Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

       RÍF A CHEFCHAOUEN

       

       Probudili jsme se v horském údolí. Kolem kvetly spousty oleandrů. Ze soutěsky před námi vytékala horská říčka Oued Laou. Po zemi byla rozeseta spousta bílých oblázků i větších valounů. S tácy se snídaní jsme vyrazili na piknik u řeky. Tam si každý vyhledal větší valounek, posadil se, nalil kakao a debužíroval.

       Netrvalo však dlouho, a z protějšího úbočí se začal ozývat podivný křik. Čekali jsme, že každou chvíli vyrazí tlupa arabských dětí, které přeplavou řeku a všechno nám snědí. Předem jsme si rozdělili funkce, kdo co popadne. Ale k ničemu takovému nedošlo. Jen na nás pokřikovali z druhého břehu. Asi usoudily, že máme u sebe víc kamenů, než mají ony.

       Po snídani jsme pokračovali silnicí vzhůru do pohoří Rífu. Oued Laou vytvářela nádhernou soutěsku. Silnička byla čím dál tím nebezpečnější, ztrácela asfalt a nabývala všelijakých hrbolů a boulí. O rantlíku se nám mohlo jen zdát. Výhledy z okýnek byly zajímavé, sice jsem neměla závrať, zato jsem měla pocit, že mi tam něco spadne, třeba foťák.

       Mířili jsme do Chefchaouenu. Je to nádherné bílé městečko uprostřed hor. Vypadalo čistě a rázovitě. Okolo byly zemědělské usedlosti.

       Přejížděli jsme přes most, který byl právě na šíři rotelu. Tyčil se nad kaňonem a chybělo tam zábradlí. Když jsme přejeli, na druhé straně čekali na projetí dva motocyklisti, nějací dobrodruzi z Evropy. Ukazovali palec nahoru.

       Zastavili jsme na hlavní třídě v Chefchaouenu. Kolem rotelů se vytvořil velký okukující dav. Ženy z naší expedice z toho byly vyplašené, měly dlouhé sukně nebo dlouhé kalhoty a šátky.

       Vzpomínala jsem na svůj tříroční pobyt v Libyi a usoudila jsem, že v tomhle vedru mě nikdo do dlouhých kalhot nedostane. A tak jsem vyrazila v tričku a bermudách, brýlích a kšiltovce. Nikdo na mě necivěl a všechno bylo v pohodě (možná právě proto).

       Nejprve jsme zamířili do banky. Uměli tam francouzsky i anglicky a tak nebyl s měněním žádný problém. Pak jsme se vydali nahoru, směrem ke khasbě a k mešitě. Khasba znamená pevnost, v minulosti sídlo paši nebo kalífa. Dnes jsou khasby většinou opuštěné, neopatrované, jen v některých se bydlí.

       Procházeli jsme úzkými uličkami plnými nejrůznějších krámků. Začali se nám vnucovat nějací průvodci, ale my jsme je ignorovali. Úplně nahoře, pod khasbou jsme navštívili krámek plný džalábů, kaftanů, látek, koberečků, bronzového nádobí a dalšího zboží.

       Všude nádherně vonělo kadidlo. Navštívili jsme vedlejší hospůdku, ale z té jsme rychle vypadli, protože tam byly všelijaké existence a nabízeli nám hašiš. Pak jsme se vydali dál uličkami se spoustou krámků. Zaujaly nás hlavně zkameněliny, minerály a písečné růže. V jednom krámku jsme se zeptali prodavače, zda umí anglicky, a on prohlásil, že ne a pořád ukazoval na cenu na minerálu načmáranou. Když jsme nesouhlasili a odcházeli, hned za námi začal volat: „How much?“

       Trh s ovocem se nám moc nezalíbil, protože banány byly zahnědlé, pomeranče potlučené a zbytek neidentifikovatelný. Zamířili jsme okolo khasby na vyhllídku na město. Udělali jsme tam pár hezkých snímků : Chefchaouen na náhorní planině.

       Objevili jsme lokál, kde prodávali opečené maso. Poněvadž byla prohlídka před obědem, měla jsem takový hlad, že jsem si ho málem dala. Odradily mě však poznámky, že by to mohlo být ze psa nebo něčeho ještě horšího...

       

       Vyjeli jsme dál, do hor Rífu přes Bab-Taza a Bab-Berret. Čím víc jsme stoupali do hor, tím se cesta víc točila. Rotely hrozně natřásaly, zvlášt nás, co jsme seděli v zadním kupé. Jak na lochnesce.

       Po cestě jsme viděli arabské ženy pracující na polích a šotoly okukující silnici, žebrajílcí nebo nabízející marihuanu. Naši kluci mávali na pracující ženy a ty jim mávámím odpovídaly. Usoudila jsem, že je kvůli tomu muži jistě zavrhnou.

       Po poledním jsme zastavili vysoko v Rífu. Než se oběd udělal, byla (jako vždy) chvíle času a tak jsme se vydali na geologický průzkum. Kladívky jsme bušili do okolních skal, ale nic významného jsme neobjevili.

       Nad námi se tyčil Nugget tsil. Stoupala jsem nahoru za účelem geologikého a botanického průzkumu. Okolo mě byla nádherná skalka. Některé květiny jsem vůbec neznala a jenom jsem odhadovala, do které čeledi patří. Některé jsem natrhala a teď je lisuji pod svou VHV-kou v rotelu.

       Na Nugget tsilu bylo krásně - rozhled do kraje. Ale byla jsem hrozně pobodaná od trnů z malých keříků, které byly nahoře skoro všude. Když jsem lezla dolů, začal nedaleko štěkat pes. Štěkot se nebezpečně přibližoval. Ale stihla jsem to k rotelům dřív než se na mě pes vrhnul. Asi hlídal nedaleká obilná políčka.

       Sotva jsme dojedli, řidiči to vzali plnou parou vpřed. Házelo

       to tak příšerně, že se nám všechno rozlilo a rozsypalo a ze shora popadaly spacáky. Cesta pořád stoupala, vystoupali jsme až na úroveň, kde začínaly jehličnaté lesy. Stromy byly krabaté a vlajkovité od větru, tu a tam popadané, zkrátka divočina. Lesní půda byla poseta malými žlutými a bílými kvítky. V dáli byly vidět zasněžené hory. Nejvyšší, Monte Tidiquin, měl 2448 m.

       Zastavili jsme na vyhlídce. Sotva jsme vystoupili, objevil se Arab, který s námi čile konverzoval a zval nás na marihuanu. Navykládal mi, že má spoustu přátel v Austrálii, Americe, Holandsku a vůbec po světě. Asi samé feťáky.

       Jeli jsme dál. Provoz na cestě se zhušťoval, ale aut nepřibývalo. Vyfotili jsme malého gazíka naloženého nejméně padesáti Araby. V zatáčkách nás dojížděly osobní vozy, samí brouci, naložení až k prasknutí. Museli jsme je vždycky pustit dopředu, abychom je nezdržovali. Předjíždět se totiž vůbec nedalo. Přesto se nás pokusilo jedno auto předjet. V jedné ze zatáček jsme do něho vrazili. Auto odskočilo, ale pokračovalo dál, ujelo nám. Rotel zůstal naštěstí jen lehce odřený.

       Projížděli jsme po hřebenu. Z jedné strany spád, z druhé taky a nikde žádný obrubník. Zajímavé. Před námi se zjevil kamión. Bylo to neuvěřitelné, ale vyhnuli jsme se.

       Zaparkovali jsme na planině s otevřeným výhledem. Nastal soumrak. Pozorovali jsme první hvězdy, jak se rozsvěcují na tmavnoucím nebi. U rotelů se shromáždila skupina Arabů, kteří neustále otravovali s hašišem. Nevšímali jsme si jich.

       Po soumraku jsem vzala baterku a hvězdnou mapu a vydala jsem se na nedalekou vyvýšeninu studovat souhvězdí, která jsou v zeměpisných šířkách ČR nízko, u obzoru, nebo nejsou vůbec vidět - jižní souhvězdí. Byl vidět celý Velký pes a část Lodní zádi. Také jsem pozorovala Jednorožce, Vývěvu, Pohár, Sextant a další.

       Seděla jsem, svítila si slabou baterkou a listovala v atlase. Náhle se vedle mě zablesklo. Světlo ze zapalovače. To jsem si ale uvědomila mnohem později, protože jsem byla tak zabraná do hvězd, že jsem nic a nikoho okolo sebe nevnímala.

       Ostatní si pak ze mě dělali legraci, protože jsem vůbec nevěděla, že celou dobu vedle mě seděl Arab a kouřil „trávu“.

       Vypůjčila jsem si triedr a pozorovala jsem mlhoviny v Jednorožci a v Lodní zádi a také Jupiter. Byly vidět všechny čtyři měsíčky takřka v přímce!

       Překresleno z deníku :

       Dalekohledem jsme pak vyhledali kometu. Byla vidět jako malý mlhavý obláček.