Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Po půlnoci, 9.5. jsme dojeli do vysokohorského průsmyku Tizi-n-Tichka, 2260 m.n.m., a tam jsme zastavili. Na chvíli jsem se probrala, a usoudila jsem, že nejlépe mě z únavy vyléčí noc na horském vzduchu. Dovolila jsem se řidičů, vzala jsem spacák a šla jsem spát ven na střechu rotelu. Byla to druhá noc, kdy jsem skutečně zalezla do spacáku a zavřela ho nadoraz. Spalo se nádherně.

       Byla jsem vyspalá už v šest ráno, vzduch byl nádherně vlhký a chladivý, cítila jsem se jako znovuzrozená. Slunce už ozařovalo vrcholky štítů a svítilo i na nedalekou náhorní plošinu. Nedaleko plácku, kde parkovaly rotely, stál obchod se zkamenělinami. Bylo to středně velké stavení, připomínalo malou mešitu. Vzala jsem foťák a vydala se na procházku. Nejvyšší hory byly ještě pokryté sněhem, dosahovaly výšek okolo 3500 m.

       Vyjeli jsme dál, napříč pohořím. Silnice se vinula mezi zasněženými štíty, zakrslými stromy, zelenými lesy, stupňovitými políčky, horskými vesničkami. Po jedné straně jsme měli skálu, po druhé strmý sráz. Dívali jsme se z okénka a fotili.

       Z Atlasu jsme sjeli dolů do Marákeše. Nalezli jsme CARAVAN CAMP, kde jsme zastavili, abychom se umyli a dali dohromady. Byla tam i sprcha, dokonce i na dámském záchodě, ale byla pro změnu jen studená. To ale tolik nevadilo, protože jsme dorazili do města před polednem a rádi jsme se v tom vedru osvěžili. Provedli jsme rovněž generální úklid rotelů. Písek byl vymeten ven, všechny věci složeny.

       Na prohlídku Marákeše jsme měli pár hodin času, a tak jsme vyrazili. Hledali jsme především tržiště, abychom mohli nakoupit ovoce. Pátrali jsme také po obchodě s berberskými bubínky. Bylo znát, že v Marákeši jsou lidé už zkažení. Jakmile vidí turistu z Evropy, snaží se z něj všemožně vyrazit peníze. Po cestě se nám nabízelo několik drzých průvodců. Když jsme se někoho zeptali, kudy na tržiště, už si myslel, že za to něco dostane.

       Nakonec jsme došli na velké špinavé tržiště, kde to vypadalo spíš na velkoobchod než na maloobchod. Možná tam ale bude levněji, napadlo českého člověka. Bylo. Koupili jsme cukrové melouny a nektarinky, které, navzdory prostředí, vypadaly k nakousnutí.

       Kolem nás bylo skutečně živo. Berberky v černých hábitech i malí arabští šotolové se motali okolo stánků s rajčaty, pomeranči, datlemi, jahodami, melouny, broskvemi. Většina ovoce a zeleniny byla však rozložena jen tak, na pokrývkách na zemi. Byly to hlavně hory zelené máty, která nádherně voněla. Na velkotržišti to vypadalo krásně marocky, neodolali jsme a vytáhli foťáky a kamery. To se nemělo stát. Zanedlouho si nás všimnul nějaký policajt, okamžitě nás popadnul a dovedl na stanici, která naštěstí nebyla daleko. Diskutovat se s ním nedalo, zdálo se, že neumí jinak než arabsky. Na stanici anglicky uměli a oznámili nám, že nás nepustí, dokud nevytočíme filmy z foťáků a neodevzdáme jim videokazetu z kamery. To se nám udělat samozřejmě nechtělo, a tak jsme začali vyjednávat. Podařilo se mi kapitána přemluvit, ať nás pustí a nic po nás nechtějí.

       Vzpamatovali jsme se z toho nepříjemného zážitku a vyrazili jsme do mediny. Ovoce jsme měli dost, sháněli jsme berberské bubínky. V medině bychom se asi brzo ztratili, a tak jsme si museli najmout průvodce. Ten nás dovedl do velkého krámku, kde byly nejrůznější hudební nástroje. Majitel krámku byl správný muzikant. Uměl zahrát na všechno, co prodával. Předváděl nám nástroje nejrůznějších druhů a tvarů a vyluzoval na nich ještě prapodivnější zvuky. Po dlouhém smlouvání se nám podařilo bubínky koupit za výhodnou cenu.

       Dostali jsme dobrou náladu, a tak jsme průvodce pozvali na mátový čaj. Povídali jsme si o škole a o fotbale, ale čas běžel a museli jsme se s ním rozloučit. Při zpáteční cestě jsem dostala od jedné berberky náramek a od malého chlapce vyřezávanou ozdobu na krk. Lidé v medině jsou přece jen přívětivější. Uviděla jsem nádherné pomeranče a rozhodla jsem se, že je koupím. Prodával je vyzáblý, ale velmi důstojný stařec. Byla to asi nejstarší osoba, kterou jsem v Maroku zahlédla. Když mi dával pomeranče, požehnal mi. Bylo to zvláštní, čišela z něj minulost.

       Před kempem jsme potkali araby z Casablanky, kteří uměli hrát perfektně na berberské bubínky, a snažili jsme se to od nich pochytit.

       Po obědě jsme vyjeli znuvu vzhůru, tentokrát do Středního Atlasu, směrem k vodopádům Cascades d'Ouzoud.

       Vodopády byly velké. Nedovedu jejich výšku odhadnout přesně, ale když jsem to celé fotila, vypadali na fotce lidi jako tečky. Ve vzduchu se vznášela vodní tříšť, vlhkost vzduchu byla vysoká. V odpoledním teplu tam bylo klima jako v džungli. Svědčil o tom i mohutný zelený porost v blízkosti vodopádů. Na protější straně skály, kam se nedalo vystoupit, jsme uviděli opice. Byly ale příliš daleko na to, aby se daly bez zoomu vyfotit.

       V okolí byla spousta krámků se suvenýry a posezení uprostřed zeleně. Ujal se nás průvodce, který nás převedl přes řeku pod vodopády na druhou stranu a vyprávěl o všem možném. Za své služby nechtěl jen dirhamy, ale také bombóny a tužky pro svých osm dětí.

       Večer se přiblížil. Po soumraku se kromě nepřetržitého hukotu vody začala ozývat spousta zvířat : osli řvali, žabí sbory konzertovaly, cikády cvrkaly. Vydali jsme se podél řeky druhou stranou k vodopádům. Když jsme se vraceli, byla téměř tma. Potkali jsme syčící tkaničku do bot.

       Večeřeli jsme venku. Sedla jsem si na hliněnou lavici u arabského obydlí. Vedle mě seděla žena, která se mě pořád na něco ptala a já jsem jí nerozuměla. Přivolala tedy svého syna. Byl to mladý muž a uměl perfektně anglicky. Říkal, že tu pracuje jako průvodce a že byl dlouho ve Švédsku. Vyprávěla jsem jim o naší zemi, o univerzitě, o astronomii, o zatmění Slunce. Pak jsem jim ukazovala hvězdy a vyprávěla o nich. Stará žena měla mnoho otázek. Nakonec jsme si povídali o Maroku. Ptali se, jak se mi tu líbí a co si myslím o zdejších lidech.

       „Někteří jsou milí, a přitom nemají nic, někteří žebrají, jiní chtějí za každou cenu vydělat peníze. Myslím si, že lidé na jihu jsou hodnější. Ale většina lidí je tu fajn,“ řekla jsem.

       A ten mladý muž odvětil: „Maroko je jako cedrový les. Je nádherné, ale je v něm i křoví.“

       Po večeři jsme vyjeli dál do Středního Atlasu, k Zelenému jezeru.

       (pokračování příště)