Interkom: ZIMNÍK - tentokrát už naposledy

Nelze přehlédnout, že se v listopadové Praze '94 sešel 61. světový kongres PEN-klubu. A zatímco náš pan prezident Václav Havel, dříve dramatik, přednášel svůj silně politizovaný projev o vzrůstajícím celosvětovém nebezpečí národnostní, rasové, náboženské, sociální i politické intolerance /1/, vytáhl jsem ze skříně zimník, protože v Brně bylo ošklivo, dštivo, zimno a vlezlo. „...Je to právě tento stav, kdy lidská zloba přestává být pouhým útokem na naše city a stává se naším přímým ohrožením, který by mohl vést k tomu, že se dnešní člověk opět vzpamatoval do své odpovědnosti za svět. Jak ho ale k tomu přimět?“ ptal se pan prezident slavných spisovatelů. „Jak mu vysvětlit, že každé násilí na člověku přestává být už pouhým důvodem k soucitu a začíná být reálným násilím na všech? Jak vysvětlit politikům i veřejnosti, že krátkozraká orientace na pouhý osobní či skupinový zájem, na zájem pouze okamžitý, vede do pekel?“ /2/

A v zimníku usedl jsem i ke klávesnici psacího stroje: Ze tří českých povídek, obsažených v Z5, dvě hovoří o násilí páchaném na člověku přímo, ta třetí skrytě. (Kolik z nich je o něčem jiném, rozhodněte sami.) V prózách zasílaných mladými autory do SF&F WORKSHOPU je situace dokonce mnohem výraznější, o medu, nasbíraném za posledních padesát let, který se objevil v krámech, ani nemluvě. Symbolem SF&F literatury 90. let 20. století se stal výkonný destruktor a ještě častěji magický meč - a názor, že za tím vším vězí frustrace z osamělosti, vlastní nedostačivosti a ztráty metafyzických jistot /3/, by překvapil už jen absolutního ignoranta, pokud by se překvapit dal.

Nedávno mne v kterémsi politickém článku překvapilo tvrzení, že nejzprofanovanějšími čili „nejprofláknutějšími“ slovy, užívanými na téhle planetě, jsou BŮH a LÁSKA - až mne z toho zamrazilo. Určitě jsou to však, při veškeré bídě tohoto světa, slova nejužívanější, a věřím, že nejen na naší Zemi, v naší Galaxii. Rozhodně jsou to slova pronášená s láskou a vírou natolik často, že je těch pár politických demagogů, kteří v ně nikdy nevěřili, nedokázalo ani za uplynulá staletí pošpinit a vzít jim jejich hloubku a význam.

Teď použiji slov, která budou, hlavně těm mladším, znít poněkud dutě, nicméně je to ten nejjednodušší způsob, jak následující myšlenku vyjádřit: Nejušlechtilejší lidské city se probouzejí tehdy, když za uskutečnění určitého ideálu bojujeme /4/ - a tady mám pocit, že jsme po vzoru „velkých“ literatur svůj ideál (např. harmonii lidskosti, humanismus atp.) škrtli, takže nám ve většině případů zbyl jen samotný boj pro boj, což je vlastně totéž jako sex pro sex: množství pocitů, které z toho můžeme vydobýt, je nejen poloviční, ale navíc k jejich získání ještě zneužíváme druhého člověka, ať čtenáře nebo partnera, což je v obou případech dost nebezpečné.

Kdysi, když pan Ondřej Neff nelichotivě srovnával českou sci-fi prózu s americkou, odvážil jsem se vyrukovat s tvrzením, že se podobně nedá srovnávat naše účast na Pouštní bouři - a dodnes vlastně nevím, zda mám být na onoho redaktora Ikarie, který tuto větu neotiskl, naštvaný, nebo ne. Malý národ, jako je náš, by měl ve své literatuře především nahradit sílu zbraní silou mravní /5/ - to parafrázuji jiného našeho pana prezidenta (chytré máme celkem jenom tři), kterému bolševik pěkně čitelně ukázal, o jakou sílu především jde. - Protože vždycky se našel někdo silnější, kdo nás ohlupoval, a vždycky a znovu se někdo silnější najde zas, kdo nás zavalí ohlupujícím, zpohodlnělým, nemorálním a nemravným (protože neetickým) čímsi. /7/

Skutečná literatura se dá psát jen na pozadí zkušeností, v nichž se snoubí umělecká intuice s filozofickou hloubkou a mravními kvalitami. Opravdová literatura musí být o lidech, nikoli pouze o mečích a paprskometech, neboť „ostré světlo vržené na bídu soudobé lidské duše - to je, myslím, to nejdůležitější, co mohou spisovatelé dělat,“ říká pan Havel (jehož realistické hry o duši české jsou ve světě omylem považovány za absurdní divadlo), a já si ohrnuji límec, protože.

Kdy vlastně jsem naposled na tomto SF kontinentu narazil na hrdinu, který by něco jako duši měl? Pohlaví, to ano, to přibylo, takže se už i v pohádkách o kouzelných zrcadlech vzpínají zlaté údy proti modrým klínům a naopak a v alternativních ságách se kopuluje jak na běžícím pásu (a naopak); ale lidská duše - co to je?

„JAMŮV“ OTRÁVENÝ ŠATNÍK

V Základně č. 5 přešel Jan „Jam“ Oščádal při psaní úvodníku od terminologie anatomické (viz Konečník v Základně č. 4) k terminologii krejčovské a nazval jej Zimník. Nechci zde pitvat, jaká symbolika se za tímto posunem skrývá (a něco za tím bude, když tentýž autor svůj článek pro Interkom nazval „O nutnosti zahalování“ a proč je nutno Konečník zahalovat Zimníkem), neboť mi jde o obsah, o to, jaký že to vlastně kus oděvu „Jam“ pro čtenáře Z5 ze svého šatníku vylovil, a jaká je to vlastně almara, ve které ten kus oděvu nahmátl.

Ústřední myšlenkou Zimníku je apel, apel na morálku. Nejprve se autor pozastavuje nad chmurnou paletou literárních příspěvků - ze tří českých povídek, obsažených v Z5, dvě hovoří o násilí páchaném na člověku přímo, ta třetí skrytě, konstatuje „Jam“. A připojuje - v prózách, zasílaných mladými autory do SF&F WORKSHOPU je situace dokonce mnohem výraznější...

Nic proti tomu, nehodlám s pravdivým tvrzením polemizovat, jen si myslím, že by se mělo jistým způsobem doplnit. Chce-li totiž někdo morálně velet, musí buď sám být mimo hru, anebo začít u sebe sama (což je důvod, proč já si morální apely odpouštím). Obojí ale v případě Zimníku postrádám, neboť jestliže je něčí SF tvorba plná beznadějného násilí, tak je to právě tvorba „Jamova“. Málokterý text je tak bezvýchodně krutý jako jeho povídka „Krev mého lidu“ v Z4, nebo „Walter 529“ téhož autora, publikovaný ve sborníku Ledová Naja.

Snad se na mě „Jam“ nebude zlobit, ale pak se mi jeho apel jeví buď jako naivita nebo licoměrnost. Možná si to neuvědomil, ale Workshop se z literární dílny změnil v literární školu, kde právě on je tím guru, jenž udává tón, jehož ostatní napodobují. A proto bych pokládal za přínosnější, kdyby místo poněkud neupřímného Zimníku zpytoval sám sebe a do dalšího úvodníku poctivě napsal, co jeho osobně ponouká k psaní právě takových věcí, nad nimiž se u jiných autorů pozastavuje. Pro jeho vlastní tvorbu je to pochopitelně zbytečné, ale takovou autoanalýzu bych pokládal za poctivější ke členům Workshopu právě z důvodů, které jsem výše naznačil.

Centrem Zimníku, které prozrazuje jeho dávno z módy vyšlý střih, je pro mě věta, cituji: Nejušlechtilejší lidské city se probouzejí tehdy, když za uskutečnění určitého ideálu bojujeme - a tady mám pocit, že jsme po vzoru „velkých“ literatur svůj ideál (např. harmonii lidskosti, humanismus atp.) škrtli.

Prohlašuji, že s výše uvedeným předpokladem bytostně nesouhlasím, pokládám jej za zcestný a výsostně nebezpečný a kdykoli se s ním v jakékoli formě setkám, budu jej potírat ze všech sil, což činím tímto článkem. Neboť je to ta nejzrádnější polopravda, jaká kdy v celých lidských dějinách byla hlásána. V celé úplnosti totiž zní: Nejušlechtilejší lidské city se probouzejí a ta nejodpornější zvěrstva se konají tehdy, když za uskutečnění určitého ideálu bojujeme!

Na podzim loňského roku byla v LN publikována reportáž z Bosny. Popisovala případ lékaře-profesora, který byl povolán k porodu, aby vzápětí z těla rodičky vydoloval mrtvé kotě. Ta žena byla totiž zajata jednou z bojujících stran, která jiného lékaře, shodou okolností žáka dotyčného profesora, donutila, aby zajatkyni zašil do dělohy místo dítěte ono ubohé zvíře. Žena pochopitelně zemřela, přičemž ještě otřesnější než tento prostý fakt je to, jakým způsobem. Důležitá, a proto ji tady uvádím, je skutečnost, že pachatelé konali přesně podle předpokladu z „Jamova“ Zimníku. Nebyli to žádní zvrhlí sadisté, žádní úchylní zločinci, nýbrž ještě nedávno slušní obyčejní lidé, které kdosi vyzbrojil ideálem, za jehož uskutečnění je třeba bojovat. Vždyť jak Srbové, Chorvati tak i Muslimové mají oprávněné pohnutky pro svoje konání, každý z nich vám řekne, že hájí ty nejušlechtilejší hodnoty, jako jsou vlast, národ, rodina a děti.

Podobně ušlechtilé myšlenky popoháněly Karla Marxe a Bedřicha Engelse, když sepisovali svůj Manifest a pak další spisy. Všichni víme, jak to skončilo. Stejně také víme, že ani organizace, hlásající tu nejušlechtilejší lásku, se neubránila hrůznému období inkvizičního násilí.

Ač jsme to nechtěli, dalo nám naše století danajský dar, ještě děsivější než tajemství hmoty. Odhalilo nám totiž hořkou a krutou pravdu (která lidstvo stála bratru sto miliónů obětí), že ty nejušlechtilejší ideály se zákonitě proměňují v ty nejhnusnější ideologie, že za čistými myšlenkami, vyžadujícími boj, se obvykle skrývá kruté násilí, jež pozře vše bez výjimky. A právě v tomto faktu, v této pravdě, o kterou nikdo nestál, spočívá naše současná civilizační krize.

Tím, že i komunismus, jenž byl dlouhá léta nadějí pro světovou inteligenci (on přece byl původně koncipován jako harmonie lidskosti), selhal v podstatě ještě hrůzněji než nacismus, se stalo, že stojíme tady, na světě konce dvacátého století s holýma rukama. Je to pro nás tvrdé a v současné době přímo bezvýchodné, nikdo neví jak dál, neboť všechny staré pravdy nás zradily a nové ještě nikdo nevymyslel. Ani já nevím, jak z této situace najít východisko, nevidím o nic více dopředu než „Jam“. Ale jedno vím jistě, nelze se vracet zpět, vyhrabávat fetiše minulých století, hledat si od krve urousané ideály a nedej bože, pokoušet se za ně bojovat.

„Jam“ se mýlí, a to velmi nebezpečně, když uvádí, že jsme svůj ideál škrtli. Ne, nic jsme neškrtli, ani neztratili, ony totiž ty ideály, za něž je třeba bojovat, během dvacátého století vybublaly jako jedovatý bahenní plyn a je dobře, že se tak stalo. A začne-li někdo nostalgicky vytahovat dávno z módy vyšlé oděvy čpící nejen naftalínem, a to právě z té otrávené almary, nemohu si pomoci. Seknu ho přes prsty, kamarád - nekamarád.

Apel na morálku je podle mého naprosto v pořádku, domnívám se však, že dávat pokles morálky do souvislosti s množstvím násilí v současném umění (resp. povídkách Workshopu) je omyl. Zde se mýlí oba - Jam i František. Mám-li mluvit za sebe (neboť jedna z těch povídek „přímo hovořících o násilí páchaném na člověku“ je moje), nebylo násilí hlavním tématem. Psal jsem o bytostech, na nichž je násilí pácháno, a bytostech, které toto násilí páchají. Považuji to za podstatný rozdíl. Dovedu si představit povídku, v níž nikdo nikomu nezkřiví ani vlásek a přitom je v ní morálka zcela zpochybněna. A naopak - gejzíry krve při vhodném použití podtrhnou výrazně humánní poselství nenásilí. Snad právě naléhavost morálních problémů některé z nás vede k důrazu až přehnanému. Z některých scén, které si vymýšlím a popisuji, se mi dělá zle - ale ono tam to násilí být prostě musí, má svou logiku a morálka s tím nemá co dělat. Takový jsem já, mé postavy a mí čtenáři.

„Nejušlechtilejší lidské city se probouzejí tehdy, když za uskutečnění určitého ideálu bojujeme“, píše Jam, „a ta nejodpornější zvěrstva se konají také právě tehdy,“ dodává František. Přitom ani jeden nedefinoval, co se míní slovem „bojovat“. To přece nemusí být nutně zteč na bodáky nebo plamenná řeč strhující davy k rabování! Jame, co jsi tím bojem myslel? Františku, jak jsi ho pochopil?

„Kdo umí dobře zacházet s kladivem, má sklon považovat všechno za hřebík,“ řekl Abraham Maslow. Vím, že František patří mezi lidi, kteří dokáží zcela propadnout tomu, čím se právě zabývají. V poslední době se zabývá fundamentálním tažením proti fanatickému podlehnutí ideálům. Vidí jeho falešné tóny a patřičně reaguje. Musím přiznat, že ani mně Jamova slova příliš nevoní. Ale nevidím v nich aktivní volání po zmrtvýchvstání ideálů, jejichž uskutečňování ohrožuje pokojné soužití. Spíš mi připomínají povzdech starých unavených důchodců: „Milá paní, moje děti si založily vlastní rodiny a už mě nepotřebují. Chtěla bych pro ně ještě něco udělat!“ Oba si - Jame i Františku - myslíte, že vám chybí ideál, za který byste mohli bojovat.

Podstatně bych poopravil Jamovu větu. Dejme tomu: „Bojujeme jen za to, co probudilo naše city.“ Všimněte si, že mimo jiné vynechávám slova „nejušlechtilejší“ a „ideál“. A co míním slovem „bojovat“? Cílevědomě (!) usilovat o uskutečnění (neuskutečnění) něčeho (věci, vztahu, uspořádání společnosti), překonávat při tom odpor. Kde začínají v tomto boji falešné tóny? V okamžiku, kdy začnu na druhého vyvíjet tlak, aby udělal něco, co by sám ze svého svobodného rozhodnutí neudělal. V tomto okamžiku začíná násilí, které má tendenci k lavinovitému šíření.

Je tady však závažná otázka: Kde končí normální diskuse a začíná nátlak? Musíme ji řešit v každém jednotlivém případě, obvykle aniž bychom se někdy dozvěděli, nakolik úspěšně. Zde se objevuje nebo mizí morálka, a tady se také může připravovat půda pro implantaci koťat do děloh žen v pokročilém stupni těhotenství.

Ne! Máme toho hodně před sebou. I ty, Jame, který hledáš, jak být užitečný, i ty, Františku, který přes zhroucení všech ideálů sekáš přes prsty kamarád - nekamarád. Proč asi? Máš ideál, za který bojuješ.

ZIMNÍK - tentokrát už naposledy

„JAMŮV“ OTRÁVENÝ ŠATNÍK

DVĚ POZNÁMKY KE GARDEROBĚ