Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Jelikož rodiče nechtěli, abych chodil do školy na Křenové ulici, kam sice chodili všichni ostatní kluci z baráku, ale jimak jejími klienty byli grázlové z nejvykřičenější brněnské čtvrti, čekala mě každé ráno osamělá cesta do vzdálenější školy na Komenského náměstí, kterou navštěvovaly slušnější dítky. O půl osmé těžká železná vrata jako od skutečného hradu již byla naštěstí otevřena, takže mi nic nebránilo vyběhnout na ulici, ihned zahnout vlevo na široké schody mezi naším barákem a hotelem Grand, jimi překonat výškový rozdíl bývalých hradeb a ocitnout se na ulici Josefské s klášterem uršulinek, ševcem Částkou, kam jsem nosil spravovat boty, a slavnou brněnskou cukrárnou u Sedláčka, kde jsem si zase kupoval zmrzlinu, kopeček za šedesát halířů, což byla i cena tramvajové jízdenky.

       Hotel Grand (a tím i ten nejvlastnější význam hotelu jako takového) mi poprvé utkvěl v paměti v této souvislosti. V roce 1947 nebo snad 1948, to už nevím přesně, ale bylo to za horkého léta, přijel do Brna švýcarský Červený kříž, aby očkoval dítka proti TBC. Taktéž já byl očkován ve škole na ulici Křenové, ale to není podstatné. Postatné je, že švýcarský personál byl ubytován v hotelu Grand a můj všímavý tatínek, nemoha v noci vedrem spát, se rozptyloval pohledem z okna našeho obývacího pokoje nad již zmíněným schodištěm do protějších oken hotelu a jak předpokládám, se zájmem převážně studijním sledoval švýcarské sestřičky a doktory, jak si dusnou noc v exotické zemi zkracovali tím nejpřirozenějším způsobem. V roce 1993, když jsem po tatínkově smrti vyřizoval v Investiční bance jeho finanční pozůstalost, dívaje se oknem na boční fasádu hotelu Grand společnosti Austrotel a vzpomínaje na jeho noční pozorování, mohl jsem pak úřednici v povědomé místnosti, přepažené na několik kójí, praviti: „Madam, jestlipak víte, že úřadujete v našem obývacím pokoji?“

       Leč vraťme se k mé cestě do školy. Z ulice Josefské, proslulé za Rakousko-Uherska bordely, což jsem o hodně později vyčetl z mnohasvazkových Dějin prostituce, mi bylo odbočiti na neméně staroslavnou ulicí Orlí, na níž obvykle stával modrý poštovní vůz tažený koněm. Vůz sám byla hranatá bouda s dvířky na zadní straně, s kozlíkem vepředu, to celé na dřevěných kolech s klasickými loukotěmi. Pro mě to znamenalo první dobrodružství na cestě, neboť bylo nutno se protáhnout úzkou škvírou mezí zdí a zlověstnou koňskou hlavou s hubou plnou bílých obrovských zubů. Poštovní koně totiž měli ve zvyku žebrat, předníma nohama stoupat na chodník a nosem strkat do procházejících, což jsem si já interpretoval jako pokus o sežrání (sebe) a dodnes pociťuji ke koním hlubokou nedůvěru (odpusť, C. B.). Teprve pak jsem vyšel na třídu Vítězství, které Brňáci neřekli jinak než Masarykova, takže není třeba uvádět, čí vítězství měli přejmenovávači na mysli.

       Průchodem jsem se dostal ke Staré radnici, u portálu s pokřivenou Spravedlností zahnul vpravo, po ulici Radniční došel na roh ulice Panské, vykráčel jí vzhůru na Dominikánské náměstí, tedy na náměstí Družby národů, a prošel pasáží Jalta, která obzvláště oplývala velkým bohatstvím antiimperialistických plakátů. Na některých byl krvavý pes Tito, na jiných neméně krvavý strýček Sam. Měl cylindr s pruhy a hvězdami, židovský nos (teď mě napadá, jestli ty plakáty nekreslil někdo, kdo za Němců pracoval pro Goebbelsovo ministerstvo propagandy) a hlavně pařáty s příšerně dlouhými spáry, z nich kapala krev. I když byly plakáty převážně černobílé, krev musela vzdy být rudá. Takto osvěžen na duchu, vyšel jsem z pasáže do parku, na jehož místě nyní stojí hotel Internacional, na již zmíněnou Kandu. Minul jsem odspodu Besední dům, proťal ulici Solniční (na ní bydlela Dana Nádvorníková) a již tu byla novoklasicistní školní budova bývalého gymnázia na Komenského náměstí, oddělena od Husovy třídy bazénem požární nádrže, jejíž zábradlí jsme měli přísně zakázáno přelézat, i když v zimě nádrž zamrzala do podoby skvělého kluziště.

       Pokud mě paměť neklame, v roce 1957 nebo 1958 musela být nádrž zamrzlá až na dno, když se v únoru dostavily nebývalé mrazy přes třicet stupňů pod nulou a tehdy dojít ráno do školy bylo hrdinství. Doma jsme pak sedávali v předsíni, těsně u kamen, jinde teplo nebylo.

       Po vyučování, anebo před vyučováním, nezapomínejme, že v padesátých letech z nedostatku školních budov se učilo na směny, tedy i odpoledne, následovala obvykle hodinka fotbalu. Asi od páté třídy, díky sponzorství otce spolužáka Ladi, jsme měli k dispozici skutečný kožený kopačák, který Laďa vždy do třídy důmyslně propašoval a jak si nyní vybavuji, jedno dopoledne se na Kandě k naší klukovské smečce připojil nějaký dospělák. Byl to slavný útočník tehdejšího prvoligového Spartaku ZJŠ, jehož jméno, šeptané nábožně mými spolužáky, jsem už zapomněl, stejně jako počet gólů, který mi dal. Skončil špatně, uchlastal se, což je osud některých fotbalových a hokejových hvězd i dnes.

       Pak pod vidinou výprasku následoval úprk domů. Někdy už bylo tak pozdě, že na tom stejně nezáleželo, takže z Kandy jsme se spolužáky Vaškem Procházkou a Pavlem Popelou prošli buď ulicí Středovou nebo Jakubskou na ulici Českou a odtud přes náměstí Svobody Alfa pasáží k ulici Jánské, kde bydlel Vašek, a pak na Josefskou, kde zase bydlel Pavel. No a odtud již byl kousek ke krychli našeho domu. Často jsme doprovázeli spolužačku Sašu Hromnickou, do níž jsme byli všichni zamilovaní. Bydlela v paláci Alfa, takže pak v pasáži u schodů jsme dlouho stávali, nikdo nechtěl odejít první, aby „sokům“ nemusel vyklidit pole. Co nám záleželo na krvavém psu Titovi, co nám záleželo na imperialistické válce v Koreji! I když také v pasáži Alfa byly zaprášené výlohy zrušených obchodů polepeny plakáty, na nichž přes zmrzačená a popálená dětská těla z puklého kontejneru vylézala obrovská moucha. To aby si každý uvědomil proradnost imperialistických žoldáků OSN, kteří v Koreji používají proti dětem nejen napalm, ale i bakteriologické zbraně. Ale s rudou Čínou je nás miliarda!, hlásal nadějně hned sousední plakát.

       Podobně jako Péťa Bajza chodili jsme i my od velikonoc v krátkých kalhotech a podkolenkách, já jako specialitu někdy nosil do školy pumpky (kdo neví, co to je, nechť si laskavě vyhledá v naučném slovníku) a od podzimu roku 1954 také žlutou papundeklovou krychli v síťovce. Neboť na rok 1955 se připravovala první spartakiáda a skladba žactva předepisovala pro chlapce žluté a pro dívky červené, dosti velké krychle. Pochopitelně že jsme je používali i jako sáňky, jako munici při bitvách a k dalším lumpárnám, takže k nácviku na spartakiádu v hodinách tělesné výchovy jsme se pak dostavovali ne s prostorovým tělesem, nýbrž s jeho rozvinutým pláštěm do plochy.

       To již sice byl zrušen systém potravinových lístků, ale združstevněné zemědělství, na rozdíl od marxleninských pouček, fungovalo hůř než vesničtí kulakové. Koncem padesátých let dvakrát do týdne již v podvečer zaplnily brněnské ulice, tak jako ulice všech měst v Československu, úděsné fronty na maso. Přes noc v nich stávalo několik stovek, ale také někdy několik tisíc lidí, převážně žen. Nás ale naštěstí živila babička Novotná, která hamstrovala po brněnském okolí jako podomní obchodnice. Pochopitelně načerno, kdyby ji chytili esenbáci, šla by natvrdo sedět. Pravda, tehdy se neustále bojovalo proti buržoazním přežitkům, ale jaksi nebylo dost dobře možné prohlásit za něj i požívání masa (to až dnes je to přežitek nezdravé výživy). Čekávali jsme s maminkou na babičku před nádražím, ta již stará žena měla sílu jako kůň, v ranci na zádech dokázala odvléci i padesát kilo „marhul“ (pro analfabety v Čechách uvádím, že se jedná o meruňky) na zavařování, o drůbeži nebo kusu masa ani nemluvě. Něco bylo vždy pro nás, něco pro rodinu strýce Pepka, který si musel pro svůj podíl na kořisti dojet z Králova Pole.

       Bydlet uprostřed města u nádraží mělo tedy své výhody, ale také nevýhody. V okolí nebylo žádné hřiště, takže nezbývalo než vzpouzet po baráku (z čehož plynuly trvalé „války“ s babou Prchlicou, přičemž její syn Jarek byl největší chudák, nikdy nevěděl, na kterou stranu se má přidat), nebo vyrážet na Františkov (sady pod Petrovem) a později, když my, tlupa děcek z baráku, jsme už byli starší, na Špilberk, kam se chodilo hlavně v zimě sáňkovat.

       Návrší Františkova s obeliskem, vztyčeným na památku vítězství nad Napoleonem, bylo obzvláště výhodné pro koloběžkové závody. Pískem sypané serpentýny do ulice Na baštách byly naší oblíbenou, byť značně zákeřnou tratí, obzvláště v místě, kde napříč cestou vedla propadnutá mříž dešťové stružky a vytvářela něco podobného, jako je Taxis Velké pardubické. Buď bylo třeba brzdit anebo se nechat, i s koloběžkou, katapultovat do vzduchu. Můj letitý stroj měl zadní kolečko uchyceno v nezahnutých, přímo dozadu směřujícících vidlicích, takže v tomto nístě jsem o ně pravidelně přicházel. Navíc o vyčnívající osu s našroubovanými kontramatkami jsem velice často škrtl nechráněným kotníkem, když jiné boty než ty nejlacinější tenisky jsem od maminky dostat nemohl (po měnové reformě v roce 1953 měl tatínek jako řidič sanitky 800 Kčs hrubého a kdyby nebylo již zmíněné potravinové pomoci babičky Novotné, tak bychom skutečně místo oběda museli počítat okna u Grandu, jak tatínek žertem často říkával). Při takovém křísnutí se napřed dostavila šílená bolest, pak se z roztrženého kotníku vyplazil tlustý hádek tmavě červené krve, o hodně tmavší než na těch plakátech v pasáži Jalta, takže zraněnému závodníkovi nezbylo než se kolem Lamploty (obchod s potravinami), kina Čas, hračkářství pana Šťastného (jeden z posledních mohykánů, jemuž se znárodnění dlouho vyhýbalo - snad proto, že tlustá manželka majitele, paní Nasťa, byla Ruska?!) a kanceláře aerolinek (s modelem Dakoty ve výloze) odkulhat domů a absolvovat neméně drastickou jódovou operaci, aby se vše za tři dny opakovalo.

       U Šťastných měli perfektní zboží. Celé pluky vojáčků, malinkatá plechová dělíčka na kapsle, džípy a spoustu jiných náklaďáků na pérový strojek, jakož i kapslové pistole a revolvery. Utrácel jsem tam pilně své korunové kapesné a jako nějaký diktátor usilovně budoval svou soukromou armádu, dokud mě nezlákalo kino Čas a vyškemranou papírovou korunu plus dva hliníkové desetníky jsem radši dal za vstupenku do kina, kterou paní v pokladní kukani trhala z velkého kotouče. V kině Čas totiž hráli grotesky, Chaplina, Turpina, Harolda Loyda, Friga a pochopitelně také Laurela a Hardyho. Program běžel nonstop, po filmovém týdeníku následovalo půl hodinky dokumentárních a přírodovědných filmů převážně sovětských a pak přišly grotesky, jediné americké filmy, které v té době mohl filmový divák vidět. Sál byl průchozí, mimo vstupních dveří nacházela se na opačné straně pod promítacím plátnem celá baterie létaček, které vedly na schody ústící na ulici Josefskou. Po stranách schodů byly umístěny záchodky, takže když nějaký divák, který již zhlédl celý program nebo se přiblížila doba odjezdu jeho vlaku, kino opouštěl a rozrazil létačky, zaplavila celý sál vlna charakteristického čpavého zápachu. Pak se objevil v mihotavém světle filmového plátna postarší biletář a procházeje mezi řadami, jal se velkým mechanickým rozprašovačem rozprašovat „lesní“ vůni. Nikdy později, v jiném kině, jsem tento obřad již nezažil.

       To byla nesporná výhoda mého bydliště, stejně jako když přímo před naším domem vybudovali „šalináři“ smyčku trolejbusové linky do Šlapanic a my jsme mohli obdivovat tenhle exotický dopravní prostředek a vzhlížet k pánům v placaté čepici, kteří trolejbusy řídili. To jsem ještě netušil, že po prověrkách v roce 1958, kdy byl otec vyhozen ze zaměstnání v Praze, také on vyfasuje takovou čepici a stane se právě řidičem trolejbusu na lince do Králova Pole. Ta měla konečnou na křížení Vodovy a Červinkovy ulice, kde bydlel tatínkův bratr Josef. To ještě spolu mluvili, takže když si otec „najel“, nohl si zaskočit za bratrem na kus řeči.

       Strýc Josef, zvaný Pepek, byl pak kapitola sama pro sebe. Na rozdíl od mého otce, který měl nevšímavou a vznešenou povahu lva (v jehož znamení se narodil) a na své osudy se díval filozoficky, jeho bratr komunistický režim úporně a velice osobně nenáviděl. Za měsíc jsou Američani tady, uvidíš, tohle nemůže vydržet dlouho, tvrdil při každé návštěvě mému otci po celá ta dlouhá padesátá léta. Pak se obvykle pohádali, neboť otec byl natolik realista, aby věděl, že tam, kam noha ruského vojáka vstoupí, tam také hodně dlouho zůstane.

       Zřejmě naslouchal mnohem pozorněji než jeho bratr slovům svého otce, tedy mého dědy Josefa Novotného, v mládí typického rakousko-uherského šviháka a v celém c. a k. Brně známém pod přezdívkou „der schöne Pepi“. Když totiž vypukla 1. světová válka a schöne Pepi musel narukovat do Haliče, okamžitě přeběhl k Rusům. Jeho kariéra zajatce v matičce Rosiji byla křivolaká a nepředstavitelně pestrá. Od vychovatele dcer velkoknížete přes ředitele hotelu na Krymu až po účastníka revoluce v Pitěru v listopadu 1917. Prohlašoval Rusko za zemi zaslíbenou, byl i úspěšným nepmanem a z Ruska se vrátil až v roce 1923 a to jenom proto, že ho bolševici vyhostili. Znal tedy Rusy perfektně a hned 26. dubna 1945, kdy Malinovského asiati osvobodili Brno, věděl, která bije. Jestli něčeho lituji, tak toho, že s tímto dědou jsem se minul. Zemřel v roce 1953, kdy mně bylo pouhých devět let a jeho deníky z Ruska můj otec pak ze strachu před StB spálil.

       Leč vraťme se ke strýci Pepkovi. Aby mohl poslouchat za války Londýn, stal se z něho radioamatér a za komunistů v této zálibě horlivě pokračoval, nyní ovšem ladil Svobodnou Evropu. Jeho specialitou byly krátkovlné superhety. K jejich konstrukci používal ještě německé kořistné elektronky, jimiž se v dubnu 1945 prozíravě zásobil ze skladů Wehrmachtu, ještě než čeští vlastenci všechno roztřískali. I po deseti letech měl málem slzy v očích, když vyprávěl o haldách drahých elektronických součástek, rozšlapaných mezi pražci v bílovických tunelech.

       Nějak v polovině padesátých let začala také vysílat rakouská televize z vysilače Kahlenberg u Vídně a brněnští televizní fandové záhy zjistili, že signál je chytatelný i v Brně. Pochopitelně že strýc Pepek si toto nemohl nechat ujít a okamžitě veškeré úspory, tj. 4 000 Kčs, vrazil do obrovské bedny s malinkatou obrazovkou v rohu, což byl televizní přijímač Tesla 4001. Vyrobit patřičný konvertor, jakož i monstrózní televizní anténu, bylo pro něho hračkou, a pak začala éra, kdy jsme jezdili do Králova Pole na televizi. První televizní program, který jsem v životě viděl, byla Mozartova Kouzelná flétna, ale mnohem důležitější byla zpravodajská relace Zeit im Bild. Každý večer ji sledovalo celé Brno (v naší rodině jsme se na české Televizní noviny začali dívat teprve po několika letech, od jara 1968, ale pak s tím zase rychle skončili), takže druhý den ráno si Brňáci v šalině šeptali, v čem zase komunisti lžou. Tahle „ideologická diverse“ měla obrovský význam, neboť jsme se nejen dovídali, co se ve světě skutečně děje, ale zároveň, porovnáním zdrojů, získávali návod, jak dekódovat komunistické lži.

       My jsme se zmohli na televizi až v roce 1961, to už vysílal brněnský vysílač na Barvičově ulici. Vídeň jsme měli vmontovanou pochopitelně také a můj otec počal soutěžit se svým bratrem, kdo bude mít lepší obraz. Studoval tehdy velmi populární příručky Milana Českého o televizních anténách a vyráběl děsivá monstra, která jsem mu pak musel pomáhat montovat na střechu. V tiché dohodě s babou Prchlicou měl i svůj vlastní klíč od půdy - byla to obrovská temná prostora, přehrazená dřevěnými koryty na vodu, neboť vzhledem k obvodovému cimbuří musela být dešťová voda vedena vnitřkem půdy k odpadům na dvorní straně. Jelikož jsme bydleli v nejvyšším poschodí, přišel otec na geniální nápad, jímž dal jednou provždy strýci Pepkovi mat. Dlouhým vrtákem provrtal strop, dírou protáhl na půdu trubku, kterou se přes bicyklový převod dalo celým anténním stožárem otáčet. Středem trubky pak vykoumaně vedl anténní svod, aby byl co nejkratší a tudíž měl i nejmenší decibelové ztráty signálu. No a při večerní seanci jsem se musel odebrat do koupelny, kde ze stropu trčela trubka s klikou, a podle otcových pokynů natáčet anténou tak dlouho, až byl obraz nejlepší. Pochopitelně že po přepnutí na českou stanici se celá procedura opakovala. Kam na nás se satelitem!

       Právě díky vídeňské televizi jsem se již počátkem sedmdesátých let seznámil s televizním seriálem „Raumschiff Enterprise“, tedy pro ty, kteří nejsou tak kovaní jako Honza Pavlík, se slavným „Star Trekem“. Jelikož i v první sérii byli Captain Kirk a Mister Spock až příliš ukecaní a já rozuměl špatně německy, seriál mě příliš nezaujal.

       A tím se vracím k otcovu bratru, neboť mimo sdělovací elektroniku měl strýc Pepek ještě další zálibu. K smrti rád četl literaturu, kterou nyní označujeme SF. V kanceláři dílny, přádelny žíní, kterou měli do roku 1949 s otcem napůl (nikdy jsem nepochopil technologický proces, na němž byla dílna založena, a zřejmě to nechápali ani dospělí přátelé bratrů Novotných, neboť podle žoků se žíněmi, které trochu připomínaly kupy na obloze, a šamanských způsobů, jimiž z nich získávali peníze, jim přezdívali do „obchodníků s mračny“), ve staré bílé skřini na dně trůnila halda červených sešitů s klasickými Wowkovými ilustracemi. Ano, bylo to tak, bylo to originální okupační vydání Trosky v sešitech (jaký by to byl poklad, kdybych je měl dnes!). Nyní mám podezření, že strýc Pepek mi ty sešity Nemovy říše a Zápasu s nebem o pár let později se zlomyslným potěšením podstrčil (a já si zpětně vzpomněl na jejich uložení v bílé kancelářské skříni), neboť dobře věděl, že můj otec tuto literaturu nesnáší. Jak je vidět, pomsta se mu vydařila více než skvěle a mám podezření, že i tam, v těch západních zahradách, kam se již oba odebrali, se o to hádají, což by bylo lepší, než aby se mlčky míjeli jako posledních dvacet let svých životů.

       Leč zpátky k domu č. 22 na Třídě 1. máje a zpět do času, do dřevních dob předtelevizních. To jméno ulice bylo vlastně nomen omen, neboť naší ulicí skutečně vedla trasa prvomájových průvodů. Přiznávám, že jako kluk jsem se na ně těšil. Dokud jsem byl tak malý, že jsem do nich nebyl nahnán a mohl je sledovat jako divák. Začátkem padesátých let to byla opravdu pompézní podívaná. Obzvláště jsem miloval tzv. alegorické vozy. To na valníku, taženém zetorem nebo na sajtně ereny (dobový výraz pro nákladní automobil Praga RN) v hadrových či papundeklových kulisách ustrnula skupina krojovaných lidí v nějakém protiimperialistickém živém obrazu. Třeba pán, naditý do fraku, s cylindrem obtočeným americkou vlajkou a kašírovaným nosem zvíci háku na polském vagonu, spoutaný řetězy se krčil u nohou Jeho a Jí, oblečených do modrých montérek. Nad hrdě vztyčenými hlavami toho dělnického Adama a Evy se pak na žerdích třásl v rytmu jízdy nějaký ten trasparent s heslem ve stylu vojína Kefalína. Bylo to skoro tak dobré jako cirkus nebo lunapark. Ačkoli herci z Mahenova divadla, pro něž takové vystupování patřilo ke služební povinnosti, si to zřejmě nemysleli, že, paní Vlasto Fialová?

       Ovšem ještě lepší byly vojenské přehlídky na 9. května, takže prvomájový průvod jsem vnímal jen jako předehru, jako malý zákusek před hlavní hostinou. A opět, díky bydlišti, jsem se mohl přehlídek nabažit dosyta, když trasa vedla pochopitelně kolem našeho domu a já mohl sledovat nejen vlastní přehlídku, ale, což bylo ještě lepší, večerní a noční nácviky. Velice přesně si vybavuji ty první teplé jarní večery, kdy do vůně rozkvetlých šeříků se mísila pro mě stejně libá vůně rozehřátých mazadel a spálené nafty z nekonečného proudu tanků, které se za dunivého rachocení líně valily noční ulicí. A když se něco zašmodrchalo, celý ten proud se zastavil a pak bylo možno přistoupit až k té znehybnělé obludě a položit ruku na rozehřátý kov. Když koncem padesátých let z úsporných důvodů byly přehlídky v Brně zrušeny, tak jsem toho skutečně litoval.

       Přehlídka pak byla i tradičním námětem v hodinách kreslení, jedním z posledních výkresů před prázdninami, což byla dvojitá radost. Jednak malovat tank, jednak vědět, že je to neodvratná předzvěst blížících se prázdnin.

       Na ty jsem nikam nejezdil. Nebylo kam. Příbuzné na venkově jsme žádné neměli a kult chalup ještě neexistoval. Ani nemohl, nekolektivizovaný venkov stačil všechna stavení zabydlit sám.

       Zbývala chata známých mých rodičů na Brněnské přehradě nebo vzpouzení po baráku. Často jsme sedávali na schodech, vedoucích z pátého patra ke strojovně výtahu a mastili kiby (pro ty, kteří nerozumějí, překládám - hráli karty). Oblíbené hry byly „hajzl“ a „vole lehni“ (pokud bude mít někdo ze čtenářů zájem o herní návody, milerád je poskytnu, první hra se dá hrát i s magickými kartami). Míval jsem při tom takový zvláštní pocit, neboť jsem nedokázal zapomenout, že po těch schodech kráčel jednou i pan Prchal, otcův kamarád, který si náš dům, jako jeden z nejvyšších v Brně, vybral, aby v něm spáchal sebevraždu. Nevím přesně, zda to bylo v roce 1948 nebo 49, kdy po večerní návštěvě u nás, místo aby zamířil po schodech dolů (výtah často nejezdil), vyšel nahoru k půdě a okénkem vedle strojovny výtahu odstartoval k letu do věčnosti.

       Nepamatuji si na jeho poslední návštěvu, ale na tu noc, když ho později našli na betonu dvora, ano. Zvonění, rozčilené hlasy za dveřmi, zmatené obličeje rodičů, přítomnost něčeho, čemu jsem nerozuměl.

       V dalších letech jsme už v partě vyráželi do přilehlých ulic pod vedením starších výrostků z našeho domu, hlavně bratrů Pechových. To už jsme nechodili na Františkov kvůli koloběžkovým závodům, ale kvůli těm pozorováním, jež můj tatínek konal při nočním nahlížení do oken hotelu Grand, neboť křovinaté stráně pod Petrovem vojáci brněnské posádky používali jako zkušební polygon při svých milostných cvičeních. Za přistižení pak byla facka, nu, jako Brno.

       Ale hlavně jsem prázdniny trávil na prýglu, tedy na Brněnské přehradě. I tam pochopitelně zasáhl komunismus. Brněnský jachtklub jako samostatná organizace po roce 1948 zanikl, napřed byl začleněn do Sokola a pak do nově vzniklé dělnické jednoty Spartak Brno ZJŠ. Podle vzoru SSSR byl ustaven Státní výbor pro tělesnou kulturu a sport byl v podstatě řízen vojensky. Do buržoazního jachtklubu, bašty reakce, tvořené drobnými živnostníky a obchodníky, příslušníky svobodných povolání, převážně lékaři a právníky, ale také tu a tam nějakým továrníkem, o něž o všechny se pilně zajímala brněnská StB (několik členů klubu uteklo za hranice, další byli zavřeni, jiní „dobrovolně“ odešli do táborů nucených prací) přišly nové kádry, hlavně z brněnské zbrojovky. Když nyní nad tím tak uvažuji, vychází mi, že spíše ty nové kádry se přizpůsobily původnímu stylu, než aby tomu bylo naopak. Udělalo se to takovým tím typicky českým způsobem. Pár lidí se „dalo ke komunistům“, aby i ve výboru jachetního oddílu měla strana vedoucí úlohu a tím to skončilo. Netroufám si hodnotit jejich morálku, kdo jsi bez viny, hoď kamenem.

       Fakt je, že můj otec pro sebe tuto možnost odmítl. I když mu jeho dlouholetý kamarád Ferda a předválečný člen strany po roce 1948 nabízel členství a sliboval velkou kariéru (ostatně právě Ferda ho v roce 1949 varoval, aby se dobrovolně zbavil živnosti, protože jinak ho čeká tábor nucených prací, že už ho mají na seznamu). Místo toho otec živořil jako řidič sanitky za osm stovek a pak jako řidič trolejbusu. Neuznával ani argument, že jeho syn nebude moci studovat, jímž se tolik lidí ohánělo v sedmdesátých letech, v období normalizace. Měl zkrátka svoje pojetí života a přes to nejel vlak, jak říkával.

       Zlomyslný osud tomu chtěl, že v roce 1954 můj tatínek vyhrál nominační závod a jel do kapitalistického Rakouska na Mistrovství Evropy plachetnic ve třídě O-jola jako státní reprezentant lidově demokratického Československa. Výpravu tvořil on, jako jediný závodník, pak činovník jachetní sekce v roli trenéra a hlavně vedoucí výpravy ze Státního výboru tělesné výchovy, který se vůbec netajil tím, že spolupracuje s StB. Jenže neuměl ani slovo německy. Můj otec, jenž mluvil německy plynně, pak fungoval jako tlumočník a jen tak bokem svedl heroický boj, aby nemusel být v soutěži poslední, a podařilo se mu za sebou nechat alespoň tureckého závodníka. Dlouhá léta pak byl na brněnském jachtklubu znám jako „vítěz nad Turkem“. Mně dovezl pytel žvýkaček, takže příští tři měsíce jsem vyvolával bezuzdnou závist spolužáků onou hovězí mimikou, která je dnes samozřejmostí.

       Další styk s tím záhadným a zapovězeným Západem pro mě představoval pan Woburka z Vídně. Byl to švagr pana Čestmíra Sobka, vynikajícího brněnského jachtaře a závodníka, ale hlavně majitele chaty, kam jsme jezdili. Aby pragmatický pan Woburka mohl navštěvovat sestru Annu v komunistickém Československu, vzal si jako obchodník zastoupení několika znárodněných československých firem, jež druzí rakouští obchodníci jako komunistické zloděje bojkotovali. Tím si otevřel dveře do Československa dokořán, jezdil stříbrným tatraplánem, který jako by z oka vypadl tomu, jímž Hanzelka a Zikmund rajzovali po Africe (nadýmal jsem se jako páv, když mě svezl), a jestli jsem tehdy věděl, co to je vůbec pomeranč, tak jen díky jemu. Toto ovoce bylo totiž v padesátých letech na západ od Aše ještě daleko vzácnější než v dobách, kdy o něm Homér psal jako o jablku Hesperidek.

       Občas přivezl i nutný náhradní díl na nejstrašnější vozidlo, jaké kdy můj otec vlastnil, a kterým se na chatu jezdilo. Byl to německý bojový vůz s otevřenou karosérií na podvozku Volkswagwen, kterému se ve Wehrmachtu říkalo „Kübelwagen“ (takže popis ve Dlouhém dnu Valhaly, kdy von Galwitz je unášen Gunnarem právě v tomto vozidle, je autentický) a my jej zase nazývali „kadyf“ (podle zkratky KdF pro nacistickou organizaci Kraft durch Freude, něco podobného jako komunistické ROH). Bůhví, kolik ten válečný veterán měl najeto po bojištích 2. světové války, fakt je, že po roce 1950 chtěl mít pokoj a neustále odmítal poslušnost. Což o to, nebyl problém renovovat kovové součástky, ale jak si vzpomínám, o co dlouho můj otec pana Woburku uháněl, bylo GUFERO. Toto podivné slovo, označující pryžový těsnící kroužek se spirálovou pružinou po obvodu, pak pro mě dlouhá léta bylo synonymem toho nejvzácnějšího, něčeho absolutně nedosažitelného, asi jako svatý Grál pro Parsifala. A když je uslyším i dnes, okamžitě si vybavím rodinného „kadyfa“, jenž, jako starci moč, nedokázal bez nového gufera udržet olej.