Interkom: O cenách a nelítostných manipulátorech

V Rozletu Ikarie 10/95 Ondřej Neff mimo jiné píše: „Zarážející je i nejasnost obestírající výběr oceňovaných děl u některých cen. To se týká především doposud nejprestižnějšího Mloka, který má v posledních létech mezi zasvěcenci pověst ceny nelítostně zmanipulované skupinou kolem Zdeňka Rampase.“ Patrně se tedy nemohu pokládat za zasvěcence, ale jako loňský a letošní porotce CKČ nepochybně patřím ke „skupině kolem ZR“, pokládám proto za vhodné zareagovat.

Nuže, současný stav CKČ není výsledkem nějakého zlovolného spiknutí, jak se pan Neff zdá domnívat, nýbrž prostě a jednoduše týchž společenských změn po roce 1989, které se projevily na celém fandomu. Kdysi snad existovavší porota z profesionálů-spisovatelů je dávno ta tam; pořádání CKČ skončilo u ZR a lidí kolem něj ne proto, že by o to nějak zvlášť usilovali, ale proto, že nikdo jiný organizovat nebo porotcovat nechtěl.

Současný stav zajisté není dokonalý. Vážnosti ceny nepřispívá, když (s ohledem na zmíněný nedostatek významných porotců) dostane šanci hodnotit pomalu každý, kdo během jara přijde do styku se ZR; sám jsem mnohokrát se značnou nelibostí pozoroval, jak se na průběžném hodonocení projevuje shodnost vkusu velkých skupin porotců rekrutovaných z téhož prostředí (tolkienisté, Rigor Mortis, Spectra; ovšem to je nepochybně vysvětlitelné spíš podobným založením lidí takto se sdružujících než fantastickými spekulacemi o jejich vědomé snaze ovlivnit místa vítězů, a spojovat ZR s kteroukoli z těchto skupin už je čiré bláznovství). Nicméně při všem těchto výhradách vlastní bodovací systém CKČ je naprosto průhledný, nemanipulovaný a tak objektivní, jak jen u soutěže s desítkami porotců lze. Pokud pan Neff chce něco udělat pro zvýšení prestiže CKČ a přispět svou hřivnou, myslím, že mohu jménem ZR prohlásit, že bude vítán. (Jak se dozvídám, k podobné dohodě došlo; o ní viz níže.)

Mimoto páně Neffovy formulace méně nápadně implikují ještě jednu věc, totiž nesouhlas s konkrétním udělením Mloka v posledních letech, a podsouvají čtenářům Ikarie přesvědčení, že tuto cenu získala díla, která si ji nezasluhují. Přitom (přes všechny neshody o pořadí na dalších místech finálových výsledků, které mohu s ostatními porotci mít) vítězné práce naprostá většina hodnocení uvádí na některém z předních míst, takže Mlok je udílen na základě široké shody na tom, že jde o dílo patřící k tomu nejlepšímu, co CKČ obsahovala, a - troufnu si tvrdit - i ke špičce naší SF produkce daného roku jako takové. Pokládám si za čest, že jsem vloni mohl hlasovat pro Oščádalovy Bratry, plně se stavím za udělení Mloka 91 Novotného Ramaxu, a třebaže nejsem fanatickým příznivcem Vilmy Kadlečkové, prohlašuji, že její romány jsou napsané profesionálně a nedělají pověsti soutěže ostudu. Ostatně větším argumentem než co jiného je fakt, že letos, kdy úroveň příspěvků byla mimořádně slabá, nebyl Mlok na základě konsensu většiny porotců vůbec udělen.

Když jsme si tohle vyjasnili, chtěl bych ještě přidat pár názorů k vlastnímu tématu onoho Rozletu, tj. cenám jako takovým. V první řadě myslím, že neplatí ON prosazovaná nepřímá úměra mezi počtem a významem cen (drobná faktická poznámka: pokud je mi známo, Huňáč zelený byl naposled vyhlášen před cca třemi lety a Ledová Naja byla zřejmě počinem jednorázovým) ale spíše obdoba ekonomického zákona mezního užitku: význam nové ceny klesá (třebas i nepřímo úměrně) s počtem cen už existujících, ale jejich význam zpětně neovlivňuje. Za druhé, podstatnou chybou je porovnávání s Ameriku při vypuštění zásadního rozdílu: zatímco my máme 10 miliónů obyvatel (se Slovenskem 15), USA čtvrt miliardy (plus Kanada 25 a Velká Británie 56 miliónů).

Z toho pak pramení všechny ostatní rozdíly (včetně tak primárního, jako je malé množství česky psané SF, tudíž i malé množství SF špičkové a ceny zasluhující; k tomu je navíc současná česká sci-fi v krizi, čehož projevem je i krize cen, a je otázkou, zda reorganizace cen může napomoci ukončení krize, ale to přesahuje rámec tohoto článku): v angličtině vychází nejméně deset časopisů různého stupně profesionality, stovky románů a tisíce povídek ročně. Situace u nás, odložíme-li falešnou hrdost, je prakticky stejná jako v 80. letech. Máme sice Ikarii, publikující neuvěřitelné dvě domácí povídky měsíčně (loňský průměr; letošní za prvních deset čísel se zvýšil na 2,3) a k tomu Nemesis; zato však SF nevychází prakticky v žádném jiném periodiku a vydat domácí sbírku nebo antologii je ještě těžší než dříve. Důvody pro existenci CKČ tedy nadále trvají (a, jak jsem se zmínil výše, sotva kdy pominou); nahradit ji hlasováním o dílech již vyšlých by znamenalo degradaci na jakéhosi druhého Ikara, v němž sotva procento čtenářů vybírá nejlíbivější z masově přijatelných povídek, jež vyšly v Ikarii (mimochodem, nalistujte si vyhlášení prvního Ikara, v němž Ivan Adamovič slibuje ještě porotu profesionálů oceňujících povídky vydané tam, kde mohou uniknout širšímu publiku) a spíš než do Ameriky by nás zavedlo do Austrálie, kde byl letos vítěz ceny Atheling nominován dvěma hlasy (připouštím, kdyby k tomu účelu byla speciální porota, tato námitka padá).

Zároveň jsem pro zachování CKČ jako „významného startovacího můstku pro publikování“ pro začátečníky, jakési obdoby americké ceny Johna W. Campbella; když se vypracují (jako F. Novotný, V. Kadlečková, v poslední době J. Kulhánek) na samostatné publikace, mohou CKČ opustit a bojovat o cenu za skutečně vydané knihy, ale mísit tyto dvě kategorie je v našich podmínkách nereálné. Přitom nejsem proti reformám s cílem odradit alespoň část grafomanů nebo zvýšit prestiž soutěže; dvoustupňové hodnocení s horním stupněm prováděným několika profesionály na Parconu je krok správným směrem (budou-li mít dostatek času), jen bych doporučoval doladit hodnotící systém tak, aby se do výsledků nějakým koeficientem započítávalo i hodnocení z prvního kola, jinak by bylo snadné označit CKČ za „nelítostně zmanipulovanou skupinou kolem Ondřeje Neffa“. Základní koncepce je však správná.