Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Co se týče těch pár vět F.N. nepřímo určených mé osobě (Stručná poznámka ke Stavitelům věží), ne, že bych musel, ale ochotně jim dávám za pravdu. Růžovou krychli považuji za nejlepší Vilmino dílo (Eternaal byl zajímavý, protože byl o něčem úplně novém, ale při zpětném pokusu o přečtení jsem ho zklamaně odložil). Jde o to, že Vilma na poměrně velmi malém formátu rozehrála příběh a svět, který vlastně ve Stavitelích věží jen dále rozvíjí na mnohem větším rozsahu, čímž dochází k rozemlení této vize - a tím pochopitelně i zklamání čtenáře. V Růžové krychli, možná nechtěně, píše Vilma sama o sobě a o svém náhledu na svět, který se jí zdá naprosto bezcílný až nihilistický, sama sebe vidí jako tápající postavu, jež neví, zda to, co dělá je správné nebo špatné a čeká na toho svého prince, který jí to nakonec řekne. Kdo četl Stavitele musí přiznat, že toto téma je stejné, jenom trochu víc rozvité o další rozměr, který jí poskytlo studování filosofických děl (viz odkaz na článek Richarda Šusty v IK 13/94). Bohužel se naproti FN nedomnívám, že je dobrou charakteristikou knihy, že se musím prokousat 250 stránkami textu, než mě děj začne zajímat. Například Novotného RAMAX nepovažuji za žádný jednoduchý román, ale tolik námahy na čtení jsem na něm zcela určitě nevyplácal.

       Po přečtení výtek FN jsem dospěl k názoru:

       za a) špatně jste mě pochopili.

       za b) špatně jsem to formuloval.

       za c) podal jsem špatné informace.

       K bodu c): Věta „byl vydavatelem zaplacen“ směřovala na konto Tomáše Štipského, u něhož jsem se informoval a došel jsem k tomuto závěru. TŠ nebyl zaplacen ALTAREM, (tímto se mu omlouvám), ale na druhou stranu mu byla kniha dána k přečtení z toho důvodu, že Tomáš zásadně nepíše záporné recenze. Abych řekl pravdu už to je důvod k více záporné reakci (ovšem samotný akt vydavatele se dá pochopit z pohledu finančního hlediska).

       K bodu a) + b) Celá moje recenze je postavena na negaci recenze TŠ v IKARII a hlavně jeho věty, že jde o „nezvykle akční fantasy“. Proto to upachtěné počítání bitev a mrtvých (kterých možná bylo o trochu víc, +/- 2), proto to strašné láteření na styl a obsah knihy - mám rád mimo jiné i akční příběhy, takže na mě působilo velké zklamání, že ani omylem o nejde o akci, natožpak o fantasy.

       Toť k reakcím Františka Novotného na můj článek.

       

Je zajímavé, co dokáže udělat jedna ubohá recenze s autorem. Je to pro mě pocta, ale jde jen o recenzi (Čtenáře nestačí jen zabít), ve které rozšiřuji svůj (subjektivní) názor na knihu Stavitelé věží jako výrobek. A jako takový u mě neobstál, protože si stále myslím, že sebelepší filosofie nemůže omluvit špatně vystavěný příběh. Co se týče vět vytržených z kontextu, nedělám z tebe blbce (ještě jednou: „Waléihar...?“ opakovala Diana. Z toho slova čišel strach. - které doložím příslovím: „Není směšné jméno, pouze ten, kdo jej nosí.“), ale tím, že za úryvky jsem napsal číslo stránky, dávám čtenáři možnost si moje názory zkontrolovat. Navíc, těhle výpisků jsem měl mnohem více, ale protože jejich úroveň vyplynula právě z kontextu, tak jsem je nemohl použít.

       To úžasnější na tvém článku pak následuje. Pokud bych já, nedejbože, seděl u okna a hleděl na modré nebe (je to taková realističtější TV - něco jako CNN Live) a záclona se najednou zachvěla v bezvětří, tak vím, že za mnou někdo stojí a čumí mi přes rameno. A jestli je to konečně ta zas.aná Zubatá, tak se radši otočím, abych se jí alespoň pokusil trochu naštelovat ciferník. Ai Táré~andwing!

       Protože neberu tvoje imige Jájsemchudinka mělbysměochraňovat, řeknu ti to po pravdě. Poznámku totiž psala thanatofobie. Snažíš se mi, zcela demagogicky, svůj strach ze smrti podstrčit jako něco zcela přirozeného, což ovšem není. Naproti tomu je vidět, že jsi si toho vědoma. Máš pravdu, „leží to hlouběji než vědomí či rozum“ a nazývá se to podvědomí. Nevím, zda tvá hrůza nepramení z nějakého zastrčeného otřesného zážitku, ale kalí ti rozum tak, že vypouštíš myšlenky, nad kterými ten zdravý zůstává stát. („Necítíš ten chlad, neděsí tě představa toho bezedného hrobu...? “ to je jako si říkat při čtení: nebojíš se, že se ti ta povídka nebude líbit, neděsí tě představa, že jednou skončí...?) Smrt je prima věc, protože definitivní, život je humus a proto krásný. Nic víc, nic míň.

       Z toho vychází i tvá fascinace stíny. Realita (dropaut) symbolizuje možnost, vlastně nevyhnutelnost smrti, kdežto stín - ten je neživý a v přeneseném smyslu se nedá zabít. Bohužel nezabíjí stín, ale stále to bude ten dropaut (ano, jasně slyším ten zvuk vyhřezávajících střev).

       Vždycky jsem si myslel, budeme-li stále používat tvého příměru, že tvorba, která se zabývá jen tím dropautem, je zábavního charakteru. Neslouží k ničemu jinému než k pobavení čtenáře a čtenář od ní neočekává nic navíc (kromě T. Kohla) - čtenář chce, nebo by měl chtít, profesionálně napsaný příběh odpovídající svému žánru. Nejlepší díla a nejlepší tvůrci (času - vše nejlepší k Novému roku a už konečně něco napiš, JWP!) psali a píšou i o tom stínu, který dropaut vrhá (viz Blade Runner, Brasil, atd. - ti to vlastně natočili). Na základě nějaké akce, nebo lépe řečeno děje, rozehrají hru stínů a získají tak velmi komplexní příběh, jež dokáže uspokojit i ty nejnáročnější čtenáře. I takový filosoficky založený spisovatel jakým je S. Lem věděl, že jen s filosofií nevystačí, vždy ji podepíral příběhem, tu dobrým, pak kniha byla výborná, tu špatným a pak kniha byla špatná, ikdyž má zajímavé myšlenky.

       Zkusil jsem se dívat na fotbalový zápas Německo-Řecko (Řecko vyhrálo 1:0, jediný gól dal Archimédes), což je 88 stínů hráčů, 12 stínů od rozhodčích a jeden míče, nepočítaje stíny z lavičky náhradníků a diváků, a kromě světlého momentu kdy se stín míče obtiskl brankáři na hrudi a jeho stín vyšplhal po tyčce brány, tak jsem z utkání nic neměl (hahaha, jak jsem krásně demagogický).

       Jsi úplně prvním autorem, který píše jen o stínech. Nepopírám, že výborně vystihnout stín je stejně složité a náročné jako popsat živoucí postavu, jenže i ten nepropracovanější stín je u bezduché postavy jen použitým papírem. V tomhle vězí rozpor mezi názory. Já preferuji dropauta (přitom nemám nic proti stínům, které vrhá) a ty dáváš přednost stínu (ale ve své tvorbě píšeš jen o nich). Je mi jasné, že ti bude jedno, jestli se stín obra může zdát malý, kdežto mopslík se pomocí stínu může stát psem baskervilským. Nesneseš ani kritiku, která odsoudí tvoje postavy, přestože si je sama svou Poznámkou přiřazuješ k loutkám pro stínové divadlo - zůstanou loutkami a oživí je jen zkušení vodiči. Nikdo nenapíše, že témata, na kterých stavíš svou tvorbu, se stále opakují jako (Bekův) dechovkový kolovrátek bez viditelné snahy o nějakou změnu. Musím přiznat, že strach ze smrti je velmi dobré téma, King také čerpá ze sobě dosti podobných traumat, jenže je dokáže obměňovat a kombinovat a k tomu všemu je mistrem pera. Ale populistická fasáda fantasy opět vykazuje úspěch.

       A co se týče té Nicoty, je to další případ roubování tvých problémů na ostatní (díval jsem se pod nohy a skutečně se pode mnou každou vteřinu otevírá Nicota. Má hnědou barvu a vypadá jako koberec, který potřebuje vyluxovat). Pomalá smrt, o níž píšeš, je dle mého jen obyčejné ohnívání a doufám, že v ní nikdy nebudu vidět nic opojného. To už radši dostanu skutečnou lepru. Také je samozřejmě pravda, že mě nikdo nenutí sdílet s tebou tvoje sny, ale chtěl jsem napsat recenzi a tak jsem musel. Recenzi jsem vyplodil a pojednávala o řemesle psaní a o tom, že nejde o akční fantasy. Tvoje sny jsem nehodnotil, psal jsem o tom, že tvé postavy jsou loutky (stínového divadla), popisy špatné a dlouhé, básničky trapné, mapky a dodatky zbytečné, přímé řeči vykonstruovaně nepřirozené. Chtěl jsem varovat lidi, které navnadil TŠ a tím jsem se stal prvním kritikem, který na tvé dílo napsal zápornou recenzi, což se mi mimochodem zdá jako velmi prospěšná věc (například CB se Stavitelé také nelíbili, ale její recenze v Nemesis je podstatně jiného názoru). Vlastně o nic jiného mi nešlo. Samozřejmě, že recenzi šlo napsat méně agresivněji, vypíchnuté problémy se mohou zdát maličkostmi a vlastně celý text jako prohlášení „Já jsem borec (blbec - vyjde to nastejno) a ona to neví!“ Všechno, co jsem napsal, bylo naprogramované pro tento cíl. Je nesmysl psát na tvé knížky jenom kladné recenze, když jsem kolem sebe slyšel i opačné hlasy, které ovšem zůstaly v anonymitě (většinou šlo o větu: „Tohle už se nedá číst“). Sám jsem se tak uvedl na scénu dvěmi recenzemi, čímž jsem si udělal jednolitý ksicht, kromě nadměrně zbytnělého EGODOOMa. Každopádně, jestli jsi si všimla, už se objevily tři skorozáporné recenze a články na tvou knihu, což před mojí recenzí byl jev naprosto nevídaný (i článek „Nad Folmalhiwou se smějí démoni“ byl napsán po tom, co si tento člověk přečetl mojí recenzi).

       Jestli máš stále pocit, že se nikde nepotkáváme, tak ti přeju takovou smrt, jakou si vysníš. Každopádně ještě jednou díky za tvojí Poznámku, lepší reklamu jsem si ani přát nemohl.

       

Pozn. redakce pro DH: Výše zmiňovaný text Fr. Novotného byl napsán na podzim loňského roku jako dopis pro VK. Na přání redakce IK byl v lednu zkrácen na článek. Tvůj názor, že je reakcí na tvou recenzi, tedy je i není projevem mladického egocentrismu (sebestřednosti).