Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

       * Když se už ani knize takovéhoto kalibru nedostane kritické pozornosti mimo SF ghetto (kromě nic nepochopivšího článku v Českém týdeníku, o němž psali v Nemesis, vím jen o zmínce v Mladém světě, ale ta byla čistě informativní a Lipčík je stejně napůl našinec), jsem ochoten uvěřit Ivanu Adamovičovi, že rozkol mezi mainstreamovou literární vědou a sci-fi je dovršen. Nedovedu si představit, co už by seriózní rozbor zasloužilo víc (i když, jak upozorňuje ZR, třeba taková Hvězdná pěchota podsouvá naší mládeži ideje, ze kterých by každý liberál běhal po zdech). Přitom to přímo vidím: intelektuál přichází ke stánkaři pro své Literární noviny a vtom jej do očí udeří povědomý knírek na obálce; udiven sahá po knize, prohlíží reklamní text... a už to jede. Škoda.

       * Leč k věci: překvapen recenzí ZR, která se ukázala podstatně méně kladnou, než jsem podle rozhovoru s ním nad čerstvě vydanou knihou čekal (a dnes po letmém prolistování SF&F s ještě větším údivem zjišťuji, že nesporná autorita František Novotný ŽS zcela odmítá), rozhodl jsem se upozornit na některé dosud nezmíněné detaily, jež pokládám za významné, a zveřejnit i svůj trochu jiný postoj. S jistým zpožděním tak činím.

       * Začněme hned od obálky: co je příčinou dichotomie Železný sen/Pán svastiky? Těžko říci. Vysvětlení rovnicí ŽS=PS+doslov, sestavenou autorem kvůli odlišení alternativních rovin, se mi nezdá věrohodné. Možná, že se Spinrad při vší provokaci neodvážil vystrčit slovo svastika hned na přebal, byl bych ochoten věřit i tomu, že prostě chtěl ušetřit knihovníkům a bibliografům problém, jak přistupovat ke knize, která má v názvu i jméno fiktivního autora, ačkoliv ten pravý se nijak neskrývá, jen nechce být uváděn. Specialitou českého vydání je tiráž, podle níž „doslov“ přeložil někdo jiný než hlavní text. Ať je to pravda nebo další mystifikace, důvody mi unikají. A nepřehlédněte ještě seznam „dalších science fiction románů Adolfa Hitlera“: kdyby v knize nebyl jiný vtípek než ty tituly, stojí za to.

       * Ve vlastním textu na sebe na začátku upoutá prudký zlom po „sword and sorcery“ třetí a čtvrté kapitoly. Zatímco ve většině knihy Spinrad převádí do fantasy hávu meziválečné dějiny NSDAP se stále rostoucí a až úzkostlivou věrností (pochopitelně nepočítám vítězný závěr ani úvod, kde jsou nutné jisté licence pro uvedení hrdiny do děje; logické je i zkrácení údobí před raketovým vzestupem a vynechání nepovedeného „pivního“ puče), epizoda se soubojem skutečně působí, jako by sem zabloudila z jiné knihy. Tato jediná Spinradova autorská libovůle v románu jinak stavěném podle přesného plánu ruší o to víc, že by se dala (třeba i s celým motivem Velkého obušku) snadno obejít. Leda bychom věřili, že i to je část Spinradova plánu představit Hitlera jako mizerného spisovatele, měnícího rychlost uprostřed zatáčky s plným plynem a bez sešlápnutí spojky. (Jinak se obávám, že ZR přeceňuje inteligenci českého čtenářstva a že začátek ŽS je přinejmenším srovnatelný s leckterou krmnou [konzumní] fantasy pro drakobijce. K námitce FN, že brilantní řečník Hitler by měl být představen jako schopný spisovatel: Nečetl jsem sice nedávno vydanou knihu projevů v hlavním stanu, ale úryvek o řešení bytové krize zveřejněný v LN ve mně spíš vyvolal představu A. Novotného či M. Jakeše na Červeném Hrádku. Ostatně, uchvátit dav pod řečnickým pultem a čtenáře osamoceného s knihou v křesle zdaleka nemusí být totéž, ne? Mein Kampf prý zcela postrádá strukturu a opakuje se.)

       * Železný sen jako alegorická alternativní historie samozřejmě vyvolává ve čtenáři chuť hledat předobrazy jednotlivých detailů. Je ovšem nutno postupovat opatrně, protože zatímco někde (historické události jako takové) se Spinrad drží skutečnosti věrně (napadá mě, jestli důvodem pro takovou podrobnost nebyl mj. právě i úmysl vzdělávat, probudit ve čtenáři zájem o problematiku nástupu fašismu; Američané jsou v evropských dějinách slabší a pro konzumenty SF - byť náročnější - to jistě platí dvojnásob), jinde si vybírá jen některé prvky a neváhá ani mechanickým převáděním důkladně zamíchat. Ferikův pobočník Ludolf Best je samozřejmě Rudolf Hess, velitel SS (v originále, jak se dozvídám od Jana Pavlíka, Swastika Squads) Bors Remler je Himmler, propagandista Seph Bogel Josef Goebbels a bývalý letec Waffing, byť později ztělesňuje celý generální štáb, Göring; takový znalec historie, abych rozpoznal i zakladatele Strany lidského obrození, nejsem. Kromě základní rovnosti Zind=SSSR můžeme ztotožnit Borgrávii s Rakouskem a Wolack s Polskem (i když označení jako „politický žert“, s. 89., použil Hitler tuším pro Československo), ale tady možnost dosazovat končí. U „západních spojenců“ není uvedeno dost detailů, abychom mohli tvrdit, který je který, „francouzské tažení“ vychází z čerstvě anektovaného „Rakouska“ atd. Něco Spinrad dokonce otočil o 180 stupňů: zatímco v našem světě vpadl Stalin do Polska, až když je německý útok srazil na kolena, v románu naopak útočí Zind a Heldon vede dokonale spravedlivou obrannou válku, i následná okupace Wolacku je vyvolána jen nutností zabezpečit heldonské hranice. (Dodatečně jsem si uvědomil ještě jeden případ: obsah Domy podporovaného univerzalistického učení, požadujícího využívat pro podřadné práce mutanty, je de facto pravým opakem idejí komunistických. Spinrad se tak zároveň zbavil problému, jak se v románě vypořádat s následky podobnosti a tudíž přímé konkurence komunismu a sociální složky nacismu, vycházejících z téže vrstvy společnosti.)

       * Důležitou složkou Železného snu je všudypřítomné Spinradovo přimhouřené oko (či v originále tongue-in-cheek). Ironie není jen ve frázovitém přehánění („sílící zpětná vazba rasového heroismu“, 215, „snad dokonce těžíce ze zásob samotné rasové vůle“, 161, vojáci na přehlídce vykopávající „špičky bot až do výše očí“, 183, a SS dokonce „vysoko nad hlavu“, 184, či českému čtenáři povědomě znějící „Celkem vzato, strana byla před nadcházející historickou bitvou pevně utužena“, 99), ale najdeme ji i v subtilnějších podobách. Co říkáte na logiku líčení pouličních nepokojů ze s. 109 „skupiny SS ... vyháněly ze zatuchlých doupat podezřelá individua, která se potyčky neúčastnila; nepochybně to byli Domové a proto byli na místě popravováni“? Verbální nabubřelost jazyka tomuto tónu dokonale odpovídá, byť si u některých zvlášť škrobených vyjádření nejsem jist, zvolil-li je překladatel cíleně; Železný sen představuje výjimečný případ, kdy by jistý druh překladatelské neobratnosti nemusel výsledku přímo uškodit.

       * Asexualita či unisexualita Pána svastiky je zcela evidentní a napsáno už o ní bylo dost. Skutečně, v celém románu jsou jen tři zmínky, že vůbec existují ženy: při líčení krásy obyvatel Ulmgarnu, když Remler vypočítává, kolik vhodných družek pro SS už vyšlo z „klasifikačních“ táborů, a když Ferik osobně likviduje spiknutí mezi Syny svastiky (zde to však nejsou pravé ženy, nýbrž zindské protoplazmatické děvky „hnané pouze neukojitelnou potřebou kopulace“ - ó, jak bych si přál, aby novovlnný bořitel tabu Spinrad rozepsal toto téma trochu podrobněji :-) ). Zdržme se ještě u posledního bodu: V našem světě bylo součástí likvidace SA obvinění špiček - ať už smyšlené nebo podložené - z homosexuality. Ve světě Pána svastiky, kde ženy a tudíž i sex jako by neexistovaly, nebo jsou aspoň vytlačeny z mysli „autora“ co nejdál, je pochopitelně vrcholem perverze, tj. maximální možnou odchylkou od normálnosti, už samo přiznání jejich existence. Dvojí negace by tu byla zbytečná. Pro mě je to další důkaz, že Spinrad zdaleka není spisovatelem, který staví celý román pouze na jediném (a navíc plně nevyužitém) nápadu.

       * Bylo už řečeno, že Dominátory, které Homer Whipple chápe jako obraz Židů, může čtenář s naší zkušeností také vykládat jako komunisty - jak ty zindské coby funkcionáře od okresního tajemníka výš s příslušnými sinekurami, tak ty v Heldonu coby ze zahraničí vyslané agitátory. Jeden aspekt ovšem zůstal nezmíněn: Primitivní čistě kvantitativní „taktika“ zindských vojsk, drtících protivníka pouhým tlakem nesmírných mas živé síly bez ohledu na obrovské ztráty, až znepokojivě upomíná na skutečné metody Rudé armády za Velké vlastenecké války.

       * Konečně se dostáváme k závěrečné a nepochybně nejdůležitější části ŽS, doslovu, a také k úhelnému kameni nedorozumění. Zdá se, že recenzenti chtějí po románu, aby byl něčím zásadně jiným, než je, a hodnotí ho z tohoto hlediska nesplněných očekávání. Volání po rozšíření doslovu a „celé nové 'cimrmanologii'“ prozrazuje, že ZR by spíše vyhovovala jakási obdoba Triumfu; trochu více smyslu má návrh FN na průběžné „vědecké“ komentáře k jednotlivým kapitolám, ale i ten přehlíží, že ŽS je hlavně přímočarou metaforou nacismu ve skutečných podmínkách. A na této úrovni funguje dokonale.

       Uvažme třeba jen název Pán svastiky. Podporován pár detaily v doslovu může působit jako náznaková narážka na Pána prstenů, trochu samoúčelný vtípek; ale ve spojení s podrobnostmi o Hitlerově fandomové a literární kariéře (mimochodem, bylo by mě potěšilo, kdyby PS získal Huga roku 1954, kdy se v našem světě neudílel, ale Spinrada to asi nenapadlo) získává nový význam: Jaký je vlastně rozdíl mezi davy nekritických obdivovatelů jedné knihy (a nezáleží na tom, je-li objektivně kvalitní jako Pán prstenů nebo mizerná jako Pán svastiky) a davy nekritických obdivovatelů jednoho řečníka?

       Při prvním zběžném prolistování knihy jsem získal z doslovu dojem, že PS bude v zájmu větší přesvědčivosti nejen neuměle napsaný, ale místy i opravdu nechutný. Nu, mýlil jsem se, nebo je lidstvo dnes podstatně otrlejší než před dvaceti lety. Ano, je pravda, že Spinrad jako Whipple nachází v PS jen to, co si tam předtím jako Hitler pečlivě rozmístil, ale jsou tyto motivy tolik vzdálené od skutečnosti? Když jsem pročítal vskutku brilantní argumentaci v doslovu, musel jsem se ptát: Je opravdu fašismus vysvětlitelný takhle jednoduše, zredukovatelný na směs podvědomé fascinace násilím, touhy po jednoduchých řešeních a atavistických pudů, probouzených teatrálními masovými spektákly? A když jsem si překvapeně a spěšně odpověděl, že samozřejmě ne, logicky následovala otázka, co tedy je tím chybějícím prvkem, v čem takovéto vysvětlení chybuje. A na to už jsem odpovědět nedokázal. Jediné, k čemu jsem po hodné chvíli úvah došel, byla ještě další otázka: Nebyla samozřejmost mé původní negativní odpovědi spíš než výsledkem důkladné analýzy důkazem mého omylu, bezmyšlenkovitého přijetí v naší kultuře implicitně všudypřítomného přesvědčení, že Zlo musí být dokonalé (vřelé díky FN za nalezení vystihujícího výrazu), že velké následky plynou z velkých příčin, že příčina smrti desítek miliónů lidí musí být něco kvalitativně vyššího než maloměšťáctví puštěné ze řetězu?

       Popravdě řečeno, nemám ponětí. Je také nanejvýš pravděpodobné, že valná část výkladů, které jsem v tomto článku uvedl, jsou jen mými racionalizacemi ex post a se Spinradovým záměrem nemají nic společného. Ale i tak je cena Železného snu v tom, že vůbec dává podnět se jimi zabývat. Nepochybně v poslední době vyšly sci-fi literárně zdařilejší a umělecky hodnotnější. Ale pokud jde o myšlenkově stimulativní roli, zůstane ŽS myslím dlouho nepřekonán.