Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Laskavostí pana Rampase dostalo se mi do rukou zpětně několik čísel loňského Interkomu. Dosud jsem se setkávala, vlastní nedbalostí, pouze s Ikarií a zjišťuji, že moje rozhledy byly díky tomu značně ohraničeny.

       Ani Interkom není naprosto určitě souhrnem všech myšlenek a přehledem veškerého dění v aréně sci-fi a příbuzných oborů v tomto státě, je ale podstatně jiný, než to, co dosud pro mne bylo veškerým pramenem informací. Přesto však, pokud ve své mysli povedu paralelu mezi Ikarií a Interkomem, najdu v nich cosi společného a to jsou recenze.

       Recenze. Pokud jde o ně, jsou dvojího druhu, na díla zahraniční a tuzemská. Co se týče knih cizích autorů, po vlastní zkušenosti doporučuji jimi se vůbec neřídit, poněvadž, když později náhodou přečtete knihu, o níž jste třeba v Ikarii četli, jak je, slušně řečeno, nezáživná, a jste jí nadšeni, pochopíte, že vkus váš a pana recenzenta se může značně lišit. Pak máte pocit, že jste se asi připravili o spoustu parádní četby jen proto, že jste nechali někoho, o němž jste si mysleli, že tomu rozumí, aby vybíral za vás. Prd! Spoléhejte raději jen na svůj úsudek a doporučení vám známých lidí, kteří mají podobné zájmy jako vy! /Eventuálně také jste mohli vyhodit mrzký peníz za něco, co vás nebavilo - jen proto, že jste dali na cizí názor./

       Co se týče recenzí na díla tuzemských autorů a o tom chci především zde hovořit, zjišťuji, že člověk, který se u nás pokusí hodit na papír svoje fantazie a vyjít s nimi do světa, mezi lidi, je prostě šílenec. To, co jsem četla v Interkomu /přestože i Ikarie zná tisknout lichotky/, ty mistrné pitevní protokoly našich soudců, našich, neboť i já, přiznávám se, počítám se skromně a nesměle mezi autory, i když ne příliš plodné, ani ne příliš úspěšné, je úděsné! Člověk, co ve svém ždibci volného času sesmolil povídku, či dokonce román - často pomalu celoživotní dílo - a vyslal ho ven z intimity svého psacího stolu, do časopisu nebo nakladatelství, což samo o sobě je dnes asi nadlidský výkon, náhle zjistí, že podle údajně nejlepšího vědomí a svědomí objektivního kritika se něco tak naprosto blbého u nás asi ještě nevyskytlo - tedy, až do chvíle, než recenzent zdrapí do svojich paprčisk dalšího ubožáka! Z kritizování se stal nový druh umění a odporná klišé poznáte za poněkud pozměněnými strukturami vět rozličných tvůrců naprosto přesně. Snad na to ti lidi mají kurs! A tuším, že autoři by se k takovému čemusi nesnížili, protože vědí, jak těžké je psát a také zalíbit se všem.

       Ještě „čistota žánru“! Takže jen prosektoři a jiní k tomu účelu zvlášť nevím kým předurčení mudrové smějí předepisovat a rozhodovat, je-li možno míchat to a to a psát moderním či archaickým jazykem tehdy a tehdy a zdali vůbec ve světě, který si autor pracně vymyslel a obydlel je dovoleno aby se stalo to a to a to! Autor! je pánem svých postav a svých světů! A jenom čtenář ať je soudcem! A prosím, jakým právem pan redaktor v časopise či nakladatelství vraždí postavy, ničí světy a krátí povídky - utrhává novorozenci, který ještě ani pomalu nespatřil svět, kusy těla a nutí autora, aby je zahodil! A přestože by na tu myšlenku bohužel sám asi nikdy nepřišel, po jejím vytvoření a zpracování již, pln elánu, rozhoduje, co je na ní pro čtenáře vhodné a co ne!

       Slušně a kulturně lze sdělit autorovi svůj názor, na něj má přece právo každý z nás, ale styl, který se zde praktikuje vyžaduje opravdu hroší kůži a značnou dávku možná i nezdravé sebedůvěry. Bojím se, že autor si po přečtení takových postřehů, aby vůbec ještě někdy pokračoval v tvorbě, musí říct, že recenzent je stejně blbec a houby rozumí jeho hluboké duši, takže se na jeho zvrhlý názor nemusí vůbec ohlížet. Přitom se také domnívám, že většina literárních pokusů jsou opravdu jen pokusy, ale pokud je, obvykle mladší autor, takovým jízlivým a sprostým způsobem klepnut přes prsty, v životě už asi nesedne za psací stroj.

       Vracím se do pitevny. Po poznání, jak nevkusné, ba přímo ohavné je být recenzentem, rozhodla jsem se k jednomu. Nedávno totiž jsem si dovolila navážet se do jedné, již vážené, na rozdíl ode mne, osoby a přísahám, že už to nikdy nikomu neudělám, pokud nebudu, a o tom pochybuji, požádána. Již nikdy se nebudu do nikoho navážet, nikoho veřejně kritizovat a dokonce skrytě zesměšňovat! Je mým právem číst a nebo nečíst, nic víc! A právem každého je psát, tvořit a nést svou kůži na trh! Jenže, pokud bude více mistrů nože, nežli mistrů pera, bude to s naší tvorbou takové, jaké to je. Nic moc, ale hlavně že na té trošce, co tady je, nezůstane pomalu nitka suchá.

       Feminismus. Mám-li pravdu říci, vlastně ani nevím, co to přesně obnáší, protože definice jsou pro mě textem, který přeskakuji. Boj za ženská práva? Nevím, asi by už mělo být jasné, už jsme si přece řekli, že všichni jsme lidé, že jsme svým způsobem stejní, není co rozlišovat, není proč bojovat. I mezi muži /nehovoříme teď o přechodných formách/ jsou slabší jedinci, všichni nemohou zvedat těžká břemena, někteří jsou útlocitnější a někteří i plačtiví a není to tím, že by byli ženami, prostě jsou takoví. Probůh, ať mi někdo pojmenuje, definuje, ukáže, ale pravdivě, opravdu typickou ženskou a mužskou vlastnost! Dozorkyně v lágrech dokázaly mučit lidi, i děti! bez mrknutí oka a jsou muži, kteří vychovávají děti a ošetřují nemocné, bez přispění žen, a nedělá je to méně muži!, tak jako ty zvrhlé ženy to mučení a vraždění nedělalo méně ženami! Myslím si, vím to, že nemůžeme jedni bez druhých. Že svět je takový pestrý proto, že jsme v něm dvojí, ale to neznamená, že se budeme jedni do druhých obouvat a z jedné vlastnosti u jedné osoby budem dělat typický znak všech! To, že chlípný ředitel, kterému dobrovolně žádná ženská nedá, nutí sekretářku, aby mu byla po vůli, jinak že ji vyhodí z práce, je primitivismus toho jedince, ne vlastnost mužů, probůh! Jsou přece muži /i ředitelé!/, kteří by se k tak pro ně ponižujícímu vydírání, vynucování si „lásky“ nikdy nesnížili! Muž, který chce být zván mužem hodným toho jména, nepovažuje ženu za něco jiného, než je on sám, nechce ji ponížit / ba jistě ani povýšit/, vždyť by snížil sám sebe ve svých očích - si myslím já, Bože, zas na to nějaký chlap řekne, že mluvím o věcech, o nichž nemám ponětí! A žena, která se domnívá, že když si vycvičila manžela ve všech domácích pracích, že je vítězkou, asi chybuje /pokud to není zrovna mužovým koníčkem/. Věřím, že každý může dělat, co se mu zlíbí, mít své zájmy, pokud je to se souhlasem jich obou a pokud jsou dostatečně tolerantní, aby si poskytli, dopřáli prostor a čas, a tak to nemůže neklapat. A boj za ženská práva automaticky zanikne, není za co bojovat. Ale málo je mužů, bojím se, kteří jsou ve svých duších kavalíry. Málo je těch, kteří se nebojí o svůj nejdůležitější majetek, symbol své prestiže, svou ženu. Málo z nich ví, že stačí málo, stačí, aby byli lepší, než ti ostatní! Aby měli jiskru v oku a smích, aby byli trochu charakteři a především chápající - to, že žena nese na svých bedrech opravdu moc strachů! A byli by nejlepší. Málo by stačilo, jen kdyby ženy nechtěly mít ze svých mužů sluhy, kteří budou mýt okna, zatímco ony budou vzdychat, jak se dnes naběhaly kolem svého jediného, maximálně dvou, dětí. Jenže co mají lidi dělat ve městech, v panelových bytech, kam přijdou po práci? Je to téma na týden, zavřu ho raději. Ne, nikdy to nebude ideální, ale já přesto nikdy! nebudu feministkou. To, že existují na světě nespravedlnosti, je dílem lidí, ne dílem mužů, nebo žen. Zvrhlou, mizernou, nízkou bytostí může být kdokoliv, ať muž, či žena, ať bílý, nebo cikán, ať doktor, nebo kopáč, a stejně tak naopak, každý z nich může být dobrý, slušný a poctivý /po většinu svého života, protože vskutku v každém zlu je i špetka dobra a v každém dobru je i špetka zla/. Tak jako odmítám být otrokem, stejně odmítám být i otrokářem. A týrat, vydírat a duševně násilnit může zrovna tak muž muže a žena ženu a nemá to nic společného s jejich pohlavím, je to tím, že jsou to padouchové, propadlé duše, které není hodno zvát lidmi!

       Závěr: ono totiž psát, dělat literaturu, je strašně těžké, i když lidé, co to nezkusili, si někdy myslí opak. A psát inteligentně je téměř nemožné, spousty světově proslulých autorů má nelogičnosti a hluchá místa a nudné pasáže ve svých románech. Je pouze jeden, který tím netrpěl, zas je to ale můj názor, který nemusí být ničí jiný, a to je pan Tolkien. Ale kdybychom se nesnažili, tak nebude nic. Kdyby pan Howard nestvořil jedinečného neporazitelného Conana, přestože takový muž, vážení mužové!, se ve skutečnosti nikdy nenarodí, nebylo by asi hrdinů s mečem. Kdyby nebylo Geralta, tak je svět chudý a strašně nudný, přestože mnozí zdůrazňují a s gustem hovoří spíš o tom, jak pan Sapkowski v Ústí budil pozornost nemírným pitím. Bože, ať chlastá, to je mi jedno, ale já zbožňuji Geralta, tak jen ať A.S. píše dál, čekám netrpělivě, jak to dopadne! I pan Clarke, který mě nebaví, protože technika už vyšla z módy a vracíme se k divokým časům, je z těch, kteří byli mými učiteli. I bratři Strugačtí, přestože jsou poznamenáni časem a místem svého žití, ale jejich myšlenky jsou všeobecné, i kdyby jejich díla stokrát byla idealistická, až neskutečná a jejich hrdinové také tak trochu. Nádherné světy, nádherné příběhy! Cesty vesmírem, cesty časem, které je možno si představovat, snít o nich a doufat, že se někdy stanou reálnými - třeba i s pomocí vlastní mysli, protože lidská mysl je přece tak strašně silná, jen to neumí využít.

       Kdyby nebylo sci-fi a fantasy, tak mě ta suchá šedivost každodenní ubije. Právě proto, že lidská mysl je však taková, přišly na svět Příběhy. Díky za ně, autoři! Piště nám dál a nedejte se! Ať jen pitvá, ten, kdo se v životě nepodíval do své vlastní duše! A pište, dívky a ženy! Statistika nuda je, dá však cenné údaje o popularitě žen - autorek. V Americe určitě. U nás tomu, někteří, radši řeknou typicky ženský pohled na svět a feministický blábol a budou dál samolibě hnípat na impotencí, omezeností a senilitou čpícím obláčku svojí vykonstruované nadřazenosti.

       Pokusím se dodržet slib, který jsem si dala, a to, že už se nebudu zabývat malicherným plácáním, ale pouze psaním. Ještě nevím, co ze mě bude. Možná něco velikého - pokud mě něco malého nesežere.

       Ale nikdy není pozdě začít dělat něco pořádného - tak dost již planých řečí!