Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

ZÁKLADNY se do světa dostávají těžko, přetěžko, obáváme se dokonce, že krom členů Literární dílny se stěží najde někdo další, kdo by věděl, o čem je v následující polemice (přinejmenším tedy v příspěvcích reagujících na statě publikované v Z5) řeč. Proto, má-li mít tento typ článků smysl, zařazujeme oba inkriminované znovu. Takže ještě jednou humoristicky a antifeministicky laděný článeček -

       Minulý rok se v Portlandu, státě Oregon, udála zábavná příhoda. Výkonný asistent tamějšího starosty, praktický advokát, si jednoho dne - jako by se nechumelilo - podal žádost o rozvod. Manželka jej následovně navštívila v jeho apartmá, a když otevřel dveře, vyprázdnila do něj zásobník s devíti střelami ráže pětadvacet milimetrů. Po činu odjela do Oregon Health Sciences University a nechala se vyšetřit na psychiatrickém oddělení. Její muž tuto „manželskou hádku“ přežil.

       Na první pohled se zdá, že ona žena měla vše dobře připraveno, a jednalo se tedy o promyšlenou úkladnou vraždu. I přesto se najde mnoho lidí, z jejichž úzkoprsého pohledu jednala ona ubohá, téměř svatá a neposkvrněná oběť brutálního muže v sebeobraně. Nemusím snad ani dodávat, že podobné názory nepřispívají stabilitě jakékoli společnosti, ať už americké nebo i té naší. Když se střelkyně konečně dostala před soud, uvedla, že ji muž týral, a její čin byl oceněn slušnými devadesáti dny domácího vězení. Po třiceti dnech „káznice“ ji to navíc přestalo „bavit“ a klidně ignorovala zbytek rozsudku.

       V Kalifornii měli také jeden vzácný případ, kdy si žena zaplatila nájemného vraha. Ten zabil jejího manžela a ona se ho pak, ve snaze zahladit stopy, pokusila odstranit s pomocí druhého zabijáka. Soud nad ní vynesl rozsudek smrti. Když už bylo všechno málem ztraceno, před jistou popravou ji zachránila opět ta stará dobrá ženská obrana...! Její právník byl asi pořádná dubová palice; odvážím se hádat, že kdyby s tím vyrukoval hned na začátku soudního řízení, ona dáma by zajisté vyvázla jen s podmínkou. Takové soudní případy jsou bolestivými ranami pod pás feministickým hnutím, která se vlastně nesnaží o nic jiného než o zproštění padesáti procent populace zodpovědnosti za svoje násilné činy. Vše nasvědčuje krutému bezpráví, panujícímu šílenství a porušování žebříčků základních lidských hodnot. Zamysleme se nad tím, jaký život žijeme, a nedovolme, aby si s námi zahrávaly!

       

       * Přeložil a podle Kate Ormanové zpracoval Fred Brooker

       

S neobyčejným zájmem jsem si v Základně č. 5/1994 přečetla stať jistého Freda Brookera (jestli to není Čech, Moravan či Slezák kryjící se anglickým pseudonymem, ať jsem siamský králík) s názvem Romantické příběhy ze života. Pokud tomu dobře rozumím, autor Fred kdesi v bulvárním tisku objevil několik drasticky zkrácených historek ze soudních síní a předsíní různých států USA, kde ženy zabily své manžely a potom se úspěšně obhájily, any stručně pravily, že byly týrány. Načež byly osvobozeny. Fuj, praví Fred Brooker, ty hnusné feministky dokázaly, že žena může klidně zavraždit svého zákonitého chotě. Stačí, když pak přijde k soudu a vece:

       „Slavná soudní budovo, on mne týral.“ A je automaticky osvobozena.

       Leč není tomu tak.

       V prvé řadě je třeba uvést, že jde o případy souzené v angloamerickém právním systému. To znamená, že v první fázi nastává řízení před smírčím soudcem nebo funkcionářem jiného jména, ale téže váhy. Ten by měl rozhodnout, zda jde o smrt násilnou nebo nenásilnou. Mezitím samozřejmě policie vyšetřuje. Smírčí soudce dejme tomu rozhodne, že jde o smrt násilnou, a je věcí policie, zda shromáždí důkazy a tyto dodá prokurátorovi, státnímu návladnímu nebo státnímu zástupci (podle země, kde k procesu dochází, přičemž zemí je míněn i jednotlivý stát USA). Státní zástupce (nebo funkcionář stejné váhy s jiným názvem) zpracuje obžalobu a tu předloží soudu.

       Vážené dámy, vážení pánové, a zvlášť milý pane Frede Brookere! Ta obžaloba musí sedět jako zadek na hrnci, jinak ji všemocný a nezávislý soudce vrátí k došetření.

       Obžaloba tedy sedí, a nastává soud. V angloamerickém právním systému se dost často jedná o soud porotní. Navíc v tomto právním systému platí zásada volného nalézání práva v průběhu soudního řízení, přičemž mimo jiné lze argumentovat i předchozími rozsudky (tzv. precedenty).

       U soudu nesedí jeden absolutní soudce, ale jde o soud porotní. Aby byla zajištěna objektivita soudního řízení, do výběru porotců může mluvit jak advokát strany žalované, tak advokát strany žalující, v trestním řízení tedy advokát státu (státní návladní atd.). To má zajistit, aby porota nebyla jednostranně zaměřená, a obvykle to kupodivu funguje. Představa poroty složené pouze z feministek nebo z lidí feminismu nakloněných je tudíž nepravděpodobná.

       Porotci mají mimo jiné zakázáno dívat se na televizi, když jsou vysílány pořady o příslušném procesu, a číst o něm články v tisku. Pochopitelně to nedodržují - jsou jen lidé - ale určitě se většina z nich snaží nenechat se tím ovlivnit a řídit se vlastním citem a rozumem.

       Takže, žena (nebo muž), které (kterému) bylo ubližováno a která (který) z toho důvodu zabila (zabil), musí předstoupit před takto složenou porotu a obhájit svou při. Určitě není jednoduché přesvědčit o své pravdě celou dvanáctičlennou porotu. Navíc se ženy často stydí vyprávět intimně násilnické scény z manželství, které je vedly až k vraždě (feministky se snaží je přesvědčit, že se nemají stydět a mluvit pravdu, což se mi jako právníkovi a zastánci zásady materiální pravdy zamlouvá). Mnohdy se i svému právnímu zástupci přiznají pozdě. Lidé totiž velmi často vnímají právníka, včetně svého obhájce, jako toho zlého, kterému je třeba lhát. Nicméně záleží na porotě, zda se vyjádří: Vinen nebo nevinen. Vinna nebo nevinna. Soudce pak stanoví trestní sazbu. A záleží na státním návladním nebo prokurátorovi, či obhájci, jak porotu přesvědčí. Porotu složenou z mužů, žen, chudých, bohatých, černých, žlutých, bílých... Prezentovat rozhodnutí poroty, které v některých státech musí být dokonce jednomyslné, aby bylo platné, jako vítězství feminismu... hu!

       Je to jednou provždy pravomocný rozsudek, vynesený nezávislým soudem.

       Pokud jde o skutkovou podstatu těchto trestných činů:

       Bohužel, muži mají větší sklony k násilí než ženy a protože v současném světě mnohdy nemají jinou možnost, jak se násilnicky vyžít, mají sklon měnit manželství v Circus Maximus. Ženy se po čase přizpůsobí a věc dovedou do důsledků.

       Nevím, kolik vrahů v životě potkal Fred Brooker. Já jich v životě viděla několik. Zvlášť mi v paměti zůstal mladík, hubený a uondaný, s plavými na krátko ostříhanými vlasy, vytřeštěně zírající na svět. Dozorce, který ho předvedl do soudní síně, se pak odebral do bufetu, kam jsem mířila i já. Trochu jsem pana dozorce znala.

       „Co to je za causu?“ zeptala jsem se.

       „Vrah. Otcovrah. Já bych ho osvobodil,“ pravil ten muž, který měl tvrdost a určitou míru surovosti v náplni práce. „Matka mu umřela a otec ho za to chtěl potrestat. Nenechal ho spát, budil ho v noci, vyslýchal ho a drezíroval. Až kluk vzal nůž... Já bych ho osvobodil.“

       Jenže náš právní řád může v takovém případě vzít v úvahu všechny možné polehčující okolnosti, pod spodní hranici trestní sazby však nikdy jít nemůže.

       Porota by ho mohla osvobodit. Stačilo by, aby dvanácti hlasy vyslovila: Nevinen.

       Chyba, kterou Fred Brooker cítí, není v soudním systému ani ve feminismu. Pro mnohé lidi, bohužel převážně muže, ale i některé ženy a děti, se rodina stává v současnosti prostorem násilí, kde je ring volný. Je pouhá náhoda, že oběti, které se v anglosaském právním systému dokázaly obhájit natolik, že byly osvobozeny, jsou ženy. (Nebo že by mužům nebyla věnována taková publicita, protože jsou jaksi méně fotogeničtí?) A je třeba ještě jednou podotknout, že v českém právním systému (evropském právním systému) něco podobného není možné. V případě toho mladistvého vraha, na kterého nikdy nezapomenu, je to asi škoda. Neboť oba právní systémy mají svá pro a proti. Ale to nemá už vůbec nic společného s feminismem.

       

       Poznámka:

       Článek byl doplněn listem tohoto znění: Už se vůbec nevyznám v tom, kdo vydává co, ale přesto posílám příspěvek, či lépe řečeno reakci. Proboha, přesvědčte Freda Brookera (Frantu Novotného, já ho hned poznala), ať neryje do věcí právních, nebo ať si napřed přečte knížku Dokonalá oběť, kde je dost slušně popsáno americké trestní řízení. Náš Trestní řád je také poučná četba!

       František Novotný je v této věci zcela nevinně, jeho osoba nemá s uvedeným článkem či jménem nic společného - pozn. Fred Brooker.