Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

       (Na domluvy některých lidí upozorňuji, že níže podepsané výhrady se netýkají všech intelektuálů, mezi kterými se prý nacházejí i slušní a inteligentní lidé. Píšu o speciální odrůdě kavárenského a novinového intelektuála zvaného též intoš)

       Už jsou tady. Obsadili řečnické stupínky ještě teplé od hebkých doteků komunistických funkcionářů a kážou. S rukama rozhozenýma v mesiášském gestu horlí proti komerci, komiksu, násilí, vulgaritě, akčním filmům, hamburgrům a hlavně proti úhlavnímu nepříteli každého intelektuála - Americe. V brejličkách s tenkým rámem, s módní marihuanovou cigaretou mezi úzkými rty, plní svou svatou misi a vtloukají do hlavy každého, co je a není intelektuální - čili co je a není správné. Někdo jim nakecal, že jsou svědomím společnosti a tak se ze všech sil snaží bojovat a brojit - proti čemu? To je jedno. Hlavně, že zakládají spolky, hnutí a na sjezdech se důležitě radí, jak nás vychovávat, co nám dovolit a co zakázat. Proti rozsudku není odvolání, soud ukončen, oni všechno vědí nejlépe. Někteří si pak navléknou šátky a jdou obtěžovat před McDonalda nebo s transparenty opruzovat kolem atomové elektrárny (pokud není nějaká konkureční demonstrace skinů), někteří zajdou na přehlídku EVROPSKÉHO NEKOMERČNÍHO filmu a zbytek si zajde na něco hodně undergoundového a bude si libovat jak je bezvadně, ale fakt skvěle nezávislý.

       Kdyby u toho zůstali, bylo by krásně na světě - není nic krásnějšího než cpát do sebe Le Royale With Cheese před nápisem McDonald plýtvač. Jenže většina je přesvědčena, že přečtení Nietzscheho a spol. je okamžitě posouvá na vyšší rovinu lidského vnímání a odtud už mohou s přehledem soudit a rozdělovat. V praxi to znamená, že kafrají do věcí, kterým vůbec, ale vůbec nerozumí. Někdy mám pocit, že existuje tajná Biblia Intelectula - příručka pro každého intelektuála, která po způsobu Strážní věž určuje s přísností Ajatoláha Chomenejího povolené názory - a konají se tajné mše spojené s przněním fotografie Arnolda Schwarzeneggera. Jako jsou pro ně zakázané americké filmy - kromě nezávislých a prodělečných samozřejmě - je evropská kinematografie vynášena do nebe. Pohrdání formou a profesionalitou, nad které povyšují své rádoby objevné a geniální názory, dokazuje i masochistické zbožnění filmového zvratku Jízda, filmu, na kterém je špatné úplně všechno, včetně režie, z které by se osypal i Ed Wood jr. Nechápou film jako zábavu, pro ně je to jen účelový prostředek typu megafonu, kterým můžou do světa vyřvávat své pocity a nápady. Tvůrce-intoš je přesvědčen o velkoleposti svých mozkových pochodů a neuvědomí si, že myšlenku, o které byl tříhodinový film, všichni už dávno znají a pokud ne, pochopili jí po třech minutách filmu. Navíc by se dala smrsknout na zadní stranu korespondenčního lístku a ještě by zbylo dost místa na srdečné pozdravy z prázdnin dvacetičlenné rodiny. Kritici-intoši pak jejich díla opěvují. Co nejvíce zajímavých výtvorů se snaží po způsobu cikánských kapsářských týmů si přivlastnit a normálním lidem je znechutit ustavičným rozborem. Jako psi si tak vyhrazují svoje teritorium, na které nemá nikdo kromě nich přístup povolen. Felliniho, Bergmana a další už pevně svírají a v poslední době natáhli svůj pařát i po Davidu Lynchovi. Proto se šokovaný divák může konečně dozvědět, o čem je vlastně Twin Peaks a z článků například Luboše Ptáčka získá pocit, že Lynch vytvářel seriál s přesným haromonogramem - sem plácnu něco surealistického, sem trochu kubismu, už tu dlouho nebyl žádný jinotaj, atd. Po počátečním odporu zaútočili i na Quentina Tarantina a hned úslužně objasňují pozadí filmů. Protest proti násilí, račte rozumět. Hlavně aby zastřeli pro ně nepochopitelnou skutečnost, že oba čerpají ze smetiště béčkových produktů, ne z nenávisti, ale lásky a hravosti. Ze srdce jim přeju, aby u jejich dveří jednou zazvonil Vincent Vega a Jules Winnfield jim začal recitovat Ezechiela, verš 25:17. Jindy se pro změnu sníží k obyčejným lidem a se slavnostními fanfárami a spoustou citátů z nejrůznějších filozofů ozřejmí ubohým tápajícím, že Frankenstein je o zneužití vědy, Blade Runner o vzpouře stvořené bytosti proti tvůrcům a boji za právo na život. Nenechá si vymluvit, že to jsou základní fakta, které polyká každý scifista už v dětství spolu s násadami plnících per a kostkami stavebnic Lego.

       Jsou všude. A v Interkomu také. Pan Tomáš Kohl se zřejmě mezi tuto sektu zapojil teprve nedávno a snaží se ze všech sil dokázat svou výkonnost a tím se co nejrychleji zařadit mezi intelektuální mazáky. Nejstrašnější je pro něj „ztráta intelektuální váhy v očích jiných“. Pro začátek si vybral něco jednoduššího: americký sf film Star Trek. Má právo na to, aby se mu film nelíbil, netvrdím, že je to veledílo, ale překvapila mně jeho naprostá neznalost oboru, který kritizuje. Především - Spock nikdy nebyl upír a žádné oj, ojojojoj ani hmmm z něho upíra neudělají. Nevím tedy, proč by měl trekkiemu vadit chybějící černý plášť. Panu Kohlovi taky uniklo, že film navazuje na úspěšný seriál - proto to slavnostní uvítání kapitána. Nemá nic společného s oslavováním komunistických funkcionářů, spíš jde o opětovné setkání staré party, která spolu už lecčíms prošla. Kohl ve svém článku také neuvedl, že tenhle snímek z roku 1979 je jeden z mála čistých sf - čili filmů, kde hraje vědeckofantastický motiv základní úlohu (tajemství a odhalení) a neslouží jen jako odrazový můstek pro horor, komedii, dobrodružný film atd. (to samozřejmě neurčuje kvalitu snímku, ale myslím si, že by mělo být bráno v potaz). A pokud mu vadí dlouhá pasáž letů vesmírem a vychutnávky kosmické lodi, mohl by si klidně stěžovat na rozsáhlé scény kosmického baletu a průletu mezi hvězdami v 2001. I když je mezi filmy jasný rozdíl, v obou se tvůrci snažili přenést na diváka obřadnost a určitou posvátnost vesmíru - což je věc, která v současnosti zmizela.

       V kritice Milénia se už Tomáš Kohl projevil víc. Obvinil Neffa z napodobování Heinleina - což je patrně jediný americký autor, kterého Kohl zná, pokud si ovšem urážky na toto jméno nepřečetl pouze v článku anarchisty a podprůměrného spisovatele Michaela Moorcocka (I když nejsem Heinleinův fanda, je lepším spisovatelem, než kdy bude Moorcock - a o to v literatuře přece jde, nebo snad už ne?). Zajímalo by mě, kolik amerických autorů Kohl přečetl, když si může dovolit takovéhle paušální srovnávání. Vlastně - proč by měl něco číst: Američan je jen jedno z jmen intelektuálního antikrista a obyvatele téhle novodobé Sodomy přece nemají žádnou kulturu. Jsou odporní, rousatí, zpíjejí se Coca~Colou, žerou hamburgery, jejich čelist neustále pracuje nad žvýkačkou a nad tím vším se odporně chechtá Mickey Mouse. Navíc vyrábějí takové seriály jako Dallas a Beverly Hills. Manuela, pane Kohle, není americký seriál, ale italský. To je ten proklamovaný výtvor evropského kulturního bohatství spolu s Ein Kessel Buntes, filmy Zdeňka Trošky, Tutti Frutti, italskými komediemi, Televarieté a Pozdravy od kožených kalhot. Demagogie, uznávám. Ale stejná, jakou použil Kohl ve svém článku. Irving, Lynch, Tool, Updike, Singer, Vonnegut, Dick, Ellison, Hemingway, Boll, Allen, Poe, Thoreau, Fitzgerald, West, Faulkner, Steinbeck, Saroyan, Capote, Kerouac, Kesey, Brautighan, Heller, Chandler, Styron, Bellow, Roth, Doctorow, Vidal, Nabokov, Mailer, Cheever, Levin, Carver, Baldwin, Thurber, Twain, Fulghum, Myrer, Burroughs, Salinger, Bukowski, Kubrick, Coenové, Peckinpah, Parker, a další a další prostě neexistují, protože se Kohlovi nehodí do jeho teorie. Fascinuje mne, jak všichni intelektuálové s nekrofilním zaujetím snaží oživit mršinu evropské kultury. Je to stejně marné a trapné jako pokusy našich filmových tvůrců navázat na šedesátá léta. Kohl se ohání jmény Dostojevského, Villona a Goetha. Tihle chlapci už dlouho nebyli na žádném večírku a i červí kámoši už slezli z jejich rozpadlých koster (Uznávám, že tohle nebylo příliš objektivní, ale co. Oni si začali. Abych byl upřímný, nemyslím si, že Amerika je nejlepší zemí na světě. Je až druhá. První je Hongkong). Ve sci-fi už vedou Spojené státy s naprostým přehledem a dokážou je sledovat jen Angličani (jejich averze na Ameriku není žádný argument, pane Kohl, to by pak byla nejhorší země na světě Francie). I v Evropě se objeví nějaký zajímavý spisovatel či filmař - Pasikowski, Luc Besson.

       Také nechápu Kohlovu averzi vůči silným úvodům. Není to americký vynález - používal to už Dickens (Evropan) a jeho úvodní věta z Dvou měst patří mezi nejznámější. O srovnání Ondřeje Neffa a Vilmy Kadlečkové už vůbec nebudu hovořit, zvláště, když Neff vychází ze srovnání jako poražený, který se prý eurabla-bla zastavil před koncem (eurablabla zastavení je vůbec Kohlův oblíbený výraz, možná by se měl taky eurablabla zastavit). Když on je prý Ondřej Neff tak fascinován Vilminou filozofii. Kdo by nebyl. Aby prostšího čtenáře nevyděsil svou nedozírnou intelektuální převahou, musí občas Tomáš Kohl sestoupit mezi obyčejný lid použitím nespisovného slova. Kurva, je to přeci jeden z nás, do piče. Ranou z milosti je jeho černobílé rozdělení literatury na brak a umění. S typicky intošskou arogancí obviňuje Neffa, že se v závěru knihy pokusil o vážnější motiv, který je příliš malý, aby uspokojil Kohla and his boys, ale příliš velký pro všechny ostatní čtenáře, kteří jsou idioti a jakmile narazí na sebemenší náznak myšlenky, zděšeně vykviknou, odhodí knihu a přisají svůj skelný zrak k obrazovce televize. Patentovaný nárok na myšlení mají pouze vyvolení a můžete hádat, kdo mezi ně patří.

       Pokud Kohlovi nad Vilmou Kadlečkovou znělo v hlavě Schnittkeho Requiem, mě, ubohému primitivovi vyžívajícímu se v jednoduchosti rocku a comicsu, hrál při četbě Kohlových článků v mozku Alice Cooper: Hey Stoopid!.

P. S. Dodatečně bych poděkoval Michaelu Manolevskému a Štěpánu Kopřivovi za spoustu postřehů k článku „Proč nemám rád ženské autorky“, které jsem, ve shodě se svým charakterem, vydával za vlastní. Už jsem se polepšil.