Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

       „Hlava mi třeštila neustávajícími výbuchy palčivé bolesti a ta ještě zesílila, když jsem otevřel oči vstříc jasnému svitu měsíce v úplňku. Ležel jsem v hluboké jámě a ledová voda, jež zůstala na dně po nedávné bouřce, mi zcela promáčela šaty. S hrůzou jsem si uvědomil nepříliš vzdálené vytí vlků; ozývalo se stále blíž a blíž.

       

       Potom se jako z husté mlhy začaly vynořovat vzpomínky na ty děsivé události, k nimž došlo té noci. Vzpomínky na bezstarostný příjezd ke srubu s batohem plným velmi nadějných vzorků zeminy. A pak, zděšený pohled na Michaelovo mrtvé tělo, vrhající ve světle petrolejové lampy nepřirozené stíny. Prázdné oči hleděly ke stropu a jeho tvář spíše než hrůzu vyzařovala nevěřícný údiv. Vybavil jsem si šílený běh nocí s podivně vyjícími přízračnými rudookými vlky v patách, zběsilou střelbu a kulky zasahující mohutná těla šelem, aniž by jim jakkoli uškodily. To, že jsem se zřítil do té podivné jámy, mne zachránilo před jako vítr rychlými pronásledovateli.

       Lampa zůstala pádem nepoškozena, a když jsem rozechvělou rukou zapálil knot, s údivem jsem zjistil, že z jámy ústí temná úzká chodba. Mrazivé vytí venku mne ujistilo, že bude lepší vydat se touto pochybnou cestou, i když jsem nechápal, kde se v této pustině mohla vzít taková jeskyně, protože důlní šachta to nebyla - to bych poznal i v úplné tmě.

       Pomalu a opatrně jsem kráčel po chladném kameni dokud se blízko, velmi blízko za mnou neozvalo to ďábelské vytí. Neodvážil jsem se ohlédnout; běžel jsem o život s dusotem tlap za sebou. Docházel mi dech, ale ve chvíli, kdy už jsem chtěl všechno vzdát, se přede mnou objevily mohutné dveře. Ocelové kovaní, ač pokryté rzí, jim dávalo dojem neproniknutelnosti. Narazil jsem do nich plnou silou a ucítil bolest v pravé paži. Trochu se pootevřely. Zavytí, jež se v té chvíli za mnou ozvalo, mne na okamžik zmrazilo na místě. Přesto jsem dál urputně tlačil do dubového dřeva. Bolest se stávala nesnesitelnou. Dveře se opět pohnuly. Nějak se mi podařilo vklouznout do prostoru za nimi a přirazit je na původní místo.

       Najednou bylo kolem mne ticho. Roztřesen jsem se otočil. Nacházel jsem se v nevelkém prostoru. Původní dutina, zvětšená a přitesaná rukou neznámého, zářila desítkami svící, jež navozovaly dojem posvátnosti toho místa. Z dálky jsem zaslechl zvuk varhan. Sklonil jsem pohled k zemi a uviděl dvě rakve. Jejich víka odsunuta ležela vedle. Pravá truhla nebyla prázdná. Zachvěl jsem se - poznal jsem Michaelovu tvář. Otevřel oči. Rozzářily se temně rudým světlem. Neschopen pohybu zíral jsem do těch očí a bezmocně přihlížel, jak mrtvý vstává, dotýká se mne ledovými prsty, a ukládá mé tělo do rakve. Pak přiklopil víko a já slyšel nervy drásající zvuk kladiva zatloukajícího hřebíky, doprovázený celou tu dobu nelidským smíchem. Pak ztrnulost zmizela a začal jsem křičet bezmocnou hrůzou.

       Probudil mne řev vycházející z mého hrdla. S úlevou jsem se díval na bílý vápnem omítnutý strop a sluneční paprsky pronikající oknem. Zamřížovaným oknem. Údery kladiv však rušily krásu úsvitu, i když jsem se zcela probral. To už jsem ale věděl, co znamenají. Byla to kladiva dělníků dokončujících stavbu šibenice, na níž mne za několik okamžiků oběsí za úkladnou vraždu Michaela Wolfa.

       Pořád mi ještě nevěříte, když tvrdím, že peklo jsem už prožil, otče?“

       Projev toho ubohého mladíka plný odmlk a zadrhnutí, jsem se rozhodl upravit. Pouze však styl, nikoli smysl. Kéž duše Johnyho Parkera dojde klidu.