Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Povídka i její autoři Petr Farda a Pája Žák pocházejí z fanzinu Kroniky Questaharu, který vám tímto představujeme a připomínáme.Další informace viz Kdo je kdo v čs. SF.

Ostnáč toho moc nenamluvil, jen pozorně naslouchal Skrčkovu vyprávění. Ke zkoušce dospělosti potřebuje ten prcek jen jedno: pořádně si šlehnout, pomyslel si nakonec.

       Ostnáč Dríagh-ur-aem byl jediným dotou, kterého Skrček znal. A také jeho jediným přítelem. Už dvakrát prcek nesplnil úkoly nutné k přijetí mezi dospěláky a jestli se mu to nepodaří ani zítra, už brzy bude s legračním řetízkem na noze čichat k veslům na pirátské galéře.

       Dota zalezl do chýše a přinesl si kožený váček.

       „Yanirit - nosem!“ zaklokotal a otevřel pytlík. Skrček nabral trochu malých krystalků na konečky prstů a nasál je nosem. Párkrát si to zopakoval, pak se mu zatočila hlava a ...

       Najednou stál tváří v tvář radě mužů. Byli to pěkní pupkáči, ale zkoušku kdysi sami splnili. Proč bych to nedokázal já, pomyslel si. Přesně podle pravidel pak vystopoval kance, ulovil říčního kladivouna a jedinou ranou z luku ukončil život posledního skalního orla, co v okolí žil. Vyhrál závody v plavání, v běhu i hodu oštěpem...

       Ráno vstal, ale bolela ho ukrutně hlava. Ještě v polospánku vyšel z chýše a málem vrazil do kouzelníka, který se ironicky usmál a pronesl: „Výborně skrčku, před hodinou jsi se měl dostavit před radu mužů ke zkoušce. Nikam se nevzdaluj, každým dnem očekáváme obchodníky s otroky...“

       Zbytek si Skrček domyslel sám. Nečekal na nic a vystřelil z vesnice. Poprvé v životě vyhrál závody v běhu, celý kmen setřásl někde v Zelených slatinách. Byl udýchaný jako nikdy a držel se za hlavu, v níž dunělo: „YANIRIT ... YANIRIT! „ Nevěděl, jestli mu droga pomohla, či ne. S myslí plnou otazníků se vydal za dotou.

       Když dorazil k chýši svého přítele, nepřestával se divit. U ohně seděli dvě postavy: ostnáč a vazbič zahalený v plášti s kapucí. Dota začal sám od sebe a hovořil nezvykle dlouho: „Vítám tě, příteli. Již jsme tě čekali. Tohle je Alstand, můj dodavatel Yaniritu. S tebou jediný můj přítel. Posaď se a poslouchej.“ Skrček poslechl.

       „Co ti říká Červená řeka?“

       „Báchorka...,“ ohrnul se prcek.

       „NE, je to pravda. Můj lid je lid válečníků. Promiň že to říkám, ale na mou přímluvu zůstal z národu Lovců jen tvůj kmen.“

       „Po celý život jsem se cítil jako prase v chlívku. Teď vím proč,“ ucedil Skrček. Ostnáč to klidně přešel.

       „Raději zpátky k Řece,“ pokračoval dota. „V mládí jsem místo obvyklých kroužků na ostnech používal duhové prstence. Měl jsem na to právo.“ A co má bejt?, pomyslel si prcek. „V té době se mi silou slova a činu podařilo sjednotit můj lid a jako jeho vůdce jsem ze země vytlačil útočnice z Řádu Stříbrného draka.“ Jů, ženský bez chlapů. Začíná to být zajímavý. „Byl jsem však příliš pyšný a v útoku jsem pokračoval, překročil jsem s armádou hory a tam, na Červené řece, byl můj národ poprvé poražen.“ Ten má snad slovní průjem. A co ty baby? „Já jsem byl zajat a ty ženské zrůdy mi z výrůstků na hlavě strhaly prstence, symboly mého postavení v armádě a zbavily mne tělesné síly.“ No, ještě že ti neutrhly něco jinýho, uchechtl se Skrček.

       Dríagh-ar-a ze sebe strhl plášť a chlapec uviděl tělo, kdysi jistě silné, ale mistrnými seky zbavené svalové hmoty. Rány byly proloženy štěrkem z Mrtvých hor, kde se nedaří ničemu živému. Stříbrňandy ho obvykle používaly jako antikoncepci při válečných taženích.

       Skrček se úplně lekl, když Alstand zaskřehotal: „Moje přítel již mluvit dost. Jsem malomocná, každá se mě bát. Naštěstí já znát cesta k Yanirit, proto přežívat. V minulost mi kněžky Řádu velmi ublížit, ale nechtít o tom mluvit. My chtít, aby ty nás pomstít.“ Na tobě se teda vyřádily, pomyslel si Skrček. „My ti dát síla a i když ty nevěřit, nám stačit týden a my tě vyslat do pouští Lamar.“

       „To já tedy nechtít,“ vstyčil se prcek a Alstand zavrčel. „Vy tady budete sedět, nadávat na minulost a já se extra kvůli vám nechám zabít. Proč bych to dělal?“

       „Hele, já být nemocná a dota sotva chodit. Kdo jiná nás pomstít?“

       „To jsi ten náš kmen nechal naživu jen proto, aby ten nejslabší z nich šel zlikvidovat armádu ňákejch amazonek? „ otočil se s otázkou k dotovi. Ten ale jako vždy mlčel. Chvíli prcka propaloval očima a pak ucedil: „Sorry.“

       „No dobře, já půjdu. Ale nemám rád, když se mi někdo hrabe v mozkůůůů,“ zavyl a upadl na kolena. Malomocný hodil před hocha veliký ranec a přikázal: „Rozbalit to.“

       Ano, Velká medvěd, pomyslel si prcek a vysypal obsah vaku na zem. Našel tam válečné legginy dotů z kůže pošité ocelovými plíšky, dále poncho z kůže narisijského tygra, zdobené mosaznými kruhy a jezdecké boty podobné těm, které nosili rytíři řádu Tří klíčů.

       „To být tvá nová oděv, rebelská,“ promluvil Alstand.

       „To chápu, že rebelský. V tomhle přeci nemůžu mezi lidi. Akorát by mě vyváleli v močůvce a pověsili za prdel do průvanu,“ ulevil si Skrček. „Ode dnešek ty tak chodit, „nenechal se vyprovokovat Alstand. „Ty vymyslet si účes a najíst se. Zítra ty dostat další dary a začít z učením.“

       Třeba já dostat zítra chlebíček z trusu a taky špagát se smyčkou na konci. A pak mě to nacpou do pusy a já se můžu v klidu oběsit.

       

Ráno vstal Skrček brzo a oblékl si darovaný oděv. Cítil se jako trotl, ale vysvětlili mu, že to je normální.

       „Skutečná muž si tak připadat skoro pořád,“ vybalil Alstand svou hlubokou, brutálně nekompromisní životní filosofii.

       Dríagh-ur-a se ho optal na účes jal se hochovu představu realizovat. Přesně vystihovala jeho pocity. Po půlhodině se Skrčkovy vlasy výrazně proměnily. Od spánků dolů se na každé straně hlavy táhly dva spletené copy a uprostřed hlavy měl pruh krátkých, mastkem natužených vlasů, všude jinde byla hlava holá.

       Čekali na Alstanda. Když přišel a uviděl hocha, zavýskl: „Ty mě udělat radost, ty můj králíček. Taková krásná vlásek. Všichni hned poznat, že ty nemít rád ženská.“

       Prcek odmítnul jeho koketní pohled a ucedil: „Sorry, ale nejsi můj typ.“ Malomocný posmutněl a upadlo z něj pár kousků kůže. Tohle je normální buzerantský doupě, pomyslel si prcek a přemohl dávení. Pak se otočil k dotovi: „Vy dva spolu...?“ Ostnáč jen zakroutil oškubanou hlavou. Skrček si hlasitě oddechl.

       Zklamaný Alstand podal chlapci váček s Yaniritem, šipkostříl a toulec jedovatých šípů. A hlavně krásnou, velice lehkou ocelovou sekeru. Prcek si s údivem prohlížel zvláštně vytvarovaný konec topůrka.

       „To máš na ženský, kdybys už nemoh',“ vysvětlil mu ostnáč. „Alstandovi, chudákovi, je to k ničemu.“ Chlapec chápavě přikývl.

       Dota pokračoval, teď již vážně: „Už se ti nesmí říkat Skrčku, i když jsi malý. Tvůj účes se mi líbí, ať už si Alstand říká, co chce. Hodí se k tvé zbrani, přijmi své nové jméno: Apt-uth-inn. Ve vašem jazyce to znamená: Ten který seká hlavy.“

       Hoch se usmál: „Beru, to jméno se mi líbí.“

       

Po týdnu výuky ve střelbě a boje se sekerou dostal od přátel spoustu rad, ty nejdůležitější mu dal při loučení kupodivu Alstand.

       „Hochu, ty nemít se ženská žádná zkušenost. Při použití Yanirit na ně nesmět myslet, jinak se nedostavit stav kontrolovaná agresivita, která ty umocnit, když ty smíchat špetka Yanirit s Destilát. Tu máš,“ vypotil ze sebe malomocný a podal mladému sekerníkovi čutoru se silným mokem.

       „Za chvíli sem přijít Poutník. Muž, která cestovat v prostor. Nebýt to náš přítel, ale on přepravit ty za hora na pouště kraj. Od ten okamžik ty být ostražitá a věřit pouze tvůj instinkt.“ To si můžeš být jistej. Přefiknu každou stříbrňandu, kterou uvidím. Instinkty, to je moje.

       Navečer se nad chýší objevil drak. Byl celý zelený a letěl velice pomalu. Ladnou křivkou se snesl před udiveného prcka. V životě neviděl tento bájný dopravní prostředek. Za krkem drakovi seděl vysoký muž v duhovém plášti. Opatrně se nahnul a nastavil dlaň. Když na ni dopadla odměna, podal Aptovi dávku Yaniritu a po jejím požití jej vytáhl nahoru. Posadil ho obkročmo před sebe a drak vzlétl. Mával křídly stále rychleji až studený vzduch rval Aptovi oděv z těla a copy mu vlály. Pak začal účinkovat Yanirit. Řídký vzduch umocnil jeho účinky.

       Tak intenzivní bolest hlavy hoch ještě nikdy nezažil, měl pocit, jako by se mu vnitřnosti dostávaly z těla a krev stříkala ušima a očima. Kdyby ten drak aspoň tak nesmrděl, vzdychl a pak ztratil vědomí.

       

Probral se na okraji pouště, slunce právě vycházelo. Točila se mu slabě hlava. Prohlédl si okolí a za skalním výčnělkem narazil na studnu a několik ovocných stromů. Najedl se a napil, podíval se na západ a chystal se vyrazit na druhou stranu, do hor, pryč od pouště. Nejsem na hlavu, abych se tady nechal zabít, pomyslel si. Na obzoru však náhle spatřil oblak zvířeného prachu a několik černých teček.

       „To jsou Stříbrňandy,“ zavýskl. „Nehodlám zdrhat s partou fanatickejch podřezávaček v patách. Budu si s vámi muset popovídat,“ zašeptal a rozpustil trochu drogy v Destilátu. Pak dryják vypil. Chvíli pozoroval legrační hvězdičky kroužící kolem hlavy, ale potom v jeho duši zavládl stav kontrolované agresivity. Tečky se k němu přiblížily, bylo to pět jezdkyň.

       „Kdo jsi, samče?“ zamutovala šéfka s knírkem.

       Mladý sekerník spatřil na jejich štítech obraz Stříbrného draka.

       „Jsem rebel ze severních království a utíkám před hněvem knížat.“

       „Ze kterého království?“

       „Z Xegabského.“

       „Máš smůlu, s tímto královstvím vedeme...“

       Dále se již velitelka stráže nedostala. Apt neuvěřitelně rychle vystřelil ze šipkostřílu a cíl neminul. Stačil znovu nabít a vypálit, pak zbraň odhodil a z pouzdra na zádech vytáhl sekeru. Když ženy uviděli její topůrko, vyjekly hrůzou. Jako smyslů zbavený sekal. Čtyřikrát prořízl svist sekery vzduch. Na zemi ležela dvě těla s uťatými hlavami.

       „Jsem mstitel a sekerník Apt-uth-inn!“

       Pak se otočil k poslední strážkyni a chtěl ukončit i její život. Žena byla oděna velice vyzývavě. Měla pouze plášť přes záda a cosi kolem boků. Když uviděl její božské křivky a překrásná ňadra, stalo se to, čeho se ten buzik Alstand nejvíce bál. Stav kontrolované agresivity přešel do stavu nekontrolovatelné potence. Stáhnul ženu z koně, jediným pohybem ji zbavil oděvu.

       „Nenávidím je, že mi tak dlouho zakazovaly tu slast, „ řekla nenávistně, když kolem poledne skončili. Prcek ležel vedle na pokraji vědomí. Tak intenzivně se ještě nikdy nemiloval.

       „Ach mstiteli, nech mne jít po svém boku. Stačí mi tak třikrát denně...“ Pohladil ji a krátce přikývl.

       „Zrovna se chystám vyrazit do hor, dál od týdle pouště, „ prozradil jí svůj plán.

       „Tak proč jsi říkal, že jsi mstitel,“ zeptala se pohrdavě, „když zdrháš hned pryč?“

       „Lepší bejt živej srab než mrtvej mstitel,“ vybalil svou genialitu.

       „Tak proč si je zabíjel,“ ukázala na nedaleko ležící těla, „když to bylo zbytečné.“

       „Abych měl jistotu, že mě nikdo nesleduje.“

       „Ale teď tě bude žrát svědomí, že jsi je zabil zbytečně!“

       „Ne zbytečně. Teď jsem ti to říkal. Seš hluchá?“

       „Tak zabij i mne, abys měl tu jistotu,“ a nastavila hlavu.

       „Dej si pohov, prosím tě. Co po mně vlastně chceš?“ zeptal se nasupeně.

       „Abys zlikvidoval celý řád Stříbrného draka,“ ohromila ho.

       „Todle jsem už někde slyšel. A rozhodně to nechci udělat. Nejsem řezník. Chci si užívat života.“

       „Nebude to tak těžké. Kněžek nejsou ani tři stovky.“

       „To je hodně na jednoho,“ nesouhlasil Apt, jemuž toto vysoké číslo nic neříkalo, protože bylo vyšší než počet prstů na nohou a rukou.

       „Musíme je překvapit,“ oporovala mu.

       „Já na to kašlu. To nemá cenu,“ držel se svého Apt.

       „Každý den kolem poledne se věnují meditaci. Jsou všechny v hlavním sále a beze zbraní! Stačí tam vlítnout a pokosit je.“

       „Opakuji, že nejsem masový vrah,“ rozkřičel se, ale poznala, že se jen snaží zakrýt pochyby. Možná se i bál nesplnit vynucený slib, který dal dotovi a Alstandovi.

       „Ty to dokážeš,“ pronesla jistým hlasem.

       „A pak už mi dáš pokoj?“

       „Slibuji,“ špitla.

       „Tak dobře. Já tam s tebou pojedu a obhlídnu situaci. Jestli se na mě vyřítí podřezávací komando, tak mizím. Jasný?“ nechal se nakonec přesvědčit. Jenom přikývla.

       Pak se sbalili, nasedli na zvířata strážkyň a vyrazili. Nikdy předtím taková neviděl. Nohy se jim nebořily do písku a sedlo bylo upevněno na zvláštním hrbu na zádech. Po několika hodinách intenzivní jízdy zjistil, jak vytrvalý dopravní prostředek to je. Zvíře nemělo ani žízeň, ani hlad. Akorát ho štval nepříjemný nevysoký pahrbek, který jej pořád tlačil do rozkroku.

       

Uplynulo několik smyslných dnů, než spatřil na západním obzoru sopku, která vyrůstala z pouště. Věděl, že našel svůj cíl, ale byl překvapen, že nevidí 'uvítací výbor', vyjma supů, kroužících nad sopkou.

       „Fakt jsi nekecala,“ zalichotil. „Nikdo na nás nečeká.“

       Teď pochopil, proč mu ho jeho kamarádka oblékla přes pončo ještě plášť strážkyň. Ještě že jsem tak bystrý, pomyslel si. Ale mohlo mi to dojít už dřív.

       Sesedl a připravil si roztok Yaniritu ze všeho, co měl. Kámošku zahalil od hlavy k patě, aby v něm neprobouzela chtíč, zbroj zredukoval na přilbu, štít, meč a plášť, pod který skryl zbraně a čutoru s Yaniritovým dryjákem, a chystal se vykročit.

       „Hlavně si neubliž tou sekerou,“ řekla prosebně a políbila ho.

       Museli obejít celou sopku, než přišli k vchodu. Když spatřil výklenek se stráží, vypil obsah své láhve a vystoupil ze stínu skály.

       „Stát, sestro.“

       Nadzvedl plášť a pod ním měl jen legginy. Sestry zůstaly jako opařené.

       „Ale já nejsem sestra,“ zasmál se a 'vypůjčený' meč zašuměl vzduchem. Na zemi ležela tři bezvládná těla. Vstoupil do temné jeskyně. Agresivita v jeho mysli přerostla v chuť zabíjet, kterou brzdily jen zbytky pudu sebezáchovy. Dávno již zapomněl, že sem nechtěl ani vstrčit nos. Své souputnici vrazil do ruky louč a vyrazil vpřed největší galérií, jak mu ukázala. Meč použil jen sporadicky. „Vony fakt meditujou?“ zeptal se, protože chodby zely prázdnotou a nenarazili na žádnou větší hlídku. Odpověděla mu přivřením očních víček. Náhle se před nimi objevily obrovské dubové dveře.

       „To je svatyně,“ špitla kámoška a v očích jí zahořely plamínky pomsty. „Tam by měly být.“ Rozrazil je a v ohromném sále spatřil armádu kněžek klečící na zemi a ze zastřenýma očima hledící do neznáma.

       „Tohle nevypadá jako meditační poloha,“ ucedil koutkem úst a přehlédl celé shromáždění. Počet kněžek vysoko převyšoval jeho matematické schopnosti.

       „Budou jich asi tak tři stovky,“ prohlásil inteligentně. To číslo si dobře zapamatoval.

       „Sem ti to řikala,“ přikývla a ladným krokem vstoupila mezi postavy.

       Sundal plášť, zahodil meč i štít, stál tam jen v legginách a přilbě. Jen nemyslet na to, že jsou to samý neukojený ženský, přikázal si. Pevně sevřel šipkostříl a s velkou přesností zužitkoval svou zásobu střeliva. Vytáhl z pouzdra sekeru a spolu s družkou rozjeli šílený tanec smrti mezi hlavami sester. Členky řádu, jejichž společné vědomí začalo slábnout, se pozvolna probouzely a zprvu malátné, později však velmi agresivní, se snažily dostat z velkého sálu. Pohled na odhaleného muže v nich vyvolával šílenství.

       Apt-uth-inn se svou soudružkou jim zastoupili cestu a využili toho, že kněžky při modlitbě nesměly být ozbrojené. Zabíjení bylo velice namáhavé a oslabovalo jejich těla. S přibývajícími mrtvolami však rostla síla ducha. Pak kámoška někam zmizela. Když konečně skončil, brodil se po kolena v krvi. Všude kolem bylo mrtvo.

       Nepříjemné ticho přerušilo dunění hromu a praskot skalní stěny. Do očí se mu zabodlo ostré světlo a když na ně přivykl, spatřil pod sebou ohnivou řeku a na skalním výčnělku naproti cosi velkého a kovově lesklého. Ustoupil o několik kroků, ale Neznámo se nevzdálilo. Přešlo však do stínu a sekerník spatřil ohyzdnou hlavu Stříbrného draka, na níž bojovaly Velekněžka řádu a jeho kámoška.

       „Jak se vlastně jmenuješ?“ vyklouzlo mu ještě z hrdla směrem k věrné družce a pak jej gigantické tělo draka rozdrtilo.

       Cítil, jak se řítí ke hvězdám a k jádru země zároveň. Zjistil, že tělo je již mrtvé, ale mysl, posílena obětmi a Yaniritem, žije dál a je nesrovnatelně silnější než kdykoliv předtím. Objevil v sobě mocnou sílu, sílu Démona. Byl silnější než polobůh Stříbrný drak a tak zničil celou svatyni kněžek Řádu i s předmětem jejich víry.

       Dnes je již jeho bezejmenná paní dávno mrtvá, ale v Lamarských pouštích se stále prohání vítr, který vymetá Zlo. Apt-uth-inn se stal ze slabého zakřiknutého chlapce démonem silným z nesmrtelným. Už se nenazývá jménem, které mu dali jeho přátelé, ale Rost-ap-kera-inn - Vítr, který rve hlavy. Jeho hněv je strašný a nezkrotitelný...

       

       EPILOG

Běda každé ženě, která vstoupí do Lamarských pouští.