Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

V tom případě by vás mohla zajímat kniha Richarda D. Northe: Life on a modern planet, A manifesto for progress (Život na moderní planetě, Manifest pro pokrok), vydaná letos manchesterskou universitou. Je to kniha značně technokratická a optimistická, co se týče vyhlídek lidstva na přežití populační exploze, vyčerpání fosilních paliv, skleníkového efektu a všech ostatních snášejících se hrozeb, nicméně musím uznat, že je v ní plno konkrétních údajů, seriózních odhadů budoucího vývoje a mýtů uváděných na pravou míru. Autorovi je naprosto cizí jakákoli spiritualita, návrat k Matce Zemi a podobná výzbroj hlubinných ekologů. Podle něj se lidi prostě chtějí mít dobře a puntík. Jak ale na to?

       

- Počet lidí se brzy zdvojnásobí, ale autor soudí, že planeta má dobré vyhlídky na vyřešení tohoto stavu. Je možné, že růst počtu obyvatel se zastaví asi na deseti miliardách nebo tak nějak. Přežití se podle něj nedá zajistit - jak dnešní ekologové často tvrdí - výhradním návratem k místním, malým celkům a soběstačností jednotlivých oblastí, nýbrž kombinací tohoto „místního“ řešení s moderní technologií a efektivním obchodem mezi státy. Autor říká, že země třetího světa jsou často chudé právě proto, že nemají dobře zorganizovaný odbyt svého zboží, a že od nich nemůžeme čekat, že se budou chtít uživit ze svých políček a budou odmítat naše peníze.

       

- Podle WHO je potravin dost a hlad a podvýživa jsou způsobeny válkami. V roce 1965 svět vyrobil 90% potřebných potravin, v roce 1985 už 107%. Přitom ale nejchudší země za toto období zvýšily produkci jenom z 87% na 89%.

       Absolutní počet hladovících se ale zvýšil - je to něco kolem půl miliardy lidí.

       Asi čtvrtina lidí na Zemi žije v nadbytku (autor přímo říká, že jsou rozmazlení blahobytem - to se týká zemí na úrovni USA a Evropy, tedy i nás) a většina ze zbytku lidstva (až na asi miliardu nejchudších) se má tak dobře, jak se jejich předkům v minulém století ani nesnilo.

       

- Zajímavý postřeh: Ve Třetím světě jsou nejen chudí, ale i ohromně bohatí lidé: kdyby daně boháčů v Latinské Americe vzrostly o pouhá 2%, stačilo by to na likvidaci chudoby v těchto zemích - tj. všichni obyvatelé by se dostali nad oficiální hranici chudoby.

       V posledních desetiletích se v zemích Třetího světa prudce zlepšily takové ukazatele jako očekávaná délka života, kojenecká úmrtnost, dostupnost pitné vody, očkování, kalorie na hlavu - to všechno se v posledních desetiletích prudce zlepšilo.

       Rozdíl v monetárním růstu (tj. v absolutním bohatství) mezi bohatými a chudými zeměmi roste, ale i ty nejchudší země přitom bohatnou.

       Důležitější je ale tzv. „wellbeing gap“, rozdíl v kvalitě života, a ten se zmenšuje. Neměří se HNP (hrubým národním produktem), ale takzvaným HDI (Human Development Index), který měří pokrok podle toho, jestli lidé v dané zemi žijí slušně. HDI počítá se zdravím, vzděláním a sociálními jistotami občanů.

       V roce 1987 byl příjem na hlavu na Jihu jen 6% bohatého Severu, ale očekávaná délka života 80% a gramotnost 66%.

       Vývoj Jihu tedy opakuje vývoj Severu v 19. stol, jenže probíhá rychleji.

       

- globální oteplování a energetická krize:

Ve světě se prosazují poněkud zvýšené daně za energii, což vede k šetření a eficientnějším technologiím. Daně z energie se považují za dobrý způsob, jak zvýšit vládní příjmy - spíš než jiné daně, protože nezpomalují hospodářský růst, spíše naopak.

       (Moje poznámka - u nás není po ničem takovém ani památky, spotřeba energie se zvyšuje, nikoho ani nenapadne zavádět efektivnější technologie!)

       Třetí svět by mohl zavádět rovnou efektivnější technologie, kdyby mu vyspělé země pomohly, např. takzvaným „Globálním Marshallovým plánem“, jak to navrhuje Al Gore.

       Do roku 2030 by se mohla velká část energie (30-50%) vyrábět z obnovitelných zdrojů. Je potřeba dávat peníze do výzkumu těchto technologií.

       Příklad technologie budoucnosti může být PV (photovoltaic - jako v kalkulačkách) proces v kombinaci s vodíkem získávaným z vody: slunce se převede na elektřinu a ta se použije ke štěpení vody, vodík se pak snadno kamkoli dopraví a použije se na pohon aut nebo elektráren... spalováním vodíku nevzniká CO2, ale jen voda, takže je to ideálně čistá technologie. Při dnešním stavu vědomostí bychom však potřebovali na pokrytí spotřeby USA 23 000 km2, navíc PV elektřina je dnes 5x dražší než normální.

       Že elektřinu lze využívat efektivněji, ukazuje Američan Amory Lovins, který vybudoval Rocky Mountain Research Institute. Tato budova spotřebuje jen desetinu energie proti normálnímu stejně velkému domu a v horských podmínkách se v něm téměř nemusí topit (všechno závisí na použitých materiálech, izolaci, v budově je např. kus tropického pralesa, který pomáhá udržovat mikroklima).

       Lovins říká, že ekonomika USA se dá provozovat s pětkrát menší spotřebou nafty než dnes.

       V USA se už dnes získává víc energie z obnovitelných zdrojů než z atomových elektráren (!). Z dvojitých oken, která se prodají, je 60% tzv. „superoken“ (izolují několikrát lépe), prodává se stále víc úsporných žárovek.

       Na druhé straně proti větrným nebo přílivovým elektrárnám se lidé např. v Británii bouří, protože esteticky narušují krajinu.

       

- kritika zeleného i tržního fundamentalismu:

Autor odmítá mýtus o malých, soběstačných komunitách, vzniklé krize se podle něj musí řešit rozvojem technologií.

       Například Greenpeace jsou podle něj regulační fundamentalisté, protože požadují státní regulace všeho a naprosto: chtějí konec jakéhokoli znečišťování a hned - což by znamenalo konec průmyslu.

       Na druhé straně mýtus o fungování volného trhu také neodpovídá skutečnosti: státy jako Japonsko, Německo nebo Francie - vždy centralizovaně podporovaly rozvoj určitých odvětví, Británie a USA sice ne tolik, ale zase mají mohutný zbrojní průmysl, a v USA také směrují zdroje do určitých států na určité účely. Také Evropské společenství má takové tendence. Zkrátka západní společnosti mají obecně daleko míň „laissez-faire“ charakter, než se tváří.

       

- situace ve Třetím světě:

Bohatí lidé jsou tam velice bohatí, ale neexistuje tam zvyk podporovat chudé spoluobčany jako na Západě (žádná sociální záchranná síť). To platí i pro příležitosti (školy, zaměstnání). O to víc ve Třetím světě kvete extrémní rodinný a klanový nepotismus.

       Autor doporučuje různé ekonomické nástroje, aby země Třetího světa mohly obchodovat a rozproudil se v nich trh (směnitelnost měny, zrušení státní kontroly cen, exportu a importu, žádné státní dotace jídla, které působily lepší standard ve městech a chudobu venkova, přísně kontrolovat státní půjčky - zřejmě proti zneužívání a rozkradení.)

       Ekologové považují akce Světové banky často za pohromu (například v současnosti kácení pralesa v Polsku), ale autor Světovou banku a podobné nadnárodní organizace hájí: v jejich programech bývá obsažena záruka, aby se vzniklé bohatství dostalo i k chudým lidem příslušné země, nejen k těm nejbohatším.

       Uvádí příklady zemí, kde se zvýšil HDP, ale nikoli kvalita života lidí: Mauretánie, Saúdská Arábie, i zemí, kde se nezvýšil HDP, ale lidé mají lepší podmínky k životu než dřív: Jamajka, Srí Lanka. To znamená, že přímý vztah HNP a blahobytu (tak jak to prezentují naši politici) je taky mýtus.