Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

„Za svérázný příspěvek nakladatelství AFSF k padesátému výročí konce II. světové války (či snad ke 106. výročí narození autora) lze pokládat knihu Adolfa Hitlera Železný sen.“ I tak by se dalo ohlašovat vydání této zdánlivě mnohoznačné, ve skutečnosti mnohovrstevnaté knihy. Když jsem se doslechl o výbuchu v ulici, kde AFSF sídlí, napadlo mě, zda už se do toho konkurence (držitelé čtenářského odznaku Julia Fučíka) nedala.

       Železný sen je i příspěvkem do diskuse o dobrodiních, která nám přinesla druhá světová válka. A nejde jen o penicilín, byl totiž (jak si přečtete v doslovu) napsán ve světě, kde Velký Sovětský svaz již v roce 1948 připojil ke své euroasijské říši britské ostrovy a nekomunistický svět se zmenšil na USA a Japonsko.

       V tomto kontextu můžeme Železný sen přiřadit ke knihám paralelní historie, jakou je Harrisova Otčina, či Dlouhý den Valhaly Františka Novotného. Ve využití metody paralelních světů nám chybí již jen realistický román z posledních padesáti (potažmo sedmdesáti) let, vydávaný a interpretovaný jako paralelní historie napsaná ve světě, kde dal Kerenský v zájmu zachování demokracie včas postřílet bolševické agitátory.

       Ale k vlastní knize. Zdánlivě vám nic neprozradím, ocituji-li několik vět z obálky:

       

       Adolf Hitler se narodil v Rakousku 20. dubna 1889.

       ...Po válce se krátce zapletl do radikální politiky v Mnichově, ale v roce 1919 se definitivně vystěhoval do New Yorku.

       ...V roce 1932 už byl známým ilustrátorem sci-fi a v roce 1935 debutoval jako autor.

       ...Na Worldconu v roce 1955 získal posmrtně cenu Hugo za román Pán svastiky.

       

       Tato expozice převzaná z úvodní fiktivní poznámky o autorovi je, podobně jako vše ostatní v knize, fikce na druhou. Tváří se jako nezajímavý úvod, jaké jsme v mládí přeskakovali, ve skutečnosti však spolu s doslovem k druhému vydání tvoří myšlenkově nejbohatší (a k přemýšlení nejvíce provokující) část knihy. V tom mi připomíná Simakovo Město (potažmo Když ještě žili lidé), ve kterém jsem nejprve četl jen hlavní kapitoly a až když jsem nabyl trochy rozumu, seznal jsem, že to nejzajímavější je ve psích komentářích.

       I Železný sen je dílo vícevrstevné, i když jiným způsobem. Pokud ho tak nechápete, nestojí za to ho vůbec číst. Fantasy jádro knihy, tedy román Pán svastiky, by totiž mohl uspokojit pouze čtenáře s IQ ne větším než dnešní datum. (Po přečtení knihy snadno nahlédnete, kdy jsem psal tuto recenzi.) Uvedu několik možných vrstev členění knihy, která má na obálce napsáno Železný sen, k vydání připravil Norman Spinrad, na straně 9 po krátkém již citovaném úvodu však čteme Pán svastiky science fiction román Adolfa Hitlera. Následuje 227 stran fantasy, kterou by nikoho nenapadlo číst (a asi ani psát), kdyby ji neustále neoživovaly napětí a podobnosti mezi tím, co známe z dějepisu, a tím, co chrlí na papír na paralýzu umírající Hitler, jakoby v předsmrtném snu odhalující to, co se v něm nestačilo projevit za jeho života.

       Pán svastiky jsou do sword and sorcery převyprávěné dějiny NSDAP(b), včetně takových podrobností jako byla, v zájmu spojenectví s armádou výmarské (zde Výsostné) republiky, likvidace SA (zde Rytíři svastiky), přes počáteční úspěchy bleskové války až k definitivnímu vítězství a konečnému řešení otázky méněcených mutantů, zvláště pak telepatických dominátorů, tzv. domů. Zde už ale dochází k odchylce od toho, co známe.

       Záleží pak jen na čtenáři, do jaké míry bude chtít hledat analogie, a zda je přisoudí Hitlerovi či Spinradovi.

       Například bojová strategie domů: Každý dominátor (jako bolševický komisař) mentálně ovládá okolo tisíce třímetrových bezmozkových otroků, které žene do boje před sebou. Zdálo by se, že vzorové jednotky SS vítězí, protože každý jejich voják je schopen myšlení a hrdinství. Není tomu tak. I oni jsou poslušni jediné rasové vůle ztělesněné Fericem Jaggarem, který je zase projekcí Adolfa Hitlera (dodejme, jak jej interpretuje Norman Spinrad).

       Hitler pokládá člověka za dokonale tvárného, naplnitelného jakýmkoli obsahem, jeho rasově dokonalí nadlidé SS jsou zcela uspokojeni životem složeným z hajlování, války a službě idei. Pokud by mu bylo dopřáno dost času, i jeho říše by se zhroutila na nepochopení skutečných potřeb lidské bytosti, onoho nevytěsnitelného jádra v podstatě člověka.

       Další pnutí vzniká z toho, že si uvědomujeme, že Pána svastiky nenapsal Hitler, ale že čteme o tom jak si Spinrad představuje jak by to Hitler napsal. Skutečný autor na nás občas šibalsky mrkne, na straně 114 například stojí: ...obyvatelé Heldonu napětím zadržovali rasový dech...

       Novou rovinu otevírá Doslov k druhému vydání z pera Homera Whipplea (ani zde se Spinrad nehlásí k autorství, asi proto, že jak Hitler, tak i Whipple patří do paralelního světa a Spinrad je z našeho pohledu skutečný). Whipple rozebírá Pána svastiky jednak z hlediska psychoanalýzy, či spíše psychopatologie, (bere tím práci všem budoucím recenzentům), jednak se jej pokouší interpretovat politicky. Zde má bez naší zkušenosti s fašismem i bolševickým komunismem trochu zmatek, viz strana 249, nejde mu dohromady ztotožnění domů s židy a zároveň s vládci Velkého Sovětského svazu, kde byli židé vyvražděni. (Život, potažmo historie, jsou složitější než černobílé vidění heroic fantasy.)

       Dále recenzent (Whipple) hledá styčné plochy mezi sword and sorcery a fašismem (i když tento termín nepoužívá, neboť jej nezná). Zde už jde ovšem o řešení problémů, které v roce 1972 zajímaly Spinrada jako autora a člena komunity SF.

       V neposlední řadě je Hitler jako obskurní autor komerční science fiction karikaturou mnoha amerických řemeslníků pera, méně nadaných Spinradových kolegů.

       Železný sen je román o románu, pozoruhodný tím, že je tvořen pouze románem jediným (Pánem svastiky). Připomíná mi Borgesovu úvahu o tom co by znamenalo, kdyby dnešní autor napsal Dona Quijota, přesně stejně, slovo od slova (nebo něco z Lemovy Dokonalé prázdnoty). Stejně musíme považovat Pána svastiky psaného Adolfem Hitlerem za zcela jinou knihu než Železný sen psaný Normanem Spinradem.

       Zajímavá je úloha anachronismů, ty jsou opět dvojího druhu, za 1. v díle A. Hitlera, který napsal Pána svastiky v roce 1953 a za 2. v Železném snu N. Spinrada napsaném v roce 1972.

       Hitler píše postkatastrofickou heroic fantasy, jeho Feric Jaggar získává posvátnou zbraň předků, Velký Heldův obušek, ovšem od koho, naleznou jej Černí mstitelé na motocyklech, a i dále mu slouží spíše jako důkaz vyvolenosti a předurčenosti k vládě, než jako prostředek k jejímu získání.

       Mohl znát Hitler v roce 1953 motorkářské bandy Černých andělů (v OS Černí andělé)? (Kupodivu mohl, v tom roce, jak mi prozradil Cyril Simsa, začal Holywood s jejich romantizací filmem Wildman s Marlonem Brandem v hlavní roli.) Odkud znal A. Hitler účinky atomových zbraní, či spíše proč v jeho světě vzniká postkatastrofická heroic fantasy, která je produktem II. světové války, jež ovšem v jeho světě nikdy nebyla?

       Podobně jako P. K. Dick nechává nahlédnout své hrdiny do našeho světa, který se jim ovšem jeví jako smyšlenka či horečnatý sen, i Spinrad nechává Hitlera sepsat nikdy neuskutečněnou historii.

       Síla i slabina Železného snu je ve volbě jeho jediného hrdiny (pokud za druhého nepovažujeme paralelní svět reprezentovaný Homerem Whipplem). Až komerční podbízivost této skandální volby je vyvažována poctivou snahou odhadnout Hitlerovy umělecké meze. Nevychází z toho nejlépe a proto je, jak jsem už uvedl, Pán svastiky čitelný jen s jistou dávkou sebezapření.

       Celkový dojem z knihy je pocit promarněné příležitosti. Geniální mystifikace nebyla nijak zúročena, doslov (doslovy) mohl tvořit polovinu knihy, mohla vzniknout celá nová „cimrmanologie“ a jí odpovídající knihovna. Rovněž v sword and sorcery obvyklé čarování mohlo nalézt protipól v Hitlerově mysticismu.

       Hlavním přínosem knihy je pak asi to, že otevřela pro SF postupy postmodernismu dávno před tím (takřka dvě desítky let), než se tento stal kultem současnosti.

       Překladatel odvedl dobrou práci, i když si myslím, že mu ji autor příliš neztěžoval. Nemám k dispozici originál, leč když na straně 104 Feric Jaggar oslovuje shromáždění, bylo by případnější použít místo buržoazně změkčilého „spoluobčané“, rasově správné „soukmenovci“. Překlad výmarské republiky jako Výsostná se mi naopak líbí velice.

       Jedinou vážnou výtku si zaslouží vydavatel, který zjevně nezvládl postscriptový ovladač a slovo ďábel píše takto d'ábel, v doslovu pak dokonce s háčkem nad d. Ale to je nešvar obvyklý u firem sázejících ve WordPerfektu. (Smutným příkladem je i Kriminálník K. Vonneguta vydaný Mustangem.)

       Železný sen, k vydání připravil Norman Spinrad, přeložil Petr Kotrle, doslov H. Whipplea přeložil Kryšpín D. Jedlička, foto na obálce: reklamní leták vydaný u příležitosti udělení ceny Hugo románu Pán svastiky

       hodnocení: Železný sen - ***

              Pán svastiky - *