Interkom: Bohémský park

Celkem dlouho jsem zápasil se svou leností, co se týče napsání následující reportáže. Nakonec jsem si řekl - raději pozdě než nikdy. Zprávy z conů by se totiž neměly psát ani tak pro ty, co tam nebyli a snad vůbec ne pro ty, co tam byli, ale pro samotné organizátory conu (tito bývají sice fyzicky přítomni, ale o tom, jak con proběhl, mají pouze mlhavou a značně subjektivní představu). Takováto zpráva je jednou z mála zpětných vazeb, které pořadatelé mají. Ovšem pouze za předpokladu, že odebírají patřičný fanzín nebo se jim článek o jejich conu dostane do rukou jinak (tomu může napomoci buď autor nebo vydavatel, použije-li kopírku a dopisní obálku). Platí tedy, chceme-li odstranit nedostatky, které nám na akci pily krev a zachovat věci nám vyhovující - pišme všichni reportáže. Ve fanzínech bude co tisknout a pořadatelé se nebudou moci vymlouvat, že neznají hlas lidu (a navíc potom do redakce napíšou svoji obhajobu, kde tomu pisálkovi ukážou, jak směšné byly jeho potíže ve srovnáním s katastrofami, které museli řešit). Když tedy bylo vyjasněno ideové východisko, je načase napsat něco o letošním Bohemiaconu/Parconu (dále jen Parconu).

V pátek, cestou do Ústí, již tradičně pršelo. A to hodně. Přes toto a přes moji navigaci podél pravého břehu Labe (na té mapě z časů normalizace byla hlavní silnice tam) jsme do místa konání dorazili bez potíží (díky loňsku už známe všechny ulice a uličky v okolí PF) - právě tak na večeři. Organizátoři (zřejmě pod dojmem draconské stávky počítačů) moudře zcela zrušili výpočetní techniku na prezenci. Bohužel lidský faktor se pro změnu vyznačoval neformální anarchií. Kdyby se Mirek tolik nevnucoval s placením (přihlásil se na jarní poradě s tím, že zaplatí až na místě), mohla jejich rodina dost ušetřit. Celý odbavovací proces byl vůbec založen na dobrovolném zájmu přihlášeného, jestli je to opravdu už všechno a jestli by neměl náhodou dostat tašku ap. Kromě zatím tradičního Kočasu byl v tašce i zábavně-bulvární fanzín a původně srolovaný, nyní však většinou placatý plakát. Při pohledu na program jsem ocenil přehlednost a nenašel mnou spolupořádaný a na sobotu avizovaný křest románu „Bratři“. Je pravda, že tím odpadl problém, jestli křest nebude dřív, než dorazí moravské víno. Naštěstí sobotní program nebyl zcela zaplněn. Odchytili jsem tedy jednoho z pořadatelů, oznámili mu změnu programu a vyslechli si jeho podivnou historku, co se k čertu stalo s mnou před měsícem zaslaným programovým listem (byl napsán na hlavičkovém papíře, s písemným i telefonickým kontaktem, mým plným jménem včetně titulu, seznamem asi pěti účinkujících a opatřen workshopáckým razítkem a stejně skončil někde v koši!!). Poté co jsme rozmístili poutače na náš pořad, bylo načase se najíst a ubytovat. Rozdělení pokojů si vzali na starost pořadatelé a narozdíl od loňských pracovníků kolejí nelpěli komisně na počtu ani pohlaví ubytovávaných. Ani sami fanové nepřistupovali k ubytování s patřičnou vážností a tak se uprostřed přidělování pokojů vítali s kolemjdoucími, sdělovali si zážitky s cesty a zamlouvali pokoje na příští den pro své známé. Po návratu na PF jsme se pokusili zorientovat. Bohužel i pro kolemjdoucího pořadatele byla poloha pěti místností, ve kterých se odehrával program, menší záhadou. Nezbylo než se uchýlit k průzkumu na vlastní pěst. Aulu s pořadem o Zeměploše jsme našli celkem snadno. J. Kantůrek tam právě četl ukázky z jedenáctého dílu a odpovídal na dotazy publika a vůbec se odvážně snažil zabavit přítomné do avizovaného příjezdu Terryho Pratchetta. Ten nakonec doopravdy dorazil ještě v pátek a vysvobodil tak Kantůrka od povinnosti táhnout to celou noc a vymýšlet si ukázky z dílu osmnáctého. Po krátké, ale vydatné Pratchettově zdravici nastal v aule čas pro Martina Klímu a jeho Altar. V rámci tohoto byl m.j. pokřtěn Neffův KLON 95 (což trvalo cca 5 minut) a slíbeno vydání Drd pro experty ještě letos (pod geniálním heslem - čím vyjdou později, tím budou lepší). V aule jsem taky zaregistroval jednu krajovou zvláštnost: za stolem vedle přednášejícího zasedal (zřejmě jako dozor) pořadatel, když dostal žízeň, šel si koupit sodovku, kterou potom před celým fórem labužnicky popíjel - i když přednášející možná nežíznil, působily tyto manévry dosti rušivě. Na noc se fakulta zavírala, bylo tedy nutné se přesunout na koleje. Zde otevřený improvizovaný bar hučel dlouho do noci (rána?). I já, když jsem překonal zeď hluku a nedýchatelného vzduchu, jsem zde narazil na několik spřízněných duší z workshopu. Když jsme společně vyřešili všechny globální problémy Země, odebrali jsme se spát.

V sobotu ráno jsem podstoupil morální souboj, zda mám jít na besedu s hvězdou conu T. Pratchettem, nebo na video. Šedivět na conech jsem si už odvykl, ale to, co nabízel Rigor mortis, připomínalo veletrh mých skrytých přání (namátkou: Kubrickův „Shining“, „Monty Pythons The Meaning of Life“, „Heavy Metal“ a spousta klasiky). Protože Kubrick ještě nezačal a promítaný „Stalker“ se tvářil jako by nechtěl nikdy skončit, vyhrál T.P. Jeho show byla fantastická, vtipná a zběsilá a nezbývá než smeknout před jeho tlumočníkem. Hvězdy č. 2, R. Holdstocka jsem si kvůli obědu moc neužil. Sympatický autor je stejně jako jeho světy vážnější a přemýšlivější. Když jsem se vypotácel z auly načerpat kyslík a přivítat zbytek naší brněnské výpravy, byl jsem polapen organizátorkou prodávající losy do tomboly. Jeden jsem zakoupil přesto, že nebyla schopna upřesnit účel tomboly. Mlhavá odpověď, že na fandom mi, jakožto občasnému pořadateli workshopáckých tombol, nepřipadala vyčerpávající. Následovala tradiční přednáška Ondřeje Neffa, tentokrát na téma svět blízké budoucnosti. Přednášející se úvodem ztotožnil s článkem Františka Novotného o atomové bombě v Magazinu of F&SF a pak předestřel svou vizi bohatého severu uspokojujícího duševní potřeby svých obyvatel a chudého jihu zmítaného omezenými atomovými konflikty (zvláště osud Afriky byl neradostný). Nastal čas na bleskovou menzovní večeři před křtem Jamova románu. Přítomní kmotři vyprávěli neuvěřitelné historky: Karel Soukup popisoval, jak maloval obálku dle přesných instrukcí autora, Mirek Dvořák z ní musel elektronickou cestou odstranit kosmonauta opírajícího se o buldozer (který by byl stejně uříznutý při ořízce knihy) a Richard Podaný popisoval korektury založené na řešení problematiky českého přepisu jmen staroegyptských bohů, kteří se mimochodem vyskytují ve zcela jiné Jamově novele ap. Víno se dostalo nejen na VIP, ale i na všechny přítomné a všech 25 románů opatřených číslovanou nálepkou First-day Cover bylo k radosti nakladatele rozebráno. Jen nepřítomnost samotného autora trochu kalila jinak báječnou atmosféru. V sobotu též proběhla porada o budoucnosti fandomových cen a o jejich zastřešení nějakou institucí. Nadějným kandidátem se zdá národní sekce World SF (bude-li stát v pozadí nějaká mezinárodní organizace, bude to v tuzemsku vnímáno pozitivně a naopak aktivity národních sekcí pozdvihují prestiž World SF). Vrcholem večera pak bylo vyhlášení CKČ, Ludvíka, Ikarose a několika dalších cen. Díky úspěchu Lesa mytág neodcházel ani Holdstock s prázdnou. Mlok byl udělen pouze za zásluhy, což svědčí o prohlubující se krizi CKČ. Závěr vyhlašování obstaral Jiří T. Pelech zoufale vyvolávající nepřítomné vítěze soutěže klubu J.M.Trosky. Večer pak pro mě pokračoval na party u Klímů, kde se vymýšlela standarta prezidenta fandomu a zjišťovalo, že kombinace zázvorové limonády a fernetu má budoucnost.