Interkom: V těchto nových dobách

Diváci šílí. Ve vzduchu je cítit pot a vzdálený náznak krve. Řev se slévá do jedné kakofonie. V mozku se mění v šedivou šmouhu, tapetu, na níž se pohybují dva stíny. Rozhodčí a protivník. To je můj protivník, vidím napnuté svaly potažené lesknoucí se kůží, namodralá obroučka monoklu okolo oka, roztržený ret. Svaly na jeho pravačce se smršťují. Biceps se změní v obrovský uzel, na krku se mu zviditelní šlachy, slyším jak drnčí jako basové struny. Pravá ruka se vydává na novou trajektorii. Boxerská rukavice velká jako Deimos míří na mé břicho. Diváci šílí, břišní svaly povolují a já klesám k zemi.

Přesně takhle jsem se cítil, když jsem začal číst „V těch temných dobách“ Jana Poláčka. Výborně vystihnutá atmosféra (tipnu si) 13.-14. století v době křižáckých válek mě odbourala na kolena, takže když jsem byl někde na 30 stránce, všude jsem vyřvával, jak skvělá je to kniha. Takhle popsaný středověk (nevím proč zrovna temný, možná tak časově vzdálený, kdy lidé sice žili trochu drsněji, přesto však měli velmi podobné problémy) jsem naposledy potkal v románu angličana George Shipwaye „Za lásku a přísahu“ (v orig. „Knight in Anarchy“), který stále považuji za nejlépe vystavěný příběh, jaký jsem kdy četl (vyšel v šedesátých letech a nyní už je velmi špatně k sehnání).

Skupina několika řádových rytířů cestuje do Malborgu. Je deštivo, blátivo a sychravo. Na brnění se vytváří ostrůvky rzi, koním jde pára z huby a přichází noc. Byl jsem uchvácen, přestože jsem našel pár drobností, které nebyly nejsprávnější (Při cestování byli rytíři oblečeni do brnění jen v případě, že projížděli krajinou, kde by je někdo mohl napadnout - jinak vozili zbroj na mule nebo druhém koni. Jeden z rytířů má pod plátovým brněním kroužkovou košili). Hýkal jsem nadšením, když se v tomto pseudohistorickém románu objevili vlkodlaci. Nekonalo se žádné upocené roubování fantasy na doby dávno minulé, prostě paráda.

Jenže pak to kolem 40-50 stránky přišlo. Vše se nějak zvrhlo do té nejhorší noční můry (tzv. Knightmare), ulítlo to pryč, atmosféra vyvanula a zůstala jen konvenční zatuchlina. Rytíři potkali druida, který je požádal, aby mu v paměti zničili všechna centra pokušení. Skutečně se přenesou do jeho mozku, putují vědomím, městem snů, které není až tak moc zajímavé, až do podvědomí a zažijí spoustu vzrušujících dobrodružství. Jenže vše mi to až nápadně připomínalo nějaký virtuální dungeon. Cestu jim ukazuje nitkový kříž, důležité funkce se ovládají runami (fungují jako ikonky ve Windows) a je tu také on-linová nápověda. Popsáno je to dobře, možná velmi dobře, ale čtenáře to nemůže uspokojit.

Vše uzavírá dokončení problému s vlkodlaky z úvodu - je to taková moralitka na závěr (Tomáš Kohl by řekl iniciace tradiční románové sedliny), která by nebyla tak špatná, kdyby se vynechala prostřední virtuální procházka a prolog s epilogem se rozepsal do samostatné novely. Když se to vezme kolem a kolem, tak román „V těch temných dobách“ tvoří dva texty. První by byl skvělý, pokud by byl napsán vypravěčským stylem ze začátku a ten druhý (virtuální) by se mohl stát zajímavým produktem sám o sobě - ovšem asi by zcela zapadl.

Možná kdyby se JP nesnažil napsat komerční fantasy-pohádku, možná kdyby to nezkoušel experimentováním, možná kdyby zůstal u původní dějové linie, možná kdyby byl prolog trochu jiný - těch možná kdyby by mohlo být víc, jenže kniha už je vyrobená (velice profesionálně bez viditelných chyb) a nedá se to nijak změnit.

Promiň Honzo. Chtěl, skutečně jsem chtěl napsat kladnou recenzi na tvůj román, protože tvé povídky a novely se mi líbí, Ex machinu mám ve své rezidentní knihovničce hned vedle JWP, Neffa, Novotného, Gibsona a Bestera. Bohužel to nešlo. Omlouvám se všem, tobě, WS a ostatním, kteří na této knize pracovali, za svůj verdikt.