Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

       Jistě si ještě vzpomínáte na únorovou Ikarii z roku 1992, kde byla povídka, která asi leckoho nadchla, neboť přinesla netradiční fantasy. Byla to povídka Za polem je les a ten je plný kostí. A asi rok potom vyšla v časopise Fantasy & Science Fiction novela Les mytág. A právě z této novely vznikla kniha stejného názvu.

       Les mytág je zcela netradiční fantasy, která se sice odehrává v současnosti (tedy přesněji v nedaleké minulosti nějakých padesát let tu nehraje žádnou roli), ale přesto je plná mýtů a starých legend. Místo děje: Anglie, Herfordshir, Ryhopské panství, okraj nevelkého lesa. Nevelkého? To jen tak vypadá z vnějšku...

       Hlavní hrdina knihy se po válce vrací z Francie domů do Dubového srubu u Ryhopského lesa, kde nyní žije už jen jeho bratr. Jejich podivínský otec před nedávnem zemřel a Steven se až nyní dozvídá, čím se vlastně jejich otec zabýval a proč chodíval na výpravy do lesa. Les totiž není tak obyčejný, jak se zdá z vnějšku. Uvnitř je obrovský můžete jít týdny a nedostanete se na druhou stranu, i když obejít se dá za pár hodin a žijí v něm lidé a bytosti z lidských mýtů a legend mytága. A les sám jako by žil svým vědomím, bránil se proti vetřelcům a vytvářel nová mytága.

       Kniha je zcela strhující, autor neustále srší novými nápady, novými celkově pro fantasy. Otázkou ovšem je, jestli to vůbec ještě je fantasy (pominu-li fakt, že mi fantasy nikdy nijak zvlášť neseděla, ale tímto jsem nadšen), protože mnohé, pro fantasy řekněme charakteristické prvky zde zcela chybí už jen to, že se kniha odehrává v současnosti, i když v Lese je dávná minulost (ovšem prolínají se tam kultury všech dob).

       Autor děj nenechává nikdy usnout, takže se „Les“ nedá přečíst jinak než jedním dechem, čtenářovo napětí nedrží jen zvědavost, jak to vlastně dopadne a co se skrývá v nejhlubších zónách lesa, ve vnitřním hvozdu, ale hlavně to, jak je kniha „čtivě“ napsána, přičemž se v ní najde i mnohé k zamyšlení. Myslím si, že Les mytág by se mohl líbit i zarytým odpůrcům fantasy, protože toto není taková pohádka, jak mnohé fantasy bývají.

       Ještě než se pustím do recenze této knihy, rád bych udělal malou odbočku a pověděl vám něco o jednom termínu moderní SF. Jedná se o termín „kyberpunk“, nebo taky „cyberpunk“. Nechci rozebírat obsah díla, ozančeného takovou visačkou, chtěl bych se pozastavit u interpretace tohoto termínu. Setkal jsem se totiž s kyberpunkem a sájbrpunkem, tak bych rád obhájil, proč zrovna já říkám kyberpunk. No, asi moc nechápete, proč právě tohle sem tahám, ale chtěl bych v tom mít jasno. Takže můj názor na toto téma je tento: slovo kyber je přeci jenom trochu víc české, než slovo cyber. Právě to první písmeno asi nejvíc ovlivní výslovnost celého termínu. Nedávno jsem na stránkách jednoho fanzinu svedl tvrdou debatu, ve které jsem obhajoval českou Sci-Fi. Nakonec to dopadlo nějak patově, nicméně osobně zastávám názor, že bychom to s přejímáním ternínů ze zahraničí neměli přehánět. Proto kyberpunk. (To je ale hrozná blbost, co jsem právě napsal. Já se snad nedokážu vyžvejknout.)

       

Kniha Hardware je super. Hmm, trošku divný start recenze, ale vyjadřuje celkové shrnutí následujících řádků, takže pokud se vám nelíbila, snad ani dál nečtěte. V napínavém příběhu se vydáme po stopách osudu dvou lidí, jejich přátel a nepřátel. Kovboj a Sarah se pouští do předem takřka prohraného boje, který však v zájmu happy endu samozřejmě vyhrají.

       Asi první, co vás na knize překvapí je forma. Celé dílo je psáno v er formě, ale nejzajímavější je přítomný čas. Abych to nějak objasnil: všechno, co hrdina dělá, dělá právě teď. Nepamatuji se, že by nějaká kniha byla napsaná v tomto stylu. Jako další vás zřejmě zaujme poutavý příběh. Dostáváme se do světa, kdy vládu nad Zemí převzaly firemní megakorporace, sídlící na orbitě, jejichž jediným zájmem je ekonomicky vyždímat matičku Zemi se všemi obyvateli. Amerika je rozdělena na východ a západ, přes středové státy vede hranice, na které se musí platit clo za veškerý přepravovaný materiál. Díky tomu existují pašeráci, kteří převážejí zboží přes čáru. Dříve to šlo vzduchem, kdy létali v ultralehkých deltaplánech, když však na hranici zostřili protileteckou ochranu, většina pašeráků přesedlala na tanky. To jsou obrněné pojízdné pevnosti na vzduchovém polštáři, schopné řítit se přes Ameriku ohromnou rychlostí. Ovládíní takových strojů už není jen v rukou a nohou. Pancéřák, jak se nazývá člověk řídící takovýto tank, se navlékne do něčeho jako Virtuální Realita a řídí tank přímo z mozku. A tak se seznamujeme s Kovbojem, nejlepším pilotem delt, nyní asi nejlepším pancéřákem a prožijeme s ním jeden přejezd čáry. V této fázi bych si dovolil připomenout Zelazného knížku Alej prokletí, ve které jde v podstatě o totéž, ale mnohem hůř napsanou. Vraťme se ale ke Kovbojovi. Tím, že přejede na východní pobřeží jeho příběh nekončí, naopak začíná se odmotávat složité klubko vzájemných vztahů, jednak mezi žumpáky (to jsou všichni ti, kteří uvízli v gravitační žumpě, tedy na Zemi), a taky mezi orbitály (to jsou zase ti, co jsou od gravite oproštěni). Do příběhu vstupuje Sarah, nájemná ochránkyně, dále korporace Tempel, která hraje velmi vysoko a ne příliš čistě. Vše končí, jak jsem již naznačil, happy endem, i když ten není přímo patrný, neboť z celé knihy srší jakási deprese a názor, že Země je již vyžitá, že jediné štěstí čeká lidstvo mezi hvězdami.

       Pro porovnání mám velice jednoduchou pozici: s kým jiným, než s W. Gibsonem, že? Myslím, že pan Williams nám nabízí přeci jenom představitelnější a realističtější svět, než Gibson v Neuromancerovi. Na druhou stranu, v Hardware jde hlavně o příběh, zatímco Neuromancer je nástin celého podivného světa, který nás pravděpodobně čeká. Co se mi na Hardware líbilo nejvíc? Asi akční pasáže, kdy je příběh vyprávěn do podrobností, přesto letí dopředu jako šíp a vy se neodtrhnete. Pak dočtete kapitolu a zase v klídku proklouzáte k další dynamické pasáži. Skuteřně výborná je pasáž, kdy krystalový žokej převádí peníze z Kovbojových kont, která jsou přísně střežena orbitály. Zde si totiž uvědomíte, že něco takového je vpodstatě možné už dnes.

       Hardware je pravděpodobně nejlepší kyberpunkový román, který u nás vedle Neuromancera vyšel. Rozhodně tuto knihu vřele doporučuji.

       Malá poznámka nakonec: kniha se v originále jmenuje Hardwired, což v překladu znamená Zdrátováno. Zde je ještě malá analogie s časopisem Hardwired, který vychází ve Státech, jehož obsah tvoří ti největší počítačoví maniaci, hovořící svým osobitým žargonem, který v anglicko-českém slovníku rozhodně nenajdete. Ale uznávám, že udělat logo knihy ze slova Zdrátováno by dalo J. Maxonovi rozhodně víc práce, než Hardware. V celé knize se však s hardwérem jako takovým prakticky nesetkáte.

       Chodíváte někdy v noci na hřbitov? A že z toho nemáte nikdy strach? Tak teď ho mít budete. A na hřbitov se vám už nebude chtít. Ani ve dne.

       Řbitov zviřátek je malý hřbitůvek za městem, který udržují místní děti a pohřbívají na něj své zemřelé čtyřnohé miláčky. Většinou pejsky, kočičky a jiná domácí zvířátka. Jenže tento hřbitůvek, který se zdá být tak neškodný, není za městem jediný; dál, v rozlehlých lesích, kde dřív žili indiáni... Zlo jako by dosud bylo utlumeno a teď se probouzelo k novému životu, aby rozsévalo smrt, zoufalství a beznaději.

       Rozjíždí se to (nikoli To) docela nevinně, příjezdem rodiny Creedových do státu Maine, kam se stěhují do starého domu na venkově. Louis Creed lékař s krásnou manželkou a dvěmi dětmi. První nepříjemnost nastane hned po příjezdu, když Louis nemůže najít klíče od nového domu, už tady přepadá každého hrůza, někoho ještě o chvíli dříve (pokud nemáte hrůzu z pouhého názvu, či dokonce z toho, že to napsal sám King). Ale pak zase nastane idylický klid příjezdu do nového domova. Ani návštěva hřbitůvku s roztomilým názvem Řbitov zviřátek by nepřinesla žádné pochybnosti, nebýt čtenářovy jistoty, že právě odtamtud bude pocházet ta největší hrůza.

       Nebudu naznačovat více o ději (i když bych mohl zlomyslně prozradit jak to dopadne), protože největší strach jde především z toho, že se neví, pouze tuší. Často nejde ani tak o strach jako spíš o očekávání, očekávání hrůzy, která přece musí každou chvíli přijít.

       Nemohu se udránit pocitu, že Řbitov je jednou z nejlepších Kingových knih (tedy z těch, které jsem četl), i když se mi King s každou jeho novou knihou začíná jevit pořád více stejnější - sice vždy o něčem jiném, ale ve stejném schématu.

       Abych to shrnul: Kdo Kinga čte, ten Řbitov již jistě četl, pro toho, kdo Kinga ještě nečetl, pro toho to může být dobré seznámení s ním (ale možná je lepší se s ním seznámit skrz jiné, méně drsné knihy). No a kdo Kinga nečte, tak toho asi ani tato knížka nepřesvědčí (i když...).