Interkom: Marocký deník

Ráno se brzo vstávalo, aby rotel ještě stihnul projet soutěskou zpátky a mohla se nafilmovat v ranním světle. Chtěla jsem jet také, ale náhlé okolnosti zcela změnily situaci. Na blízkém svahu byly objeveny zkameněliny. Ještě s několika expedičníky jsem vyrazila s kladívky nahoru. Podařilo se nám prosadit návrh, abychom tam mohli 3/4 hodiny zůstat . Rotely zatím projedou kaňonem a vrátí se pro nás.

Zkameněliny byly skvělé. (Toto ložisko se nacházelo poblíž Ifri.) Našla jsem spoustu škeblí různých druhů a tvarů. Nejprve jsem úlovky cpala do kapes, ale brzy mi začaly gatě padat. A tak jsem musela vybudovat „překladové stanoviště“.

Čas se krátil. Rotely měly za chvíli přijet. Odebrali jsme se dolů, sedli si u silnice na velký balvan a přebírali úlovky. Okolo jedoucí auta na nás troubila, zřejmě nás chtěla vzít jako stopaře. A rotely pořád nikde. Potkali jsme dvě arabské ženy s velkými látkovými batohy. Cosi po nás chtěly, ale my jsme nerozuměli. Odešly a rotely nikde. Říkali jsme si, to nevadí, v nejhorším stopneme nějaké auto, dojedeme do nejbližšího města, tam prodáme zkameněliny a z peněz už nějak vyjdeme. Nakonec však pro nás rotely přece jen přijely.

Po krátké prohlídce jsme pokračovali na Erfoud. Po cestě nás stopnul Hassan. Byl velice krásný a přívětivý. Na sobě měl azurově modrý džaláb vyšívaný zlatou nití, na nohách arabské topánky a na sličné hlavě modročerný turban. Neuměl číst ani psát, ale uměl skvěle francouzsky a prohlašoval o sobě, že je známý průvodce.

Projížděli jsme malebnou krajinou - palmy a palmy a mezi nimi hliněná a kamená stavení, mešity a khasby. Najednou to všechno zmizelo. Ocitli jsme se uprostřed kamenité pouště až k obzoru. Rotely zastavily. Ozývaly se hlasy, jaká je to nádherná zastávka, že tu toho hodně nafotíme apod. Nenechte se mýlit, řekl nám Hassan.

Opravdu. Když jsme se podívali pořádně, zjistili jsme, že je v kamenitém povrchu jakýsi zlom. Byl to kaňon řeky pod úrovní okolní krajiny. O pár set metrů dál vytvářela řeka nádhernou oázu. Otevírala se pod námi jako zelené oko. Do kaňonu se sejít nedalo, v místech kde jsme stáli, byl velice strmý.

Pokračovali jsme pořád dál na Erfoud. Dozvěděli jsme se, co znamenají bílé výstupky na vrcholcích staveb a na hradbách. Jsou to falické symboly, které mají zahnat zlé duchy neplodnosti a neúrody.

Hassan nás vedl dál do pouště. Projížděli jsme místy, kde poušť hraničí s obývaným územím. Velké duny byly kolem dokola ohrazeny plůtky z palmového listí, aby se dál nešířily. Hassan nás zavedl až k prameni artézské vody. Tryskala ze země do výše. Osvěžili jsme se a pak zamířili dál do nitra pouště.

Erfoud je podobný Er Rachidii, ale je ještě více rázovitý. Při odbočení do Sahary jsme projížděli mělkou řekou, ve které praly arabské ženy prádlo a koberce. To byla poslední voda. Pak už jsme se octli ve výhni pouště těsně po poledni. Všude písek a kamení, podél severního obzoru pak vzdálené pahorky. Viděli jsme fata morganu - odraz hor a palem a velké jezero na jižním obzoru.

Za rotely se zvedaly mraky písku, najednou byl všude. Jeli jsme dál a dál do pouště, až se najednou před námi vynořila „vesnička zkamenělin“. Bylo to pár chudých, polorozpadlých stavení a všude byly nápisy FOSSILES. Kousek od usedlosti byla spousta kamenů, ze kterých se zřejmě fosilie získávaly. Vyhrnuli jsme se ven s kladívky. Ale brzy jsme pochopili, že ani tím nejmohutnějším kladivem by nemělo smysl fosilie dobývat. Kameny byly tvrdé a nepovolily ani pod sebesilnějším úderem. Zřejmě se získávají roztržením kamenné masy náložemi nebo řezem.

Pod námi se vzdouval pravěký oceán. Šleble, mušle, lilijice, trilobiti, amoniti, belemniti, ortocénní hlavonožci. Tisíce a tisíce zkamenělých svědků minulosti bylo přikryto novým mořem - pískem. A v místech, kde mohutné desky plné zkamenělin vystupovaly na povrch, jsme se po nich procházeli jako po dlážděné chodbě vedoucí do minulosti. Do vlastní minulosti. Byl to zvláštní pocit.

Hassan nás zavedl na další naleziště, tentokrát do hor. Vylezli jsme po strmé stráni nahoru. Bylo tam zkamenělin jak naseto. Různé mušle, hlavonožci i trilobiti.

Hassan se pak s námi rozloučil a zmizel v poušti. Jeli jsme se podívat na místo, kde začínají velké duny. Poušť tam byla protkána zavlažovacím systémem. Byly to asi 10 metrů od sebe vzdálené a vzájemně propojené hluboké studny.

Vyjeli jsme přes Tinejdad na Tinerhir. Zastavili jsme u stáda velbloudů. Popásali se na pláni mezi silnicí a horami. (Arabové považují velblouda za posvátné zvíře, protože věří, že zná 100. Alláhovo jméno.)

Velbloudi byli malí i velcí, jeden byl dokonce nádherně bílý. Asi to byla velbloudice, protože se tam neustále pusinkovala s velkým černým velbloudem. Objevil se pasáček. Byl hubený a oblečený v hadrech. Táhnul za sebou jednoho obrovského velblouda. Za dva dirhamy se prý můžeme povozit. Někteří této nabídky využili a my ostatní jsme se skvěle bavili, jak s nimi velbloud při nasedání a vysedání mával. Ke konci byl i velbloud naštvaný a vyčerpaný, a tak hrozně slintal a vypadal nebezpečně. Tak jsme ho nechali být a pasáčka obdarovali chlebem a sýrem.

Pokračovali jsme dál na Tinerhir. Před námi zuřila písečná bouře. Vypadalo to jako tornádo - obrovský vír písku a prachu. Zavřeli jsme pevně všechna okénka a foťáky a kamery schovali do igelitových pytlíků. Bouře nás naštěstí minula a my jsme dorazili do soutěsky Gorges du Todra. Po cestě jsme minuli berounský autobus. Stál právě u pumpy. Mohutným ahóóój! jsme je uvedli do rozpaků. A pak jsme přijeli na místo, o kterém se nám ani nesnilo.

Museli jsme se k němu dostat soutěskou a vodou. V hluboké soutěsce v náručí skal stálo pár nádherných arabských a berberských domků. Zaparkovali jsme tam. Sdělili nám, že za 5 dirhamů na osobu tam můžeme používat veškeré zařízení a za 40 Dr tam mohou parkovat oba rotely. Nádhera. Po té době, co jsem se nemyla, to byl úplný ráj. Sada evropských záchůdků, modré kachlíky a hlavně - horké sprchy!

Vymydlili jsme se a povečeřeli a vydali se na párty. Na zahradě kvetly oleandry a mnoho dalších neznámých rostlin. Tekla tam ze soutěsky průzračná říčka a kvákaly tam žáby. Uspořádali jsme posezení v zadním stanu. Hráli jsme na kytary a zpívali. Pak přišli berbeři a přinesli nám bubínky a tamburíny. Jedné pestré tamburíny jsem se okamžitě chopila. Nejdřív jsme hráli my, různé tábornické a lidové písničky. Pak jeden z berberů poprosil o kytaru. Další dva si vzali bubínky a začali hrát. Bylo to úžasné. Berberské rytmy a struny kytary (trochu to připomínalo malajskou hudbu). Přidala jsem se k nim s tamburínou. Zprvu mi to nešlo, ale postupně jsem do toho proniknula. Hrálo se dlouho do noci, ale já jsem šla o půlnoci spát. Na úzkém pásu oblohy sevřeném soutěskou zářily hvězdy jako perly.

13. dne naší cesty, 3.5., jsme brzo vstali, abychom mohli vyrazit na pochod vzhůru soutěskou dřív, než začne sluneční výheň. Cesta kaňonem říčky Todra vedoucí do Atlasu byla těžká a rotely jí mohly projet jen bez nákladu, tedy bez nás.

Slunce začalo žhnout velice brzy, hned jak jsme ušli pár stovek metrů soutěskou. Přesto jsme nasadili ostré tempo. Todra tekla kaňonem místy pod povrchem, vynořovala se jen občas. V jednom místě vytvářela nádherné jezírko. Chvíli jsme váhali, varováni různými zvěstmi o bilharzióze (jedná se o velmi vážnou nemoc z marocké vody - larvy červů žijící ve vodě se zavrtají do kůže a pak vylézají z těla dospělci), ale pak jsme si řekli, že takhle čistou vodu jsme už dlouho neviděli, svlékli jsme se a hupnuli do ní. (Pak jsme si stejně pro jistotu dali jistý preparát „anti-worms“.)

Jezírko bylo hluboké jen v jednom místě, spíš to byla jakási tůňka a my jsme plavali pořád dokola jako pejsci. Pak jsem namočila mikinu a vytvořila z ní na hlavě zajímavý berberský turban.

Šli jsme dál a po cestě jsme potkávali čechy - alpinisty a francouze. Ale většinou byla soutěska liduprázdná. Nad námi se tyčily strmé skalní stěny. Dole byl ponejvíc světle šedý štěrk, zřejmě naplavený říčkou. Na jiném místě vyvěrala opět na povrch, tentokrát u palmového jezírka. Okolo rostla spousta máty. Poznala jsem jí hned, protože ji máme doma na zahrádce. Tato máta byla planá a nádherně voněla. Natrhali jsme jí velké množství, že si z ní večer uděláme čaj.

Palmové jezírko svádělo ke koupání ještě víc než tůňka. Bylo úplně průzračné a skláněly se nad ním datlové a cukrové palmy, oleandry a břehy byly rozkvetlé spoustou trsových kytiček.

Vykoupaní jsme postupovali dál soutěskou. Sluníčko už zase připalovalo. Začaly se ozývat hlasy, kde jsou rotely a že bychom měli zastavit a počkat na ně. Po stranách soutěsky byly cedulky - nejprve CAMP 18 km, pak už jen 12 km. Zastavili jsme tedy asi 7 km od ústí soutěsky a zasedli pod strmý útes, kde byl příjemný stín a chladný písek. Chvíli jsme seděli, pak k nám dorazil předvoj špatných zpráv. Rotely uvízly už v první zatáčce, kde byl ošklivý výmol. Nemohly to projet kvůli tomu, že drhnuly zadkem. Bylo to nebezpečné, protože vzadu jsme měli nádrže s pitnou vodou. Nedalo se nic dělat, museli jsme zpět.

Při zpáteční cestě jsme potkali učitele z nedaleké vesnice. Dali jsme se s ním do řeči. Byl to muž středního věku a byl velmi sympatický. Říkal, že má teď volno, ale že odpoledne učí. Do školy prý chodí 85% dětí. Učí je francouzštinu. Zapovídali jsme se, takže jsme málem nestihli oběd. Zbytek soutěsky jsme však zdolali během, a tak nám ho nesnědli.

Byla jsem poněkud zpocená a tak jsem se těšila, že si dám ještě sprchu. Voda však už netekla. Sedla jsem si tedy alespoň před restauraci a koupila jsem si velkou flašku pomerančové limonády.

Po obědě jsme opustili soutěsku Todra a vyrazili dál po cestě khaseb směrem na Ouarzazate. Přijeli jsme do městečka Boumalne Dadčs, kde jsme odbočili směrem do soutěsky Gorges du Dadčs. Tato soutěska byla ještě dobrodružnější. Nejprve jsme projížděli širokým údolím s meandry řeky Dadčs. Svahy byly kamenité a neúrodné, zato údolí se zelenalo fíkovníky, políčky, oleandry a stromy nápadně připomínajícími břízy. Mezi stromy se objevovaly kamenné stavby, občas vyčníval i minaret drobné mešity.

Stoupali jsme po točité silničce stále vzhůru a skály začaly mít prapodivné tvary. Blížili jsme se k velice známému pískovcovému útvaru severní Afriky, který se nazývá „Mozek Atlasu“. Jde o zvětralé zaoblené pískovce, obrovskou skálu, která skutečně vypadá jako mozek.

Zastavili jsme na pahorku, abychom si kaňon vyfotili. Hned nás zmerčili domorodci. Přiběhli s všemožnými suvenýry, hlavně meči a mečíky nejrůznějších druhů. Nikdo si však meč nekoupil, protože nabízeli draho a na smlouvání nebyl čas.

nebojácně rozjeli a řezali zatáčky. Nejhorší bylo se dívat z okna. A ještě horší bylo se nějak v rotelu udržet a neomlátit, poněvadž to házelo všemi směry. Jízda po silničce se odehrávala na několika centimetrech na rozhraní mezi cestou a smrtí. Když jsme byli nahoře, téměř nikdo nevěřil, že tam jsme.

Udělali jsme krátkou přestávku k nafocení soutěsky. Nahoře byl malý plácek, kde jsme zastavili, abychom mohli pozorovat strmý sráz dolů, malebné zatáčky a několik nemalebných arabů lopotících se při zpevňování silnice v příkré stráni. Na plácku stálo auto. Bylo úplně normální až na to, že mělo celé přední sklo potaženo neprůhlednou berberskou dekou. Zřejmě ji tam řidič nainstaloval před cestou dolů, aby netrpěl závratěmi.

Schylovalo se k večeru a my jsme byli stále na cestě. Po pravé straně silnice byl stále sráz a místy musely rotely najet koly až na onu pověstnou hranici, za kterou začíná smrt. Příčinou toho byly vymleté, nyní již vyschlé dráhy jarních říček, které naplavují kameny a suť a vyhlodávají silnici v době jarních tání. Nejnebezpečnější byl úsek mezi dvěma zákrutami, který jsme překonávali pár minut. Skupina berberů, kterou jsme dole potkali s osly, stoupala horskou stezkou serpentýnami napříč a byla už daleko před námi. Po překonání silničního sesuvu jsme postupovali dál stále pomalu a brzy se na nás snesl soumrak.

Bylo by krajně nebezpečné jet dál za tmy, cestu jsme neznali a uvízli jsme dost vysoko v horách. Nezbývalo než někde zaparkovat na noc. Silnice však byla tak úzká, že nebylo kde. Přece jen jsme našli jisté rozšířené místo a tak jsme se pozvolna psychicky připravovali na noc strávenou těsně u ohybu strmícího do soutěsky. Šéf Aquaclubu však nakonec prohlásil, že bude bezpečnější jet dál. Souhlasili jsme. Kdybychom totiž v noci potkali nějaký arabský náklaďáček, který by si nás nepovšimnul, tak bychom mohli snadno skončit dole.

je přeplněn araby v džínách, pyžamech, džalábech a režných pytlích s kapucemi, kteří jedou hrozně rychle a při předjíždění na nás z korby důstojně shlíží

Díky bohu jsme nemuseli jet tmou dlouho. Alláh nás vyslyšel a nalezli jsme mnohem prostornější odpočívku, kde se vešly oba rotely vedle sebe. Nehrozilo, že nás někdo smete a případný sesuv silnice byl znemožněn kopcem, který nás odděloval od spádu.