Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Poslední dobou se znepokojením pozoruji, že když píši do IK, rozsah textu mi pod rukama neuvěřitelně narůstá; zmínka o jediném detailu zabere deset řádků, než se naději, jsem na šesté normostránce a musím urychleně končit, abych se vůbec vešel do nějakých rozumných hranic. To ovšem nebude případ této recenze, jelikož tentokrát prostě není co podrobně rozebírat (však také skoro jediný její význam je snížení průměrné délky mých příspěvků v tomto čísle). Tedy:

       Knižní klub se opět rozhodl doplnit svůj sortiment předražených románů pro ženy o nějakou předraženou sci-fi a jeho volba padla na sbírku A. C. Clarka Hlídka, vydanou v originále před 12 lety a obsahující šest raných povídek, k nimž je trochu nelogicky přidáno Setkání s medůzou a nudná filmová synopse Zpěvy vzdálené Země, základ pozdějšího románu. Knihu otevírá Clarkův debut Záchranná výprava, povídka sice „lidskošovinistická“ (byť mnohem vynalézavější a nevtíravější než zástupci tohoto druhu od řady jiných autorů), ale překvapivě moderně napsaná. Anděl strážný byl základem pro první část Konce dětství a moc se od ní neliší; snad jen pointa je hůř podaná. Mez pevnosti se odehrává na kosmické lodi se dvěma piloty, jimž po havárii zbyde kyslík jen pro jednoho, a je nejslabší z celé sbírky. Psychologizování nebylo nikdy Clarkovou silnou stránkou, a když staví povídku jen na něm, výsledek je nečtivý a nevěrohodný; hrdinové, jak jsou vykresleni, by jistě byli ochotni provést pro zachování svého života i na úkor druhého daleko víc, než udělají. Následuje známá Hlídka, u nás ovšem vydaná před rokem. Jupiter V, tvrdí Clarke v úvodu, patří do kategorie povídek založených na nějakém vědeckém faktu, ale to je jen půl pravdy. Ke škodě žánrové čistoty nejenom je onen základní fakt zatajen, ale kladní hrdinové dokonce sdělují těm záporným i čtenářům dezinformace (byť kdo má jen ponětí o nebeské mechanice, asi se dovtípí). A tak je příběh zajímavý hlavně potvrzením, že i mistr prognostik Clarke se někdy utne: jde tu mj. o to, aby soukromý reportér nepřivezl na Zem exponované filmy dřív než kosmická expedice... Obsah povídky Útočiště by se dal shrnout do jedné věty, ale tím by její existence ztratila všechen smysl, takže ji nechám bez komentáře. Konečně Sluneční vítr pojednává o přerušených závodech slunečních plachetnic; nic víc, nic méně.

       Překlad je dílem Veroniky Volhejnové a působí celkem slušně - až na hrůznou chybu v Setkání s medůzou, kde se z letadlové lodi (aircraft carrier, tj. doslova letadlový nosič) stalo „nákladní letadlo“ a o 3 řádky dál „bitevní letadlo“. Zato je tu detail, z vydání ve Zprávě pro třetí planetu vyškrtnutý cenzurou - loď se jmenuje Předseda Mao.

       Hlídka je perfektní, skoro až anachronickou ukázkou čisté scifi bez příměsí akce, psychologie, filozofie, humoru či čehokoli jiného, jaké jsou dnes běžné. Doušek křišťálově čisté pramenité vody může přijít vhod pro osvěžení mezi dvěma rafinovanými pokrmy, ale ve větším množství, pokud

       člověk nemá právě velkou žízeň (jak bychom byli tuto sbírku vítali před deseti lety!), začne brzo být fádní a vzbuzovat chuť na něco výraznějšího. V dnešní době Hlídka ničím nevyčnívá nad průměr vydávané sci-fi, možná dokonce naopak; a uvážíme-li navíc cenu, za víc než vypůjčení z knihovny rozhodně nestojí.

P. S.: Přes veškerou snahu mi první verze zabrala skoro tři normostránky a na současné dvě jsem se dostal až po spoustě nemilosrdného škrtání. Já už prostě nevím, čím to je...