Interkom: NESOURODÉ ÚVAHY O FANTASY

Jakmile se čtenáři fantastické literatury vzpamatovali z porevolučního příchodu fantasy, ihned se rozdělili na dva tábory. Jedni - staří veteráni burz, drsní muži ostřílení Troskou, Lemem a bratry Strugackými - zůstávají věrní svému stylu. Fanatici fantasy se verbují spíš mezi mladšími, především uctívači Dračího doupěte. To je logické, protože tento žánr je z větší části určen právě dětem, přesněji teenagerům. Proto je taky příběhově jednodušší, přehlednější a čistší. Cesta fantasy k divácké oblibě vede opakováním zaběhlých schématů v mírně obměněných kulisách. I herci bývají stejní. Trpaslíci, skřeti, draci, elfové. Fantasy mu maximálně usnadňuje orientaci - pokud přečetl jediný román ví, že trpaslíci jsou malí, vzteklí, bojovní a dobří, mají rádi své rodové sekery a nesnáší vodu, skřeti jsou malí a zlí, elfové ušlechtilí a střílejí z luku atd. Nemusí zapínat mozek aby pochopil jak to funguje. Pokud budeme srovnávat průměr u obou žánrů, vyhrává v originalitě sf. Alespoň se autoři snaží, aby svět, který čtenářům vpálí, byl něčím nový a aby ta mimozemská civilizace nebyly profláknutí BEMáci či malí zelení mužíčci s anténkami. Ve srovnání s tím je fantasy návštěva u starých známých, kde víme, kde stojí jaká skříň i co je v ní, známé jména příbuzných a dětí a rodinné album máme prolistované už stokrát. Řadoví čtenáři fantasy si chtějí přečíst znovu Pána prstenů, jen s jinými jmény postav. Sci-fi je postaveno na nápadu a příběhu, fantasy na stylu, atmosféře a klasickém příběhu.

Charaktery a story přebírají autoři od Tolkiena. Jistě, že postavy mají psychologii a názory, ale po padesátém románu, nenajdete příliš rozdílů mezi jednotlivými hrdiny i mezi jednotlivými příběhy. Odehrávají se podle přesných šablon a po tisíci naprosto předvidatelných stránkách neúprosné přijde vítězství dobra. Všechno je to tím, že fantasy je tak strašně jednoduché napsat. Svou snadností láká lenochy a grafomany celého světa. Vždyť nepotřebují ani znalosti ani fantazii. Stačí jim Tolkien nebo Dungeon and Dragons a mají všechno co k žánnru patří. V Neverlandu si mohou dovolit cokoliv, aniž by to museli dlouze studovat. Nemusí vědět kolik nábojů ráže 44 Magnum obsahuje automatická pistole Desert Eagle a jakou udělají paseku v těle toho koho zasáhnou, nemusí vědět jaký je kurs dolaru a nemusí zjišťovat historické pozadí svého příběhu. A navíc, nemusí se zabývat psychologii. Jejich postavy jsou ...jiné a tudíž odpadá i tenhle faktor. A píšou a píšou a píšou - své odvary z Páníčka prsteníčků až se v šedé záplavě vypocených knih těch pár dobrých a nápaditých autorů načisto ztratí.

Kdybych měl říci co mi fantasy nejvíce připomíná, byl by to western. Stejně jako ve fantasy i zde vznikla díla převyšující žánr (Nesmiřitelní, filmy Sergio Leona), nebo díla která schémata žánru dovádí do dokonalosti (Jezdec z neznáma). Stejně tak dává důraz na archetypálnost postav a příběhu, na jejich přehlednost a jednoduchost. Stejně tak popisují svět drsnější než náš a přesto daleko čistější a idyličtější, ve kterém je strůjcem zla jeden člověk ať už je to zlý statkář nebo nekromancer, ve kterém završením lásky hrdiny k dívce s labutí šíjí a hlubokýma očima je letmý polibek. A především oba žánry jsou zamýšleny jako odpočinková literatura.

Při četbě těchto románu mám pocit, že fantasy žánr je jako obrovské nedozírné hřiště, kde se ovšem většina tvůrcu mačká v koutku kudy prošel Tolkien a Howard. Všichni jen chodí ve vyšlapaných stezkách a nenapadne je odbočit na nedotknutý trávník kolem cesty. Proč taky. Lidi chtějí souboje dobra se zlem, zákeřného padoucha, hrdinu s kouzelným mečem, elfy, trpaslíky. Cítili by se ošizení kdybychom je o to obrali. Vždyť je to vidět i u nás z úspěchu Weteemy a Conanovských odvarů. Základní trend fantasy je skutečně dvojí: Howardovský a Tolkienovský. Rozdíl - proti zlu bojuje buď jednotlivec nebo skupina. Pakliže skupina, má kniha tři díly (vážně!) a celý tým se přes různé nástrahy dožije konce - až na jednoho z nich který zemře hrdinnou smrtí. Liší se jen úrovně literárního zpracování. Už záleží jen na spisovateli, jak dokáže schéma podat a někdy to svede dost dobře, například Tad Williams a jeho objemná trilogie Paměť, smutek, trn, kde dokázal otřepané klišé dovést spoustou detailů k literární dokonalosti. To je taky jeden z příznaků kvalitního autora - smysl pro detaily a širokost pohledu. Nasvědčuje to tomu, že autor dokáže „vidět skrz papír“ (King) a vidí nejen jak barbar-korba bojuje se stejně masivním soupeřem, ale i zvědavého a neoholeného čumila vyhlížejícího z okna, psí hromádku do které oba zápasící střídavě šlapou, ví že hrdinu svědí na zadku a na rukou se mu dělají puchýře, cítí smrad splašků a slanou chuť potu na jazyku.

Zpět. Největším problémem fantasy je stagnace o tom jsem už psal výše. Srovnejme to s detektivkou, která se z loupežnických a dobrodružných románů změnila v Pitavala a Lerouxe, Nicka Cartera, v anglickou školu, pak drsnou školu, pulp, kriminální romány, romány o zločinu, psychologické thrillery, technothrillery, akční příběhy, plyně kooperuje i se sci-fi a zabrousila i do umění. Fantasy se pořád drží naivity pohádek. Čistý svět rozdělený na zápor a klad s outsiderem, který to nakonec všem nandá, s pohádkovými dědečky kouzelníky, krásnými princeznami a ďábelským padouchem. Aby nemuseli odejít z pohádky do reality prohlašují za realitu pohádku. Na rozdíl od Tolkiena který nezastírá že vypráví mýtus, Tanith Lee vyprávějící pohádky či C.S. Lewise s křesťanskými alegoriemi se mnoho autorů snaží dodat fantasy světu pečet reality. Snaží se dodat Hloupému Honzovi psychologickou hloubku, z jeho povalování na peci filozofii a vítězství dobra nad zlem normální řád věcí. Z „bylo nebylo“ které dodává pohádkám volnost a možnost nadsázky, udělali „bylo“. A to už nepůsobí. Navíc se tím z fantasy ztratilo ještě něco. Magie a tajemno. Jeden z kritiků polského časopisu Fantastyka hovořil o „ateistické fantasy“. Všechny nadpřirozené věci se stálým používáním staly něčím tak obyčejným a všedním jako ranní jízda tramvají. Kouzla jsou stejně profláklá jako laser, fazer, blaster ve sci-fi a nikdo nezkoprní v úžasu, když z kouzelníkových prstů vyletí fireball. Mágové se ničím neliší od inženýrů, všechno je „úplně přirozené“ nikde žádná záhada. Někam se ztratila nejen fantazie ale i něco navíc, prvek iracionálna, vyšší moc, Bůh. V vykakulovaném a antiseptickém světě současné fantasy by jen překážel. Hygienicky schválené vesmíry s pečlivě pěstovanými viry zla odsouzenými ke slavnostnímu zničení se nehodí pro život. Nechápu proč si, když si tolik hrají na minulost, nepřečtou nějaké historické knihy. Zjistili by, že skutečnost byla daleko zajímavější, vzrušivější a barevnější než jakékoliv fantasy zpracování. Teď příjde hodně subjektivní přípodotek: už nějak nedokážu fandit kladným hrdinům. Stejně to vždycky vyhrajou, tak co. Spíš je mi líto záporáků, kteří to netuší a s marnou pílí Williho E. Coyota kujou pikle a provádí své „důvěřivé smlouvání s osudem“. Kladní hrdinové jsou nudní. Jsou svou charakterností (a svou misí) determinováni natolik, že jsou jen papírové loutky odfukované větrem děje. Zlo má alespoň zdání svobodné vůle (až na trpký konec) a navíc má první tah. Ono se projevuje, rozehrává hru, ono má možnost rozestavit figury a vybrat šachovnici (i když stejně dá bílý pátým tahem mat). I když jim samozřejmě chybí psychologicko - sociologická motivace a války vedou z touhy zmocnit se světa (ha-ha-ha - ďábelský smích) nikoliv z přízemních ekonomických důvodů, z kterých se obvykle války vedou. Nejednoznačné kladné postavy jsou vždycky zajímavější. Už proto, že zapojují do hry čtenáře, který se zmítá mezi svým pocitem morálky a sympatiemi k hrdinovi. I když ví, že nejsou v právu, stejně fandí Michaelu Corleonovi aby se zbavil práskače, Alexovi v boji s léčbou nebo Kaneovi v čele armády temnot. Stejně spolehlivě vyvede čtenáře z letargie okamžik ve kterém kladný hrdina začne dělat něco zcela nehrdinského - například mučit vězně.

Nejčastější obvinění proti fantasy je obvinění z eskapismu. Má samozřejmě pravdu, fantasy je úniková literatura - ale která literatura není? Jenže fantasy je únik nejen pro čtenáře ale i pro autory. Tento svět mi nevyhovuje (je tak nízký, špinavý, nehodný) tak si vymyslím vlastní. Uráží mě jak většina autorů fantasy buší hlavou do země a křičí: Náš svět je tak hnusný, šedý, odporný, prostě eklhaft, zatímco Neverland je tak krásný, plný ušlechtilých a hrdinných lidí a dobrodružství (a pokud se vyskytne zlo, je zároveň s padouchem brzy odstraněno). Spousta čtenářů tomu skutečně věří a dala by všechno aby utekla do bezproblémové říše fantazie, která jim nabízí všechno bez námahy. Chceš bojovat hochu? Klidně! Přihlaš se k výsadkářům, nebo k cizinecké legii a užiješ si bojů dosytosti. Jenže budeš muset snést několik let tvrdého drilu a šikany - věcí, na které se ve fantasy nějak zapomíná. Hrdina bez problémů vyfasuje bělostnou zbroj a kouzelný meč a už to kosí hlava nehlava. Náš svět je zajímavý pro ty kdo se na něj umějí dívat a plný napětí pro ty kdo ho dokáží najít. Kdo je sráč v našem světě, byl by sráč i v Neverlandu.

Když o tom tak přemýšlím zatím jsem o f nenapsal moc dobrého. Snažil jsem se, ale skutečně mě nic nenapadlo. Snad návrat k fantazii, ke klasickým postavám bojovníků proti zlu (i když v detektivkách je sdělnější), silné příběhy (ztrácející sílu stálým používáním), oživení mýtů (a jejich následné umrtvení). Jenže to je všechno druhá strana popularity. Všude platí zásada: 90% všeho je brak. Fantasy je především oddechová literatura, která má jediný cíl - odvést lidi od starostí všedního dne a dát jim to o čem sní: krásné ženy, silné muže, hrdinství, romantiku, napětí, věrnost, lásku, čest, cizokrajné prostředí a souboje. Když se objeví něco navíc. tím lépe, ale není to povinností.

Podle mně vedou k dobrému fantasy dvě cesty. Jedna skrze snahu o co největší realističnost a syrovost příběhu, rezignaci na schémata, prostě co největší přiblížení se historickému románu (styl Za lásku a přísahu - oblíbená kniha proklínaného Davida Horáka) a druhá naopak v zdůraznění pohádkovosti příběhu, v důrazu na poetičnost a patetičnost, přehnanou barvitost a lehký nadhled. Příklady: Hobit, Třináctery hodiny (může snad být větší padouch než Ledový vévoda, který lidi, co se jmenují na Z párá od břichonoží, nebo hrůznější příšera než Kropucha, která vypadá jako polovina smrdočepelení a blabá), Nekonečný příběh, Alenka, z filmů Labyrint, Temný krystal či Willow. K těmto mým nejoblíbenějším dílům žánru se nedávno připojil skvělý román Williama Goldmana (napsal třeba Maratonce nebo scénář k filmu Butch Cassidy a Sundance Kid) Princess Bride, který je přepisem pohádky S. Morgensterna z konce osmnáctého století, pohádky, kde hlavní hrdina hyne, aby byl kouzelnou tabletou s čokoládovou příchutí znovu oživen jako zombie, kde mistr šermíř hledá po celém světě šestiprstého vraha svého otce, kde padouši jsou ďábelštější než sám Satan, a sestavují v ZOO smrti mučící Mašinu, o jejíž výsledcích píší vědecké práce a kde vystupuje strašlivý pirát Roberts, který se vlastně jmenuje Cummberbund, a který by nechával své oběti na živu, kdyby mu to neohrožovalo image. Prostě výborná věc, kterou u nás nikdo nevydá, protože by měl na krku ležák.

„Podivnost světa můžeme zvýraznit stejně podivnými názvy. Divné názvy neznamená ovšem stvořit jména tak rozdílná a cizí melodii rodného jazyka jak jen se dá (poznámka překladatele: to mi připomíná jednu českou autorku). Zvlášť se sluší vyhnout se jménům jednoslabikovým, zvláště těch které onomatopicky připomínají zvuky kašle, krkání, zvracení, prdění a jiným, které se považují za neslušné v dobré společnosti. S lítostí konstatuji, že jména jako Urg, Wurg, Bhurg, Gharg, Purg, Sruuth, Whyrgh, Hyyrg, Harkh, Huargh, Dhrumgh i Pruungh ze záhadných důvodů fascinují a přitahují mnohé autory fantasy, protože prý zní fantasticky. Zní tak jako by někdo kašlal, zvracel nebo prděl.“