Interkom: Utrpení mladého krtka

Byl jsem začátkem ledna na hodně divném divadle, které mě potěšilo hned z několika důvodů, které nehodlám do jednoho vyjmenovat a tak se je pokusím shrnout v téhle říkejmetomurecenzi. Jak říkám, prostě není nad to, když si uděláte čas na něco, co SF nepřipomíná ani omylem, jako Tajný deník. Už samotný název inscenace by Vám měl připomenout knížku, u které jste určitě slzeli a ještě teď slzíte smíchy jako já a to geniální bestseller spisovatelky Sue Townsendové s jazykolomným názvem Tajný deník Adriana Molea ( to zní jako titul Caroliných „feministických nářezů“, he-he.) Určitě jste jí všichni četli patnáctkrát, a kdo ne... hmmmm, ten udělá dobře, když si jí co nejdřív koupí, či jiným způsobem opatří ( kdo je kleptoman, může aplikovat druhou metodu, ostatní ať radši sáhnou do peněženky a...) Byl jsem proto nemálo zvědav, jak se povedla dramatizace mého oblíbeného čtiva ( i když v Anglii se jim to povedlo a dodneška se tam Tajný deník hraje v menších i větších divadlech, v mé hlavě se usadil datel pochybnosti a kloval a kloval a..., dokud jsem neseděl v Rokoku a nedržel v ruce program hezky složený do úhledného krtka - pro ty, kdo anglicky nevládnou moc dobře: mole=krtek, odtud taky název nové hry režiséra Zdeňka Potužila Tajný deník Adriana Krtka). A věřte nebo ne - ono to bylo nakonec hezké, takové malé pohlazení na pláčící duši uspěchaného středoevropana. Inscenace je určena takové únikové vrstvě divácké obce, jakým „týnejdžři“ (jakkoli jsem hledal ve svém obřím oxfordském slovníku odpovídající výraz, dospěl jsem k názoru, že teenager je prostě puberťák - au!) jsou a ani dospělý doprovod se nebude kousat nudou (protože ví, jak dopadl Mamoulian - pozn. Škodolibý). Herecké výkony jsou na úrovni (což znamená, že nejsou na draka), když uvážíme, že hlavní role patří dětským protagonistům, z nichž nikdo není herecký wunder kind a prkna nejsou jejich druhý domov. Někdy sice upomínají na dětské recitační kroužky, ale i to se překousne jako nic, až uvidíte na scéně Ljubu Skořepovou, které její „Berta Baxterová“ přirostla k srdci (kam jinam?), žebrající mezi publikem o „cigaretku“. Snad bych tady jen podotknul, že celou dobu se jede podle knížky, takřka den za dnem, ale předpokládám, že to byl záměr autora a tak nevím, proč bych měl něco vytýkat, jako to téhle hře udělali snad všude. Pro mně byla příjemným zpestřením nedělního večera, takže není o čem diskutovat.