Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

       Tahle slova tak přesně vystihují mou životní diagnózu, že jsem neodolal a rozhodl se je doplnit něčím, co kolísá mezi žánrovým obrázkem, memoáry a obecnější úvahou.

       

Tedy, na Vítězný únor nemám žádnou osobní vzpomínku, i když mi tehdy byly skoro čtyři roky. Ale už krátce poté jsem se k této události musel veřejně vyjádřit. Žil jsem tehdy s rodiči v pátém patře obrovského baráku přímo naproti brněnského hlavního nádraží. Ten dům měl komplikovanou stavební dispozici. Přední trakt až do výše třetího patra byl postaven po roce 1848 jako zájezdní hospoda na místě bývalých hradeb, později byl dostavěn trakt zadní a když v roce 1928 byla nadstavena další dvě patra, nabyla celá budova tvaru mohutného kvádru, který trochu připomínal hradní palác, neboť byl nahoře ozdoben cimbuřím, za nímž se teprve ukrývala střecha. Tento palác ale ve svém nitru skrýval ponurou studni špinavého dvora s bočními řadami otevřených pavlačí, s jedinou přístupovou cestou k bytům v zadním traktu. Takový byt jsme měli i my - až úplně pod střechou (takže v zimě, ač jsem bydlel přímo ve středu města a dosti vysoko nad ulicemi) jsem se ke dveřím našeho bytu semtam brodil sněhem.

       Tyto problémy neměla komunistická rodina Juranova, neboť bydlela příliš nízko, v prvním patře, kde byl společný záchod na chodbě a taktéž jediný vodovodní kohoutek pro všechny. Byli spřízněni s vysokým partajním funkcionářem z Třebíče, po němž byly pojmenovány fabriky jak tam, tak i v Brně. Oni ale z toho nic neměli. Pan Juran byl vyhublý krejčík s dvěma ošklivými dcerami na vdávání na krku, jeho manželka pak dobrosrdečná paní, která by ani mouše neublížila. Musel jsem k nim nějak zabloudit a byl pohoštěn kávou a buchtami a jsa hovorným, roztomile blonďatým chlapečkem (i když je to k nevíře, bylo tomu tak!, a nevěřícím tomášům mohu předložit fotografie), asi tak hodinu jsem je bavil. Čím, to si také nepamatuji, ale mí rodiče vzpomínali, že na otázku, kde jsem byl, jsem po návratu odpověděl: No přece u Juranových. A mám prý tatínkovi a mamince vyřídit, že komunisti jsou taky lidi!

       Další historku z doby o něco pozdější, v níž jsem bezděky komentoval svoje politické přesvědčení, si už pamatuji. Asi pětiletý, tedy někdy v době, kdy začaly první procesy, jel jsem s tatínkem šalinou č.3 přes brněnské předměstí Komín. U splavu tam trať míjí takovou větší hromadu kamení, které se po roce 1945 začalo říkat Ruský vrch. Padlo tam dost rudoarmějců a místní národní výbor nechal na jejich památku vztyčit na vršku pěticípou hvězdu z červených žárovek. Byla už tma a tramvaj zastavila pod hvězdou, zářící na plné pecky. Já seděl u okna, maje knoflík nosu přitisknut na sklo, když můj tatínek - asi aby mi udělal radost - řekl nahlas: „Františku, to je hezká hvězda, že?“

       „Je ošklivá,“ vykřikl jsem ale já svým sopránkem přes celou tramvaj, „já bych tam chtěl radši bílou!“

       Tím to skončilo pro mě, ale ne pro mého zkoprnělého otce, neboť po tomto výroku se všechny obličeje v šalině otočily na nás a rozhostilo se vyděšené ticho. Přiznávám, že když jsem to říkal, měl jsem na mysli pouze estetické kategorie a vůbec nepomyslel na to, že výsostné znaky SSSR a USA se liší pouze barvou. Zkrátka cestovat se mnou na veřejnosti v období upevňování vítězné třídní revoluce bylo nebezpečné jako cestovat s chřestýšem.

       Takto ideově předznamenán, s přesvědčením, že svět je v podstatě zábavné místo, vytvořené pro mé soukromé potěšení, jsem šel s důvěrou 1. září 1950 poprvé do školy, a měl jsem paní učitelku Novotnou, což byla pouze shoda jmen. Třída byla čistě chlapecká a paní učitelka byla ještě paní učitelka, i když ze stěny vedle tabule na nás shlížel ducatý Kléma. To se stále hodně vypínal proud, roztočená kola dvouletky se zřejmě ještě do elektráren nedovalila, takže si vzpomínám, jak jsem do sešitu maloval písmenka domácího cvičení za svitu svíčky. Ale větší problémy než s pětiletkou, která prakticky s mým nástupem do školy vypukla, jsem měl s náboženstvím.

       Myslím, že vzájemná nechuť katechety a moje byla zcela spontánní a okamžitá a vydržela celé ty dva roky, kdy ještě výuka náboženství byla povinná. Pokud si dobře vybavuji, náboženství jsme měli dvakrát týdně a první hodina byla hned v pondělí. Tak, děti, kdo byl v neděli na mši svaté?, ptal se hned po úvodním zazvonění katecheta a všechny ruce, až na moji pochopitelně, letěly nahoru, neboť já jsem musel s rodiči trávit veškeré víkendy na Brněnské přehradě, když otec byl náruživý jachtař a zakládající člen brněnského jachtklubu.

       Řekni mu, že chodíš do chrámu přírody, poradil mi zlomyslně jistý pan Mytýzek, taktéž člen jachtklubu a tatínkův přítel a hlavně majitel pečlivě udržovaného a tedy na tehdejší poměry přepychového auta Aero 30, když jsem si před ním stěžoval na příkoří ze strany katechety. Byl jsem natolik naivní, že jsem to udělal a byl za drzost po škole a pak ještě mnohokrát. Není se tedy co divit, že když bylo od září 1952 povinné vyučování náboženství zrušeno, byl jsem šťastný jako blecha. Občas jsem se také přeřekl, když místo soudružko učitelko, jak jsme museli od téhož roku říkat, jsem použil paní učitelko, ale ostatní se přeříkali také.

       I dívky, neboť už jsme chodili do koedukované třídy a do mě se zamilovala Dana Nádvorníková. Baculka s culíky světlých vlásků a s modrým kukučem. Měla ale smůlu (nebo já?), když její city nebyly opětovány. Jednak jsem na nějaké kamarádšofty s holkama neměl čas, alébrž jsem musel na Kandě (nebo-li na ulici Panenské pod Besedním domem, kde nyní stojí hotel Internacional) hrát s klukama fotbal anebo na přilehlém Špilberku si hrát na Němce a partizány. Dodnes, a je to přes 40 let, vždycky, když jdu přes parkoviště pod hotelem a míjím místo, kde ještě po roce devadesát stály u zdi dva mohutné topoly, si vzpomenu, že mezi jejich drobnými kmínky jsem měl svoji „kasu“, neboť jsem býval obvykle brankářem.

       Dana Nádvorníková ale byla vytrvalá a šla na to ideově. Tedy napřed od náboženství, pak od Pionýra a nakonec od ČSM. Těch, co přestali chodit na nepovinné náboženství, bylo velmi málo a vím, že někteří známí mých rodičů byli pohoršeni, když jim řekli, že to nechali na mně, tj. na osmiletém chlapci, aby se sám rozhodl. Stávalo se pak, že Dana se před školou (Osmiletá základní škola na Komenského nám., bývalé gymnázium, nyní budova JAMU) ke mně přitočila a začala mě lákat do náboženství, jak pan katecheta krásně povídá o pánu Bohu a jak vůbec je to príma, říkala a něžně se na mě dívala těma chrpovýma očima (a já věděl svoje). O rok později, to jsme chodili do čtvrté třídy, se začala zakládat dětská komunistická organizace Pionýr. Dana Nádvorníková byla jednou z prvních, kdo tam vstoupil a záhy byla předsedkyní oddílu. A opět se ke mně před školou přitáčela a zase mě lákala tím modrým kukučem, abych vstoupil do Pionýra, co všechno bych se tam naučil a jak je to príma (a já už nevěřil). No a teď trochu předběhnu. V osmé třídě už bylo možno vstoupit do Českého svazu mládeže (o životaschopnosti této mládežnické komunistické organizace nejlépe svědčí fakt, že po nástupu Dubčeka k moci v roce 1968 se sama rozpustila) a opět to byla naše třídní funkcionářka Dana, která jako první z třídy se stala členkou ČSM. A opět jsem slyšel tytéž řeči, tentýž chrpový pohled, ale už poněkud zaprášený, jak je to v ČSM príma a jak jsem sám proti sobě, když otálím se vstupem do této organizace (a já pochopil).

       Přiznávám, že na rozdíl od výuky náboženství v obou dalších případech jsem podlehl (ale vnadám Dany Nádvorníkové, k mé nynější lítosti, bohužel ne) a podle usnesení rodinné rady (jsou tam všichni a budeš to potřebovat kvůli studiu) se stal členem těchto podivných organizací. Jenže ke členství jsem se stavěl stejně jako k náboženství. Kupříkladu jako svazák jsem nikdy nevlastnil modrou košili, takže pokud jsem měl nějaké trauma, tak z toho, že jsem ji neměl, a proto, když byla nějaká akce (obvykle vystupování v tzv. kulturní vložce nějaké úplně zbytečné schůze naprosto formálních organizací typu Svaz žen, SRPŠ nebo SČSP), nemusel jsem se zúčastnit, abych nenarušoval modrou hradbu mladých budovatelů socialismu. A taky jsem neuměl zpívat.

       Myslím, že od té doby se táhne má averze k jakýmkoli ideologickým systémům, že, jako mnoho mých vrstevníků, dokážu v čemkoli vyčenichat i ten nejjemnější závan ideologie stejně dokonale jako vepři lanýže. A že mi to stejně, jako těm vepřům, činí potěšení.

       Ale vraťme se do domu č. 22 na Třídě 1. máje, která se do roku 1948 jmenovala Charlotty Masarykové, a nyní, po roce 1989, se jmenuje Benešova, a z baráku, kde jsem 36 let žil, je Investiční banka a z bývalého dvora, kde i za bílého dne vesele rejdili potkani, honosná dvorana se skvostnou skleněnou plastikou. (Ty potkany jsme stříleli vzduchovkou bratrů Kašubových z pavlače v mezipatře.)

       Juranovi nebyli jediní komunisté v domě. Hned vedla nás bydlela v pátém poschodí paní Nováčková. Hřmotná ženská k metráku živé váhy a s hubou jako meč. Měla syna Karla, o dva roky staršího než já, který byl poněkud volněji vychováván, tj. patřil mezi mládež, na níž ctihodní brněnští občané na ulici volávali, jen počkej, ty grázle, až tě chytnu. Ovšem Karel byl můj kamarád a díky přátelství s ním jsem odhalil různá tajemství života. Paní Nováčková pak byla autentickou předválečnou členkou komunistické strany s obsáhlým trestním rejstříkem. S vykulenýma očima jsem poslouchal její vyprávění o účasti na komunistických demonstracích za 1. republiky a jak za urážku prezidenta republiky šla vždycky za katr, obvykle na tři dny. Mezí řečí jí uteklo, že jako tkadlena semtam také kapitalistickému vydřiduchovi čmajzla (tedy podle Leninových tezí expropriovala) z jeho fabriky na Křenové ulici přízi, a chlubila se, že ji nikdy nechytili, což bylo jenom dobře, neboť za ty chmátky by byly větší pálky než za urážky Masaryka nebo Beneše. Bohužel její slovník byl příliš barvitý a až expresivně brněnský, abych jí mohl navrhnout, aby přišla do naší školy na besedu s předválečným členem strany a zasloužilým bojovníkem za dělnická práva.

       Takové školní besedy byly po celá padesátá léta velmi v módě a já bych si mohl takovým pozváním, jako syn bývalého živnostníka, tj. nepřítele lidu, vylepšit kádrový posudek, usuzoval jsem zištně ve věku desíti let. Jednou, hráli jsme si právě s Karlem s jeho vojáčky, kteří byli jiní než moji, povšiml jsem si podivné fotky na stěně jejich bytu. Byl na ní pan Nováček, kterého jsem se trochu bál, protože špatně mluvil, jako kdyby měl něco s hrtanem.

       Pan Nováček byl na té fotografii v uniformě gefreitera Wehrmachtu a já rázem vše pochopil. Proč Karlovi vojáčci jsou jiní než moji, proč pan Nováček mluví tak špatně česky. Jak jsem se dověděl později, pani Nováčková využila předválečného členství ve straně a skutečně zachránila v roce 1945 svého německého milence před odsunumem. Neměl jsem a nemám jí to za zlé, láska je mocná čarodějka, ale co já, jaký názor jsem pak mohl mít na předvoj dělnické třídy?!

       S paní Nováčkovou to pak špatně dopadlo. Neuvědomila si, že se změnila doba, že miliční ostraha fabrik je něco jiného než ospalí hlídači židovského fabrikanta, expropriovala dál i ve státním podniku Mosilana stejně jako u kapitalistického vydřiducha a byla lapena s přízí omotanou kolem těla. Při soudním líčení před trestním senátem na Cejlu volala na celý sál: „Já su předválečná komunistka, vy grázlové, s Klémó sem byla jedna ruka, a jestli si myslíte, že mě naserete, když mě zašijete, tak to teda ne. Když jsem byla za katrem za Masaryka a Beneše, a su na to hrdá, tak můžu sedět i za Tondy, a budu na to taky hrdá.“

       Tím Tondou pochopitelně mínila soudruha prezidenta Zápotockého, kterému se pak i přes tu zlodějnu s měnovou reformou začalo říkat Tonda Dobrotivý na rozdíl od jeho následovníka, prezidenta Novotného, kterému se říkalo Tonda Zlý. Paní Nováčkovou sice vyloučili ze strany, ale dostala jen tři roky s podmínkou, což vzhledem k době a paragrafu bylo směšně málo. Byla to přece jen předválečná soudružka.

       S Karlem jsem zažil ještě jednu historku, která snad stojí za ocitování. V té době jsem hodně četl, vlastně jsem mimo školy nedělal nic jiného. Tehdy se staly majitelem našeho hradního domu Dopravní podniky města Brna, ze sklepní hospody u Fialů udělaly kulturní středisko (chodili jsme tam na filmy, do „papučového“ kina), ale co důležitějšího, do prvního patra byla přemístěna jejich závodní knihovna ROH. A to bylo něco. Nevím, co to způsobilo, zda točení mosaznou klikou sem a tam, jímž se ovládaly kontroléry starých šalin místo dnešního šlapání na pedál tyrystorového regulátoru, co vyvolávalo v brněnských tramvajácích takovou touhu po čtení. Faktem ale bylo, že jejich knihovna se stala největší a nejlepší knihovnou ROH v celé republice. Poctivě ale musím dodat, že lví zásluhu na tom měla populární postava knihovníka pana Borise. Později se stal v našem domě populární i jinak, leč o tom dále.

       Do knihovny jsem se dostal přičiněním paní správcové. Bydlela v baráku od roku 1937, v třetím patře, znala i předválečné partaje, měla syna Jarka, stejně starého jako já, a byla to osobnost. Vyzáblá černá ženská typu čarodějnice Brigity, která se padesát let vůbec neměnila. Ještě dnes, když v Brně potkáte staršího tramvajáka a řeknete heslo baba Prchlica, uslyšíte ságy. Proháněla všechny a všechno, od direktora až po posledního pucaře glajzí.

       Někdy krátce po nastěhování dopraváci potřebovali do závodního časopisu pro článek o knihovně fotografie malých čtenářů. Kdo jiný měl vybrat dětské manekýny než baba Prchlica. Takže zazvonila i u nás a o nějakou půlhodinku později už jsme s domovníkovic Jarkem a dalšími dětmi pózovali u stolečků v dětské části knihovny. Za to, ač moji rodiče nebyli zaměstnanci Dopravních podniků (nebyl jsem jasnovidec, abych věděl, že tam stejně oba skončí), jsem mohl do knihovny chodit. Měla otevřeno v pondělí, středu a pátek a bylo možno si vypůjčit až čtyři svazky. Dlouhé roky jsem „jel na doraz“, tj. nevynechal jsem žádný výpůjční den a odcházel s maximálním počtem knížek. Jako „štamgast“ jsem také dostal půjčit Škvoreckého Zbabělce, když v roce 1957 kniha vyšla a podařilo se ji stáhnout pouze z prodejen, ale ne z knihoven, které měly oddělenou distribuci.

       Pochopitelně že Karel Nováček do dopravácké knihovny nechodil, mylně jsem se domníval, že nechodí vůbec do žádné knihovny, ač o tom, že je gramotný, jsem důkaz měl. Právě on mi půjčil knihu s erotickými pasážemi, kterou mi rodiče k mému zármutku předčasně zabavili, dodnes nevím, jak hrdina příběhu, mladý jugoslávský plavčík, dopadl při své první návštěvě italského nevěstince, a pak vedli s jeho matkou rozhovor zvýšenou řečí, i když věděli, že jej nemohou vyhrát. A proto jsem v úžasu zůstal na něho zírat, když v některém roce vlády Tondy Dobrotivého, muselo to být v říjnu, zazvonil u našich dveří a sdělil mi, že je předsedou dětské samosprávy Mahenovy knihovny na Kobližné ulici a abych mu pro dětský časopis čtenářů pomohl namalovat Auroru, když výročí VŘSR bylo za dveřmi. Vojáci, tanky, letadla, lodě, to bylo moje, ale neuměl jsem malovat, a tak jsme s Aurorou pohořeli. Ač podklady jsme měli dobré. Ve „velezrádné“ knize Od Sborova k Bachmači o činnosti čs. legií v Rusku, kterou jsme ukrývali doma, byla totiž autentická fotografie toho dějinami profláknutého křižníku. Karlík pohořel i jinak, když některé drobnosti z Mahenovy knihovny iniciativně přemístil domů, neboť talent pro expropriaci zdědil po matce (jinak, v brněnským hantecu, se tomu říká čórka). Jak probíhala jeho kariéra dál, nevím, ale já jsem získal základní poučení o vládě dělnické třídy. Pochopil jsem takové věci, jako byly funkce dělnických ředitelů, a od devíti let věku svého jsem nekompetentnost různých komunistických činovníků pokládal za vlastnost, nutnou k tomu, aby do své funkce vůbec byli nominováni.

       Ovšem na našem patře bydlela ještě mnohem výtečnější rodina dalšího komunisty, pana Oberreitera. Měli dvě děti, syna Pepu, o rok mladšího než já a o něco starší holčičku. Občas jsem si s nimi hrával a jak si vzpomínám, jednou jsme si hráli na vyměňování čepic. Netušil jsem, že ty dvě šelmičky na mě nastrojily úklad. Děti pana Oberreitera měly totiž vši a tímto způsobem se srdečně se mnou o tento rodinný zvěřinec podělily. Pamatuji si na ten šílený poprask, když moji rodiče zjistili, co se mi to pohybuje ve vlasech. Můj tatínek to vyřešil jednoduše. Posadil mě na stoličku a holícím strojkem mi oholil hlavu málem až na kost. Pochopitelně že jsem děsně řval a mému nebohému rodiči nezbylo nic jiného než mi slíbit k vánocům sen každého kluka, elektrický vlak, který jsem pak skutečně dostal.

       Šibalství zřejmě děti pana Oberreitera zdědily po svém otci, neboť tento soused vešel do dějin baráku slavnou akcí „strašidlo“. Někdy právě kolem osmačtyřicátého vypukla v našem domě panika. Starší osamělé nájemnice, vdovy a tak, mezi nimi ale taktéž dvě údajné prostitutky, z nichž jedna ještě byla v činné službě, začaly totiž vyděšeně tvrdit, že v noci domem obchází strašidlo. Že se dlouhýni temnými chodbami a ještě temnějším schodištěm (z nedostatku elektrické energie se v tom obrovském domě v noci nikde nesvítilo) toulá bílý duch s obnaženou lebkou místo hlavy. Co byl proti tomu Vítězný únor dělnické třídy! Na celý dům padla hrůza, neboť svědkyně se zapřísahaly na všechno svaté, že ducha skutečně viděly. Když už situace trvala několik měsíců, našli se odvážnější mužští, kteří si na ducha počíhali - a skutečně na něho narazili. Náhle proti nim vyrazila bílá postava s příšernou hlavou. Jenže když se na strašidlo vrhli, ukázalo se, že je to pan Oberreiter v bílém prostěradle a s maskou na obličeji. Přiznal se i k důvodu strašení. Měl ve druhém patře milenku a nechtěl, aby ho někdo viděl, když v noci zaměňoval lože manželské v patře pátém za lože cizoložné v patře druhém. Je nutno přiznat, že těch pár měsíců fungoval jeho nápad bezchybně a naprosto spolehlivě.

       Co se týče těch prostitutek, báráková šeptanda tvrdila, že tou ve výslužbě je stará drobná paní s kočičím ksichtíkem z prvního patra. Za c. a k. monarchie prý patřila k nejpřepychovějším brněnským dorotám a ve svém povolání si uhnala progresivní paralýzu. Ta druhá, paní Moučná, byla hřmotná ženská s obrovským poprsím, ale opravdu obrovským, takovým, jakým se vyznačovaly toliko naturščice ve Felliniho filmech. Stejně tak, jako ty filmové italské tlouštice, si i ona červenila tváře tou nejlacinější rtěnkou a odbarvovala hřívu vlasů do kanárkové žluti. Přitom měla hlas římského vozataje a její slovní souboje s babou Prchlicou se decibelově vyrovnaly kterékoli bigbeatové kapele a představovaly absolutní špičku v umění pavlačové hádky. Když ty dvě se daly do sebe, celý dům nábožně vystoupil na pavlače, a s blaženým úsměvem operních fanoušků naslouchal výkonu obou umělkyň. A opravdu v tom okamžiku ten špinavý dvůr měl v sobě něco z velebnosti milánské Scaly. Loni jsem před ní stál a musel konstatovat, že zvenku byl náš barák u nádraží určitě krásnější.

       Myslím si, že o povolání paní Moučné nemohlo být pochyb, ale protože mě nikdy nic zlého neudělala, měl jsem ji docela rád a pro její umění (pochopitelně v oblasti slovních soubojů) obdivoval. Bylo to totiž v období, kdy jsem se citově vyžíval v šití kabátků na svého milovaného medvídka. Právě tehdy jsem objevil krejčovské tajemství, že oděv se šije z rubu a nosí z líce, dnes, soudě podle desátníka Radara z amerického seriálu M*A*S*H. a jeho celosvětové popularity, tajemství masového komplexu chlapecké lásky k plyšovým medvídkům s radostí přenechám k rozluštění teoretičkám feminismu.

       Že náš barák byl schopen poskytnout komplexní služby, dokazovala ordinace doktora Nováka. Byl to lékař chorob kožních a jak jinak, i chorob venerických. Měl byt a ordinaci ve čtvrtém patře a já jsem často, když mě maminka se slovy, Františku, běž si hrát ven, vypustila na pavlač, seběhl o patro níž a pokud jsme s o rok mladším Zdeňkem Sklenářů na sebe neplivali, okouněl jsem před dveřmi doktorova bytu. Líbila se mi totiž mosazná tabulka, kterou měl na dveřích, a s dětsky vážným zájmem jsem pozoroval nesmělé a ustrašené mladé muže (ale i ženy), které s provinilým výrazem ve tváři mačkali tlačítko zvonku (do ordinace zvoňte dvakrát). Pochopitelně že pod mým dětsky bezelstným pohledem znervózněli ještě více a já nechápal proč. Stejně jako jsem nechápal, proč mi rodiče nechtějí vysvětlit, jaké choroby to pan doktor Novák vlastně léčí.

       Paní doktorová byla štíhlá, až vyzáblá mondéna, jejíž hlavní činností byla četba románů a hra na klavír. Obého jsem byl svědkem, když se mi dostalo té cti být pozván na svačinu do přepychového salónu s peršany na parketách, vyřezávaným cinkostnem (slovo ze slovníku babičky Novotné) a háčkovanými dečkami všude, kam jen oko dohlédlo. No a právě tuhletu jemnou dámu, která vždy, když jsem ji potkal na chodbě, štítivými krůčky dávala najevo, jak je prostředí toho děsného baráku pod její úroveň, poté, co jejímu manželovi komunisti sebrali ordinaci a jemu to zlomilo srdce a ona ovdověla, pak o patnáct let později jako pečlivě udržovanou starší vdovu utrhl zavalitý knihovník Boris s medvědí postavou a s bambulovitým nosem v dobrácké tváři zestárlého bernardýna. Vyvinula se z toho láska jako trám, takže oba obstarožní milenci se vodili i na veřejnosti za ruce jako Romeo a Julie. To byla nebývalá senzace, všechny štěkny v baráku měly dlouhé měsíce o čem drbat, ale to nic neměnilo na tom, že v mých očích byl pan Boris vítěz a jednička.