| 1-2/1996 |
Marocký deník
(další)
|
(133)
|
|
|
|
Všechna práva © Interkom 1984 - 1996
Marocký deník
KAPITOLA 59
SOUTĚSKA DADâS
Ráno v soutěsce dne 4. 5., 14. dne naší cesty bylo překrásné. Mezi stěnami kaňonu se vznášely mlhy, kterými prosvítalo ranní slunce. Bylo šest hodin a poměrně chladno. Skály byly ozářeny sluncem ze strany, takže vynikaly jejich detaily. Chvíli jsem se tou nádherou kochala a pak jsem vyrazila na zkameněliny.
S kladívkem a taškou v ruce jsem lezla po svahu a vytesávala zkamenělé škeble. S ránem se vyrojili i malí Arabové. Ostatní obtěžovali, ale mě si naštěstí nevšímali.
Cesta dál do Vysokého Atlasu se stále zhoršovala, rozhodli jsme se pro návrat zpět. Těsně před odjezdem u nás zastavili dva čeští cyklisté, kteří patřili k berounskému autobusu. Měli to dobře zorganizované - autobus vždycky někde zastavil - u kempu, u silnice, kde to šlo - a oni pak vyjeli na kolech, kam by se autobus nedostal nebo vybalili horolezecké náčiní a vyrazili za dobrodružstvím.
Rotely jsme museli absolvovat cestu dolů. Pak jsme zastavili u berberského krámku s bohatým sortimentem - koberci, nádobím, šperky, šátky a látkami. Pár expedičníků zakoupilo modré turbany.
Pokračovali jsme dál cestou khaseb - tak je pojmenována trasa mezi Tinerhirem a Ouarzazate, protože se podél ní nalézá mnoho krásných starých pevností. Khasby byly různé - některé hnědorůžové, jiné tmavošedé, zachovalé i ruiny, obydlené i pusté, stály uprostřed kamenité pouště i v palmových hájích. Všechny však byly starobylé a krásné.
Blížili jsme se k Ouarzazate a po levé straně se objevil skvost zdejší krajiny : rozlehlé modrozelené jezero, obklopené palmovou zelení. Místní berbeři jej nazývají „Jezero tří řek“. Je tomu tak, protože se do Ouarzazatského jezera vlévají řeky Dadčs, Asif a Draa. Právě tolik vody se z jezera i odpaří.
V Ouarzazate jsme zastavili před velkou khasbou, která byla zachovalá a určená pro prohlídku turisty. Zakrátko se nás ujal velice sympatický černý průvodce, který mluvil nádhernou arabskou angličtinou. Provedl nás celou khasbou, ukázal všechny místnosti a mluvil o arabském způsobu života.
Khasby byly obydlími pašů a šarífů, tedy šlechty. Před khasbou bylo vždy nádvoříčko a všechna okna, která se na nádvoří otevírala, byla uzpůsobena tak, aby nebylo vidět dovnitř. Platilo to zejména o oknech harémových. Nikdo nesměl okukovat panovníkovy ženy. Uvnitř khasby jsou místnosti uspořádány různě, ale nějaká pravidla tu přece jen jsou. Tak například jídelna je v patře nad kuchyní. V podlaze jídelny je díra vedoucí do kuchyně, která sloužila pro komunikaci: „Jeden mátový čaj a datle!“.
V horních patrech khasby je cosi jako mešita - malá věžička s modlitebnou, v níž je výklenek obrácený k Mekce. Stěny místností jsou zdobeny rozličnými ornamenty, ale chybí mezi nimi vyobrazení člověka a zvířat. Korán zakazuje lidem tvořit to, co stvořil jediný bůh - Alláh. Podlahy v khasbě jsou pokryty překrásnými arabskými a berberskými koberci.
Průvodce nám řekl opravdu mnoho. Pak nám sdělil, že mu máme dát tolik, kolik myslíme, že si zaslouží. Dohodli jsme se, že mu dáme každý 5 dirhamů. To se nemělo stát. Jak vyšlo najevo, dostával tento průvodce od všech výprav nejméně dvakrát tolik a cítil se zklamán a podhodnocen. Naopak my jsme si mysleli, že jsme mu dali až až. Snažili jsme se mu vysvětlit, že nejsme ze západní Evropy ani z Ameriky, ale z chudého Česka, dlouho sužovaného komunismem. Bohužel ani to nezabralo, a tak jsme se dozvěděli, že se Alláh na nás dívá a že nám určitě něco hrozného provede.
Vyjeli jsme silnicí podél říčky Draa, kolem palmových porostů směrem do Sahary. Občas jsme ještě míjeli khasby, ale hlavně jsme viděli spoustu kubb. Jsou to malá čtverhraná stavení s kopulí a věžičkou uprostřed. Stojí na místech, kde sídlili marabútové - mniši, svatí mužové.
Blížil se soumrak, zaparkovali jsme na kamenité pláni. Brzy se setmělo a cikády z porostů u řeky začaly hrát. A hvězdy byly blízko.
KAPITOLA 60
NA PRAHU POUŠTĚ
15. dne cesty, 5.5., jsme vyrazili na jih, údolím řeky Draa, směřem na Zagoru. Údolí Draa bylo obkolopeno horami. Míjeli jsme palmové háje, khasby a kubby. Zastavili jsme na kraji vesnice, abychom si mohli prohlédnout a vyfotit blízkou khasbu. Hned se odevšud vynořila spousta dětí, které běžely k rotelům. Dospělí k nám poněkud důstojněji uháněli na oslech. Nabízeli nám datle, pomeranče a děti pak různé hračky spletené ze zeleného rákosu.
Před polednem jsme přijeli do Zagory. Je to poslední větší metropole, která leží na hranici Sahary. Do města se vjíždí Branou Sahary, vystavěnou nad silnicí. Je velká, hnědá, zdobená „falickými symboly“ a má tři oblouky.
Zastavili jsme a vyrazili do města na nákup ovoce a suvenýrů. Bylo jasné, že v Zagoře se dají věci pořídit mnohem levněji než na severu. Navíc jsme měli čas na smlouvání. Věděli jsme, že brzy opustíme civilizaci a zamíříme do pouště, a tak jsem se rozhodla nakoupit hodně ovoce.
Vešli jsme na prostranství ovocného trhu. Byly tam mraky datlí na nejrůznější způsob - čerstvých, všelijak sušených a upravovaných. Datle byly poměrně drahé, ale přesto jsem zakoupila kilo. Pak jsem ještě koupila dvě kila pomerančů a cukrové melouny. Marocké pomeranče jsou jiné než ty, které si v Čechách běžně kupujeme. Mají zvláštní chuť a mnohem výraznější pomerančové aroma. Jako by z nich bylo cítit africké slunce a voda z oáz.
Poté jsme zamířili do reje krámků podél hlavní třídy. Rozhodli jsme se nakoupit suvenýry, a to především arabské a berberské hábity. Zaujaly mě černé berberské šátky s vyšívkami. Nechali jsme se pozvat na mátový čaj s jedním obchodníkem. Zatímco jsme popíjeli, vykládal nám o místním způsobu oblékání a nošení ozdob. Ukazoval nám své zboží : barevné látky, šátky, turbany, kaftany, džaláby, topánky, ozdoby berberských žen z Vysokého Atlasu, věci tuarégů, náhrdelníky, tepané nádoby, náramky, prsteny, meče, šavle a kinžály. Než jsem stačila cokoli říct, už jsem byla od hlavy až k patě v berberské černi, na krku jsem měla zavěšený jantarový náhrdelník a na hlavě čelenku s kovovými ozdobami a jantary. Snažila jsem se obchodníkovi naznačit, že na zakoupení toho všeho mé jmění nestačí, ale on zatím nechtěl o penězích nic slyšet. Když mě vystrojil, pronesl, že vypadám jako správná berberka a nechal se se mnou vyfotit.
Pak nás pozval na další šálek čaje a hra pokračovala. Celkem se mi to líbilo. Teď došlo na mé kamarády. Obchodník jim začal nabízet meče, slonovinu a pravé tuaréžské turbany. Kluci neodolali. Podařilo se jim kromě turbanů a modrého džalábu (velmi podobného tomu, který měl Hassan) usmlouvat i meč s jílcem ze slonoviny za pár set dirhamů, odznak, sluneční brýle a digitální hodinky.
Mě se také podařilo úspěšně usmlouvat berberské oblečení. Všechno jsme na sebe navěšeli a vydali se k rotelům. Budili jsme rozruch po celé hlavní ulici. Pro nás to byla náramná legrace.
Před rotely bylo rušno. Zastavila tam místní policie a tázali se nás, co tam pohledáváme. Protože tlumočnice byla pryč, musela jsem s nimi promluvit sama. Nebylo jim vůbec rozumět, ale nakonec jsme se dohodnuli, že nás nechají být, když odjedeme.
Vyjeli jsme tedy dál, do pouště, do Mhamidu. Jestliže Zagora je poslední moderní město na trase, je Mhamid poslední bašta civilizace vůbec. Dál už jsou jen duny a hamada (kamenitá poušť).
Mhamid bylo také město, které se mi v Maroku nejvíc zalíbilo. Je to tam zkrátka super. Spousta písečných dun, trochu palem a pár domků. Vyšli jsme v berberských hábitech pozdravit místní obyvatele, bydlí-li tu nějací. Zdálo se totiž, že tam nikde není ani noha. Ale když jsme mířili přes vyschlou řeku do pouště, vynořil se najednou zpoza duny krásný domorodec. Byl celý oblečený v modrém tuaréžském a hned se dal se mnou do řeči. Obejmul mě a tak jsme se nechali vyfotografovat. Pak se zajímal, odkuj jsme. Když jsme mu to sdělili, pronesl, že je fanda Sparty Praha, že má rád Becherovku a že sledoval rozdělení Československa v televizi, kterou má ve své malé khasbě.
Pozval nás do svého obydlí na mátový čaj. Byla to doopravdy malá khasba pod palmami, a bylo tam krásně chladno. Pak nás dovedl do krámku, který patřil jeho sousedovi. Tam jsme se opět ocitli v koloběhu nabídky zboží. Aktuální kurs byl 2 velbloudi za jeden foťák. Za mě nabízel klukům tisíc velbloudů. Kluci přemýšleli, jaké by to bylo jíst velbloudí maso a pít velbloudí mléko do konce života, a prohlásili, že radši dají přednost mojí přítomnosti.
Dál jsme smlouvali za dirhamy, protože se ukázalo, že se velbloudi do rotelů nevejdou. Když se obchodníkomi námi navržená cena nelíbila, hrozivě vytřeštil oči a vykřikl: „My father kill me in Sahara!“ a udělal významné gesto. Nakonec jsme nic nekoupili, ale nikdo nebyl nespokojený.
Rozloučili jsme se a zamířili lány písku k rotelům. Před odjezdem do pouště jsme najmuli průvodce Aliho, který řekl, že nám ukáže cestu, abychom mohli projet Saharou z Mhamidu do Foum Zguidu. Opustili jsme Mhamid a asfaltovou silnici a ocitli se v pustině na saharské pistě.
Projížděli jsme hamadou, ale u obzoru byly vidět velké duny. Mezi kameny rostly suché keříčky a občas i tamaryšek. Cesta zatím vypadala dobře, byla kamenitá. Zanedlouho jsme však objížděli pás dun, kameny se ztratily a s nimi i pevná půda. Rotely zvýšily rychlost, aby obtížný úsek snáze projely. S námi do houpalo jak na pouti. Brzy ale jízda ustala. Zapadli jsme.
Během pěti minut se přihnal berber s lopatou. Asi vyrostl z písku. Po nějaké době se nám podařilo rotely vyprostit, berber si přivydělal nějaké dirhamy a vykládal, že dál už je cesta dobrá. Skutečně to tak vypadalo, a tak jsme vyjeli dál.
Ocili jsme se v kamenité poušti, všude okolo byla spousta oblázků. Připravovali jsme se na nocleh a pozorování v poušti. Astronomická technika byla vytažena. Vzala jsem hvězdnou mapu, karimatku a spacák a šla pozorovat a spát ven.
Hvězdy byly krásné. Průzračnost oblohy byla trochu zkalena pískem v ovzduší, ale zase bylo vidět až k obzoru. Byl vidět Kentaurus a horní hvězdy Jižního kříže. Při usínání se nejlépe pozorovaly Vlasy Bereniky, byly přímo v zenitu.
(pokr. příště)
Pokračování příště