Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

„Je-li labutí píseň to, co si myslím, že je, pak je Poslední přesun labutí písní české filmové fantastiky“, odpověděl jsem komusi nedávno v Rouře na otázku, jaký byl.

       Vzhledem k situaci v české kultuře a zvláště pak k situaci natáčení filmů, nečekal jsem od Posledního přesunu nic extra, nicméně v koutku duše jsem doufal v alespoň takovou kvalitu, jakou měl výše parafrázovaný „Konec srpna v hotelu Ozón“. No, život je tvrdý.

       Po jakési katastrofě, kterou by nedokázal definovat ani Camille Flammarion, neboť ekologie je vcelku ucházející, radioaktivita taky veškerá žádná a pole nezplundrovala ani nějaká ta válka, ze Země zdrhla většina obyvatelstva. Přesunula se kamsi čímsi, přičemž nějakou tu stovku svých bližních zanechala bůhvíproč na naší kulaté matičce. Tito se z nějakého záhadného důvodu vystěhovali z měst a obývají temné lesy a sluje ve stylu pohádkových draků.

       Tak je tomu i u naší trojice, kterou tvoří Starej, Plesnivec a Mladej, a nečekejte, že vám osvětlím, proč se netitulují vlastními jmény. Ačkoliv už od katastrofy uplynulo tolik let, že mladší generace jiný svět než tento nepamatuje, konzervy z lepších časů jsou kupodivu pořád konzumovatelné. A tak si tam žijou podle všech úchylek pana režisera.

       Neboť co ten s nimi provádí, to je skutečně něco nevídaného. Postavy nechá mizet a objevovat se podle toho, kolik jich zrovna před kamerou potřebuje, a vůbec se přitom nenamáhá vysvětlováním, kamže se to poděly. Zavadí-li náhodou o náznak akce, pak ji stejně s Mladým prospíte, jenom, aby to nebylo pro všechno na světe, krvavý! Odhozený střelný prach vybuchuje v efektech srovnatelných s ohňostrojem k oslavám ukončení války a vy abyste vrátili všechny dobré známky z chemie.

       Ve chvíli, kdy je zásobárna těch půldruha nápadů vyčerpána, opakují se Mladýmu vzpomínky vysloveně do zblbnutí, jen aby z toho nebyla středometráž. Hodně minut - a divácké antipatie - lze rovněž získat rádoby filozofováním obou starších postav, přičemž výklad Darwinovy teorie v intencích slabikáře, je asi tak to nejlepší, čeho lze dosáhnout. Osobně jsem navíc měl určitou představu o vykreslování psychologie postav na stříbrném plátně, ale tady jsem přišel nejen o představy, nýbrž i o schopnost chápat filmovou řeč.

       Pakliže jste z právě odvyprávěné poloviny získali dojem, že jde o něco nevýslovně pitomého, pak vás mohu ujistit, že druhá polovička předčí první i všechna očekávání. Naši tři známí totiž objeví luxusně zařízený kryt. Ten je fascinující zejména tím, že i po těch desetiletích má dostatek palivových článků na výrobu elektřiny, že i konzerva s ananasem je poživatelná a že se v něm skladují, mimo řadu jiných krámů, dokonce i Oscary Americké filmové akademie!!!

       Ten je navíc obydlen, a to exkluzivně přisprostlou dívčinou typu Lucky Vondráčkové, a momentálně zesnulým staříkem. Ačkoliv ze vzpomínek Kristie zjistíte, že se o ní stále staral je ten děda, který nevypadal na hospodského povaleče, zůstává i nadále otázkou, kde přišla k takové sbírce vulgarismů, za něž by se nemusela stydět ani profesionální šlapka. Když se ukázalo, že Kristia navíc perfektně ovládá vojenský počítač poslední generace, nezbylo mi, než trpět a jen tiše zasténat, když dojde k uhašení velice nebezpečného požáru formou pejorativně okomentované počítačové hry. Ne že by to film nějak dramatizovalo, ale když celou dobu duchařící Plesnivec vyjeví, že kdysi dělal programátora, a vytasí se s informací, že jim v tomto kvartálu má pod nohama bouchnout reaktor (to si nevymýšlím, tahle zápletka je skutečně tak příšerně omšelá),nutí to ta naše budižkničema něco dělat. Jak králíka z klobouku vytáhne Plesnivec možnost útěku a dokonce, dokonce i poslední modul určený k přesunu. Vzápětí je tento technický génius v zájmu morálky znásilňující logiku, degradován na mučedníka a pohřben pod troskami. Mladej s Kristií vyrazí pod zamračenou oblohu vstříc své neradostné budoucnosti a Plesnivec je vyhrabán z trosek, aby spolu se Starým mohl ukázat, že se nebojí smrti.

       Konec, finito, titulky.

       Námět, scénář i režii téhle rány pod pás scifistům má na svědomí jakýsi Kryštof Hanzlík. Původně asistent režie, pak pomocný režisér (naposledy Amerika) a autor série Večerníčků pro rozhlas, nemá v těle kouska soudnosti, protože jinak by si se svými zkušenostmi (nebo lépe nezkušenostmi) nemohl dovolit natočit film, v němž nechá na sobě všechny tři pilíře obrazového vyprávění.

       Uši vám navíc nemilosrdně rozdírá hudba Michala Dvořáka, o jejíž náležitosti k tomuto snímku by se dalo s úspěchem pochybovat. Rovněž kostýmy jsou přepečlivě připraveny, anóbrž všem ty orvané hadry posháněné po všech koutech dokonale padnou.

       Údajně jde o sci-fi podobenství (Filmový přehled 6/1995). Ne že bych kdy měl něco proti podobenství, jenže tady jsem jej pod vrstvou ignorance základních pravidel řemesla prostě nenalezl. Asi to bude moje chyba, ale prostě nedokáži hledat jakékoliv, nota bene skryté, myšlenky v příběhu, kde za celou dobu nejsem schopen pochopit psychologii postav natolik, abych dokázal alespoň hádat, co, jak a kde udělají příště. Navíc mně prznění logiky ani po těch několikaletých zkušenostech na sedadlech kin nenechává chladným, a tudíž soustředěným.

       Ať mi pan Hanzlík promine, ale prostě srovnávání s „Koncem srpna“ se neubráním ani v závěru. V debutu Jana Schmidta totiž jde de facto o totéž, přičemž režisér svůj film neřadí do podobenství, dobře si vědom faktu, že na to jeho snímek nemá. Zato působení na diváka pomocí těch nejjednodušších prostředků zvládá bravurně, o vlastním řemesle nemluvě.

       „Všem, kteří odešli. Všem, kteří zůstali.“ Tak zní závěrečná dedikace. Ač jsem - narozdíl od několika návštěvníků - v kině zůstal, odcházím za kvalitní českou filmovou fantastikou do minulosti.