Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

       Toto je 7. den cesty, 27. 4.

       Vyjeli jsme vellmi časně, okolo Cádizu, směrem na Tarífu. Tam jsme zastavili poblíž pláže. Před námi se otevíral temně modrý Atlantik. Foukal silný vítr a modré dálky se bělaly spoustou malých vlnek. U horizontu se leskly velké bílé lodě. Pláž byla dlouhá a do půlky zvlhlá. Byl právě odliv. Moře vyplavilo spoustu mušllí nejrůznějších tvarů. Chodila jsem a sbírala. K nalezení byly i zbytky chaluh, kostry krabů, mořské houby. Na kopcích tyčících se nad pobřežím byly postaveny větrné elektrárny. Určitě se jim to tady vyplatí.

       Pokračovali jsme dál až k blízkosti Tarífy, opět podél moře, kde foukalo úplně děsivě. Písek byl unášen větrem a hrozivě bodal do nohou, do rukou, do tváře. Říkali jsme si, až budeme v Africe, bude to ještě horší. V několika okamžicích byl písek všude - po zemi, v ponožkách, mezi prsty, v uchu a ve vlasech. Ještě dlouho poté jsem je nebyla schopná rozčesat. Když jsme vstoupili na otevřené molo, vítr nás málem poodnesl o pár metrů dál. Na molu se navíc mísil větrem unášený písek s mořskou vodou. Jít se téměř nedalo, tak byl vítr prudký.

       Fotili jsme se nakloněných pozicích. Při zpáteční cestě jsme za zády napjali „bundové plachty“ našich větrovek. Odvážně jsem vyskočila do vzduchu a poodletěla asi metr dozadu. Byl to nádherný pocit.

       Pokračovali jsme směrem na Algeciras. Jeli jsme stále po pobřeží. Dívali jsme se na průliv a v dáli jsme zahlédli africké hory. Viděli jsme i Tanger.

       Před odjezdem trajektu z Algecirasu jsme se ještě chtěli podívat do Gibraltaru. Hlavně proto, že je tam spousta velice krotkých opic - makaků. Lezou tam prý po autech a vůbec se nebojí.

       Ale trajekt byl přeobjednán na dříve, a tak jsme to nestihli. Ale na prohlídku Algecirasu hodinka byla. Vystoupili jsme poblíž přístavu. Zanedlouho jsme zjistili, že se nacházíme v pěkné divočině. Kolem se to míhalo tvářemi arabskými, černošskými, maurskými, berberskými, španělskými, vybledlými anglickými, všemožnými turistickými a hlavně neidentifikovatelnými.

       Šli jsme po hlavním bulváru podél pobřeží. Všichni si nás prohlíželi a očumovali, zvláště moje dva foťáky. Začala jsem být lehce nervózní. Okolo nejrůznějších lokálů se potulovali podivuhodní chlápci a pořád nám nabízeli hašiš. Byli docela dost vlezlí, jeden s námi dokonce delší dobu šel.

       Vyrazili jsme na tržiště. Spousta lidí, obložené stánky, halekání. Tam jsem to poprvé nezvládla. Uviděla jsem obrovské jahody za 239 ptas v prvním stánku. Koupila jsem půl kila. Jaké však bylo moje překvapení, když jsme pak vešli hlouběji do tržiště! Hned u několika dalších stánků měli stejně obrovské jahody za 119! A to ještě nejsme v Maroku.

       Na tržišti měli snad úplně všechno. Od ovoce a zeleniny nejrůznějších druhů až k rybám, rybkám, rybičkám, ústřicím, šnekům, škeblím, šnečkům, mušlím, chobotnicím, langustám, krevetám a všem dalším potvůrnostem.

       Ale času bylo málo a tak jsme to otočili k rotelům. Na nájezdu k trajektům byla uspořádána valná hromada. Byli jsme varováni před marockými zloději, vojáky, zločinci, malými šotoly (= chalany), vodou, jídlem, sluníčlem, berbery, zkrátka úplně před vším, takže všichni (hlavně příslušnice ženského pohlaví) měli už předem nahnáno.

       Pak jsme jen prohlásili sbohem, Evropo, a vstoupili na obrovskou loď.

       

       Pasy a lístky na trajekt jsme si museli vzít s sebou, protože rotely se zavíraly a vjely dolů. Na lodi jsme vystoupali až úplně nahoru. Ještě jsme nevyjeli a už foukal od moře pořádný vítr. Loď měla několik pater. Všude se smělo kromě přídě, byly tam cedulky s nápisem HIGH VOLTAGE. Pozorovala jsem spousty vod, čeřících se za mohutnou lodí, vzdalující se doky algeciraského přístavu a moře sevřené Evropou a Afrikou.

       Blížící se Ceuta, španělská enkláva, už vypadala arabsky. Mezi palmami různých druhů se na slunci leskly kupole a minarety mešit. Přirazili jsme k africkým břehům a vystoupili.

       Začala jsem cítit obličej a hlavně nos, což napovídalo tomu, že budu opálená víc než je zdrávo.

       Už při výstupu nás rentgenoval kroužek Arabů. Nalezli jsme do rotelů a vyrazili k marockým hranicím.

       Všechno evropské se rázem vytratilo. Na hranicích začínal opravdový mumraj. Nebylo patrné, kde je nějaká celnice, a zda tam vůbec nějaká je. Okolo se vyrojila spousta Arabů v dlouhých bílých pyžamech. Posádka Aquaclubu nám již předem sdělila, že hodlají na hranicích najmout tzv. hastlera - člověka, který nám pomůže překročit hranice snadněji, než by nám to trvalo bez něj. Kolem našich rotelů se pak motali dva hastleři v bílých pyžamech. Oba se velice snažili, debatovali s celníky, policajty, s pasovými úředníky. Přesto jsme tam stáli asi 3 hodiny.

       Sledovala jsem dění kolem. Napravo táhly zástupy arabských žen. Skoko všechny byly oblečeny v kaftanech a šátcích. Nesly na zádech spousty nejrůznějšího zboží, většinou ve velkých papírových krabicích. Podle islámu prý musí arabská žena nosit veškerý náklad. Jak jsem je tak pozorovala, přišlo mi, že každá třetí je těhotná.

       Za vzdálenější zdí se potajmu plížily obrovské nadité bílé pytle. Voják, stojící na vršku se samopalem a leskou helmou, dělal, že to nevidí. Vpředu byla jakási bílá budova s mnoha malými okénky. Na silnici hrozná zácpa. Vzadu několik mladíků bloumajících na čerstvě přinesené matraci. Mezi parkujícími auty mohamedán, který se právě na koberečku ukláněl, protože se věnoval salámu.

       Nejlepší bylo vydávání pasů. Celníci si nás prohlíželi a hrozně se smáli. Jeden vlezl do rotelu. Asi jen ze zvědavosti, protože stejně nic nekontroloval (hastleři zřejmě zapracovali).

       Poté, co byla hastlerům vyplacena odpovídající suma, jsme vyrazili hlemýždím tempem děsivou zácpou na marocké území.

       

       Vyrazili jsme po úzké silničce dál a dál do nitra Maroka. Pozorovali jsme okolí. Ve vesnicích, v arabských venkovních hospodách podél silnice seděli samí chlapi ! Neviděli jsme ani jednu ženu.

       ––––––––––––––-

       Vsuvka : o úloze žen v Maroku

       Islám dovoluje muži 4 ženy, ale většina marokánců má prý jen jednu, protože si prostě víc žen nemohou dovolit. Jako věno se totiž nevěstě dává zlatý pás. Ženy pak pracují, každá porodí 5 - 7 dětí. Ženy chodí zahalené. Když má muž pocit, že si jeho žena vyměňuje pohled s někým jiným, může jí zavrhnout.

       Děti jsou už odmalička k tomu všemu vychovávány, a tak se třeba může stát, že když jsou 2 starší sestry a narodí se třeba o 10 let mladší bratr, tak mu musí obě posluhovat. Arabové jsou zklamáni, narodí - li se dcera a ne syn. Žena se může nechat rozvést, zřejmě podle nejnovějších zákonů, ale za rozvod se platí velmi vysoká částka.

       Ve Vysokém Atlase je prý trh vdov a rozvedených žen, na který žena prostě zajde a honí tam muže za účelem dalšího manželství.

       ––––––––––––––-

       Jeli jsme dál směrem na Tetouan, ten jsme však objeli a dali se točitou silničkou podél pobřežních hor. Byly to nádherné záběry na moře, ae focení bylo hrozně náročné. Jakmile jsem si nařídila foťák a chtěla to cvaknout, rotel říznul zatáčku a já jsem buď málem vyletěla z okýnka nebo padnula na opačnou stranu.

       Podél vysokých skalních útesů tyčících se nad mořem rostly

       košaté borovice a subtropické keříky, které právě kvetly.

       Silnička byla pěkně úzká. Když naproti nám něco jelo (což nebylo naštěstí tak často), byly problémy, abychom se nesrazili.

       Navečer jsme našli příhodné místo pro zaparkování a večeři. Pod námi byla mořská zátoka a u ní malá vesnička. Řidiči zajeli s rotely až na hranice útesu, takže když jsem se vyklonila z okénka, nemohla jsem se ubránit pocitu, že se celý rotel naklání, převažuje, řítí po strmém srázu až do moře...

       Jakmile domorodci zjistili, že nad jejich vesnicí přistály dva podivuhodné autobusy, vyslali okamžitě zvědy nahoru k nám. Většinou to byli chlapci žebrající o dirhamy.

       Vystoupili jsme a vydali se úzkými cestičkami, vyšlapanými pastevci s kozami, dolů k zátoce. Přímo u pobřeží stálo podivuhodné stavení a zelený stan. Bydleli tam tři vojáci, hlídači pobřeží. Jeden z nich, Pel Rašíd, byl celkem fajn. Hned se s námi bavil. Dozvěděli jsme se, že se vykoupat nemůžeme, protože už je pozdě, málem soumrak. Prý je to zakázáno už od šesti hodin odpoledne. Zatímco se s námi Pel Rašíd živě bavil, další z vojáků si neustále povídal s vysílačkou.

       Když jsme se rozloučili a prodírali se keříčky opět nahoru, natrefila jsem na rychlého a velkého šedivého hada. Naštěstí jsem stačila rychle uskočit.

       Večeře byla dobrá, ale bylo jí - jako ostatně často - málo. A byla pěkně rychlá. Po několika minutách, co jsme zasedli, se venku ozvaly podivné hlasy. Přišli na nás vojáci v landroveru a policie. Byli nepříjemní a trvali na tom, abychom co nejrychleji odjeli.

       Jeli jsme tedy nocí dál. Nakonec jsme zastavili na klidnějším místě v pobřežních horách a usnuli.