Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

       

Musel jsem vandrovat až do prodejny Lidových novin v Michalské, abych novou Evinu knížku sehnal. Tím nechci říct, že by pražští knihkupci byli sabotující machos, obdobnou anabázi musíte absolvovat kvůli většině knih, které nejsou určeny k rychlé literární konzumaci. Za Joan Collinsovou bych se tak štvát nemusel. Jenže ani nechtěl. Co se mi na knížce nelíbí? Tři věci: obálka, text na zadní straně a název. Odhaduju, že právě tohle jsou jediné tři věci, jejichž původcem není Eva, ale nakladatel. Název mi k Evě nesedí a myslím, že jí asi byl vnucen. Obálka je rozpačitá, dala by se použít s klidem i na ročenku časopisu Pletená móda. Ale zlatým hřebem je text na zadní straně. Kromě toho, že ekvilibristicky tancuje kolem toho, aby proboha nikde nezaznělo slovo feminismus, vytváří zcela falešný dojem, jako by šlo o nějakou standardní příručku pro ženy, jak ten blázinec zvládnout a ještě vypadat pomilováníhodně.

       Vlastně ne, zapomněl jsem ještě na jednu věc, která se mi nelíbila, a ta už Evina je: tahle knížka mi připadala až nemístně tolerantní a shovívavá k mužům. Nedělám si srandu. Asi to bude tím, že v téže době jsem překládal sbírku feministických esejů francouzské autorky Benoite Groultové a ta na nás tak hodná nebyla. Pro všechny raziče oblíbené připitomělé teze, že od feminismu hrozí nová totalita, zdůrazňuji, že mluvě o míře radikálnosti vlastně mluvíme pouze o jejich hodnocení světa, nikoli o jejich názorech na to, jak by bylo záhodno tento svět napravit. V tom jsou totiž až na směšné promile všechny na naše mužské poměry nesmírně smířlivé. Prostě jsem žil málem v depresi z toho, co mi paní Groultová prozradila, třeba o sexuálním mrzačení (jestlipak víte, že ještě teď podstupuje v černé Africe ročně několik milionů žen obřízku či infibulaci, což je zákrok - prováděný často třeba jen žiletkou -, který bych si asi vybral leda kdyby jedinou alternativou byly kobky Saddáma Husajna) nebo o diferenci ve výchově chlapců a dívek (to bylo ještě horší, protože Afričani jsou daleko, ale to pomyšlení, že jestliže jsou ženy někdy... no, všelijaké, pak je tomu tak proto, že je od dětství prokazatelně my sami deformujeme), takže Eva s tím, co řadu našich mužů určitě rozběsní k nepříčetnosti (a přiměje k ohňostrojům špásovných recenzí do Interkomu), zapůsobila jako cosi velmi klidného, ba pro mou rozbolavělou dušičku jako cosi až nemístně smířlivého.

       Eva na začátku slibuje, že nebude psát o feminismu encyklopedicky, vykládat pojmy a tak, ale zaplaťpánbu to myslím tak docela nedodržela. Mám totiž dojem, že různých špásovných legrácek již bylo, ale pojmy, ty ještě nikdo nevyložil. A bez nich jsou všechny debaty učeně řečeno definitoricky deficientní, protože jejich účastníci o tématu houby vědí. Do takového toho carolovského žertéřství se pustila v podstatě jen v pasáži o interrupcích, ale tihle obránci embryí jsou takovým kouskem theatra mundi, že neujet k ironii by nevydržel ani taoistický mnich. A jinak jsem se toho dozvěděl o feminismu víc než kdykoli a z čehokoli předtím, což je myslím skutečnost, kterou už Evě nemůže upřít nic, co bude řečeno či uděláno. A že toho jistě v recenzích řečeno bude dosti. Postupujete-li špásovně, recenzent napíše, že jste povrchní. Postupujete-li důkladně, recenzent napíše, že jste školomet.

       Ze zcela sobeckých důvodů mě ale nejvíc ze všeho potěšila jedna drobná pasáž. Eva tu poznamenává, že přes veškerou mateřskou lásku musí uznat, že je to faktor omezující a že se už těší, jak se pustí do práce, až budou kluci dospělí a samostatní. To je ovšem zásah do černého. Takže to, jak Eva hýří aktivitou teď, není nic proti tomu, co teprve začne. Ruku na srdce, kdo toho dělá tolik co ona? No dobře, dobře, Rampas a Oščádal a... ale kdo ještě? Bez legrace: jestli jsem to pochopil, Eva tu slibuje, že se zase pustí do tvorby. Pánové prominou, ale co se mne týče, Evina Hostina mutagenů, jejíhož vzniku jsem měl tu čest se účastnit, je jediná česká kniha s nepopiratelnými literárními ambicemi a zároveň nepopiratelnou příslušností k SF. Ostatní buď mají to prvé, ale lezou z žánru ven, nebo to druhé, ale o tom prvním není řeči nebo se to tolik nedaří. Takže při představě dalších podobných zálibně mhouřím oči a chystám se, jak se budu lísat, zda bych nemohl být opět redaktorem, jestli do té doby neoslepnu, nezblbnu nebo nezhebnu. Rosťte, hoši, dospívejte a buďte hodně samostatní!