Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

       

       Zábavnost je základním měřítkem kvality bulvární prózy. Autor umělecké literatury nudnost toho, co píše, vždycky nějak vysvětlí. Svede to na málo vyspělého čtenáře, který nepochopil hloubku sdělovaných myšlenek, nebo na své novátorství. Je-li takové dílo skutečně velmi nudné, kritika ocení, že se autor nepodbízí hrubému primitivnímu vkusu masového čtenáře. Takového výtvoru se pak zmocní snobští intelektuálové coby námětu kavárenských rozhovorů, během nichž demonstrují svou uměleckou vyspělost a vytříbenost svého vkusu.

       Autorovi bulvární prózy něco takového neprojde. Nepobaví-li čtenáře, nezbývá mu nic jiného, než označit své dílo za Umění, nebo se naučit psát zábavně. Čtenář bulvární literatury totiž nebývá tolerantní ani k experimentům, ani k nezvládnutému řemeslu. Nesnáší napodobeniny. Psát zábavně umí jen velmi málo autorů. Zábavnost je nesporně jedním z projevů geniality, nicméně, do jisté míry, se lze naučit psát zábavně – pokud autor pochopí, jak literární dílo vlastně funguje.

       Zjistíte-li, že to, co jste napsal, tak nějak není ono, zajímejte se nejdřív o dramatický konflikt.

       

       Už Aristoteles přišel na to, že dramatické dílo je zábavné tenkrát, když zobrazuje nějaký monstrózní malér způsobený bojem s houfem trotlů. To je silně aktuální i pro vás. Píšete-li dobrodružnou literaturu, nutně píšete o šílencích a trotlech všeho druhu. Dostanou se vám tam automaticky. Snaha vypudit je z vašeho díla má za výsledek něco, co vám vezmou pouze vydavatelé nezávadné dětské literatury lpící na tom, aby text morálně nezkazil robátka, o kterých se vydavatel omylem domnívá, že by mohla něco takového číst. Tato díla však zmíněná robátka budou číst buď omylem, nebo pod silným nátlakem, přičemž jim čtení přivodí nemalé strádání a utrpení.

       Proto lotry všeho druhu, šílence a amorální elementy z díla nevypuzujte; naopak, udělejte něco pro to, aby byli co nejzběsilejší.

       Lotrů do svého díla nasaďte tolik, aby bylo možné neustále nějakého pronásledovat, hubit a deptat. Protože ale potřebujete také často deptat a pronásledovat kladného hrdinu, musí jít o padouchy na úrovni, žádné sentimentální chcíplotiny.

       Padouchové budou přirozeně kladnému hrdinovi ubližovat. Je samozřejmě na autorovi, jak. Forma není důležitá, důležitý je efekt – zdeptaný klaďák. Klaďák je deptaný tak dlouho, dokud se skutečně nerozzuří a nezačne jednat. Po různém počtu peripetií nakonec dá sám někomu řádně na ústa. Právě toto běsnění zove se dramatický konflikt a dělá dílo zábavným.

       Možná zjistíte, že konflikt se skupinou zhůvěřilců v díle máte, ale stále to není ono. Mydlí se vám to tam, je vyrobena spousta mrtvol, vytekly kyblíky krve, padouši jsou přímo ďábelští – a zábava nikde! V ten moment se začněte sami sebe ptát:

       

       Chyba totiž může být v tom, že ty pocitově nejsilnější momenty nacpete hned na začátek textu. Následují sice také silné momenty, ale ty předcházející už čtenáře vyrajcovaly natolik, že je teď zklamán – čekal od vás víc. Vyplatí se proto to nejlepší nechat na konec a na začátek dávat slabší věci.

       Prakticky to děláme tak, že kladný hrdina zpočátku moc netrpí. Může být s padouchy třeba i kamarád. Po chvilkách pohody však následuje drobný šikan, poté hrubší šikan, podraz, ponížení kladného hrdiny – a pak už nastane rvačka ve volném stylu.

       Tenhle postup se nazývá gradace a spočívá v tom, že za sebou řadíte stále působivější a působivější části díla. Dostanete-li se do situace, kdy už nic silnějšího nemáte, můžete z tvůrčího maléru vybřednout využitím stylistické figury zvané „opozice“. Fígl je v tom, že hrdinu pronásledujícího padoucha necháme například zabloudit. A tak se místo boje, který by v této části už nebyl moc působivý, koná například čvachtání ve smrtelně nebezpečné bezedné bažině. Bloudící hrdina je totiž zajímavý jinak, než hrdina bojující s lotrem. Čtenář si odpočine od řinkotu mečů a zážitek z boje následujícím poté, co se zablácený hrdina dostane na pevnou zem, je o to silnější.

       Stručně řečeno: celý fígl spočívá v tom, dát jednotlivé části děje tam, kde vyvolají u čtenáře nejsilnější pocity.

       

       Je však stále ještě možné, že jste tuto podmínku splnil/a – a ono to přesto nějak nefunguje.

       

       Pak si položte otázku: Orientuje se čtenář ve vašem díle? Ale o tom až příště.