gandalf, to už bylo lepší.“

Vrcholem ignorance je pak obutý Bilbo a jeho nora s hranatým voknem a hranatýma dveřma. Přičemž na scéně se objevivší Bilbovi rodiče - Beladona s Bungem - tomu jen nasadí korunu.

Zvrácenosti konce neberou: Bilbo se vydává na výpravu pouze proto, že se přeřekl. Setkání se zlobry dopadne pro družinu celkem šťastně, a to kupodivu i přesto, že jednomu zlobrovi při debatě neustále čouhá nějakej trpaslík z hu-úst. A při řeči mu skřípe mezi zubama.

Souboj zlobrů je doprovázen ostrým blikáním bílého světla. Jednak z toho diváka bolí oči a potom si připadá nikoliv jako ve Středozemi, ale jako na palubě Nostroma pět minut před výbuchem. (A neustále podvědomě očekává, z kterého kouta vyběhne Ripleyová s kocourem.)

Každý z nás má pravděpodobně určitou, a s ostatními poměrně shodnou, představu o tom, jak vypadá skřet. Zásluhu na tom má hlavně autor s obsáhlými popisy těchto záporných postav. Ale že když budou skřetí loutky připravovány pro tohle představení, tak se vezme několik čertů z klasických pohádek, ti se silně ohoblují a v závěru se jim urazí rohy, to mne vskutku nenapadlo. Že se jedná o tyto bytosti jsem nepoznal, identifikoval je za mnou sedící hoch asi sedmiletý, který prohlásil: „Hele, to sou skřeti.“

Úžasné formy však dosáhl Glum. To se nejprve z vody vynoříla chobotnice a rakovinovými nádory, která se s gustem zmocnila Bilba, načež jedenáct trpaslíků s nemenším gustem zdrhlo. Pak se objevily tři, slovy tři, horní poloviny těl od hlavy maskované zeleným přiléhavým trikotem a za mnou se ozvalo: „Hele, to je Glum!“

Mně osobně tato úděsnost došla v okamžiku, když tři Glumové začali třemi ženskými hlásky trojhlasně šišlat, svorně nazývajíc Miláška prštýnkem.

Co následovalo, slovy nevypovíš, perem nevypíšeš. Na jevišti se objevilo... cosi. Tomáš se mi po představení svěřil, že se domníval, že tvorové poskakující kolem představují strašidla a naznačují tak, že se výprava v lese bojí. Já jsem vzpoměl na kapitolu „Mouchy a pavouci“ a tipoval jsem pavouky, jenže na to měly obludy poměrně málo končetin. Ponejvíc to připomínalo kozí smrtku a i chlapec za mnou (který jako první poznal i Gandalfa) zůstával tichý v němém údivu. Až když tvorové začali vyslýchat naše hrdiny a otázali se, proč vstoupili do jejich ELFÍHO království, odvážila se jedna vyšlenka do zakázaných oblastí a měla tu drzost se projevit v tom smyslu, že to budou patrně lesní elfové.

Zalígrovali trpaslíky, přičemž si neustále brebentili ženskými hlasy, a - co mi přišlo jako mládeži nepřístupné - s velkým apetitem se co chvíli políbili. Poté se ožrali jak dogy a Bilbo přátele osvobodil, načež všichni provedli kousek vpravdě eskamotérský - v počtu dvanácti naskládali se do dvou sudů.

Musím poctivě přiznat, že jsem v životě žádného vlka, tedy živého, neviděl, tím méně vrrrka. Přesto jsem si jej představoval rozhodně jinak, než jako pološílenou Lišku Bystroušku. (Ke cti neznámého je třeba přičíst, že zde byl již opět ve svém živlu a za mnou se ozvalo: „Hele, to sou vrrrci!“.)

Poté, co hrdinové vylezli na rekvizitu, která sice od počátku byla jedna a táž, zato v každé scéně představovala něco jiného - od Bilbovy nory přes díru skřetů, Dol, Temný hvozd až po temné obydlí našeho šišlavky -, a Gandalf rozházel několik prskavek, sneslo se od strpu něco vzdáleně podobné špatně slepenému draku. „Hele, to je vorel.“

Že ten pták měl křídla v takovém stavu, jako je mnou přišitá záplata, to mne nepřekvapilo ale dech mi vyrazil povel: „Vylezte mu na perutě!“

A už tady byl závěr. Nejdříve se ukázalo, že ta všeho schopná rekvizita může být dokonce drakovým trupem. Pak následovala druhá (první byl rozhovor zlobrů před příchodem trpaslíků) scéna, v níž diskutuje Bilbo se Šmakem, a která dosáhla alespoň šedivého průměru, což byl významný úspěch.

Že jsou dramatici Češi jako poleno se ukázalo ve chvíli, kdy Brand elegantní elipsou zastřelil Smaka, a nadšení domorodci jej chtěli zvolit starostou místo původního. V téc hvíli však neoblíbený první muž města prohlásil, že se půjde pro poklad, načež se veškeří obyvatelé svorně vykašlali na volby a šli si co nejvíce nakrást.

Kupodivu Bilbo se ukázal lepší Jánošíka, neboť se domů vrátil stejně chud, jako z něj odešel. Tam jej Gandalf z přátelství připraví o prsten, načež jde opona dolů a já koneně domů.

K výše uvedeným záporům je navíc třeba připočísti, že mezi jednotlivými epizodami cesty není absolutně naznačeno, že celá družina vůbec někam jde, takže se nejrůznější postavy střídají v neuvěřitelně rychlém sledu a celkově vše působí dojmem odpoledního výletu do Průhonic. To umocní apartní výrok Bilbův na konci cesty, kdy se s přáteli dojemně loučí před dlouhou cestou domů, načež pronese: „A nezapomeňte, že slavnostní večeře je v Hobitíně ve čtyři hodiny.“

Abyste se dozvěděli, v jakých ex-, případně interiérech se momentálně děj odehrává, to už nehrozí vůbec. Absolutně nemáte pojem o tom, zda se nacházíte v lese, jeskyni, na hoře či úplně jinde. Postavy se o tom zásadně nezmiňují, a kulisa je furt jedna a ta samá a furt stejně bl...

Ze zpívaných textů rovněž pochytíte sotva polovinu, neboť při odchodu ze scény na sebe Bilbo s Thorinem permanentně ječí, což činí jednak bezdůvodně a jednak s nemalými hlasovými dispozicemi, takže kam se na ně hrabe nějakejch šest zpívajících jedinců.

Načež při té druhé jsem se škodolibým zadostiučiněním sledoval, jak ty děsně vošklivý vrrrci sežerou ty ještě vošklivější lesní elfy.

J.R.R.Tolkien: HOBIT, dramatizace: Z. a M. Hořínkovi, hudba: Jan Hrubý, výprava: Silvan Omerzu, režie: Karel Makonj, divadlo Minor, premiéra 15. 11. 1994 (a eště toho nemaj dost)