Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

       Vážená redakce. Mé jméno je (CENSORED), jsem z Prachatic. Je mi osmnáct let a studuji ČVÚT-FJFI. Již dlouho se zajímám o Sci-Fi. Od svých patnáctin píši povídky ve zmíněném stylu. Z počátku jsem psal pro své pobavení, později pro přátele.¹ V posledním roce jsem dokonce publikoval. Několik mích povídek vyšlo v „Jihočeských listech“, u kterých jsem nějakou dobu pracoval jako brigádník - novinář. Jak jsem již napsal, o Sci-Fi se zajímám. A protože bych byl rád, kdyby se mé povídky dostali širšímu okruhu čtenářů, obracím se na Vás.

       Váš časopis pravidelně čtu a velmi se mi líbí. Budu si velmi vážit, pokud se rozhodnete mou povídku vydat. INTERKOM je opravdu jeden z nejlepších časopisů na českém vědecko-fantastickém trhu a já budu rád, pokud mě otisknete. Zároveň bych vás chtěl požádat, jestli by jste byli tak hodní a v případě, že mou povídku nevemete, mi napsali, kde dělám chyby, co zlepšit, jak dosáhnout vyšší kvality. Za tímto účelem přikládám obálku s adresou mého přechodného pobytu.

       K mé povídce. Hlavně bych se chtěl omluvit za velké množství překlepů. Na stroji se psát teprve učím a moc mi to nejde. Příště to snad bude lepší. Taky bych rád omluvil své pravopisné chyby. Pravopis mi nikdy moc nešel. Jsem „dislektik“ a „disgrafik“, což mi činní velké problémy psát bez chyb. Ale snažím se jich co nejvíce vyvarovat.

       Jistě jste si všimli, nebo si všimnete, že povídka je podepsána jinak, než zní mé pravé jméno. Můj pseudonym, Billy Kalashnikow, vznikl, protože jsem se trochu styděl před kamarády, když mé povídky četli. A když jsem se pod ně jinak podepsal, ulevilo se mi. Později jsem pod ním začal publikovat. Chtěl bych vás požádat, aby jste ho respektovali. Díky!

       K obsahu povídky bych nic nedodával, myslím, že hovoří sám za sebe. Kdyby bylo potřeba se se mnou spojit, použijte přiloženou obálku. Těším se na vaši odpověď a předem děkuji, ať už bude jakákoli.

       

       B/ Reakce Z. Rampase:

       R: Ahoj Billy,² až teď se dostávám k Tvé povídce, jistě sis všimnul, kolik zatím vyšlo Interkomů. Podtrhával jsem (zde kurzívou) a okomentoval věci, kterým jsem nerozuměl nebo se mi nelíbily.

       

Mladý kfudpalan ³ Torara seděl na velkém kameni ⁴ a očekával příchod svých přátel. ⁵ Okolo něj se se rozprostíralo údolí pozemského ⁶ typu s travnatou vegetací. Stále ještě byl klidný. Času bylo dost a nikdo je nikde nepotřeboval.

       Před několika týdny se spolu se svým bratrem a dvěma spolužáky ze střední školy vypravil na průzkumnou výpravu sem, na měsíc planety Zurorr, která je oběžnicí hvězdy Opuzorory.⁷ Měsíc dosud neměl jméno a tak mu ho dal Torara sám. Říkal mu Zpourer.⁸

       Z jeho rodné hroudy sem není daleko. Dva středně dlouhé prostorové skoky, každý na deset parseků, aby ušetřili energii a byli tady. ⁹ Svou skvělou ¹⁰ raketu nechali kroužit po oběžné dráze a přistáli v jednom ¹¹ modulu.

       Před měsícem se po Kfudpalu, odkud všichni čtyři pocházejí, roznesla zpráva,¹² že v jeskyních na tomto měcíci by se měli nacházet krystaly, které mají obsahovat nekonečné množství energie. Torara studoval fyziku od svých deseti let a jeho ¹³ rozum mu říkal, že něco takového je čirá nemožnost. Přesto mu pokušení nedalo a on se sem vypravil.

       Pověst říkala, že před dávnými věky na Zpoureru existovali tvorové podobní lidem. Mnoho let se zabývali pouze výrobou oněch krystalů. Trvalo několik století, než se to „prý“ podařilo. Byla to velká sláva.¹⁴ Došlo však k něčemu, co nikdo nepředpokládal. Chamtivý ¹⁵ kupec nechal kámen ¹⁶ ukrást a hodlal ho zneužít pro získání ještě většího bohatství.¹⁷ Bohužel s ním nedokázal zacházet a tak došlo ke katastrofě. Většina národa to nepřežila a zbytek se přestěhoval na druhou stranu vesmíru.¹⁸

       Torara byl plný rozporů. Přestože jeho vědecký rozum mu napovídal, že je tu zbytečně, v hloubi duše věřil ¹⁹, že krystal najde.²⁰ Na měsíci byli třetí den. Torarovi přátelé chtěli už dávno s pátráním skončit. Přestávali v nalezení krystalu věřit. Nebylo se co divit. Jediné, co si pamatovali z posledních dnů, byla únava a vyčerpání. Neustále prolézali jeskyně, plazili se po kde jaké špíně. Na kolenou prohrabávali sutiny, potápěli se do jezírek, jak v podzemí, tak na povrchu. Od rána do noci jim mezi zuby skřípal písek. Rozhodli se vrátit na Kfudpalu, na jedinou planetu Proximi Centaury.

       Vynořili se ²¹ na obzoru. Torara se v duchu pousmál. Konečně je uspokojím nějakou stopou. Před několika minutami objevil kráter po velikém výbuchu. Předpokládal, že krystal se bude nacházet někde v jeho blízkosti. Rozpoznával teprve jejich siluety, ale už se mu zdálo, že něco není v pořádku. Nesou nějaká zavazadla, došlo mu, když se dostali blíž. Tušil, že budou chtít odletět i přes to, co právě objevil. Proč to muselo přijít zrovna v tak nevhodnou chvíli. Začal uvažovat,jestli odletět s nimi, nebo tu zůstat a pokračovat v hledání sám.

       „Odlétáme, Toraro, letíš s námi?“ zeptal se jeho bratr, když k němu došli.

       „Zůstanu ještě týden a pak se vrátím na Kfudpalo přes Venuši.“²²

       „Tak zatím sbohem!“

       Všichni vzhlédli k obloze. Snášel se od tud modul ovládaný automatickým pilotem. Mysleli na všechno, povzdechl si Torara v duchu. Nechali mu zde první sondu, aby mohl odstartovat za nimi.

       Modul tiše dosednul na zem a otevřely se dveře.²³ Torarův bratr a přátelé nastoupili a dveře se zavřeli. Sonda se vznesla k nebi a zmizela mezi mraky.

       Torara osaměl. Byl zvyklý, že jeho bratr s ním takto jedná. Dokonale si rozuměli a veškerá slova byla marná a zbytečná. Okamžitě se rozhodl, že přenese svůj tábor blíže k centru výbuchu. Konečně ²⁴ se zvedl z kamene, na kterém seděl, a vyrazil směrem, odkud přišli jeho přátelé.

       Za půl hodiny dorazil k velké krychli. Namířil prsty pravé ruky na levý horní roh krychle²⁵ a zmáčkl ve své kombinéze jakýsi knoflík.²⁶ Otevřely se nízké dveře a on vešel.

       Potrpěl si na pozemské²⁷ vybavení pokojů a tak se tato místnost nelišila v ničem od hotelových pokojů ze Země, z období dvacátého století. Měl totiž velkou zálibu v historii a tak i přes to, že se psal rok 2179, si ubytování zařídil podle vzoru starého přes dvě století.²⁸

       Složil všechno, co nemělo v krychli zůstat ²⁹ na hromadu a naházel to do batohu. Vyšel ven. Chvíli hmatal u dolního okraje přední stěny.³⁰ Potom se zapřel nohama o zem a cosi zmáčkl. Pak rychle odskočil a sledoval, jak se jeho domov zmenšuje na krychličku, která se vejde na dlaň.

       Když zmenšování skončilo, vzal ji do ruky a vyrazil zpět ke kráteru. Nešel tak dlouho, jako když chtěl přenést tábor. Ve třech čtvrtinách cesty ho zastihla noc. Krychli nechal opět rozložit a rychle se v ní uložil ke spánku. Usínal nedaleko od centra výbuchu, zítra se chtěl pustit do prohledávání kráteru a tak musel být odpočatý.

       Ráno se vzbudil časně. Měsíc byl ještě ve stínu planety. Umyl se a nasnídal. Posadil se ke stolu.³¹ Z jeho zásuvky vytáhl svůj deník. Psal si ho při každé výpravě. Při psaní používal tradiční kfudpalskou abecedu a řeč. ³²

       V krátkosti popisoval události minulého dne. Hlavně se věnoval odchodu jeho bratra a přátel.³³ Pak se oblékl do kombinézy. Ve chvíli, kdy vyšel z krychle, ho osvítily paprsky právě vycházejícího slunce. Nastával nový den.

       Zamířil přímo k sutinám. Jakmile k nim došel, začal prohrabávat vše, co se mu válelo u nohou. ³⁴

       Dlouho nic nenacházel, ale cítil, že je blízko, velmi blízko. Jeho opičí postava se proplétala mezi velkými kameny, kvádry a občas se objevivší cihlou. Obličej, který byl ještě ráno zářivě zelený , nyní vypadal jako by se po něm přehnala armáda. Vlasy³⁵ měl zaprášené a kombinézu k nepoznání.

       Bylo chvíli před polednem. Už se chtěl vrátit do krychle, aby se najedl, když objevil chodbu, která klesala zvolna do země pod sutiny. Bez rozmyšlení se tudy vydal. Po několika minutách musel rozsvítit baterku, aby se mohl bezpečně pokračovat.

       Na jeskyni měla chodba moc pravidelný tvar. Bylo téměř jisté, že ji vybudovali lidé. Zrychlil. Začala se rozšiřovat. Skoro běžel. Musel se však zastavit. Před ním se náhle objevila hromada kostí připomínající lidské. Přelezl je a běžel dál. Nenapadlo ho, že by tu mohli být nějaké pasti. Vlastně předpokládal, že pokud se lidé z tohoto měsíce odstěhovali po té tragedii, tak neměli náladu chystat pasti pro případné vetřelce. Určitě se od tud hlavně chtěli dostat.

       Zmýlil se. A to ho málem stálo život. Kdyby jen šel, určitě by to nepřežil. V běhu šlápl na jednu z desek v podlaze a za zády mu prosvištěl nůž. Zabodl se do stěny až po rukojeť. Možná by si toho ani nevšiml, kdyby nůž nezpůsobil takový hluk. Raději zbraň ze stěny nevytahoval. jen si ji dobře prohlédl a opatrně pokračoval dál.

       Napadlo ho, že tahle chodba ke krystalu nevede. Jinak by jeho předpoklad o bezpečnosti chodby byl chybný a to si nechtěl připustit. Stále ale pokračoval dál. I kdyby nenašel krystal, tak tahle chodba musí něco skrývat.

       Chodba zahnula doprava a pak skončila stěnou. Torara z toho byl tak překvapený, že si na chvíli sedl. Přemýšlel. Ta past tam určitě nebyla jen tak, říkal si. Musím hledat něco jako tajné dveře. Promačkával okolí konce chodby. Na první pokus našel malou plošinku o velikosti dlaně. Stiskl ji.

       Stěna ukončující chodbu se pohla. Po několika vteřinách zmizela v pravé zdi.³⁶ Torara zvolna vešel. Podlaha se změnila. Střídaly se tu světlé s tmavými pruhy. Byl v místnosti deset krát deset metrů, naprosto prázdně. Šel k protější stěně. Když se podrážkou levé boty dotkl druhěho světlého pruhu, ozvalo se zasyčení. Z prostředka místnosti začala vyjíždět skleněná kostka na dřevěném podstavci. Uvnitř byl krystal. Po chvíli se vše zastavilo.

       Torar překvapeně koukal na krystal umístěný na dně skleněné krychle. Ze spoda byl osvícený světlem žluté barvy. S pohledem jako u vytržení přešel k podstavci a rozebíral schránku. Odkládal skleněné desky na zem a vychutnával si čekání na okamžik,³⁷ kdy se nádherně vybroušeného kamene dotkne.³⁸ Nemohl se dočkat a zároveň ho bavilo to nekončící oddalování prvního dotyku.

       V okamžiku, kdy byly všechny skleněné desky odstraněné, vysunul se ze špičky krystalu naprosto neočekávaně svitek papíru.³⁹ Torara ho vzal do ruky. Rozbalil a četl:

       Nevím, kdo jsi, a nikdy se to nechci dovědět.

       Ty však bys měl znát, že jsi trapně naletěl.

       Legenda je klamná věc a ty jsi trapně naletěl.

       Je mi tě líto a zároveň se dobře bavím.

       Protože ty jsi trapně naletěl.

       Loučím se s tebou slovy: trapně jsi naletěl.⁴⁰

       Pohlédl před sebe a pak znovu na dopis. Sedl si. Byl překvapený.⁴¹

       *

       

       D/ Hodnocení:

       R: Celkově je povídka mizerná, s nevalnou pointou, ani si nedovedu představit, že by se dala něčím vylepšit. Šla by zkrátit na čtvrtinu, zůstala by sice špatná, ale alespoň by to tak nenaštvalo. Nejlépe ji vyhodit a zapomenout na ni.⁴² Měj se a pošli něco promyšlenějšího.

       E/ Dopis, adresovaný Z. Rampasovi:

       Velevážený pane Rampas, vynechávám veškerý úvod a hned vám doporučím jednu věc: zamyslete se nad sebou a to pořádně!⁴³ Buď jste naprosto blbej, nebo děsně namyšlenej frajer, který pouze kritizuje a vůbec u toho nemyslí.

       Posílám vám svou povídku zpět. Nechte si ji na památku.⁴⁴ Doporučuji vám si ji znovu pečlivě přečíst. Třeba vám něco dojde. Mimochodem, nemyslíte (JESTLI TO DOKÁŽETE), že by bylo slušné alespoň jednou větou odpovědět na můj dopis a ne se hned věnovat kritice?

       V žádném případě jsem k vám nechtěl být hrubý. Pokud se tak někdy stalo, omlouvám se. Nebylo to úmyslem. Každopádně jsem rád, že jste mi odepsal a věnoval se mi s takovou péčí.

       Myslím, že naše budoucí spolupráce, pokud nějaká bude, by mohla být velmi plodná a úspěšná. Těším se na ni!

       S pozdravem (CENSORED).

       

       E/ Závěr:

       Domnívám se, že jakýkoli další komentář by jen zbytečně zabíral místo jiné četbě; doufám však, že jste se výborně pobavili a - vážně - máte-li někdo chuť obtěžovat Z. Rampase takovými nehoráznostmi, zapomeňte na to a raději se zkuste přihlásit do SF&F WORKSHOPU - na to tu přece je!