Interkom: Marocký deník

Složili jsme spacáky a astronomické přístroje do rotelů a vyjeli jsme dál po kamenité poušti. Najednou se před námi jako světlá žilka zjevilo vádí - vyschlé koryto řeky. Bylo asi 300 metrů široké.

Kameny byly pryč, všude jemný naplavený písek, vyschlé velbloudí bobky a nazelenalé keříčky. Vádí se táhlo napříč Saharou, objet vůbec nešlo. Zbývala jediná možnost: rozjet se a zkusit to projet.

1. rotel tak učinil a zanedlouho ve vádí dokonale zapadnul. Začaly hodiny práce pod Saharským sluncem. Nosili jsme do vádí kameny a podkládali kola, tlačili jsme rotel zezadu, ale všechno bylo marné. Když rotel popojel, tak o 15 centimetrů. Oběd nebyl, protože jsme nevěděli, jak dlouho tam zůstaneme a muselo se šetřit s vodou. Vlastně jsme v tom vedru neměli na jídlo ani pomyšlení. Chodili jsme jen občas do kuchyňky pro malé dávky vody.

Věděla jsem, že čím víc člověk pije, tím se víc potí a má větší žízeň, a tak jsem skoro nepila. Od rána jsem vyhrabávala písek zpod kol. Poměrně dost expedičníků mělo angínu, a tak nemohli pracovat. Muselo to být pro ně hrozné, protože být se nedalo vůbec nikde. Stíny byly směšně krátké, ve 2. rotelu, stojícím zatím bezpečně na kamenech, se udělalo dusno a děsivá výheň, a slunce nás spalovalo. Měla jsem pocit, že můj krém s 15. faktorem je úplně nanic. Okolo jedné hodiny jsme museli přestat. Bylo hrozné vedro. Vedení expedice se domlouvalo s řidiči Aquaclubu, co dál.

Měli jsme asi hodinu pauzu, tak jsem se napila, znovu namazala krémem a dostala skvělý nápad. Popadla jsem celtu a kladívko a vyrazila do míst, kde rostly keříky. Vykopala jsem čtyří dlouhé kořeny a usekala je. Pak jsem je zarazila do písku a na nich vztyčila celtu. Udělala se plocha stínu, kde jsem zalehnula a odpočinula si.

Zatím se 2. rotel rozjel zpět pro pomoc. Přijel zanedlouho se dvěma rovery, které patřily francouzům - dobrodruhům. Odhodlali se nás vytáhnout a pronesli, že když nás nevytáhnou oni, tak už nikdo. Oba rovery byly zapřaženy a rozjely se. Málem upadly zadní nápravy, ale nakonec se přece jen podařilo rotel vytáhnout.

Nastala zajímavá situace. Každý z rotelů byl na opačné straně vádí. Byli jsme z toho trochu nervózní. Ne tak francouzi. Roztáhli baldachýn mezi svými auty a v klidu tam obědvali a napájeli se vínem. Náš průvodce Ali si šel dát dvacet za nedalekou dunu do polostínu tamaryšků.

Ani nevím jak, ale nastal večer. Stíny se prodlužovaly. Sedla jsem si na svojí tašku uprostřed dun (z rotelů jsme vyndali všechna zavazadla a dalekohledy) a filozofovala co dál, kdy bude oběd a jestli nám vystačí voda.

Slunce zapadalo za pahorky Jbel Bani daleko u obzoru. Pracovali jsme až do setmění. Chystali jsme se ve vádí přenocovat, když se náhle objevila v dáli světla. Blížil se k nám arabský náklaďák. Vádím se probíjel pomocí dlouhých kovových pásů, které střídavě podkládal pod kola. Byli to vojáci - mířili také do Foum Zguidu. Za 200 dirhamů nám pásy půjčili. Tak se podařilo na počátku noci vyjet i s druhým rotelem.

Dál byla cesta už kamenitá a vojáci nám sdělili, že nedaleko odsud je oáza, kde bychom se mohli pohodlně vyspat a odpočinout si. Skutečně, po chvíli jízdy jsme do oázy dorazili. Konečně jsme se najedli. Dlouho mi tak nechutnalo.

Byla pouštní noc. Obloha byla posetá hvězdami, které probleskovaly mezi palmovými listy. Pod palmovým porostem tekl potůček a kvákaly žáby. U nedalekého trnovníku se popásali velbloudi a kousek od rotelů hořel ohýnek, na kterém si místní berbeři opékali maso.

Tu noc jsem si s řidiči vyjednala, že mohu spát na střeše rotelu. Z vyvýšeného místa se nádherně pozorovaly jižní souhvězdí. Noc však neproběhla příliš klidně. Z dálky se ozývalo vytí. Přemýšlela jsem, jaké zvíře to může být. Pak mi padal polštářek z rotelu dolů a spacák trochu po střeše klouzal, ale naštěstí jsem nespadla.

Ráno, 7. 5., jsem se probudila právě když vycházelo slunce. Stíny palem byly daleko protáhlé a nad východní horizont pozvolna vystupoval žlutý kotouč. Rozhlédla jsem se a spatřila krásnou oázu, která teď vypadala docela jinak než v noci. Berbeři ještě spali. Pod nedalekým palmovým porostem tekla říčka. Voda v ní byla zelená a ještě navíc porostlá jakýmsi žabincem. Nevypadala pitně, a tak se řidiči rozhodli, že jí nádrže nenaplní. Alimu to však vůbec nevadilo, a tak se v ní vyžbráchal.

Všem expedičníkům poněkud otrnulo, včerejší zážitky byly zapomenuty a bylo dohodnuto, že v oáze uděláme reklamní fotky pro naše sponzory. Umytý Ali vykládal, že dál je už cesta kamenitá a žádné vádí. Vracet jsme se rozhodně nechtěli a tak jsme vyjeli směle vpřed. Ali měl s kamením pravdu, ale bohužel se ukázalo, že v hamadě jsou věci ještě horší než široké vádí.

Byly to hluboké kamenité výmoly. Rotely překonaly asi dva, ale cesta se dál zhoršovala. Nastala podobná situace jako v soutěsce Todra. Vozidla zkrátka nemohla projet. Zadní nápravy byly urvané, všechny odrazky pryč, spodní část karoserie byla zdeformovaná. Pár centimetrů nad tím už byla nádrž s pitnou vodou. Cesta vpřed, do Foum Zguidu, byla naprosto nemožná, cesta zpět do písčité pouště také. Nevěděli jsme, jak dál.

Náhle se na obzoru zjevila dvě auta. Terénní vojenské vozidlo a malé bílé osobní auto. Byli to vojáci (posádka z FoumZguidu) a holanďan - dobrodruh. Když nás vojáci uviděli, nemohli pochopit, že jsme se dostali až sem. Obhlédli rotely a potvrdili naše obavy - dál se nedostaneme, cesta se ještě zhoršuje a do Foum Zguidu to je přes sto kilometrů. Nezbývalo, než jet zpět. Nejprve jsme museli projet výmoly, ve kterých jsme párkrát uvízli. Museli jsme vždycky vystoupit a odstraňovat kameny. Většina kamenů byla k zemi přirostlá a zdálo se, že je nikdy nevyndáme. Zničila jsem obě svoje kladívka.

Nevím, zda bylo před polednem či po poledni, ale byla hrozná výheň. Začala mě pálit kůže na rukou i na nohou, i když jsem se mazala patnáctým faktorem a nepamatuji se, že bych někdy v životě měla spálené nohy. Holanďan, který nám ochotně pomáhal, byl na tom ještě hůř. Zřejmě se neměl čím namazat, byl to blonďák a měl paže naprosto rudé. Naše doktorka se na to nemohla dívat, nacpala ho do auta, postříkala mu ruce panthenolem a zakázala lézt na sluníčko. Ale dobrodruh jí moc neposlouchal. Zakrátko byl zase venku a dlouho se vybavoval s vojáky. Ti naopak nehnuli ani palcem, aby nám pomohli. Místo toho pořád pozorovali nebe a obzor, jako kdyby byli skutečně ve válce a měl je někdo napadnout. Bylo znát, že jen velmi neradi se s námi zdržují. Naštěstí je přesvědčily naše peníze, aby s námi vydrželi a pomohli nám zpět přes vádí.

Po překonání výmolů nastal snad jediný úsek cesty, který byl pro auta bez problémů. Ne tak pro naše lidi. Někdo měl úpal, někdo pořádnou angínu, a všichni jsme byli unavení a upracovaní a z horka se nám točila hlava. Pití bylo málo, voda pozvolna docházela. Postupně jsme projeli oázou a ocitli jsme se na hranici osudného vádí. Vojáci nám půjčili kovové pásy, abychom mohli snáze projet. Místo po centimetrech jsme projížděli po metrech. 1. rotel projel a zaparkoval šťastně na kamenité cestě za vádím. Pak jsme zničili jeden z pásů. Naše vozidlo pro něj bylo asi příliš těžké. Průjezd se opět zpomalil a nálada vojáků zhoršila.

Soumrak na Sahaře nastává rychle. Kotouč se jakoby náhle snese z výše nad našimi hlavami k obzoru. Byl soumrak, když projel i druhý rotel. Vojáci sebrali zbylé pásy a ihned odjeli. Nejeli jsme za nimi. Museli jsme si odpočinout a najíst se. Navíc holanďanův brouk zůstal na druhé straně vádí a my jsme dobrodruhovi slíblili, že mu ho pomůžeme přetáhnout. Po jídle jsem pookřála. Vzala jsem baterku a svítila klukům na cestu, když tlačili holanďanovo auto. Byla tma a příjemné chladno.

Auto bylo konečně na druhé straně. Všichni měli hroznou žízeň, ale díky večeři došla voda. Nebylo si v čem čistit zuby, v čem umýt nádobí, nebylo co pít. Jediné co zbylo, bylo pár plechovek piva. To přesto stačilo k tomu, abych dostala skvělý nápad, a to, že uděláme piknik na duně. (Berbeři a tuarégové pořádají přibližně jednou za měsíc piknik na duně. Hrají na bubínky, tamburíny a kytaru, berberky tancují, opéká se maso, všichni se opíjejí a kouří hašiš.) Náš piknik byl nesrovnatelně chudší. Zato jsme si vyprávěli české vtipy.

Noc postoupila, šli jsme spát. Vzala jsem spacák a celtu a vydala se do vádí hledat vhodnou dunu, na jejímž úpatí to zalomím. Našla jsem vhodné místo a upravovala celtu - ne jako přístřešek, ale jako podložku pod spacák, aby mi do něj nešel písek, protože karimatka nestačila. Jak jsem svítila baterkou, přilákala jsem spoustu pouštních zvířátek, která jsou ve dne zalezlá a ožijí až v noci. Od nedaleké duny se ke mně producíroval velký černý chrobák. Zanechával za sebou v písku zajímavé stopy. Když jsem ho pozorovala, zahlédla jsem i malého štíra. Ten byl však stokrát rychlejší než neohrabaný chrobák a utekl. Nejhezčí byli malí leguáni, kteří mi lezli po celtě. Vždycky jeden přiběhnul, prohlédnul si mě a pak utekl. Ale když jsem přestala svítit, všechno se ztratilo pod pláštěm noci. Zbyla jsem jen já, písek, pouštní chlad a Jižní Kříž. V noci na Sahaře jsou hvězdy všude. Tu noc byly nezvykle blízko. A nad dunami se vznášelo velké ticho - nezavál ani nejmenší vánek.

Vzbudila jsem se velmi brzy, slunce bylo krátce po východu a duny vrhaly protáhlé stíny. Sbalila jsem věci, ostatní také, naložili jsme rotely a vyrazili. Cesta hamadou byla dobrá, ale zřejmě jsme nejeli po stejné cestě jako prve. Brzo se před námi objevilo písečné pole. Vystoupili jsme, abychom odlehčili. Prázdné rotely se rozjely velkou rychlostí, aby pásmo písku překonaly. S rotely to na písku mávalo doleva, doprava, nahoru, dolů, do strany a zase zpátky, jak na pouti, ale oba projely.

Ale všechno má svůj háček. Když jsme opět nastoupili, čekalo na nás nejedno překvapení. Při divoké jízdě vypadaly polštáře sedaček, pod kterými jsme měli ukryté věci. Ze shora popadaly spacáky, polštáře, batohy a spousta nejrůtnějších věcí. Vše se mísilo v chodbičce s horami písku, bot, ponožek, prádla (šňůra s vypranými věcmi taky nevydržela), toaletních potřeb vypadaných z taštiček a zkamenělinami! Nejhůř však dopadla koupelna a můj kamarád Karel, který ji navštívil jako první. Otevřel dvířka a zjistil, že záchod zkrátka chybí. To byl první dojem. Záchod ve skutečnosti nechyběl, ale protože při jízdě vyskočil také, nacházel se i se svým obsahem přilepený na dveřích z druhé strany. Po stropě se rozlévaly sračky. Okamžitě přivolaná úklidová četa situaci zvládla za pomoci všech zbylých čistících prostředků.

Holanďan s autem byl naší jedinou nadějí. Vyslali jsme ho do Mhamidu pro pomoc. Do té doby, než se vrátí, nebylo najednou co dělat. Bylo dopoledne, slunce ještě tolik nepálilo, a tak jsem vymyslela, že bychom se mohli jít podívat na nedaleké obří duny (největší byly vysoké několik desítek metrů) a vyfotit se tam. Můj plán však zmařilo počasí.

Okolo jedenácté dopoledne se najednou udělalo nesmírně „hutné“ vedro. Zdálo se, že se to nedá vydržet, ale od jihu začal foukat příjemný větřík. Větřík se zesiloval a unášel sebou drobná zrnka písku. U obzoru, kde byly duny, nebylo vůbec vidět. Jakoby tam byl veškerý písek ve vzduchu. Zanedlouho se vítr změnil ve vichr. Venku se nedalo být. Prudké závany s sebou přinášely obrovské množství písku a prachu, který bodal do rukou i do nohou a zůstával v očích. Byli jsme uvnitř mohutného víru, který si s pouští pohrával a dle libosti počal přemísťovat duny. Schovali jsme foťáky, kamery a veškerou techniku do mnoha igelitových pytlíků. I přes bouři jsem musela občas chodit ven, protože v rotelech bylo takové vedro, že se tam nedalo dlouho vydržet.

Venku nepomohly brýle, nepomohlo oblečení, nepomohlo nic, jen dlouhý berberský šátek. Omotala jsem se s ním, kde to šlo. Pak mi bičující zrnka písku tolik nevadily, i oči byly šátkem dobře chráněny, a přitom jsem skrz poměrně dobře viděla. Berbeři zřejmě vědí, co nosit.

Tahače z Mhamidu dorazily naštěstí dřív, než z rotelů vznikly dvě duny písku. Vytáhly nás právě včas, abychom mohli ujet z bouře. Vítr zesílil natolik, že jsme při jízdě cítili jeho nápor na karoserii.

Dojeli jsme k asfaltové silnici a zastavili. Silnice nám najednou připadala jako fata morgána, bláznivý sen, něco, co po tolika zapadnutích vůbec nemůžeme uvidět. Někteří z rotelů vystoupili, klekli a políbili asfalt. To nebyla žádná legrace. Teprve v ten okamžik jsem si uvědomila, jakému nebezpečí jsme unikli.

Do zatmění, 10.5., zbývaly dva dny času. Nebylo to mnoho, abychom stihli dojet na místo včas a připravit techniku. Proto jsme z Mhamidu jeli nonstop přes Tagounite, Zagoru, Agdz, Ouarzazate vzhůru do Vysokého Atlasu. Celou cestu jsem prospala.