Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Poznámka: zkratka D- před slovem znamená buď DIGITAL nebo DEEP, což je totéž.

       

Telefon mne vytrhl ze spánku, plného růžových vizí. Pustil jsem ho nahlas, abych nemusel vstávat.

       „Miku...?“

       „No, co je?“

       „Tady Tomáš“ (z našeho informačního koncernu, nikdo jiný by se přes můj noční kód nedostal), „obávám se, že budeme potřebovat tvou pomoc, vypadá to na TRIP.“

       „A na TRIPU je...?“

       „Celý hlavní neurookruh. Je to blázinec. Utíkají nám prachy a nemůžeme se v tom vyznat.“

       „A co D-Dealer?“

       „Je pryč, nemůžeme ho identifikovat, bylo to dost složitě maskováno. Víme jen, že TRIP vyvolala TRÁVA.“ Sakra, pomyslel jsem si. „A jaké jsou škody?“

       „Zmizely údaje o sexuálních zvláštnostech a deviacích pěti miliard lidí. Těžko říct, kdo by o to měl zájem, je to výnosný kšeft.“

       „Navíc je D-Dealer mohl okamžitě prodat dalším subjektům. Za půl hodiny jsem u vás. Připravte mi pořádnýho lomcováka.“

       Když člověk dělá u počítačové ochranky, musí se smířit s tím, že ho občas vytáhnou z postele. Ovšem pokud mne čeká ponoření, to nejlepší mám právě za sebou. Od doby, co pracují neuropočítače, se viry transformovaly v cosi ohavného a rafinovahého - sítí se připlížil D-Dealer a nabídl našemu počítači značky NEUROMANCER TRÁVU. Ten po ní lačně skočil a „zaplatil“ za ní D-Dealerovi našimi daty o sexuálních deviacích. D-Dealer s nimi samozřejmě okamžitě zmizel a zametl stopy, zanechávaje NEUROMANCER svíjet se v křeči TRIPu (TRouble from the Invasive Program). Poměry v kybernetickém prostoru se natolik zkomplikovaly, že už prakticky nebylo možné se v nich vyznat bez přímé interaktivní účasti člověka či dokonce jeho kopie (přesněji řečeno D-Humanoida) na dění uvnitř či tam DOLE.

       Po urputném zápase s mrákotami jsem dorazil k budově s obrovskými holografickými písmeny INNERSPACE KING a krátce nato jsem vstoupil do hlavního sálu, kterému vévodila obrazovka 3x5 metrů, plná vlnících se zelených bylin Cannabis... Pokynul jsem na pozdrav Tomášovi a ostatním a znechuceně jsem pronesl: „Vypněte někdo ten demáč!“, i když jsem věděl, že o žádnou demo-verzi s neškodnou grafikou nejde.

       „Něco novýho?“

       „Nějaké stopy po D-Dealerovi jsme našli, ale jsou dost nepatrné a mohou být i falešné. TRIP jsme nedokázali zrušit, bude to chtít zkušeného toxikologa.“ TRÁVA na obrazovce se vesele vlnila dál a NEUROMANCER dokonce chvílemi vydával tlumené steny. Dokonalý výsměch. „Falešná stopa je taky stopa, když se pořádně prozkoumá.“ Na to mi Tomáš mlčky kývl směrem ke skafandru D-Suit, napojenému na počítač NEURONAUT, který byl zřejmě jakožto rezervní a odpojený ušetřen. Zavrtěl jsem hlavou a požádal o konkrétní informaci o stopách. Byly čtyři a říkaly pouze to, že D-Dealer byl po akci v kontaktu s těmito firmami - MOMPRACEM TIGER, MAO'S BOOK, CALIFORNIA DREAMIN a BLUE VELVET. Asijské firmy zřejmě odkoupily kradené informace, na vyšší hru asi neměly, jenže kde je jim teď konec. V asijské síti je to horší než v džungli. Zbývá tedy americká stopa. Zajímalo by mě pochopitelně, kdo D-Dealera vyslal. Takže se budu muset ponořit. Bude to teprve potřetí. Rezignovaně jsem pokrčil rameny. „Jdu do hloubky. Připravte D-Transporter s obvyklým zpravodajským a obranným potenciálem. A dejte mi ten životabudivý bazmek.“ Načež se mi dostalo silné kávy s neurostimulačním přídavkem a poklepání na rameno.

       D-Transporter zabezpečí (doufám) mé putování datovou sítí a vůbec všemi systémy. Říkám „mé putování“, i když to vlastně bude má digitální kopie, extenze do vnitřní kybernetické virtuální (ale dost skutečné, možná vůbec nejskutečnější) reality. V tu chvíli mé vlastní, fyzické já přestane existovat ve stínu tohoto digitálního napojení, takže kdyby mne tam dole něco sešrotovalo, záleží na štěstí, zda to skončí psychickým šokem, trvalou demencí nebo úplnou mozkovou smrtí. Problém je totiž v tom, že při „ponořování“ probíhá komprese a dekomprese dat „mé osoby“ v poměru asi 1:100 a ve stejném poměru se zrychluje či zpomaluje mé subjektivní vnímácí času. Kdybych byl DOLE zlikvidován, znamenalo by to okamžitou dekompresi a podobně jako potápěč, který se náhle vynoří z velké hloubky pod vodou, bych utrpěl přinejmenším prudký šok z dekomprese.

       Sto virtuálních hodin dole se rovná jedné hodině zde. To vše je daň za to, že mohu bezprostředně vnímat virtuální svět jako svět přirozený, prostřednictvím svých „lidských“ smyslů.

       Otvor skafandru D-Suit se za mnou uzavřel. D-Transporter dal signálem najevo svou připravenost. Vzal jsem do pusy kontaktní spínač a stisknutím zubů jsem spustil program D-Diver. Přes helmu se spustil kryt, takže jsem se ocitl v naprosté tmě. Do ruky jsem dostal injekci speciálního psychofarmaka a reflex mi zavřel oči. D-Suit se ke mně svými senzory přitiskl (nejvíce jich je na hlavě) a to bylo taky to poslední, co jsem „cítil opravdu“, přestal jsem úplně cítit povrch svého těla. Měl jsem pocit, že se strašně rychle propadám a pocítil jsem obrovskou tíhu a napětí. Pak přišla náhlá bolest a před očima se mi rozsvítilo: WELCOME TO THE DEEP DIGITAL. Kolem létaly jakési bublinky a pomalu se rozsvěcelo. Po dosednutí na nohy jsem otevřel oči. Stál jsem na rozlehlé ploše, rozdělené na trojúhelníkovité prvky. Vedle mne se zhmotnil D-Transporter jako lesklý válec. Nasedl jsem do něj, rozjel se a navolil kamufláž běžného datového souboru. Jak se sluší na D-Copa se speciálním posláním - abych dopadl tu zlodějskou narkomafii.

       Namířil jsem si to na euroamerické rozhraní. Než tam dojedu, musím prověřit celou situaci za pomoci NEURONAUTA, na nějž jsem napojen a jehož jsem koneckonců produktem. Z centrální Světové databáze začaly docházet údaje o firmách CALIFORNIA DREAMIN a BLUE VELVET - obě vyráběly zábavný software, první ve stylu hippies, druhá ve stylu LYNCH. Jejich majitelé byli ale kryti. Musím se tomu podívat blíže na zoubek.

       Venku na datastrádě, na kterou jsem před chvíli najel, se hemžila stáda datových souborů i programů, které většinou kolem sebe šířily barnumskou reklamu - právě jsem míjel bengál na programu ODS (Obecně destruktivní systém), který nabízel „zaručeně ekonomickou orientaci ve světě starého a nového“ a vysílal na všechny strany obrazy svého patrona a zakladatele. Kdyby ho někdo či něco z okolí chtělo koupit, okamžitě by se rozdvojil, inkasoval peníze a rozjel se dál.

       Bylo to někde blízko bývalé česko-německé hranice. Mířil jsem na Frankfurtský satelitní terminál, který mne odvysílá na vlně 666 GHz přes satelit „Soudný den“ do datové sítě „neomezených možností“.

       Programoval jsem D-Transporter na setkání s americkými celníky, když tu jsem těsně za sebou uslyšel: „Jedna, dvě... Freddy pro tě jde.“ Rychle jsem se otočil a spatřil dvě vyzáblé děti s nafouklými bříšky, jak na mne žalostně civí. Jak se sem proboha dostaly? Mám přece ochranu! „Tři, čtyři... dveře uzavři...“ A pak ze stěny D-Transporteru vystoupila sada kovových ostrých pařátů, které se hýbaly! Za nimi se vynořila popálená kreatura v pruhovaném tričku s vyžraným ksichtem v pomačkaném klobouku. Proboha, vždyť je to Freddy Krueger, postava z toho pošahaného horrorového seriálu, který běží už přes šedesát let! A míří rovnou na mě, zatímco scvakává svoje nože! Než jsem stačil uskočit, byl u mne a zabořil mi pařáty do ruky. Necítil jsem nic! Pak mnou úplně prošel a pomalu zmizel ve stěně D-Transporteru. Děti po chvíli za ním. Byl jsem z toho dost vystrašený a chvíli mi trvalo, než jsem požádal řídící pult o odpověď. Šlo o „Vodvaz v Elm Street“, dětskou počítačovou hru, kterou mohly mezi sebou hrát děti na různých kontinentech. Ochrana ji propustila, protože to byl pouhý datový soubor, nikoliv D-Humanoid jako já. A dva datové soubory (byl jsem tak kamuflován) mezi sebou prostě „nemohly“ interagovat - to by mne mohlo prozradit, takže jsem byl místo toho vystaven Freddyho fantómu - ochrana ho nepovažovala za nebezpečí a tak mne ani nevarovala! To musím taky do programu ochrany doplnit.

       Pípání mne upozornilo na blížící se satelitní terminál. Udělalo to BLOP! a najednou byla tma, ve které jsem cítil pouze cosi jako mravenčení po celém těle. Trvalo to asi deset sekund a já jsem pochopil, že jsem vyzařován na satelit „Soudný den“. Pak mne oslepilo fialové světlo a já zjistil, že jsem uvězněn v trojrozměrné krystalové mříži, kterou probíhaly mohutné vibrace. Vedle mne se takto chvěl můj D-Transporter a spousta dalších objektů, až donekonečna. Další BLOP!, krystalová struktura byla rozmetána a opět tma. Tvrdý náraz a opět světlo. Byl jsem opět v D-Transporteru, asi na Zemi a notně otřesen. Plaval jsem uprostřed kulové kobky, která matně světélkovala - to byl nějaký americký vstupní celní box. Najednou odněkud vyletělo hejno světlušek a obklopilo D-Transporter. Kontrola, blesklo mi hlavou. Teď uvidím, jestli má kamufláž obstojí. Světlušky oblétávaly válec a postupně se začaly zabarvovat rudě. Ozvala se siréna a do kobky vplaval obrovský svalnatý ozbrojenec s D-Gunem, namířeným na mne, za ním se objevila zřejmě D-Projekce celního úředníka.

       „Odhoď zbraň a vylez ven, ty bastarde!“ zadunělo mi v uších. Odhalili mne. Nu což, představím se jim. Vyšel jsem ze dvířek a pronesl: „Jsem u bezpečnostní služby firmy INNERSPACE KING a mám licenci pro USA od FBI.“

       „Jméno?“

       „Mike Bronnetz.“

       „Kód?“ Vyslal jsem jim ho. Gorila odplavala pryč. Úředník si mě změřil pohledem, jeho oči mne zrentgenovaly. „Ano, máme vás v evidenci. Co u nás chcete dělat?“

       „Sleduju stopu po řádění narkomafie u nás v Praze.“

       „Žádné blbosti, Miku, od této chvíle vás nespustíme z očí.“

       „Díky.“

       „Opakuju, žádné vylomeniny, i když jsme svobodná země. Vítejte v USA, 'Home of the Brave'.“ Úředník mi potřásl rukou, zmizel mi před očima a v kouli se objevil otvor, lemovaný nápisem INFORMATION SUPERHIGHWAY. THE CLINTON'S DEALI. IN GOD WE TRUST.

       Už v D-Transporteru jsem navolil směr k otvoru, který byl tvořen světelnými paprsky. Cestou se mi předvedla figurína inspirátora „informační superdálnice“, vysoký kudrnatý muž, hrající na saxofon. Zvláštní lunapark, tahle Amerika. Za otvorem z koule jsem vydechl úžasem, i když jsem už o americké datové síti a její dokonalosti slyšel: vypadalo to zde přesně jako v té „pravé“ Americe, žádné geometrické struktury jako v Evropě, žádné válce a krychle - jel jsem po skutečné dálnici mezi mrakodrapy, kolem mne svištěla auta s lidmi a lidé chodili i po ulicích. Občas jsem viděl i stromy a zvířata. Hrůza! Jestli programy jsou maskovány jako lidé, jak jsou potom maskováni opravdoví lidé? Naštěstí potřebné dešifrovací procedury byly součástí mého D-Transportéru, kterého jsem nyní zakamufloval do formy evropské limuzíny střední třídy - Skoda Wizard, a sebe jsem vymódil jako seriózního obchodního agenta.

       Krajina samozřejmě neodpovídala přesně geografické mapě USA, protože neobsahovala dlouhé úseky sítě mezi městy, které jsem jakožto datový fantóm hltal téměř okamžitě. Podrobně byla však zkopírována města, respektive jejich datová kostra, datové podhoubí. V New Yorku, Chicagu, Kansas City, Denveru a v Salt Lake City jsem zkontaktoval místní pobočky firem CALIFORNIA DREAMIN a BLUE VELVET a sjednal s nimi několik kontraktů - nikoliv ovšem jako zástupce INNERSPACE KING, ale jako agent narychlo založené firmičky VESELÉ STÁŘÍ. Vystupoval jsem pochopitelně jako program, ne jako člověk, D-Humanoid.

       Jednání probíhalo v normálních kancelářích, kolem mne pobíhaly lepé děvy s květinovými věnci ve vlasech a v dlouhých hippies řízách či pankačky s nabarvenými číry a obličeji. Můj D-Transporter alias Skoda Wizard mezitím monitoroval datové toky kolem těchto firem. Byla mi jako součást reklamy také nabízena „tráva“ a já jsem se této zdvořilosti podrobil. Neuronaut však jakékoliv důsledky tohoto vzorku (byla to spíš atrapa, nevím vůbec, v čem to spočívalo) eliminoval. V autě jsem pak zjistil, že ústředí obou firem je v síti L.A.Network, čili v L.A. - městě drog, násilí a elektronického smogu. Příznačné.

       Jen aby za tím nebyla čečenská mafie. Jak jsem se blížil k L.A., viděl jsem kolem sebe čím dál větší blázinec - v Las Vegas, baště monetarismu, navzájem kolidovalo spousta programů či lidí či čeho, menšina jich závratně zbohatla a ostatní se opilecky a beznadějně ploužili kolem a žebrali od kolemprojíždějících peníze pod různými záminkami (spojení, transfer domů, načerpání sil aj.). Pryč odsud. Beverly Hills a Hollywood - smršť videoklipů, kam jen oko dohlédlo, ale zdálo se, že je to zde normální život. Na diskotéce s názvem BRAIN DISCO dominovaly vlnící se podlaha na tanečním parketu a silný stroboskop, pulsující v několika frakvencích zároveň. Do toho se valilo módní discire či house-punk. Pole tanečníků se vlnilo komplikovanými vlnovými rázy jako mořský příboj. L.A. na obzoru bylo obklopeno podobnou mihotavou září a mraky datového smogu. Na superdálnici nebylo k hnutí. Ještě že jsem měl silně zeslaben zvukový odposlech, jinak bych se zbláznil. Musel jsem si připomenout, že horní limit pobytu v kyberprostoru je deset virtuálních dní, nechci-li se skutečně po vynoření zbláznit. A na cestě už jsem absolvoval dva spánkvé cykly, dva dny. Auto se řídilo samo.

       V L.A. probíhal neustálý stavební ruch - město se viditelně rozpínalo a pohlcovalo své satelity a stavební stroje permanentně přestavovaly a upravovaly budovy - přímo před očima zde krachovaly firmy a jejich místa zaujímaly jiné, úspěšnější, aby byly za chvíli vytlačeny ještě mocnějšími. Podle mapy byla firma Blue Velvet na periférii - údajně ne kvůli své neúspěšnosti, ale kvůli stylovosti.

       Zaparkoval jsem před jejich budovou, která sousedila se skládkou odpadků a staveništěm s buldozery, jeřáby, bagry a jinými manipulátory. Cítil jsem, že půjde do tuhého, neměl jsem však v úkolu zakročovat, ale pouze prozkoumat situaci a pak povolat posily z naší místní filiálky. Vykročil jsem k budově s úmyslem opět se zeptat na jejich zábavný software, když tu se ve dveřích objevil člověk v tmavých brýlích.

       Dešifroval jsem ho - byl to D-Humanoid George P. Walker, jeden z nejhledanějších softwarových zločinců. Zarazil jsem se a odjistil v kapse zbraň. Walker se zašklebil, ruka se mu změnila v datovou opakovačku, zamířil na mne a ledabyle pronesl: „Miku Bronnetzi, ty čmuchale, tvá hra skončila.“ Za mnou se ozval hluk - otočil jsem se a viděl, jak na mne najíždí buldozer a bagr útočí drapákem.

       Vyrazil jsem pryč, k D-Transporteru, který byl ale taky ohrožen nenadálým útokem stavebních strojů. Walker po mně zahájil palbu, ale včas jsem zalehl na hromadu trubek a pokusil se přivolat auto. Jeho kanóny postupně rozsekaly na maděru asi čtyři nejagresívnější buldozery a bagry, když ale začaly pálit směrem k budově Blue Velvetu, Walker uskočil za dveře a obklopil budovu ochrannou clonou.

       „Akce vítězí a to je dobře!“ radostně zařval a pálil na mne s podporou svých kumpánů v oknech. Skokem jsem byl v D-Transporteru a přikázal ústup, leč ve skrumáži palby, trosek a odpadků bylo těžké najít cestu. Limuzína se otřásala pod náporem binárních úderů a bylo vidět, že dlouho nevydrží.

       Obepjaly mne pásy, ozvalo se varovné hlášení: „Exploze za pět vteřin,“ otevřela se střecha a já byl katapultován s křeslem daleko odtud. Mozek D-Transporteru ke mně ještě vyslal poslední zprávu: „Další stopa - firma R.U.R.“ a pak má jediná ochrana před zradami virtuálního světa explodovala.

       Gangsteři nasedli do svého auta, odfrčeli pryč a budova Blue Velvet vybouchla taky.

       Obě tlakové vlny mne vrhly ještě dál a výš a za chvíli se otevřel padák. Když jsem se snesl uprostřed hromady odpadků, chvěl jsem se úzkostí, protože jsem byl nejen sám, ale úplně izolován a vydán napospas něčemu, o čem nevím, co to vlastně je a co od toho mohu očekávat.

       Běžné lidské smysly zde mají velmi omezenou platnost a vnímají vlastně to, co okolí chce, aby bylo vnímáno.

       Vyvlékl jsem se z pásů, vyškrabal se na nejbližší „kopec“ a zjistil, že odpadky, plechy, krabice se táhou kolem až k obzoru, na němž sice cosi je, ale vůbec není jasné co a kterým směrem bych se měl vydat. Vydal jsem se směrem, kde nebe vypadalo nejčistěji a nejpřirozeněji.

       Asi pět hodin jsem se prodíral smetištěm přes hromady odpadků. Poprvé jsem dostal žízeň a tak jsem se napil z plechovky ve své kombinéze a odhodil ji za sebe. V tom jsem uviděl v dálce blikat jakýsi neon. Když jsem se k němu dovlekl, přečetl jsem s dojetím nápis: INNERSPACE KING-BURGER. VIRTUAL SEX PUB. Stál jsem před zájezdním hostincem své firmy. Neměl jsem sice peníze, ale stačilo se napojit na terminál uvnitř, sdělit svůj kód a hned jsem měl kreditů plno. Dosyta jsem se najedl a napil, vykoupal, vyspal a odpočinul si na pokoji, jehož oknem jsem viděl nějakou postranní větev superdálnice.

       Od barmana jsem si také koupil nový osobní terminál a spojil se s Tomem. Seděl pořád u Neuronauta a byl vyděšený, když jsem najednou zmizel. Požádal jsem ho o nový D-Transporter a o informaci, co je zač firma R.U.R.

       „Sakra,“ zahučel Tom, „to už jsem někdy slyšel, někdy v době svého mládí, ale mám vokno. Pokusíme se to najít. Pak ti dám vědět.“

       Jenže uplynulo pět virtuálních dní a neměli pořád nic.

       Obavy z dlouhého pobytu v síti jsem zaháněl tím, že jsem se dosytosti vyskotačil s místní hosteskou jménem Jolly. Nijak mi nevadilo, že to byl ve skutečnosti pouze dost vymakaný program s názvem SUPER FREUD ORGASMUS, který jsem sám odlaďoval. Po virtálním týdnu uvnitř DEEP DIGITAL se začaly prostě ozývat mé obyčejné, i když virtuální, potřeby, no.

       Konečně osmého dne se Tom ozval: „R.U.R., Roury univerzálního rozsahu, majitel Adam Iwanowicz, původem z našeho rodného Čechozemí.“ Adama jsem znal z dob, kdy se věnoval literatuře. Vydával undergroundový CD-ROM magazín Tramtárie pro intelektuály do doby, než intelektuálové podlehli a začali také konzumovat akční software. K braku ostatně neměl zas tak daleko, živil se vydáváním CD-ROM s krvavými horrory. Ale že by zašel až tak daleko?

       „Mají ústředí v texaské poušti, u městečka Prague. Před domem máš D-Transporter v podobě amerického Easy Rider, kde je vše uloženo v paměti. Zlom vaz.“

       Okamžitě jsem vyrazil. Řítil jsem se městy, městečky, vyschlými kaňony, bušem i pouštěmi Středozápadu, potkával kyberkovboje se stády kyberkrav. Měl jsem pocit, že jsem i v této rychlosti sledován. Bylo mi to jedno, neměl jsem moc času, abych se tím zabýval - jen dva dny, a zjistil jsem, že zde čas utíká zatraceně rychle.

       Konečně jsem byl v Prague. Na náměstí byla socha starého knížete Václava, jedoucího na ostří břitvy.

       Místní lidé mne varovali před cestou dál do pouště, že tam straší. Firmu R.U.R. neznali, podrobný název jim nic neříkal, neuměli staročesky. Jen říkali, že asi deset kilometrů odtud se dějí divné věci - levitují tam trigonální pyramidy, obrovské roury a výjev se bleskově mění podle toho, kde člověk právě stojí. Bylo to ono, měl jsem se ale opravdu nač těšit, moudrý jsem z toho dvakrát nebyl.

       Za mým odjíždějícím Easy R. jsem spatřil v zrcátku několik rančerů, jak se křižují. Za chvíli jsem na obzoru zahlédl jakýsi pahorek a jak jsem se přibližoval, viděl jsem, že je to hromada rour, o průměru asi jeden kilometr. Najednou jsem jako v zrcadle spatřil sám sebe, přijíždějícího opačným směrem. Zastavil jsem, zakamufloval vůz do podoby roury a pomalu ji valil dál. Ignoroval jsem tabulku s nápisem „Soukromé datové pole. Vstup na vlastní nebezpečí.“

       V hromadě začínaly být vidět mezery, kterými roury mizely dovnitř. Připojil jsem svoji rouru k nim.

       Roury se zmenšovaly, i já jsem tak se svou učinil. Pak se rozjasnilo a já jsem v úžasu spatřil lán nějakých rostlin, obklopující malý farmářský domek. Obilím projížděl kombajn a plnil jím roury, které byly na něm připevněny. Plné roury se vznesly, přistály u domku a jejich místo zaujaly prázdné. Tu jsem to uviděl jasně, ty rostliny byly konopí... byla to TRÁVA...

       A pak jsem uviděl JI. Zcela bezstarostně si to ke mně štrádovala přes datové pole. Vysoká štíhlá blondýnka v rančerském klobouku. Do háje! To tu ještě scházelo! Dešifroval jsem ji svým osobním terminálem, který jsem měl nyní zabudován přímo v mozku. Nebyl to žádný otravný orgazmický program, byla D-Humanoid.

       Nedbaje nebezpečí, opustil jsem svůj D-Transporter-rouru a vyřítil se jí vstříc. Strhl jsem ji k zemi a zasyčel do ucha: „Tohle není vhodné místo na promenády!“ Ještě vleže se na mne usmála a odpověděla: „Naopak, zlato, tohle je právě ta pravá promenáda pro nás dva,“ a vyslala mi kód FBI. „Máme o tebe starost. Jmenuji se Laura.“

       Ležíce v konopí jsme pozorovali dění: kombajn dál sklízel a z domku vyšel člověk v černých brýlích. Walker! Opatrně se rozhlížel kolem, jako by něco zvětřil. Pak začal vykonávat jakési podivné a složité magické obřady. Roury naplněné TRÁVOU se změnily v pyramidální trigony a za mohutného dunění vylétávaly vzhůru, až zmizely úplně. D-Dealeři!

       Radili jsme se s Laurou, co udělat, ale v tom se má roura-D-Transporter vznesla a mířila ke kombajnu, aby se na něm usadila. Vstal jsem a zkusil ji přivolat zpět. Walker mne uviděl a zařval: „Bronnetz!“ Namířil na mne, ale Laura byla rychlejší: tasila revolver ze záňadří a odstřelila mu obě ruce v ramenou. Klesl k zemi. Vtom D-Transporter narazil na kombajn a došlo k explozi, která vymrštila člověka v jeho kabině ven, směrem k nám.

       Iwanowicz! Oklepal se, byl na něm znát karatistický výcvik, a pokusil se o útěk. To už jsem ho ale držel v šachu svou pistolí. Vzdal to. Bylo vidět, že role gangstera mu nesedí, nezapřel svou intelektuálskou minulost. Vyčerpaně na mne hleděl skrz své rozbité brýle. Najednou kolem nás byly vozy FBI a z tlampače se ozvalo: „Walkere, vzdejte se, jste obklíčen, váš odpor je marný!“ Jenže Walker se mezitím doplazil k binárnímu kanónu a nohou se ho snažil aktivovat. „Nikdy!“ Laura ho dobila. Než vypustil svou binární duši ven, do vnějšího světa, stačil ještě skomírajícím hlasem zašeptat: „Akce vítězí, a to je dobře...!“

       „Adame,“ řekl jsem, „měl jsi tohle zapotřebí? Proč tě jen Velký Boss Sarmap z INTERCOMMUNICATION Systems nedokázal udržet na uzdě?“ Pokrčil rameny: „To víš, Miku, ty časopisy nesly strašně málo a chtěl jsem si trochu užít.“

       „Víte, čeho si užijete teď?“ vmísil se do hovoru komisař z FBI. „Za softwarové delikty, kterých jste se dopustil, budete také softwarově potrestán - pět virtuálních let strávíte jako D-Slave, otrok na nucených pracích v informačním undergroundovém koncernu Velkých Bossů O'Neffa a Cossatica Young Front Tonite. Samozřejmě váš návrat nahoru je potom už vyloučen.“ Iwanowicz svěsil hlavu. Nasadili mu pouta a odvedli do vozu.

       Usmál jsem se na Lauru, pohladil jí ruku, stále třímající revolver, a chtěl jí něco důležitého říci, když tu jsem uslyšel Tomův hlas: „Miku, musíme tě rychle dostat nahoru! Tvé mozkové proudy se začínají rychle hroutit! Připrav se!“ Zatmělo se mi před očima, místo Laury jsem viděl fialové šmouhy, které stále rychleji vibrovaly, nemohl jsem dýchat a upadl jsem do křečí. Křeče jsem měl i ve chvíli, kdy ze mne rvali skafandr D-Suit a pak jsem už neviděl nic.

       Z bezvědomí mne dostali až po pár hodinách a pak mne drželi při umělé výživě a narkotikách. Něco přes dvě skutečné hodiny v hloubce a rychlá dekomprese na mně zanechaly následky. Občas mívám epileptické záchvaty a jsem chromý na nohy. Za zásluhy o dopadení narkomafie jsem dostal svůj soukromý vesmír, program virtuální reality UNIVERSUM. Svoji skutečnou realitu si zmírňuji, jak jinak, trávou, tou skutečnou... Někdy přemýšlím o tom, není-li tato naše realita zase jenom digitální projekcí nějakého skutečnějšího světa tam nahoře.

       Iwanowicz otročí v kyberprostoru firmy Young Front Tonite, po Walkerovi se slehla zem, ale nevylučuji, že se z vynořovacího šoku mohl dostat lépe než já, má život tuhý jako kočka. A Laura?

       Kéž bych jí někdy znovu potkal. Nevím ale, jestli bych ji ještě teď zajímal, když se ze mne stal feťák...