Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

       

       Tak jste se konečně rozhodl/a publikovat. Chybí vám ale zkušenosti, nevíte co dělat, co se od vás očekává, co neočekává, na co máte nárok, na co nemáte nárok, co si můžete dovolit a co si naopak nesmíte dovolit. Potřebujete se zkrátka trochu rozkoukat v literární džungli, potřebujete nějakou příručku, ze které byste se dozvěděl/a vše potřebné.

       

       První, co byste měl/a podniknout po svém zásadním rozhodnutí, je sehnat si pro svá vele/díla nějaké použitelné kritiky.

       

       Je to člověk, který vám o vašem vele/díle řekne něco konkrétního tak, abyste se necítili být ani okamžitými favoritem na Nobelovu cenu za literaturu, ani nepropadli hluboké depresi končící hospitalizací na psychiatrii.

       Podobného kritika asi nenaleznete ve své rodině, ani mezi svými přáteli a láskami. Kritika naleznete nejspíše v nějakém spolku, který se zabývá literaturou. Pro naše účely doporučuji sci-fi kluby, ve kterých tvoří vzájemná buzerace a neustálé disputace na téma literatura hlavní náplň činnosti.

       V takovém klubu se psychicky i morálně zocelíte natolik, že snesete bez újmy na zdraví to, co vás později čeká v různých redakcích. Zhruba po roce stráveném v tomto prostředí jste jakž takž připraveni na to, abyste mohli své vele/dílo nabídnout k publikování v tisku. Je na čase vybrat si redakci.

       

       Pokud jste zaměřeni tržně, ověřte si nejprve u zkušenějších, do které z následujících kategorií redakce patří:

       1) Bezodkladně platící autorské honoráře

       2) Platící autorské honoráře po několikerém upomenutí autorem

       3) Zásadně neplatící žádné autorské honoráře

       Pokud nám jde především o to, zda naše vele/dílo spatří světlo světa a za jakých okolností, všímáme si spíše níže uvedených příznaků:

       

       Osazenstvo sedí v křeslech, nábytek je nový, počítače zásadně značky Macintosh. Začínající autor tento druh podniku pozná velice snadno podle toho, že ho každý, s kým se tam setká, vyhazuje. Závěr: O nějakém publikování nemůže být řeči. Zde vydávají pouze práce literárních hvězd a svých zaměstnanců.

       

       Osazenstvo zběsile pobíhá po místnostech i chodbách, přičemž odkudsi kamsi transportuje tlusté svazky strojopisů, nebo zběsile buší do klávesnic počítačů třídy PC. Nábytek nese stopy opotřebení.

       

       Závěr: Autor je vyhozen až poté, co si jeho rukopis někdo přečte.

       V zatuchlé suterénní místnosti při světle mohutné voskové svíce sedí zanedbané individuum na bedně od vajec. Před sebou má psací stroj Remington Imperial. Individuum dlouze přemýšlí, přičemž popíjí rum. Vyslechne vás, pokyne, abyste své vele/dílo hodili na hromadu rukopisů v rohu místnosti, čímž je audience skončena.

       

Závěr: Pokud vaše vele/dílo vyjde, tak pouze způsobem skandálním, působícím problémy doma, v zaměstnání i mimomanželském vztahu.

       

       Chcete-li redakci předem upozornit na to, že jste beznadějný začátečník, doplňte rukopis obsáhlým doprovodným dopisem, ve kterém vylíčíte utrpení při psaní svého vele/díla a důvody, proč musí určitě obohatit světovou kulturu.

       Vlastní rukopis pak pište rukou, kaligraficky, nebo na nějakém zajímavém psacím stroji. Náš trh momentálně nabízí řadu podobných výrobků za velice příznivé ceny. Některé píší azbukou, jiné neumějí velká nebo malá písmena, další nezvládají háčky a čárky, jiné zase píší perličkovým písmem umožňujícím velmi ekonomický provoz. Někdy seženete levně i normální psací stroj, který vás občas překvapí tím, že se chová jinak, než jste od něho očekávali. Najednou vám z něho začnou vypadávat součástky, stroj začne samočinně drásat papír, vymezuje mezery metodou „Monte Carlo“ a vůbec obohacuje život literáta o četné žertovné příběhy.

       Dostane-li redaktor rukopis psaný některým z výše uvedených reliktů, případně tištěný archaickou počítačovou tiskárnou, naštve se. Jednak se to špatně čte, jednak do rukopisu nemůže dělat poznámky, čímž se cítí velice frustrován. Navíc honoráře a platy jsou stanoveny podle „normostran“, takže nestandardní úprava komplikuje život i účtárně.

       Řeší se to trojím způsobem – buď vám rukopis vrátí s tím, abyste ho přepsali, vynadají vám, nebo rukopis uloží k pozdějšímu zpracování. To „pozdější zpracování“ je pak stále odkládáno.

       Chcete-li naznačit, že jste zkušený autor, pište buď psacím strojem, nebo kvalitní počítačovou tiskárnou. Přiložíte-li k rukopisu disketu s textem, redakci ušetříte spousty práce a máte naději, že přijdete na řadu mezi prvními.

       

       

       Rukopis zašlete buď jako doporučený balík, nebo ho předáte osobně. Doporučeně zásadně nakladatelstvím, o kterých jste nikdy neslyšeli, o kterých nikdy neslyšeli ani vaši přátelé a jejichž redaktoři se vůči vám chovají vlezle. Přílišná vlídnost a podlézavost redaktorů je vždy podezřelá a svědčí o tom, že je cosi prohnilého ve státě dánském. Seriózní redaktor bývá vlídně odměřený a naznačí vám, že byste měl počítat s možností, že vám rukopis vrátí. To se také téměř vždy stane. Dozvíte-li se, že vaše vele/dílo nezapadá do edičního programu nakladatelství, je tím řečeno, že s tímto vele/dílem už nechce mít redaktor nic společného, protože jde o blábol. Může se sice stát, že jde o mimořádně umělecky cenný výtvor, častěji je tomu však naopak. Seřve-li vás redaktor v tom smyslu, že jste břídil, a dožaduje-li se toho, abyste své vele/dílo přepracoval/a, bere vás jako autora – a to tak že vážně. Jste-li opravdu tvrďák/ačka, nenaštvete se a vele/dílo se skřípěním zubů předěláte podle jeho připomínek.

       Co když vám však řekne, že vaše vele/dílo je málo zábavné? Pár fíglů si ukážeme příště.