Interkom: ASYMETRICKÁ ÚVAHA O ŽENSKÝCH AUTORKÁCH

V rámci pokusu Rigor Mortis vydat sborník vítězů ceny Karla Čapka Mlok 94 zbyl na mně - z neschopnosti vykonávat cokoliv jiného, důležitějšího - úkol komunikace se spisovateli a odpovídání na jejich zvídavé otázky. V jedné odpovědi jsem se neprozřetelně zmínil, že nemám rád ženské hrdinky. Následoval logický dotaz: Proč? Najednou jsem byl nucen o své přirozené zášti přemýšlet a co je horší, logicky jí zdůvodnit. A tak jsem v potu tváře hodil na papír své hlavní výhrady vůči ženám v literatuře a ženám spisovatelkám. A jelikož jsem si s tím dal tolik práce, není divu, že se mne zmocnila touha vynaloženou námahu nějak zužitkovat a podělit se se světem o plody svého ducha. Proto budete mít nyní vzácnou příležitost nahlédnout do mé korespondence

... Ženské hrdinky. Mno. Musím přiznat, že mi ani tak nevadí ženské hrdinky, jako spíše ti, kteří je používají - ženské autorky. Ženské autorky stejně píší jen o ženách - i v případě kdy je hlavním hrdinou muž. Stejně připomíná ženu v mužských šatech hodící se spíš do kabaretu, v nejlepším případě se chová jako plachý homosexuál.

Takže bych si otázku pozměnil: Proč nesnáším ženské autorky. To není poslední záchvěv machismu - to je výkřik zmučeného čtenáře. Ženy už na Západě ovládly fantasy a učinily ji nečitelnou (fantasy jim svou jednoduchostí a průhledností pasuje spíše než složitější sf, ale to je jiný příběh). Pokusím se o nesoustavné a ryze subjektivní zdůvodnění. Za dosažitelný odstrašující přiklad považuji Vilmu Kadlečkovou, která se dopouští všech prohřešků, které budu jmenovat a navíc ještě několika set dalších, z nichž za nejřvavější považuji slovní masturbaci a třítečkové a proložené sebeukájení.

2. Neschopnost nadhledu a objektivity. Tohle je asi nejvážnější výtka. Jejich romány jsou jen málokdy objektivní a milují svou hrdinku opičí láskou a každého, kdo má jiný názor než ona, odstřelí jako padoucha nebo přinejlepším jako blba. Rozdělení postav na černé a bílé je jednoduché. Bílí jsou všichni, kteří na slovo poslouchají hrdinu a černí všichni ostatní. Neutrálové neexistují, stejně jako neexistuje přestup mezi kategoriemi.První odhad je také poslední, když hrdinovi není někdo sympatický - není pro něj záchrany. Hrdina je urostlý, šlechetný, hrdinka má hluboké oči a je něžná. I poznávací znamení padoucha jsou přehledná - potí se mu ruce, nedívá se do očí, má nízké čelo, popřípadě se dívá na hrdinku „dlouhým až oplzlým pohledem“ (Dračí let). Muž/spisovatel by ho nechal nejdřív zabít padesát lidí a tím by ho definoval jako zlosyna. Žena napíše, že má nepříjemný hlas a odporuje vševědoucímu klaďasovi a je to jasné. Hrdinovi je dovoleno vše - v rámci hesla „My můžeme, my jsme Rychlé Šípy“ (neboli když dobrý chlapec činí zlo zlým chlapcům, není to vlastně zlo, ale dobro!)

Hrdina je přesto, alespoň v představách autorky, naprosto a dokonale kladný a tak si každý, kdo okamžitě nepochopí jeho velikost a odmítá se mu poklonit nebo má na něj dokonce cynické poznámky, zaslouží okamžitou a co nejodpornější smrt (Na pomezí Eternaalu). Nedovedu si představit, že by autorka napsala něco jako Mechanický pomeranč, něco se záporným hlavním hrdinou. Ani bad guys to nemají lehké v jejich románech. Autorky jim nedopřejí ani trochu úcty a nelítostně je drtí pod svým kramflekem. Hrdinův nepřítel je většinou zbabělé tlusté prase, které se ve volných chvílích baví neúspěšným znásilňováním žen, nebo frivolním obtěžováním hlavní hrdinky. V kritické chvíli se zhroutí nebo prosí o milost či beze smyslu blekotá. „Můj vzácný nepříteli“ praví Petru Panovi kapitán Hook hraný Dustinem Hoffmanem, Nicholsonův Joker se charismaticky usmívá a Gruber Alana Rickmana si uhlazuje bradku - všichni vědí, že jen padouch na úrovni se stylem může udělat souboj zajímavým. Ten souboj nemusí být nutně jen zlo kontra dobro, častokrát zajímavější je střetnutí dvou stejně posedlých lidí, jen na jiné straně barikády. Stejně skončí uprostřed prašné cesty, kde ten, co vystřelí jako druhý, ještě stačí před smrtí pogratulovat protivníkovi k dobré mušce (někdy se může na závěr souboj jen odložit a oba se rozejdou - MacKenzieho zlato). Toho se většina autorek bojí a myslím, že vím proč. Buď nedokážou napsat životnou postavu nebo vědí, že vedle pořádného záporáka by ten jejich papírový hrdina vypadal jako to, co je - jako chcípák. Je to věc kontrastů - vedle Pygmeje je Japonec obrem, když nebude mít padouch žádnou osobnost, bude se zdát, že jí hrdina má.

3. Cit nad rozum. To souvisí s předcházejícím bodem. Neschopnost akceptovat pragmatismus a zákony světa. To budu dokumentovat na povídce Vilmy Ká - Ten, který přišel z vesmíru. V ní přiletí na planetu zabydlenou několika desítkami kolonistů člověk vychovávaný jinou civilizací - tudíž lepší než my (kdy berou ženy tu jistotu, že všichni mimozemšťani jsou ach, ach, tak ušlechtilí?). Okamžitě pochopí, že ho nejsme hodni, a zmizí v poušti. A přestavte si, ti mrzcí lidé si okamžitě neuvědomí, že je ach, ach, tak ušlechtilý a začnou po něm pátrat. Autorce nevadí, že každý, komu na planetu přistane cizí kosmická loď a její obyvatel se začne poflakovat po okolí, zaujme nutné obranné prostředky. Ten, kdo alespoň jednou viděl Vetřelce, by to tak určitě udělal. Hrdina si to náhle rozmyslí a tajně se vydá do základny a ti lidé na něj zaútočí! Zbaběle ho zatakují nohou od stolu, aniž by si všimli jeho ach, ach, tak ušlechtilých rysů a on je ach, ach, tak ušlechtile ubodá. Vše vrcholí rozpravou s kapitánem základny a tento člověk, který do té chvíle hovořil soudně, začne náhle zničehož nic nepříčetně blekotat a tím ušetří práci autorce s pracným vymýšlení argumentů k zdůvodnění, proč je hrdina v právu. Tahle povídka mi leží v žaludku už strašně dlouho.Vilma a spol. se prostě odmítají podívat na děj z jiného zorného úhlu než je ten jejich hrdinů. Romány jsou plné armádních velitelů, kteří podle zachovávají bezpečnostní opatření, místo aby po hrdinově čestném pionýrském prohlášení, že ty podivné bytosti se spoustou zubů jsou přátelské a ušlechtilé a chtěj se od nás naučit jiggu. Jako by dobro byla laciná voňavka, která je z člověka cítit na sto honů.

4. Pavučinky. Svět ženských románů je plný přejemnělých vztahů, založených na nedopovězených větách, narážkách, nebo pohledech. Všichni hloubají nad každým slovem. V Tehanu hlavní hrdinka označí jako nepřítele muže jen kvůli jeho pohledu, po větě svého nadřízeného „To kafe je studený“ zrudne tvrdý policajt a začne přemýšlet, jak to šéf myslel (E.T. blues). Prostě hrdinové a hrdinky jsou každou chvíli na huntě kvůli věci, které by si normální člověk (čili já) ani nevšiml. Ale to se nedá ani nazvat chybou - spíš je to jiný pohled na svět. Pro ženy možná realistický, mě to nebere. S tím souvisí další bod:

5. Nimrání se v sobě. Přeborník - opět Vilma Kadlečková. Nejoblíbenější zábava ženských hrdinek. Celé dlouhé kapitoly dokážou přemýšlet jak jsou strašně osamělé, jak je svět zlý (I AM BAD). Kdyby alespoň měli to nitro zajímavé, kdyby alespoň nějaké to nitro měli, kdyby mi stále nevnucovali, že ta psí loužička duše je rozbouřený Tichý oceán. Ono i nimrání se v jídle nepůsobí dobře, natož nimrání se v prázdném talíři.

6. Žádná akce. Proč nějaký děj, když mohou tak krásně filozofovat. Třeba o tom, že by lidé měli být lepší, že by neměli jíst zvířátka a šlapat po kytičkách, neb ony cítí jak člověk. Pakliže se akce koná, bylo by častokrát lépe, kdyby se nekonala. Připomínají mi Monty Pythonovskou rekonstrukci útoku na Pearl Harbor (pro smolaře, kteří ještě neznají - šest babek se v blátě mlátí kabelkami).

7. Dodatek k bodu tři. Občas se fandí dobru natolik, že se zcela nefér nadržuje. Jak jinak by bylo možné, že zkurvené netechnické civilizace ozbrojené jen špičatými klacíky a které navíc o válce slyšely jen z doslechu, mohou porazit armádu odporných, sprostě mluvících a dokonale vycvičených žoldáků. Morální převaha musí být futrovaná klackem, to, že jsem dobrý hoch nestačí. Příklad za všechny - Les je svět, svět je les U.K. Le Guinové. Kriploidní medvídci s nožíky dobydou bez granátů tanky a kulometné střílny. Jak? (konzultoval jsem s profesionálem - nemožné).

10. Už mě nic nenapadá, ale desítka by měla být kompletní. Tak třeba postavy. Už jsem se zmínil, jak trapně dopadá, když hlavní hrdinou ženského románu je muž. Další příklad: Stanice Pell, kde se speciálně cvičený voják málem rozpláče, když na něj namíří zbraň. Pokud je to žena, jsou dvě možnosti - buď se z ní autorka snaží udělat Annu Connaninovnu a to je více než hrůzné. V románu Ohnivý meč zachrání šestnáctiletá puberťačka celý fantasy svět, a ještě stihne všechny kolem sebe poučovat a ochočit si milence. V takových případech jsou všechny kladné role rozdány ženám a na muže zbývají úlohy padouchů, eventuálně jsou pasováni do role domácího mazlíčka kterého je nutno stále vytahovat z problémů (Strážce snů).