Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

David Horák^RM (nar. 1972 - velmi dobrý ročník) je zakládajícím členem volného sdružení mladých nadějných debilů - Rigor Mortis. Krátká povídka Ničitel tvůrce je jeho prvotina, v níž se snaží vyrovnat s vlivy, které na něj působily, a která díky špatné spolupráci mezi autorem a pořadateli soutěže CKČ nevyhrála ve své kategorii a jako první krátká povídka v historii nezískala Mloka.

       Nikdy nehrál Dračí doupě.

       V jeho soukromé hitparádě nejlepších filmů jsou Blade Runner, Alien³, Poslední skaut, Millerova křižovatka, Tetsuo, Akira (oba Jap.), Evil Dead, Braindead, Hellraiser (včetně děl režisérů jako John Woo nebo Quentin Tarantino). Nejoblíbenějšími autory jsou W. Gibson, A. Bester, C. Barker, R. Chandler, O. Neff, F. Novotný, J. Poláček a právě J.W.P.

Spolu se Štěpánem Kopřivou se stal prvním splatterpunkovým autorem v ČS.

4. dubna, k radosti mnohých a smutku těch ostatních, opustí stránky INTERKOMU a odchází na rok do armády. Pak se vrátí a všem to nandá.

       

Tady končila ulice. Děravé zrezivělé popelnice se válely u oprýskané zdi a mísily se se skládkou odpadků, stěny domů po obou stranách ulice byly podepřeny složitou trubkovou konstrukcí, aby se nesesunuly k zemi a v prasklinách asfaltu vyrůstal zakrslý plevel, ve kterém tu a tam byl vidět pohyb černých vypasených krys. Vítr se zde stáčel do malých vírů a roznášel prach, cáry novin a další smetí do všech možných koutů.

       V ulici byl soumrak, který se pomalu snášel na město, ještě temnější. Nemohlo ho porazit ani blikající bílé světlo z poslední zohýbané lampy, jež snad zázrakem unikla dětským bandám. Z dálky sem doléhaly zvuky rušné šestiproudé dálnice a rachot demoličních strojů, které se často nezastavily ani v noci.

       Nyní se však ozval skřípavý zvuk přímo v ulici. Těžký poklop od kanálu se odsunul a odhalil světlý kruh, ze kterého stoupalo modrozelené světlo.

       Za malou chvíli se z kanálu vysoukala postava. Obezřetně se rozhlédla, pak usadila víko na své místo a vydala se směrem do města. Ještě pod lampou si zapálila cigaretu. V jejím světle bylo jasně rozeznatelné stříbrné číro, kožená bunda, která měla na zádech přidělaný kus tištěného spoje a bílým sprejem nastříkané anarchistické A uzavřené v písmeni C - znak kyberanarchistů - na pravé ruce navinutý řetěz z motorové pily, černé kalhoty stažené opaskem z dvouřadého řetězu z Harley-Davidsona a vysoké boty postříkané barevnými cákanci. Při podrobnějším pohledu bychom však zahlédli tu nejmodernější techniku. Na pravém oku měl kyberpunkáč žlutou duhovku, která umožňovala infračervené vidění, v zátylku přisátou přídavnou paměť, v kapse kožené bundy PCMCIA karty složené jako kreditní karty v tlusté portmonce a v podpaží nejnovější Scratch Pineapple 512 napojený na celosvětovou síť a předávající informace rovnou na sítnici.

       Kyberpunkáč natáhl páva z cigarety a cítil, jak se mu všechny smysly zbystřují. Nedopalek doutnající cigarety hodil na nejbližší krysu. Potom aktivoval atomové baterie a zapnul počítač. Povzbuzující látky obsažené v jediném šluku cigarety se konečně dopracovaly k mozku a upgradeovaly jeho činnost.

       Nyní byl mladík plně připravený. Za dvě hodiny se měl stát vrahem.

       V tom se uprostřed kroku zastavil.

       „Co to plácáš? Jakej vrah. Já si du pro prachy za poslední zakázku. Tak nekecej a piš vopravdu to, co dělám!“

       Opět vykročil a v chůzi vytáhl samopal Scorpio 1000M, který měl zavěšený na vnitřní straně bundy. Kyberpunkáč se podíval do ruky a znovu se zastavil.

       „Hej ty, sráči. Vozvi se. Slyšíš! Varuju tě. Vozvi se, nebo se vrátim do kanálu a zahraju si ruskou ruletu s databankou General Motors. Tak dělej sráči!“ zařval a mrštil samopalem směrem k popelnicím.

       „Čekám!“

       Už jsem nemohl déle nic nedělat. Bylo mi všechno jasné. Další hrdina, který se mi vymknul z rukou.

       „Dobrá. Co tedy chceš,“ napsal jsem otráveně.

       „Nikoho zabíjet nebudu, kreténe. Nejsem přece blbej.“

       „To jsem nikdy netvrdil.“

       „Ale napsal's to tam tak, že je to každýmu jasný!“

       „Vylíčil jsem tě jako tvrdého maníka.“

       „No právě. Koukej napsat, že sem vod vysedávání u krabice slabej jako ty, mám žaludeční vředy, špatně vidim, nemůžu usnout a když se holim vždycky se říznu.“

       „Už je to tady napsané. Ale teď bys měl už jít, abys byl před půlnocí hotový.“

       „Vodstřel!“

       „Podívej se, tady jsem pánem já. A ty uděláš to, co si přeji. A když ti tedy řeknu, že někoho zabiješ, tak někoho zabiješ. Pochopil si to doufám.“

       „To se kurva pleteš, chcípáku. Vodteďka neudělám ani krok.“

       „Tak se dívej.“

       Kyberpunkáč popošel tři kroky, aby se dostal ze světla houpající se lampy do anonymity stínu.

       „Ty svině!“

       „Vidíš, nemáš zas tak moc na vybranou. Nabízím ti čestný obchod. Řekni si, co bys chtěl za vraždu a já ti to dám. Na papíře mně to vůbec nic nestojí.“

       „Okej. Nebudu dělat drahoty. Chci přepychovou vilu na Beverly Hills, pěkný fáro, nejlíp Jaguára, tučný konto ve švýcarský bance, slušnej počítač napojenej na vojenský, politický a mafiánký databáze, doprdlele, teď si na víc nevzpomenu. Jo a taky chci schodit číro a tyhle hnusný hadry.“

       „Stačí?“ Konečně si připadám jako velký boss.

       „Jo, ale chci to písemně.“

       „Dobrá, dobrá.“

       

       S M L O U V A

       David Horák, spisovatel

       (identifikační číslo: 72020609423/A6DE)

       a kyberpunkáč, cracker

       (identifikační číslo: 00122400019/DEF7)

       uzavírají tuto smlouvu:

       I. Podepsaný kyberpunkáč se zavazuje, že

       1/ svým přičiněním přivodí smrt do 24 hodin od podepsání smlouvy jedné osoby, která bude vybrána na základě ústní dohody (její identifikační karta bude přiložena následně)

       2/ usmrcení provede samopalem Scorpio 1000M použitím maximálně šesti nábojů. Další náboje, které by případně bylo nutno použít, si hradí z vlastních zdrojů

       II. Podepsaný David Horák se zavazuje, že

       3/ kyberpunkáčovi daruje pozemek na Beverly Hills o výměře 90210m² (metrů čtverečních) se zastavěnou plochou od 300m² do 400m². Pokud pozemek není zastavěn nechá postavit vilu o nominální hodnotě 500 000 US dolarů a nechá ji bezplatně převést na kyberpunkáče

       4/ kyberpunkáčovi daruje automobil Jaguar J6-LGT-Nova

       5/ kyberpunkáčovi daruje počítač CANX-723L se zvláštním vybavením (viz příloha 1 - tajná)

       6/ bezplatně převede na konto kyberpunkáče ve Switzerland bank obnos ve výši 1 000 000 US dolarů

       7/ zaplatí kyberpunkáčovi holiče na ostříhání vlasů, popř. paruku, bude-li si to jmenovaný přát. Dále deset obleků šitých na míru v jím vybraném podniku

       III. Další ujednání:

       8/ David Horák i kyberpunkáč potvrzují, že jsou řádně obeznámeni s právy a povinnostmi, které vyplývají z této smlouvy

       9/ při porušení smlouvy jednou, či druhou stranou, je nutno se obrátit na Soudní dvůr v Haagu, Speciální oddělení - Tajné materiály

       V Praze dne 13.9.1992

       David Horák v.r.       kyberpunkáč v.r.

       

       „V pořádku?“

       „Přestaň kydat a pohni dějem.“

       „Tak dávej pozor. Samopal máš na vnitřní straně bundy...“

       „Co to blekotáš, dyť sem ho hodil tamhle do hnoje.“

       „Aha, to je pravda. Tak si pro něj dojdi.“

       „Chceš přes držku? Koukej navalit něco novýho, nebo na to seru!“

       „A co naše smlouva?“

       „Seš vážně tak blbej, nebo to jenom hraješ?“

       „Ty chceš doopravdy porušit smlouvu?“

       „Je vopravdu totálně blbej.“

       „Ale to přeci nejde!“

       „Cha, cha, cha.“

       „Tak to jsi mě skutečně naštval. Chvíli počkej, jdu volat Komando.“

       

       ...................(deset minut telefonování s Š.Kopřivou a J. Pavlovským jr.)..............

       

       „Tak jsem zase tady. Dostal jsem copyright na jednoho člena Komanda LI. Tak ti ho tam posílám.“

       Kyberpunkáč se neklidně rozhlédl.

       „Počkej, tos moh říct hned. Koukej, já du pro ten sampík, tak doufám, že budeš natolik čestnej a toho maníka vodvoláš.“

       „Už mě nebaví se s tebou stále o něčem dohadovat.“

       Spoza baráku se vyhoupl vysoký ramenatý muž s ostře řezanou tváří, který vypadal, že prošel mnoha vítěznými bitvami a který navíc v ruce držel samopal FA-560-G3. Na hlavě měl černou norskou čepičku, na sobě šedý vojenský mundůr a nohy mu pevně svíraly černé vysoké boty typu bundeswehr.

       „Zvedni ruce a pomalu si lehni na zem. Ruce i nohy dej od sebe,“ zahromoval hlubokým hlasem člen Komanda LI.

       „Fak mí!“ zařval kyberpunkáč. Další proud nadávek už nebyl tak slušný a proto jen podotknu, že ležel na zemi, ruce a nohy rozhozené od těla a obličej zabořený do popraskaného asfaltu.

       „To je v pořádku, Maxi. Nech ho být.“

       „Mám svý postupy, šéfe. Vstávej ty dobytku!“

       „Sakra, řekni tomu parchantovi, ať mě nechá!“

       „Za tohle jsem neplatil, Maxi!“

       „Dobrá, stejně jsem s ním hotovej.“

       „A nyní poslouchej, kyberpunkáči. Fotografii s adresou máš v náprsní kapse. Obojí si zapamatuješ a pak papír spálíš. Je ti to jasné?“

       „Sakra, tahle bunda má taky nějakou náprsní kapsu?....... Jasný!!!“ zaječel kyberpunkáč po tom, co ho Max dloubnul hlavní do žeber.

       „Kdo to proboha je?“ prohlížel si fotografii.

       „Máš to na tom faxu napsaný.“

       „Tady je blbě vidět,“ oznámil Maxovi a přešel pod blikající lampu.

       „Jiří W. Procházka, spisovatel ... á, konkurence,“ usmál se chápavě. „A je to kousek vodtud. Tak vyrazíme, ne?“

       „Nikam nespěchejte,“ zarazil jsem dvojici. „Nebudeme přece čtenáře unavovat popisem Prahy.“

       _________

       Ulice osvětlená žlutými výbojkami se zdála prázdná, ale u jednoho vchodu do domu stála navztekaná žena a vedle ní plačící dítě. Právě když žena začala kopat do košů s odpadky, přistoupila k ní dvojice podivně vyhlížejících lidí.

       „Nazdar krásko. Hele, bydlí tady nějakej Procházka?“

       „Jo, parchant jeden,“ odpověděla žena a kopla do plechovky od rajského protlaku,

       „Jiří W. Procházka, spisovatel,“ ujišťoval se kyberpunkáč.

       „Jo! Je to můj manžel. Klid Ondro, jen co ho dostanu do rukou, tak ho uškrtim.“ Kyberpunkáč vypadal asi velmi překvapeně a proto žena pokračovala.

       „Zabarikádoval se prevít. Vypojil výtah, na schodiště naházel starý haraburdí a nasadil si na hlavu sluchátka. On totiž P Í Š E !!!!“ vykřikla afektovaně a pustila se do popelnic. Ondra přestal plakat a šel mamince pomoci.

       „Dobrej čípan, co?“ prohodil zasněně kyberpunkáč k Maxovi, který však vůbec nereagoval.

       „Hej, nevíš jak se tam dostanem?“ zavolal kyberpunkáč jen tak do oblohy.

       „Jako prve, abychom to tolik nezdržovali,“ odpověděl jsem klidně, i když ve mně začínala narůstat jakási pochybnost. Vše šlo až příliš hladce a přestože měl za zády Maxe, tak kyberpunkáč vůbec neodmlouval.

       Jenže na co spisovatel myslí, když píše, že?

       _________

       Kyberpunkáč a Max se zhmotnili přímo uprostřed obývacího pokoje Procházků na křesle. Hned vedle nich seděl za nízkým stolkem Jiří W. a zkušeně drtil klávesnici počítače, který zřejmě koupil z honorářů za vydané knížky. Na uších měl nasazená sluchátka a přes celý pokoj bylo slyšet bušení zběsilé elektroniky vyluzované skupinou Cassandra Complex, jejich velkého hitu „War Against Sleep“. Vedle počítače na stolku stála poloprázdná lahev Johnnieho Walkera a v popelníku doutnala marihuanová cigareta, též zvaná marjánka, která se ani na chvilku nezastavila. Jiří s nábožným výrazem na tváři právě dopisoval poslední třetí díl Kena Wooda - šílence z Kentucky.

       „Vodbouchnem ho, ne? Žádný sraní s nim,“ řekl kyberpunkáč a slézal z křesla.

       „Počkej. Ne tak zhurta. Musíš to nějak dramaticky zakončit, ať to má nějakou pointu,“ ozval jsem se.

       „No jo, pěkná votrava, účinkovat v povídce vod takovýho blbce. Podívej se, nemám samopal, protože sme ho nechali na smetišti. A ty do mně pořád nešťouchej, dyk mám pravdu. A vůbec, všichni mě pěkně serete,“ zahudral kyberpunkáč, přešel k sci-hi-fi věži, bleskově vypnul a vyndal kazetu Cassandry Complex a stejně hbitě zasunul a zapnul kazetu s albem Ministry „The Mind is terrible Thing to Taste“ a otočil knoflíkem VOLUME na maximum.

       Ze sluchátek se ozval nářez podobný rachotu pneumatické sbíječky, ale JWP trvalo ještě dlouhých pět sekund, než si přes závoj marihuanového opojení uvědomil, co se děje.

       Pak snad nadsvětelnou rychlostí strhl sluchátka z hlavy a s otevřenými ústy zíral na kyberpunkáče se stříbrným čírem, který znechuceně rozedíral řetězem z motorové pily kožený potah křesla za deset tisíc a mohutného vojáka, který měl na rameni položený samopal FA-560-G3 a u pusy bublinu ze žvýkací gumy.

       Kyberpunkáč němě otevíral ústa.

       „Von mě asi neslyší!“ zanaříkal kyberpunkáč a zavrtěl hlavou tak, až se z číra odlepila moucha, která si na něj neprozřetelně sedla.

       „Udělej s tim něco, ty kriple a nezdržuj!“ zařval do stropu.

       J.W.Procházkovi právě dozníval v hlavě zvuk raketového motoru a začínaly se ozývat údery obřího bucharu. Po chvíli buchar vyměnila kovadlina a nakonec se mu v hlavě rozezněla slastná hudba požárnické sirény.

       „Už mě slyšíš, tvůrče?“ zeptal se kyberpunkáč mátožného Procházky.

       „Jo,“ odpověděl Jiří W. a sáhl po cigaretě.

       „Přišel jsem tě zabít, tak si připrav nějakou poslední vůli. A ať má nějakou slušnou pointu. Von je přece spisovatel, tak ať něco vymyslí,“ otočil se k Maxovi, kterému však bylo upřímně jedno, jak bude, bude-li vůbec, poslední vůle vypadat. Byl to profesionál každým coulem.

       „Kde mám flašku Johnnieho!“ zařval Jiří W.

       „Šla kolem a tak jsem ji adoptoval,“ řekl klidně Max.

       „Moje poslední vůle je,... napít se z nové flašky Johnnieho Walkera,“ vymámil ze sebe Procházka.

       „Konečně. Závěr se už blíží,“ zajásal kyberpunkáč a viditelně ne sám.

       Jiří W. Procházka se s obtížemi zvedl z křesla, opřel se o Maxe a spolu s kyberpunkáčem odešli do kuchyně najít kýženou láhev. (Zatímco ji budou hledat, já si musím odskočit.)

       ________

       S ještě vlhkýma rukama jsem se pustil do psaní. V tu chvíli se zrovna trojice vrátila do obývacího pokoje.

       „Podívejte, co je moc, to je příliš,“ rozčiloval se Max. „V tomhle s váma nejedu!“ Pak obrátil hlavu ke stropu.

       „Chci pryč! Chci ven z týhle povídky. Za tohle jsem zaplaceno nedostal a ostatně Komando LI mě potřebuje jinde. Dostanete zpátky Vaše peníze. Chci s okamžitou platností pryč. Teď hned!“

       Co jsem mohl dělat.

       Max se postavil na křeslo a odsublimoval i s copyrightem zpět ke svým majitelům (Š. Kopřiva, J. Pavlovský jr.).

       Něco se chystalo, to se už nedalo přehlédnout, jenomže já jsem právě jedl svačinu, kterou mi přinesla maminka a proto jsem si opět ničeho nevšiml.

       „Tak začnem!“ zvolal vesele kyberpunkáč, napil se z lahve Johnnieho a zašklebil se do stropu.

       Jiří W. Procházka zasedl k počítači, v textovém editoru utvořil nový soubor a pak napsal nadpis:

A potom už jsem jen vyděšeně hleděl na všelijaké podivné příšery, které mi oknem naskákaly do pokoje.

       (Praha 1992)