Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

       KAPITOLA 54

       FES

       9. den cesty, 29. 4. Část astronomů vstávala ráno, před šestou, aby viděli východ Slunce. Prý se pozoroval i Fčs, daleko dole. Já jsem to prospala.

       Rotely se rozjely serpentýnami dolů k Fesu. Po cestě nás stavěla policie a zkoumala, zdali nevezeme nakoupenou marihuanu.

       Dojeli jsme do modernější části Fčsu : široké ulice, kvetoucí zeleň, palmy, bílé domy. Při popojíždění dopravní zácpou jsme zjistili, že nás neustále sleduje jakýsi Arab. Nejprve vedle nás běžel, pak si od někoho půjčil motorku. Stačil dojet ještě pro své kumpány. Když jsme zastavili, shluklo se okolo nás několik průvodců : jeden oficiální, v dlouhém tmavozeleném vyšívaném hábitu. Na nohách měl adidasky, na krku tlustý zlatý řetízek, na hlavě muslimskou čepičku a na očích nejmodernější sluneční brýle. Budil dojem vážnosti. Uměl španělsky, francouzsky, ale anglicky moc ne.

       Rozhodli jsme se, že si najmene dva neoficiállní průvodce, kteří uměli výborně anglicky a jednali s námi velice seriózně. Dohodli jsme se, že nás provedou po medině, nejstařší části Fčsu.

       V medině byly úzké, špinavé uličky, kde to často páchlo močovinou a všemožnými arabskými pachy. Někde byla tma, jinde světleji, ale všude byla spousta arabů, hlavně dětí, prosících o peníze nebo o svačinu. Mezi tím krámky s jídlem, arabskými chleby, tepanými tácy, poháry, meči, divným ovocem a bubínky.

       Uličky byly tak úzké, že jsme šli po jednom a ještě jsme se museli prodírat masou arabů, jdoucích proti nám. Uličkami se prodíraly vozíky naložené vším možným, takže jsme museli uhýbat ke zdem, aby mohly projet. Kromě vozíků procházela uličkami spousta mezků, oslů i tlustých koní, celých obložených nákladem. Zanechávali za sebou nelibě vonící palivové zplodiny. Báječně se lepily na podrážky. Zahlédla jsem i krysu.

       Průvodci nás zavedli k několika starobylým mešitám, ale dovnitř jsme jako nevěřící nesměli. Hodně arabů chodilo dovnitř, protože byl pátek, džuma, a v tento den mají muslimové dlouhou pobožnost. U vchodu se zouvali a omývali se.

       Pak jsme navštívili medresu, což je bývalá „universita“, kde se učilo islámské teologii. Dovnitř jsme mohli. Centrum tvořilo obdélníkové nádvoříčko, uprostřed byl bazének. Lom paprsků způsoboval pěkný efekt. Když jsme stáli na jedné straně bazénku, zdálo se nám, že protilehlá je mělčí. Úplně se tam překlápělo dno. Při pohledu z prostředka bylo hezky zakřivené. Po stranách byly různé ornamenty a průvodce nám vysvětlil, že je používali jako sluneční hodiny. Vystoupali jsme nahoru po točitých schodech. Ze střechy medresy byl nádherný výhled na medinu. Dozvěděli jsme se, že zelená barva je barvou islámu a proto jsou střechy všech medres, mešit a důležitých budov i úřadů zelené.

       Viděli jsme bohatství i bídu Maroka. Naproti ve stráni veliké moderní hotely a pod námi, v srdci mediny, nejchudší domy, špínu a na střechách páchnoucí lůžka ze slámy a kusů hadrů. Průvodce od nás napřed vybral peníze a pak přistavil žebřík, abychom mohli slézt.

       Dole jsme si ještě prohlédli bydliště studentů. Uvědomili jsme si, jak chudě tam museli žít. Medresa nebyla příliš zachovalá. Podlaha se místy propadala, ze stěn trčely cihly a byly tam díry. Ale přesto na mě z těch zdí dýchala podivná zbožnost.

       Navštívili jsme dům řemesel - kobercárnu, budovu ze 14. století. Po stěnách byly rozvěšeny nádherné koberce. Majitelé nás pozvali na příjemné posezení při šálku mátového čaje. Uvnitř byl příjemný chlad. Čaj byl výborný, ale moc sladký. Jeden z majitelů k nám promluvil plynnou angličtinou. Dozvěděli jsme se, že zaměstnávají 1500 žen, které tkají po domácnostech koberce. Několikrát zdůrazňoval, že jsou to profesionálky. Barvy na koberce jsou přírodní - zelelná z máty, oranžová ze šafránu, modrá z indiga a kobaltu, černá z uhlí, hnědá z vlasů. Koberce mají zezadu nalepené certifikáty. V kobercárně měli pouze dva druhy : modré označení, které znamená super kvalitu a oranžové, které znamená super extra kvalitu. Takové koberce mohou dělat jen ženy, které mají s tkaním nejméně desetiletou zkušenost. Tyto koberce jsou z obou stran úplně shodné. Přesto je rub méně teplejší než líc, a proto arabové na léto otáčejí koberce rubovou stranou navrch. Největší koberce měly rozměry 2 x 3 metry, nejmenší 1 x 2 m. Velké stály 2500 - 12.800, malé okolo 1800 dirhamů. Jde samozřejmě o první ceny. Dalo by se to trochu usmlouvat. Berberské koberce jsou huňaté a bílé s malým ornamentem ve středu a dalšími po stranách. Jsou na nich stejné vzory, které si malují na tváře berberské ženy. Arabské koberce jsou mnohem pestřejší, s jasnými barvami a bohatými ornamenty. Na stěnách byly pověšeny koberce staré 50 let. Nebyly vůbec vybledlé. Bylo to všechno moc krásné a moc drahé.

       Průvodci nás zavedli do obchodu s bronzovým nádobím, čajníčky, tácy a sedmiramennými svícny. Bylo zřejmé, že průvodci jsou s prodávajícími „šajblí“. Na naši žádost nás zavedli do podstatně levnější kobercárny. Tam začal srprávný byznys. Spousta lidí od nás zakoupila koberečky za 200 dirhamů. Původně byly za 700, ale naši ukázali, že umějí skvěle smlouvat.

       Pak jsme zamířili do barvíren kůže. Byli jsme už uondaní a já

       jsem měla hroznou žízeň. V jednom krámku jsem koupila colu a limonády - celkem levně. Ale mělo to jeden háček. Celá skupina vpředu i s průvodci se ztratila. Naštěstí jsem limonády nekupovala sama, byli jsme čtyři. Zamotali jsme se do cizí výpravy, která také medinou procházela, protože jsme se mylně domnívali, že míří také do barvírny kůží. Došli jsme až nad medinu, na plácek, kde se motala spousta šotolů s fotbalovým míčem. Zavzpomínali jsme na doporučení : „Když se ztratíte, vždycky se najde nějaký prcek, který vás za pár dirhamů dovede, kam budete chtít.“

       A tak jsme si najali jednoho malého šotola. Do barvíren kůží to nebylo naštěstí daleko, brzo jsme tam dorazili a potkali zbytek výpravy v obchodě s koženými věcmi. Pásky, batůžky, kožené klobouky, bundy. Obchod byl asi ve třetím patře jedné z budov, vlastní barvírny byly pod námi, stovky kádí, v nichž se kůže louhovaly.

       Pak jsme zamířili zpět k rotelům. Průvodci byli vyplaceni a my jsme vyrazili na opačnou stranu města. Zastavili jsme poblíž královského paláce. V minulosti sídlil král ve Fčsu trvale, dnes sídlí v Rabatu u atlantického pobřeží. Fčs je dnes ctěným historickým královským městem a král jej každoročně navštěvuje. Dnes slouží prostory královského paláce universitě.

       Z Fčsu jsme jeli rovnou do kempu, který měl být od města vzdálen asi 6 km. Měl být čistý a s bazénem. Když jsme ujeli přes 40 km, přestalo nás to bavit. A vymysleli jsme skvělý vtip. Na jedné ze zastávek po cestě jsme vylezli z rotelu v plavkách a ptali jsme se zdvořile kolegů z druhého rotelu, kde že je ten bazén.

       V podvečer jsme dorazili do městečka Ifrane, které je pro Maroko značně netypické. Široké ulice, spousta květin, čisto. Ženy tam chodily moderně oblékané, malé děti nevisely na zádech, ale vozily se v kočárcích. Ale co bylo nejvíce patrné, byla architektura. Vypadalo to tam prostě jako ve Švýcarsku. Trochu k tomu přispěla i nadmořská výška, „45 metrů nad vrcholkem Sněžky“. V Ifrane jsme narazili na hezký, levný, skoro úplně prázdný kemp. Bazén sice neměl, ale byla tam sprcha. Sice jen jedna a na pánském záchodě, ale my jsme se s tím rádi spokojili.

       Vyrazili jsme do města. V místních hospůdkách měli jen do půl desáté!

       Po večeři v kempu jsem šla vyzkoušet jedinou sprchu. Řada lidí mě před ní varovala, ale já jsem nedala na jejich poznámky. Přišel ke mně Pavel S., jeden z hlavních organizátorů expedice, a pronesl: „Ta sprcha je hrozná, to si nedovedeš představit.“

       „Já mám velkou představivost,“ odpověděla jsem.

       Pavel odvětil : „Tak ta sprcha je ještě horší, než si právě teď představuješ.“

       Byla to pravda.

       Měla jsem dost. Zamířila jsem na miliónkrát voňavější dámskou umývárku a smývala pot per partes. Večer v kempu však zcela zahnal mé negativní pocity z pánské sprchy. Seděli jsme venku, hrálo se na kytary a flétnu pod hvězdami. Nejkrásnější byl Orion. (Čokoláda došla.)