Interkom: Marocký deník

Ráno jsem se probudila lehce zpocená. Sluníčko se už vyklubalo nad planinu, bylo asi půl sedmé. Rotely byly ještě zavřené, a tak jsem provedla ranní procházku.

Později jsme se sbalili a vyjeli dál, na snídani k velkému cedru. Hned jak jsme k cedru přijeli, přepadli naše rotely prodavači zkamenělin, kamenů a všeho možného.

Snídali jsme v cedrovém háji. Pak jsme zkoumali různé lišejníky a brouky. A pak už jsme vyrazili do hor. Vypukla zkamenělinová horečka. Stavěli jsme asi 3x. Na každé zastávce jsme se vyhrnuli s kladívky a pytlíky na úlovky.

Ocitli jsme se v malém kaňonu, ve kterém tekla řeka. Byla lemována černými kameny. Když jsme do nich bušili kladívky, vydávaly melodické zvuky. Byly to znělce.

Zastavili jsme na plácku uprostřed vrcholků porostlých cedry. Zkoumali jsme kameny, kterých byla po zemi spousta. Při otáčení jsme probudili malého štíra, který se hned stal objektem focení a filmování.

Zkameněliny jsem sice nenašla, ale zato se mi povedlo roztlouci zajímavé kameny, uvnitř zelené a oranžové - malachity s příměsemi.

Byla nejkratší a nejhezčí. V dáli byl vidět Vysoký Atlas. Nejvyšší štíty byly pokryty sněhem. V popředí rostly a umíraly obrovité letité cedry.

Vyjeli jsme do průsmyku Col du Zad. Na oběd jsme stavěli uprostřed horské pouště. Před námi byly vrcholky Středního Atlasu pokryté zbytky sněhu. Na planině okolo nás rostly tu a tam zakrslé ohlodané cedry. Ač byla země suchá a kamenitá, byla porostlá spoustou keříčků a tuholistých rostlin a všechny kvetly - poušť v květu.

Potkali jsme berberku, pasačku ovcí. Snažili jsme se s ní domluvit francouzsky i arabsky (dle malého příručního slovníčku), ale bylo to marné. Potřebovali jsme se totiž dozvědět, kudy se jede do průsmyku Cirque de Jaffar. Cesta vzhůru do Atlasu byla úzká, prašná, ale hlavně se rozbíhala do spousty dalších pist, a my jsme nevěděli, kudy se dát bezpečně dál. Berberka neporadila, chystali jsme se tedy jet zpět. Náhle kdosi zakřičel: „Velbloudi napravo!“

Zvolání mělo velký účinek. Všichni, už zalezlí v rotelech, opět vysedali a dávali se do běhu, kamery a foťáky v pohotovosti. Velbloudi škubali zbylé listí z nedalekého zakrslého stromku. Bylo jich malé stádečko a byli mohutní. Pomalu se k nám blížili. Když však zpozorovali útok bledých tváří, nenechali si nic líbit. Se vší hrdostí a poklidem se přesunuli o pár metrů dál. My jsme se však taky nedali. Zakrátko jsem se ocitla uvnitř velbloudího kruhu. Koráby pouště si mě nechápavě prohlíželi a roztržitě okusovali stromky. Udělala jsem spoustu fotek.

Za stádem se objevila pastýřka - mladá berberka, krásná a velice vysoká. Byla oblečená ve spoustě barevných látek. S ní byly tři děti. Snažili jsme se s ní dorozumět, ale jediné, co se nám podařilo, bylo, že děti jsou její. Chtěli jsme jim dát nějaké věci za to, že jsme obtěžovali jejich velbloudy. Berberka si vzala jenom bonbóny a naznačila, že chce vodu. V rotelech jsme naplnili její nádoby a donesli jí je, protože se zdržovala v uctivé vzdálenosti. Pak se hned otočila a odešla.

Do Cirque de Jaffar jsme se tedy nedostali. Pokračovali jsme po silnici směrem na Er Rachidiu. Před obědem jsme dojeli do Mideltu. Je to pěkné město a lidé tam jsou západní civilizací nedotčení a hodní. Už když jsme městem projížděli s rotely, tak nás vítali.

Vyrazili jsme do ulic. Nikdo se nám nevnucoval, nikdo nežebral, neprohlíželi si nás jako nějaké exoty, jen se vlídně usmívali. Zamířila jsem do pekařství a koupila tam placatý arabský chleba. Měla jsem takový hlad, že jsem ho začala užďubovat už po cestě. Pak jsme přišli k parádní restauraci. Bylo to vskutku náš zákazník - náš pán. Když majitelé zjistili, že se tam hrneme, zvali nás česky(!) dál a vítali nás v Maroku a ve své hospůdce. Jinak mluvili celkem plynně a nesrozumitelně francouzskoanglicky. Objednali jsme si mátové čaje a kuře. Dostali jsme k tomu ještě rajčatový salát, pomeranče a celý chleba jako menu.

Vyjeli jsme opět vzhůru do hor. K večeru jsme dorazili do soutěsky Gorges du Ziz. Nad silnicí se oranžověly hory - jen písek a kámen. Pod námi tekla údolím říčka. Vlnila se. Podél rostlo mnoho palem, nejvíce datlových. Říčka Ziz tak vypadala jako zelená oáza uprostřed pouště.