Interkom: Čtenáře nestačí jen zabít

To, co Vilma svým příchodem vnesla na trh, je horší než jakákoliv zbraň: idea aseptismu, kult černobílého vidění, odvržení zaběhlých vypravěčských postupů. Mnozí recenzenti mají náhle soumrak vkusu. Vilmina filosofie Nudné cesty si našla přívržence i v jejich řadách. Nezbývá než oživit starý rituál a bez ohledu na nebezpečí znovu napsat recenzi. (zadní strana obálky)

Po přečtení recenze T.Štipského o „rozsáhlém a nezvykle akčním fantasy“ jsem adoptoval parazitickou myšlenku: copak tato „mladá nadějná autorka“ odstřelila svůj unylý styl a vyhřezla na papír svoji dark side lačnící po akci?

Stavitelé věží? Ten blábol, který Vilma zaslala do CKČ, já ho se zvracením do sebe soukal jako skelnou bavlnu (coby masochistický porotce, který chce být poctivý a přečte vše) a který s akcí sebemikroskopičtějšího chumlu slov neměl ani náznak společných aminokyselin? Že by ty ztuhlé obrázky, seskládané z popisu hrdinky sedící u okna a hledící do dáli na modré nebe, statické tak, že vedle nich by má pohlednice z prázdnin musela být přikována k poštovnímu vozu, aby se samým drivem nerozeběhla pryč, připsala pasáže, kde se něco děje? Že by ty bílé mezery mezi nejuzívanějším textem od dob učebnic občanské nauky, které sloužily pro nahození činnosti mozku, tam teď byly, protože si čtenář přece jen od akce a napětí musí chvíli odpočinout?

Moje rada: Než si nad textem budete chtít začít žvejkat nechty, vyhoblujte si všechny své mozkové závity, protože se vám zcela určitě na těch 467 stranách použitého toaletního papíru budou motat pod nohama. Vše je totiž jenom Hra, o jejíž pravidlech vám autorka neoznámí nic, řízená Osudem, který nelze zvrátit, takže samotný příběh je jako sledování třídenního záznamu šachové partie bez rychloposuvu, přičemž nevíte, jak se šachy hrají.

Support obstarává Náhrdelník z argenitu. Někde mě praštila přes nos poznámka, že je to samostatná povídka. Jako takové bych jí nedal ani hvězdičku, protože neobsahuje vypravěčské základy jako závěrečnou katarzi nebo pointu (nemluvě o momentu překvapení). Ale jako deflorace knížky je těch 56 stran dobrých. Pokud se vám ovšem budou zdát nestravitelné, potom klidně Stavitele dejte do antikvariátu. Je to totiž nejčtivější text celého tlustospisu.

Po této předehře následuje velmi rozmáchlá zápletka. Bohužel, při bližším ohledání předmětu doličného zjistíme, že by při troše tvůrčí skromnosti vystačila na novelu, prostor, na kterém se odehrává, by se dal zredukovat na středně velkou vesnici, stavění Věží nahradit kydáním Hnoje, nebo něčeho stejně přiblblého, při konstantním počtu postav. Odpadly by tak impotentní passage bez message, jak někdo někam letí a krajina (která je mimochodem vylíčena tak neplasticky, že se bez map pro idioty neobejdete - např. str.140) je krásná, krásná ... ach, tolik krásná.

Stejně neplasticky se vyvíjí tucet postav (cca 12 na polokouli). Vždycky jsem si myslel, že lze stvořit postavu, která je minimálně plochá (svým jednáním, myšlením a tak - samozřejmě), ale Vilma zašla dál. Její postavy nemají dva rozměry, ale jenom jeden. Proto s nimi může nacvičovat gymnastické zhůvěřilosti typu:

„Hádala by, že je kněžka - Gida měla nádherné plavé vlasy dlouhé až k pasu a oči hluboké, temné a zrádné...“(86). Už je mi jasné, že každá kráva, která splňuje tyto parametry je potencionální kněžka. Jak prosté, milý čtenáři.

A přidáte-li do rovnice ještě smrtelně vážné chování, neschopnost zasmát se sám sobě nebo někomu jinému, vyprodukovat sebehorší vtip, bavit se o nesmyslech, vše to, co dělá člověka člověkem, tak nám po integraci zůstanou - plastic man, paper face - bezduché loutky, které se neustále hnípou ve svém nitru a ukazují tu prázdnotu vakuem nafouknutého balónku a které hopsají, jak autorka píská.

Za povšimnutí dále stojí nesmělý experiment s předmanželským sexem (278-285), nebo básničky a písničky (365, 410-412). Michale, zanotuj: „Nonstop, já chci žít nonstop,..“. Určitě si to přečtěte, ať víte, do jakého lisu šedé kůry mozkové jdete.

Ovšem ani v jí stvořeném světě nemá autorka jasno. V románu lze z jakési blvlchxblxl nebo mrskprsk iracionální a nematerialistické látky vyrobit úplně cokoliv, od jídla až po blaster. Stvořené věci se však neřídí jednotnými zákony. Tak se můžeme dočíst, že „vlhkost může rozežrat její lodičky“ (366), které jsou z té látky vyrobeny, ale zároveň „ani plíseň, nebo prach se jich nechytal“ (235), made z téhož. Zůstaňme však u tvoření. Obyvatelé Fomalhiwy sice mají úžasný materiál, ze kterého lze libovolně sochat (dají se z něj stvořit dokonce i pseudoživé bytosti), jenže asi trpí absebcí představivosti, protože vyrábí hrady, meče, brnění, létací draky a další hovadiny, které už dávno známe. A nebo si jen autorka nechtěla dát práci s domýšlením svého nápadu, - tím myslím, něco zcela nového, co by se z pohledu Fomalhiwana neznajícího pozemské bájesloví a historii, mohlo zdát normální a z našeho pohledu překvapivé - aby si mohla uboze zakrást v indiánské mytologii (Quetzalcóatl)?

Dále zjistíme, že Vilma nesleduje večerní zprávy a nečte noviny. Jak jinak si vysvětlit mongoloidní chování zlých vojáků, kteří dobývají planetu bez techniky tak, že tam přiletí, postaví věž (barbarské civilizace to budou přeci považovat za známku božství), sednou si na zápraží a se založenýma rukama čekají, až (barbaři) přijdou s obětinami. No a tak tam sedí tři roky, nedivím se tomu, že jim z toho hrabe, a když se poříd nic neděje, dojde jim, že něco není v pořádku a vypraví se (v tomto případě jen zlý velitel Ermad Kaoto, ostatní zlá posádka je skutečně zralá pro Bohnice) na průzkum planety s minimální výzbrojí a bez dostatku paliva. Ach, jak jsou ti zlí vojáci stupidní! Bohužel, to už je závěr románu a proto to zlý velitel samozřejmě schytá. Tím ovšem téma zlé armády nekončí - oni ti poprvé na planetu přiletivší zlí vojáci jsou na druhou stranu nejspíš po přeslici Fomalhiwané, protože místo aby támhletu skálu pojmenovali Lincolnův špičák a tamto Stalinova bažina, tak používají jazykolamy typu Golente Gergy, Aris~Saddem, apod. Vilmo, máš v tom zmatek.

Možná někdo namítne, že román obsahuje také dvě bojové scény se vším všudy. Ano, to tedy ano. Při jejich čtení jsem měl pocit, že mě polili tekutým heliem o teplotě 0 Kelvinů, postavili čelem ke skále a za mnou se odehrávala bitva, kde mrtví a ranění (vždy dva) padali nehlučně do prachu. To je přesně můj pocit z odfláknuté akce bez napětí nebo poselství.

Úžasná je také pointa Stavitelů (já ji napíšu, takže, kdo nechce být ochuzen, tak ať tento odstavec přeskočí). V pravidlech Hry je klauzule, která říká, že když je v domě ženský meč Waléihar („Waléihar...? “ opakovala Diana. Z toho slova čišel ledový chlad.) a nějaká žena odchází na dlouhou cestu, tak majitel jí ten meč musí věnovat. Samozřejmě, na dlouhou (400 stránkovou) cestu odchází naše hl.hrdinka Diana a dostane ten ďábelsky pojmenovaný meč, aby ho v závěru knihy zapomněla dát Mirpe Mirgihalang, která se také vydává...atd. Tím Diana porušila pravidla Hry a místo toho, aby dostala dvouletý distanc, tak toto upomenutí zničí celé pole té látky, která je sice nematerialistická, avšak logicky zdůvodněna hmotnou přítomností hromad argenitu v podzemí.

Každopádně znám zarytého kadlečkistu (zvýrazněno redakcí), který si závěr románu musel přečíst ještě jednou, protože jeho mysl prostě nebyla schopna přijmout to, co Vilma považuje za pointu. Poté prohlásil, že je to její nejslabší román. Opravdu milosrdné hodnocení.

Jediné, co nemohu dost dobře zhodnotit (a nikdy to neudělám, pokud tomu nebudu rozumět) je filosofie. Proto použiji slova svého nejmenovaného zdroje: Pokud Vilma navazuje na díla starých filosofů, tak by si je měla přečíst až do konce. Opravdu nevím, o čem mluví.

Na konec recenze si nechám osamocenou pozitivní schopnost Vilmy s drobným háčkem. Pozitivní věc je, že umí navodit atmosféru (jakou je jiná otázka). Háček je v tom, že ji do nás hustí na všech stránkách 24,4 mm tlusté knížky takovým způsobem, že zapomíná na to nejdůležitější - děj.

A tak když odmyslíme všechno, co je výše napsáno a další drobnosti jako časté opakování předešlého děje (automatický předpoklad, že čtenář je retardovaný a trpí chronickou ztrátou paměti), naprosto neodůvodněné změny chování, používání zbraní (v roce 9983), které se při troše dobré vůle objeví za deset let a spousty jiných, na něž si nevzpomenu, zůstane nám 170 stran naprosto nečitelného textu (65-230) a 210 stran nudného textu, který odsypává, jako když se skládá uhlí - tedy se táhne jako líný smrad.

Výsledkem je mole druhá rada: Stavitele věží nemá cenu kupovat, protože svět, ve kterém se odehrává a všechny nápady jsou znovu přežvejkaný Eternaal (jediný nápad, který se mi líbil, byla snad helma trpaslíka vyrobená z ježčí kůže - což je málo), příběh nestojí ani za pověstnou zlámanou grešli a styl psaní je neuvěřitelně rozvleklý a ukecaný. Možná jenom zdařilá obálka by byla za cenu 89,-Kč ucházející a díky ní dávám knize o hvězdičku víc.

Pomocí vět vytržených z kontextu můžeš udělat blbce z kohokoliv; říká se tomu demagogie. Mohu začít vyvracet údajné „nesrovnalosti“ a hádat se o počet bitev, ale nejde o detaily. Leží to hlouběji než vědomí či rozum. Přesně to, co mne nejvíc zajímá, tě k smrti nudí, a já zase zívám u toho, co baví tebe. Zajímavý pro mě není vraždící dropaut, ale jeho blížící se stín; jenže Ondřej nepíše o stínech. A naopak. Vím, že leckdo stíny přehlédne, proklouznou mu mezi prsty; právě to je však šáíw~walgácht.

Závidím všem, kterým stačí zvuky zbraní a vyhřezávajících střev, aby v mysli přehlušili Nicotu, která se nám každou vteřinu otvírá pod nohama, která se po nás natahuje den za dnem, noc za nocí... v noci především. Necítíš ten chlad, neděsí tě představa toho bezedného hrobu...? Jednou bude zašlapáno do prachu všechno, co mám. Toto je pro mě obrazem největší hrůzy — obrazem silnějším než hektolitry kečupu ve všech těch přímočarých vizích: sedím u okna a hledím do modrého nebe a záclona se najednou zachvěje v bezvětří; a vím, že moje Smrt mi stojí za levým ramenem.

Možná jednou také objevíš opojnou a hrůznou přitažlivost pomalé, ne rychlé smrti. A možná ne; když jde o duši, stane se, co je tvým přáním. Sny jsou jednou z mála věcí, na kterou fakt máme všichni právo, a nikdo tě přece nenutí sdílet se mnou ty moje. Dokud zdroj hrůzy a zdroj vzrušení vidíme každý v něčem jiném, nedá se nic dělat; nemám ti co říct.

Čtenáře nestačí jen zabít

Poznámka VK pro Davida