Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Jenže potom idyla skončila a z toho vykrystalizoval i můj osobní vztah ke komunismu. Poprvé jsem tento řád začal brát jako osobní křivdu, když v roce 1953 manželům Sobkovým, vlastně mým druhým rodičům, úřady chatu na Brněnské přehradě vyvlastnily (tedy ukradly) a udělaly z ní stanoviště poříčního oddílu VB jenom proto, že nějakému policajtovi se ta chata líbila. Přišel jsem tak o první kamárady, o členství v první dětské partě, a ten pocit ztráty byl zřejmě tak silný, že mě ještě po pětatřiceti letech vyprovokoval k napsání povídky (Krajina dětství).

       Až do vyvlastnění jsme na chatu jezdili celoročně, v létě v zimě, a k pravidelnému osazenstvu patřil také pan Mifek, přítel strýce Pepka. Byl jedním z největších lidských originálů, jaké jsem poznal. Především byl buddhista a věnoval se rozjímání. Dále měl přírodní talent na elektrotechniku (inženýrský diplom získal dálkovým studiem až hluboko po čtyřicítce), snad proto, že i na ty rozličné pohyby elektronů pohlížel mysticky, a objekt chaty používal k různým experimentům na rozhraní obého. Tak například jsme u chaty měli větrnou elektrárnu v době, kdy v celé republice jich nebylo více než půl tuctu a jejich majitelé tvořili tajnou sektu. Na stráni nad chatou byl ukotven vysoký ocelový stožár a na jeho špici se otáčela třímetrová třílistá dřevěná vrtule, nahánějící přes převod dynamo. Elektrárna pochopitelně pracovala automaticky, což právě vymyslel pan Mifek, stejně jako systém, který měl chatu chránit před lupiči. Přes každé okno byly nataženy proužky staniolu (byla to moje práce je před odjezdem z chaty nasazovat do kontaktů v rámech) a pod pancéřový plech na dveřích byla zabudována dotyková čidla. Celý systém pak řídily spínací hodiny, které v případě porušení proudové smyčky startovaly sirénu, ukrytou v komíně. Její zvuk byl opravdu příšerný.

       Pochopitelně že při instalaci všech těchto systémů (a hlavně při nikdy nekončící údržbě!) jsem se dospělým vydatně pletl do cesty a unavoval je nekonečnými otázkami. Byl jsem příšerně zvědavé, až otravné dítě, takže panu Mifkovi se hodila jeho buddhistická víra, když mě andělsky trpělivě odpovídal na mé dotazy, co to vlastně je, ten elektrický proud a napětí, a jak je to uděláno, jak je možné, že větrná elektrárna dobíjí baterie a ne naopak, že se neroztočí proudem z baterií, když přestane foukat vítr.

       Ke své smůle jsem se seznámil se zdroji tzv. alternativní energie v době, kdy po ekologických hnutích nebylo ještě ani potuchy. I když amatérsky vyrobené zařízení z počátku padesátých let se nemůže vyrovnant moderním větrným farmám, jaké jsou třeba vidět na pobřeží Španělska, jsem od těch dob skeptický k všem těm teoriím alternativních zdrojů a jako jeden z nejstarších praktiků ve střední Evropě zodpovědně prohlašuju, že větrná energie nemůže přinést zásadní řešení a už vůbec ne v českých klimatických podmínkách.

       Pokud je mi známo, pan Mifek byl jediný člověk, který dokázal vybabrat s tehdejším ministrem národní obrany a Gottwaldovým zetěm, generálem Čepičkou. Když byl po několikanásobných prověrkách zdravotního stavu povolán ve zralém věku 28 let na vojnu, začal v kasárnách dělat ze sebe blázna. Dokázal sedět několik dní bez pohnutí na kavalci a nereagovat vůbec na nic. Prostě rozjímal a přehraboval se ve svých čakrách. Pomocí této techniky oblafl i vojenské psychouše a v dobách, kdy tisíce selských synků a studentů semináře rukovalo k pétépákům, usměvavý Mifek se za dva měsíce bez jakýchkoli následků vrátil do civilu. To byl naprosto fantastický čin, prokazatelné vítězství ducha nad hmotou.

       Po roce 1953, kdy jsme o chatu přišli (a já, mimo jiné, o praktické kursy kybernetiky a buddhismu), jsme začali jezdit přímo na pozemek brněnského jachtklubu a já si našel nové kamarády. Přesto ve mně nějaký mystický vztah k té záhadné neviditelné síle, která v menším množství štípe do jazyka a ve větším zabíjí, zůstal, a po dokončení základní osmileté školy v roce 1958 jsem chtěl jít studovat na elektrotechnickou průmyslovku.

       Tehdy jsem narazil na komunisty osobně podruhé. Ač jsem absolvovoval základní školu s naprosto výtečným prospěchem a ke komunismu, i přes tu první zkušenost, přistupoval v teoretické rovině s čistou myslí, na průmyslovku, na kterou jsem chtěl, jsem se nedostal a to, že jsem vůbec mohl studovat dál, nebylo nic jiného než náhoda, obrovské štěstí. Tehdy bylo krátce po přestavbě školství, jíž se střední školy z jedenáctiletek měnily na dvanáctiletky, a v Brně byla taková experimentální dvanáctiletka právě otevřena. Samozřejmě většina rodičů z finančních důvodů hlásila svoje děti na jedenáctiletky, kde bylo o rok kratší studium. Z toho důvodu měla čerstvá dvanáctiletka, nynější gymnázium Na Vídeňce, nedostatek žáků, takže společnému úsilí mé třídní učitelky z osmiletky a otce podařilo se mě tam podvodem dostat. Ale to byly v tehdejších dobách banální příběhy.

       Myslím si, že druhá polovina padesátých let byla z celého období komunismu ta nejhorší část. Aspoň duchovně, neboť to, co začali komunisté páchat, šlo jaksi až na dřeň. Lidé si uvědomili, že komunismus je skutečně nadlouho, byla to doba kolektivizace zemědělství a vůbec silné sovětizace, mířící, omlouvám se za tu frázi, až k národním kořenům. Myslím si, že tehdy se také zcela vážně uvažovalo o připojení Československa přímo k SSSR. Z rádia zněly častušky a kulturně křesťanská tradice byla zcela cíleně nahrazována pravoslavně sovětskou. Byly to doby, kdy Mikuláše nahrazoval děda Mráz (což se částečně podařilo) a Vánoce oslavy Nového roku (což se nezdařilo). Vzpomínám si, jak ve čtvrté třídě, to už jsme měli povinnou ruštinu a všichni byli pionýři, jsme nuceně slavili začátkem prosince jolku. Tedy příjezd dědy Mráze, jak zní překlad z komunistického Newspeaku. Naše škola a ještě vedlejší na Husově ulici dostala k dispozici Besední dům, kde jsme měli dětský maškarní ples (já šel pochopitelně zcela ideologicky nevhodně za kovboje) a pak nějaká další vystoupení. Připadlo mi to šíleně vyumělkované a pravděpodobně mě celá ta éra tak poznamenala, že nyní mně veškeré zábavy připadají vyumělkované a odmítám se maškařit.

       Měl bych připodotknout, že nošení pionýrského šátku bylo v tehdejší době naprosto povinné. Od čtvrté až do poloviny osmé třídy jsem si jej musel vždy před odchodem do školy uvázat a učitel, který učil první hodinu, přísně kontroloval, zda každý žák šátek má. V abecedním pořádku nás vyvolával, vyvolaný musel povstat, aby předvedl, že šátek nezapomněl. Teprve po tomto obřadu začínalo vyučování a dostavit se do školy bez šátku byla mnohem větší pohroma než dostat pětku.

       Na střední škole jako svazák jsem se sice této obludnosti zbavil, ale středoškolské studium samo na přelomu padesátých a šedesátých let bylo otravné. V patnácti letech jsme byli již natolik vyspělí, že jsme si zcela přesně uvědomovali lživost doby. To se pochopitelně týkalo také kantorů. Před i za katedrou to byla smluvená hra, jejíž pravidla každý znal, ale nesměl říci nahlas. Skutečných fanatiků bylo žalostně málo, nejsem si jist, jestli jím vůbec byl i ředitel Kolomazník, který nás učil ruštině a který, jako bývalý důstojník Vojenské akademie, chodil do hodin ve starých důstojnických kaťatech. Když jsme se ve fyzice učili o ruských, respektive sovětských vynálezcích, kteří byli vždy první, věděli jak žáci, tak učitelé, že to není výuka, ale obětování bohům. Stejně tak, jako když jsme si museli v hodinách občanské výchovy připravit aktuality z Rudého práva a pak je přečíst. I to byl vlastně iracionální rituál. Pochopitelně že touto ideologizací trpěly hlavně humanitní předměty a nelze se divit, že jejich učitelé pro mne nebyli, byť trošku nespravedlivě, žádnou autoritou.

       Experimentální dvanáctiletka měla ještě jednu zvláštnost. A sice pracovní výchovu. Jednou za čtrnáct dnů nebyla výuka a studenti místo toho byl tzv. zapojeni do pracovního procesu. Na tehdejší dvanáctiletce na Koněvově ulici byla trojí specializace, textilní, strojně elektrotechnická a stavební. Po absolvování dodatečné deváté třídy (to byl ten rok navíc) nám dali možnost si vybrat. Už týden jsem chodil do strojnické třídy I. B, když jsem si to čistě z vnitřního impulzu vyměnil a přestoupil do stavební třídy I. A. Měl jsem tam víc kamarádů a dodnes toho nelituji, i když jsem se příští tři roky vždy jednou za čtrnáct dní potuloval po stavbách po celém Brně.

       Jako šestnáctiletý jsem uměl vyzdít pilíř, izolovat zdi v základech, omítat včetně špalet (tedy umět udělat roh na omítce) a také „natáhnout“ stropy, o přípravě malty a betonu ani nemluvě. Celá třída byla rozdělena do skupinek po pěti, šesti studentech, a ty pak připojeny k pracovním týmům zednických učňů Pozemních staveb Brno. Tak se paradoxně splnila předpověď mého otce, který neměl dokončenou ani základní školu a vždycky, když jsem přišel ze školy spíše s poznámkou než se špatnou známkou, mi bez jakéhokoli rozčilování říkával - mně je to jedno, když se nebudeš učit, půjdeš k zedníkům. No a teď jsem u zedníků byl, i když jsem se učil.

       Přesto nemohu tuto neobvyklou výuku bývalému režimu zazlívat a přiznávám, že je to docela prima pocit, když dnes jdu kolem budov, které jsem pomáhal stavět. Jako třeba bytovky na Šelepově ulici (v jednom bývalém stavebním baráku, ze kterého se koncem sedmdesátých let stalo kulturní středisko, jsme pak v prosinci 1983 založili první brněnský SF klub NYX), kancelářskou budovu Keramoprojektu na Rybkově ulici, skladiště Mosilany na Cejlu, mateřskou školku v Husovicích nebo Kovošrot v Heršpicích. Měli jsme i hodiny stavební teorie, které přednášeli asistenti z vysoké školy a v té tříšti předmětů se někdy více, někdy méně ztrácela ubohost výuky humanitních předmětů. V této rovině jsem dvanáctiletku vnímal jako myšlenkový kriminál a hledal si své pravdy jinde. Našel jsem si dva vydatné zdroje. Napřed Literární noviny a pak literární měsíčník Plamen. Literárky vycházely v sobotu a patřilo k mým povinnostem (nebo právům?) je vždy na cestě ze školy koupit. V sobotu se obvykle učilo jen do jedné a tak se někdy stávalo, že Literárky ještě na stáncích nebyly. To bylo nemilé, neboť to už jsem jako dorostenec závodně plachtil, a od pozdního jara do podzimu v sobotu odpoledne bývaly první rozjížďky jachtařských závodů, takže jsem musel spěchat na prýgl, v neděli pak bylo zavřeno a já si nedovedl představit sobotní večer bez četby Literárek.

       V tomto pověstném týdeníku nebyly jen stati literární teorie, ale byla to jediná tiskovina, která jistým způsobem ventilovala společenské problémy a diskutovala o variantních řešeních. Tedy v bolševickém režimu něco nevídaného.

       Měsíčník Plamen byl poněkud odborněji zaměřen. Právě na jeho stránkách proběhla v polovině šedesátých let pověstná kafkovská diskuse a zde také poprvé vyšla na pokračování Páralova Soukromá vichřice. Dnes je to těžko pochopitelné, ale tehdy, po všech těch budovatelských románech a jiných sračkách, to bylo jako zjevení, jako blesk z čistého nebe. Vycházely tam také dějiny Krhútů, skvělá parodie Starých pověstí českých, avšak spíše než Mistra Jiráska celého toho bolševického pojetí dějin, na němž si tak zakládal Zdeněk Nejedlý, dlouholetý komunistický ministr školství, přezdívaný „rudý děd“. (S panem Ervínem Hrychem, autorem mých oblíbených Krhútů, jsem pak měl tu čest se osobně seznámit vloni na jaře v Praze, při křtu časopisu Nemesis.)

       Bohužel tato studijní bokovka pro studenta Novotného představovala jen komplikace. Odmítal komunikovat s češtinářkami, pro něž vrcholem české literatury byl Rais, a nakonec nad nimi zlomil hůl.

       Ještě dlouhá léta jsme měli ve sklepě asi 20 kg Plamenů, tedy všechny kompletní ročníky, a dodnes lituji, že z nedostatku místa jsem je vyhodil do sběru, neboť časopis měl i velmi avantgardní grafickou úpravu a patřil k tomu nejlepšímu, co ta podivná doba vytvořila.

       Na gymnáziu jsem také absolvoval svou druhou a naštěstí poslední spartakiádu. Už od roku 1959 jsme začali v hodinách tělocviku nacvičovat skladbu dorostenců. Nenáviděl jsem prostná, ale na to se mě nikdo neptal, takže se spolužáky jsem v červnu 1960 absolvoval cestu dobytčákem do Prahy, ubytování na Vysoké škole ekonomické - spali jsme po dvaceti v třídách na šílených lehátkách, která se v noci sama rozkládala - a samozřejmě také cvičení na Strahově. Nejvíce mi utkvěly v paměti nekonečné hodiny čekání na seřadišti a také obrovské mnohapatrové šatny, postavené ve stylu gigantických kůlen čistě jen ze dřeva.

       Kolem roku 1960 jsem také pro sebe objevil kybernetiku. Po dvaceti letech konečně i Sověti pochopili, že bez počítačů jsou ztraceni a kybernetiku, buržoasní pavědu, vyjmuli z klatby. Přeložili základní Wienerova a Shannonova díla do ruštiny a vydali i množství druhotné popularizační literatury, která byla bleskurychle přeložena i do češtiny. Kupoval jsem všechno, co jsem viděl za výklady knihkupectví a seznamoval se s pojmy jako zpětná vazba a vůbec s architekturou samočinných počítačů. Avšak nejvíce ze všeho mě fascinovala metodologie této vědy, která pokrývala nejen neživou a živou říši, ale i lidskou společnost.

       A tak jsem si v takovém okamžiku prozření uvědomil, že kybernetika svou existencí učinila komunismus zbytečným i v teoretické rovině, že ve světě, kde existuje skutečná věda o řízení společnosti, jsou komunistické systémy, o reálsocialistické podobě ani nemluvě, odsouzeny k zániku. Možná dnes to připadá směšné, ale pro mě to bylo setsakra důležité. Mimo osmi hodin spánku a dvacetiminutové zpravodajské relace Zeit im Bild jsem byl neustále vystaven komunistické indoktrinaci, jež tvořila dokonalý uzavřený systém. Škola, tisk, rozhlas, televize, společenské organizace, zájmové organizace a sport, existenční tlak na rodiny, to vše tvořilo jeden jediný ďábelsky dokonalý celek, a člověka stálo obrovská kvanta psychické energie, aby se mu dokázal opřít. Pro mě se pak kybernetika stala tou tlustou berlou, o níž jsem se hlavně opíral. Od počátku šedesátých let jsem zkrátka věděl, že komunismus neodpovídá směřování dějin, a že tedy nikdy nebude hrncem mého čaje. I jsem chápal, proč ve Stalinově encyklopedii byla kybernetika označena za buržoasní pavědu. Byla pro bolševiky totiž skutečně smrtelně nebezpečná a tušil jsem, že jim jednou zakroutí krkem.

       Bohužel to trvalo ještě třicet let, než právě důsledným uplatněním technologické převahy, vycházející z masové aplikace informatiky, daly USA Sovětům mat a teoretické kalkulace středoškolského studenta, jímž jsem tenkrát byl, se naplnily.

       Přiznávám, že mě tento technologický a informační souboj dvou světů doslova fascinoval, a od okamžiku, kdy jsem získal klíč k jeho pochopení, tedy seznámil se s kybernetikou, jsem jej velice pozorně sledoval a snažil se získávat informace, kde se jen dalo. Uvědomil jsem si, že žiji ve zmilitarizovaném světě, když celý ten socialistický tábor míru nebyl nic jiného než obrovitý vojenský lágr od Aše až po Vladivostok, a rozhodl se analyzovat tento systém zevnitř. Předplatil jsem si, v podstatě za korunové roční abonomá, poloodborné vojenské časopisy jak ruské tak polské, a později, jako důstojník v záloze, i české, určené jen pro omezený okruh čtenářů. To všechno šlo a bylo to mezi řádky velezajímavé čtení, prozrazující pravé úmysly vládců Kremlu. Proto jsem nikdy neskočil na vějičku tzv. mírového hnutí (a nejsem ochoten dnes skočit na vějičku protiatomových a extrémně ekologických hnutí, které v západní Evropě vedou titíž aktivisté, kteří ještě donedávna pomáhali Moskvě v tzv. „boji za mír“), a když vypukla kampaň proti neutronové bombě, snad nejzuřivější propagandistická kampaň osmdesátých let ( k níž se zase na Západě připojili titíž lidé, kteří dnes k nám jezdí obléhat ploty atomových elektráren), mohl jsem si ji interpretovat jako příznak zoufalství, jako přiznání, že Západ má konečně zbraň, která s trvalou platností znemožňuje Varšavské smlouvě, aby zaplavila západní Evropu přívalem tisíců a tisíců tanků, jak si to celých třicet let plánovala.

       I tak se dala aplikovat teorie informace a připouštím, že mě kybernetika až nekriticky nadchla a okouzlila stejně jako Stanislawa Lema o patnáct let dříve. Proto mě jeho knížky lákaly a vzrušovaly, neboť jsem v nich cítil stejné vnímámí možností reality. Mimo utilitární roviny klíče k pochopení světa stejně jako pro Lema byla i pro mě kybernetika něčím navíc, i pro mě to byl obrovitý neznámý kontinent, k němuž jsem nečekaně připlul a který sliboval splnit všechny lidské sny. Bylo to ohromné, vzbuzovalo to božské pocity. Ano, božské, protože to byla právě kybernetika, která slibovala, že učiní z člověka boha. Pravda, dneska už jsme vystřízlivěli, ale počátkem šedesátých let to bylo čiročiré opojení. Takových nás bylo na gymnáziu více, třeba spolužák Jura Hanák, se kterým jsme četli všechno společně. On sice později poněkud odbočil, vstoupil do partaje a počal dělat kariéru na Vojenské akademii, ale stále když se občas potkáme na České, mi hrdě hlásí, že má přečteno všechno, co jsem napsal.

       Po Troskovi, jehož díla byla vůbec první sci-fi, které jsem četl, je na čase udělat malou odbočku k Lemovi. Pokud si to dobře vybavuji, Astronauty jsem dostal k narozeninám, podle roku vydání pravděpodobně ke dvanáctým, a když o něco později vyšlo K mrakům Magellanovým, koupil jsem si tu knížku za své peníze, vydělané na bramborové brigádě. Už na osmiletce bylo zvykem vyvážet žáky druhého stupně na jednodenní brigády, k nimž pak na gymnáziu přistoupila pověstná prázdninová chmelová brigáda a pak týdení bramborové na Vysočině. Naše škola na Komenského náměstí jezdila do JZD Sokolnice buď na brambory nebo na řepu. A právě za celodenní výdělek 42 Kčs jsem si v sedmé třídě koupil druhý Lemův román a pak pochopitelně sháněl všechno další, co pod jeho jménem vyšlo. Chápal jsem jeho knihy nejen jako zábavné čtivo, ale jako doplněk mého studia kybernetiky, jako matematické variace, jako vědeckou kombinatoriku toho, čeho všeho je možno touto vědou dosíci. Instinktivně a napůl vědomě jsem se obíral možnostmi, kterým pak Lem dal tu skvělou formu ve své Summě technologiae a které teprve nyní, na konci století, realizuje průmysl, mám na mysli virtuální realitu, informační dálnice, multimediální počítačové programy, v oblasti mediciny pak diagnostické počítačové metody (tomograf, magnetická rezonance) a v chirurgii nedestruktivní endoskopické metody, směřující cíleně k vývoji operačních mikrorobotů.

       Další SF autor, jehož jsem v té době hltal, byl Jefremov. Jeho román Mlhovina Andromedy vycházel nějak kolem roku 1961 na pokračování v brněnské Rovnosti. Nikdy předtím by mi nenapadlo si tento list Krajského výboru KSČ kupovat, ale nyní jsem tak činil. Po několik měsíců jsem si každé ráno hned u domu koupil Rovnost a v šalině cestou do gymplu (jezdil jsem od nádraží jedničkou na Staré Brno na Václavskou, kde jsem přestupoval na dvojku nebo osmičku směr Horní Heršpice či Ústřední hřbitov, jemuž Brňáci říkají důvěrně Centrálka) okamžitě přečetl příslušné pokračování Jefremova. Vlastně jsem je četl na volném prostranství, neboť na lince do Heršpic byly nasazeny ty nejstarší šaliny s otevřenými plošinami, kde v zimě řidič, zachumlaný do zavitů šály, připomínal kapitána na můstku rybářského trawleru v bouři.

       Samozřejmě že mi neunikla ideologická rovina Mlhoviny, která už tenkrát působila násilně a dnes působí komicky a směšně. Jenže více mě okouzlovaly nepopiratelné kvality knihy, které v tehdejší době působily jako zjevení. Mám na mysli především šířku koncepce románu, souměřitelnou snad jen s Asimovovou Nadací. I toto byla skutečná epopej, s mnoha dějovými pásmy, obrovské panoráma, rozpřahující se od nekonečna k nekonečnu, a tak jsem se vůbec nedivil, když ve škole si ode mě vystřižená pokračování začal vypůjčovat profesor Jobánek. Učil nás dějepis a občanskou výchovu a byl to skutečný spisovatel, člen Svazu spisovatelů. Učit bandu pubescentů ho zcela evidentně otravovalo a tak jsme s ním uzavřeli výhodnou smlouvu, každý si bude dělat, co chce, ale tak, aby nerušil ostatní. Nevím, zda to byl právě Jefremov, nebo další knížky SF, které si od studenta Novotného vypůjčil, ale faktem zůstává, že pak sám napsal několik SF románů, dostatečně známých mezi fany, z nichž první, Stříbrné ostrovy, se mně osobně líbil nejvíce. Je to vlastně podobenství, psané metodou, kterou k nám později uvedli Strugačtí - tj. vlastnosti reálsocialistického současného režimu se přisoudí vymyšlené fašistické společnosti - přičemž se počítá s tím, že komunističtí cenzoři jsou natolik blbí, že to sežerou.

       V případě Stříbrných ostrovů doktora Jobánka to naštěstí sežrali. Vzpomínám si, jak nám v hodině dějepisu o této své knížce vyprávěl, ještě když ji měl rozepsanou. Je to vlastně o něčem úplně jiném, tvrdil nám, co vy nepochopíte, hrubě nás podceňoval. Přesto to byl jediný kantor, který za celé čtyři roky gymnázia dokázal porušit pravidla hry a veřejně připustit, že císař má nahé šaty, že režim, ve kterém žijeme, má značně obludné kontury, i když on sám po pětačtyřicátém zřejmě patřil k obdivovatelům. Asi tím přiznáním hodně riskoval, kdyby ho někdo z nás žáků udal oficírskému řediteli školy pro pomlouvání socialismu, znamenalo by to konec nejen pro jeho psaní.

       Budiž ke cti naší třídy a dalších žáků tehdejšího gymnázia Koněvova, že se to nikdy nestalo a na našem maturitním večírku se pak milý pan doktor spráskal jako doga. Bohužel dnes, i když se potkáváme na Draconu, si nemáme co říci. Jsme zřejmě každý někde úplně jinde, snad právě z důvodů, které popsal O.N. Mně skutečně hračka komunismu nikdy nepadla do kanálu, ani před osmašedesátým, ani po něm. Nikdy mi totiž nepatřila, takže nemám žádný důvod brečet, jak to s oblibou provozuje redakce dnešních Literárek.

       Znechucen stylem, jakým byly na střední škole vyučovány humanitní předměty a poučen nepřijetím na průmyslovku kvůli kádrovému škraloupu, jsem věděl, že nemám šanci se dostat na exkluzivnější univerzitní studia. A když jsem kvůli sportu nechtěl jít mimo Brno, zbývala jediná možnost. Elektrotechnická fakulta brněnské techniky. Tam se dala alespoň studovat kybernetika. Brali tam každého, kdo měl hlavu na krku, protože tahle škola měla hrůznou pověst nejtěžší vysoké školy v Brně a nikdo na ni nechtěl jít.

       Takže 1. října 1962 jsem seděl v aule fakulty na Antonínské ulici (přímo za domkem, v němž míval svou školu Mistr Janáček), do níž úderem sedmé vstoupil nezapomenutelný doktor matematiky Kudláček a pravil: Dobrý den, dítka, jsem doktor Kudláček a budu vás učiti matematice. Pište si, množiny.

       Ke svému zděšení jsem zjistil, že asi kvůli svému maturitnímu vysvědčení jsem byl zařazen do elitního kruhu prominentů, kde mými spolužáky byly potomci známých brněnských profesorů a technických kapacit. Kupříkladu Libor Košťál, jehož otec šířil děs mezi studenty na stavební fakultě a který mi o něco později, když jsme se skamarádili, donesl zápisník své matky s mými známkami z matematiky, neboť mě učila v deváté třídě. Další spolužák, Laďa Káňa, původem z Vanglu (tedy z Ivančic), byl zase švagrem doktora Kudláčka, který nás tak hezky na půdě vysoké školy uvítal, a bylo tedy zcela přirozené, že si naši studijní skupinu vzal i na cvičení. Což učinili i další přednášející a po celé tři ročníky, než jsme se rozdělili podle specializací, to bylo železným pravidlem.

       Nastala legendární šedesátá léta, léta Beatles a hippies, léta Nové vlny českého filmu, léta Semaforu, Karla Gotta a Golden Kids, léta kolejních klubů, neboť, což bylo důležitější, byla to léta ministra školství Císaře, Rudého děda dávno vzal ďas a také ministr Kahuda, který zkázu československého školství dokonal, byl konečně od válu. Za celou éru komunismu to asi byla nejpříhodnější doba ke studiu na vysoké škole. Oproti střední škole jsem měl dojem, že z parného skleníku jsem vyšel na čerstvý vzduch. Novotného režim dodělával a nebyl schopen všechno uhlídat. Vysoké školy se pomalu měnily ve skutečné vysoké školy, ústavy neomezovaného poznání a svobodného myšlení, i přes to studium ML, jak uvedu dále. Od třetího ročníku jsme měli nepovinné přednášky a také učitelé dostali alespoň minimální prostor pro svou individualitu.

       Mimo doktora Kudláčka, který patřil k průkopníkům uplatnění počítačů, byl takovou individualitou i docent Kříž, bratr známého brněnského spisovatele Ivana Kříže. Učil nás politickou ekonomii a jeho přednášky nebyly nic jiného než pásmo ironických výpadů proti ekonomické neschopnosti reálsocialistického systému. Pokoušel se nás naučit i některé kvantitativní ekonomické metody, jejichž matematický aparát bohužel předcházel naše znalosti, neboť nebyl synchronizován s naším kurzem matematiky.

       Vzhledem k tomu, že účelem téhle stati je vzpomínání na komunismus, nebudu se šířit o odborné výuce (stejně si z ní už skoro nic nepamatuji), ale chtěl bych věnovat pár slov marx-leninismu. Výuka této ideologie byla na tehdejších vysokých školách povinná, zajišťovaly ji katedry ML, a na rozdíl od většiny svých vrstevníků, já to nepokládám za ztracený čas. Především bezelstně přiznávám, že Engelsovu a Marxovu dialektiku pokládám stále za jeden z nejpronikavějších nástrojů lidského poznání a jsem rád, že v rámci ML jsem se mohl seznámit s jejími základy.

       Dále si myslím, že nikdo z nás, kteří jsme tehdy studovali na brněnské technice, nezapomene na prudké hádky, které jsme na cvičeních vedli s lektory ML. Myslím si, že ani toto nebyla ztráta času, když jsme nějakou tu stvůru, vycvičenou přímo v Moskvě, jak se neopomněla pochlubit, dohnali až k záchvatu vzteku. A když jí došly argumenty, donutili za zuřivého jekotu - vy jste třídní nepřátelé a nepatříte na vysokou školu - prásknout dveřmi a zbaběle opustit učebnu. Naštěstí doba byla natolik zralá, že i takové stvůry věděly, že jim nic jiného nezbývá, než si jen slovně ulevit.

       Ale stále jsme útočili jen zevnitř systému. Neměli jsme vlastně námitky proti řízené společnosti, chtěli jsme jen, aby byla řízena skutečně vědecky, tedy místo bolševické ideologie vědeckými postupy informatiky. Zřejmě to bylo naivní a vedlo by to ke stejným komcům. Přesto mi z té doby zůstává jistý pocit svobody, prostor k diskusi se oproti padesátým létům zmnohonásobil a vyhlíželo to tak, že to je jen počátek procesu, který povede k tomu, že padnou i zbývající tabu.

       Další specialitou tehdejších vysokých škol byly vojenské katedry. Měl jsem doma uniformu i s dlouhým kabátem, plynovou masku a kanady, jednou za čtrnáct dní vstával o půl šesté a oblečen do zelených kopřiváků jel šalinou na Konečného náměstí a jako stovky brněnských študáků odtud šlapal do kopce na Kraví horu. Tuto bývalou městskou pastvinu už jako cvičák používala c. a k. armáda a Němci po okupaci na ní postavili montované baráky a udělali z ní vojenský lágr. V šedesátých letech zde pak byly soustředěny vojenské katedry všech brněnských vysokých škol včetně JAMU.

       To mi připomíná, že v tehdejší době byli moji rodiče právě na JAMU zaměstnáni, otec jako řidič a osvětlovač v divadelním studiu Marta a matka jako kostymářka a rekvizitářka tamtéž. Měl jsem tedy volňásky na všechna školní představení a některá jsem sledoval z kabiny osvětlovače ze zákulisí, takže mnohé pozdější slavné herce, Bolka Polívku, Ladislava Freje, Věru Galatíkovou, Elišku Balzerovou, Petra Peltzra, Jřího Štědroně, Hanu Zagorovou, Jiřího Bartošku, Karla Heřmánka, Dášu Veškrnovou, Jiřího Pechu a spoustu dalších jsem sledoval při jejich prvních hereckých pokusech a z vyprávění rodičů znal jako rozjívené studenty a švorcáky věčně bez koruny v kapse, kterým „otecko“, což byla přezdívka mého otce, tu a tam půjčoval na pivo.

       Na rozdíl od studentů herectví, pro něž vojenská katedra byla jak utrpěním, tak i zdrojem nebetyčné srandy, se já musím přiznat, a myslím, že vyjadřuji názory většiny tehdejších studentů elektrofakulty, že jsem na Kraví horu chodil spíš pro tu srandu, ale také se skutečným zájmem. Pochopitelně že ne kvůli pořadovým cvičením (i když ta troška pohybu nám mohla jenom prospět), ale kvůli odborné výuce. Byli jsme totiž cvičeni jako technici radiolokátorů, a protože v normálních učebních osnovách nebylo o impulzní vysokofrekvenční technice ani slovo (podobné věci se učily pouze na Vojenské akademii), bylo to pro nás jako pro budoucí elektroinženýry po odborné stránce navýsost zajímavé. Přičinil se o to hlavně kapitán Vít. Byl to totiž skutečný radarový odborník a o jeho kvalitách, zcela v intencích komunistického absurdistánu, svědčila i jeho nízká hodnost (jediný kapitán mezi samými majory a podplukasy). A navíc se od všech ostatních odlišoval pedagogickými schopnostmi. Zkrátka jeho přednášky o magnetronech, klistronech a dalších tajích onoho přístroje, který pomohl Spojencům vyhrát 2. světovou válku, jsme hltali, a ti, kdo neměli zájem, klidně pospávali v zadních lavicích. Bože, jak nádherně se v těch hitlerovských dřevěných barácích za sychravých zimních dopolední šedesátých let u rozpálených musgrávek spalo!

       A jaká to byla nádherná sbírka lidských exeplářů, ti lampasáci na katedře!. Již sám velitel, poplukovník Pytlíček, zvaný „Půlpytel“, zcela jistě si uvědomující komičnost svého postavení, když nás poslal sbírat lejna do lesa, který jsme za vojenského soustředění v Tatrách sami podělali a celému nastoupeném tvaru osobně předváděl, jak budeme exkrementy nabírat na polní lopatku. Nebo malinkatý, knírkatý a pouhých stopadesát centimetrů měřící major Káš, pochopitelně zvaný Napoleon, který, jako každý správný klaun, se zase bral smrtelně vážně, přesně jako jeho korsický vzor. Cítil se neustále ukřivděný a za soustředění v Tatrách naší rotě, jíž velel, prodloužil taktické cvičení z jednoho dne na tři. Pomstili jsme se mu tím, že skupina, hlásící vzdušné cíle, volila jejich dráhy tak, že vykresleny na průhlednou desku planšetu v pojízdném operačním sále, vytvořily onen v Čechách tak oblíbený samoznak dámského přirození, že ano Jirko Kraváčku, pane řediteli COOP banky?!

       Nebo další major, hubený dlouhán Markvart, který chodil, jako by spolkl pravítko, připomínaje svým čapím krokem de Gaulla. Jeho specialitou byla pořadovka a když cvičil svou četu, my ostatní jsme zlomyslně obklopili cvičák a měli gaudium z utrpění našich nešťastných kolegů, neboť major Markvart byl puntíčkářský ras. A nebyla to pak scéna pro bohy, když na střelnici v Knínicích tlustý a nemotorný spolužák Štefl, zpocený strachem, hodil ruční granát pouhé tři metry před sebe, my se zoufale krčili v zákopu, neboť střepiny nám fičely těsně nad klenbáky, ale nadutý major Markvart, v tomto okamžiku zelený strachy, se nám zcela nedůstojně válel u nohou, pevně přesvědčen, že nebohý Šteflík to udělal schválně?! Kde jinde se toto dalo zažít než v kafkárně komunistického Československa?!

       Začátkem zimního semestru jsme zase každoročně prchali z přednášek na akci jménem Filmfórum. Jednalo se o prodejní mezinárodní filmový veletrh, v jehož rámci se nabízené filmy promítaly i pro veřejnost. Organizovali jsme služby pro stání ve frontách na tato úzkoprofilová promítání a nenechali si tu jedinou možnost, jak v šedesátých letech vidět americké thrillery, dobrodružné a historické velkofilmy, jako byla třeba Kleopatra, Casino Royal s Peterem Sellersem či panoramatický western Jak byl dobyt západ. V pozdějších letech se přece jen část těchto filmů dostala do normální distribuce (jako zrovna Kleopatra), když prezident Novotný už nebyl to co Gottwald.

       Kvůli Filmfóru jsme utíkali z přednášek i největší osobnosti na elektrofakultě, jíž byl děkan a profesor Kalendovský. Postarší pán, jenž se svými bílými kudrnami a modrýma očima vyhlížel jako dobrotivý přestárlý cherub. Leč tento anděl se u zkoušek měnil v ďábla a já byl jedním z těch, kdo ve čtvrtém ročníku ztroskotal na jeho předmětu teorie informace. Nebyl jsem sám, bylo nás dvě třetiny ročníku!, kdo opakovali, a případ měl širokou publicitu v tisku, hlavně ve Studentských novinách, které v té době tání počaly vycházet. Zcela v intencích kybernetické metodologie profesor Kalendovský zastával u zkoušky důsledný informatický přístup, takže stačilo, aby se nebohý student nepřesně vyjádřil a v tom okamžiku byl místo modulací zkoušen z jazyka českého (a že ho Kalenďák znal). A to někdy až do pěti do rána, neboť pan profesor byl noční pták a trpěl převráceným životním rytmem.

       Udolal jsem ho až o rok později, takže se stalo, že do pátého a posledního ročníku studia, obor technická kybernetika, jsem postoupil až na podzim roku 1967. Bylo po skandálním sjezdu spisovatelů, o němž se v širší veřejnosti příliš nevědělo, ale já z Literárek znal všechny referáty, když studentům na Strahovské koleji v Praze, kteří již byli kolik měsíců bez elektřiny, došla trpělivost a s nápisy „Chceme světlo“ vyrazili do pražských ulic. Na Malé Straně je surově napadli esenbáci (podle očitých svědků, se kterými jsem se pak setkal na vojně, Palachův týden a Národní třída 89 byli proti tomu selanka) a nájezdy osobních automobilů značky Volga na plný plyn do studentů demonstraci rozprášili. Pak došlo k obléhání kolejí na Strahově, kde i studenti si již nebrali servítek, a dosti policajtů bylo pořezáno střepy skla a mělo rozbité hlavy od vrhaných koulí nepotřebného elektrického osvětlení, než se jim podařilo koleje dobýt v bitvě od pokoje k pokoji.

       Nevím, je-li to český osud, ale stejně jako v osmdesátém devátém, tahle studentská demonstrace byla poslední kapkou, jíž přetekl pohár zlého Tondy. I v Brně jsme místo výuky diskutovali o situaci a na elektrofakultě se snad nenašel učitel, který by bezvýhradně odsuzoval studenty. Ti opatrnější mlčeli a odpovídali vyhýbavě, ti čestnější a statečnější nám dávali za pravdu.

       A pak přišel osmašedesátý. Jaro pravdy, které pro mnoho lidí bylo šokem. Nechci se chlubit, ale pro mě ne. Vzpomínám si na velkou televizní besedu, na níž odpovídala na dotazy několika tisíc studentů manželka Švermy. To, co říkala, jsem všechno znal. Komunistické koncentráky, procesy, popravy, nezákonnosti, v tom jsem přece já žil, to všechno jsem znal z vyprávění otcových známých a přátel. Jedním z nich byl i jistý pan Krček. Po roce 1958, když otec nemohl sehnat žádné místo, byl krátkou dobu zaměstnán u čerpáků v Geologickém průzkumu a pan Krček byl právě jeho kolegou v maringotce. Jako mladý kluk naletěl provokatérovi STB a vstoupil do estébáky řízené „odbojové“ skupiny Světlana. Dostal 10 let Jáchymova a otec se nijak netajil s tím, s čím se mu jeho parťák svěřoval.

       Konečně v Jáchymově byl i známý brněnský playboy a též zakládající člen Jachtklubu Brno Joža Lamplota. Uměl chlastat lépe než Rusové a to mu získalo u „poraděnků“ respekt. Nebylo mi ani osm let, když jsem poslouchal historky o jeho bohatýrském působení v Jáchymově. Vrátil se sice jako „hrdina socialistické práce“, ale bylo mu sotva šedesát, když zemřel na nemoc z ozáření.

       Anebo paní Anna Žáková. Dlouholetá přítelkyně mých rodičů. Dlouhá léta k nám chodila na sobotní televizi, poté co obnovila stará přátelství, když si odseděla více než deset let v Ilavě. Za to, že nechala u sebe přespat dávného známého, o němž vůbec nevěděla, že již byl za kopečky a že se znovu vrátil.

       Anebo lakýrnický mistr, pan Oškrda. Měl na jachtklubu motorový člun (a dvě hezké dcery) do té doby, než ho zatkli, protože když mu ukradli firmu, schoval si pár pikslí barvy do špajzu, které zrezavělé a k nepotřebě, ho i po pěti letech jako tzv. „křečka“ poslaly štandopede do kriminálu.

       Komunismus? Ne, pěkně děkuji, nechci.

       Pokud si osmašedesátý dobře vybavuji, většina lidí stále věřila v řízenou společnost. Asi tak jako my na vysoké škole. Tedy na společnost, řízenou ne ideologizovanou a pomstychtivou bandou gangsterů, ale vědeckými metodami řízení, kdy o zařazení člověka nebudou rozhodovat pavlačové drby, nenávistná závist a pomluvy chátry, ale skutečné schopnosti.

       Měl jsem na krku poslední ročníkové zkoušky, v létě jsem měl dát dohromady diplomku a pak ještě na podzim složit státní závěrečné zkoušky. Proto jsem události Pražského jara, abych tak řekl, sledoval z dálky. Pravda, byl jsem rád, že se konečně veřejně mluví o věcech, o nichž se v soukromí šeptalo a u nás doma mluvilo nahlas, ale nějak na větvi jsem z toho nebyl. KAN jsem tehdy pokládal za příliš radikální a byl jsem, pokud jsem byl, jako většina, vlažný příznivec Šikovy třetí cesty.

       Když se v červenci situace počala vyhrocovat a začalo se mluvit o vpádu Sovětů, všichni jsme si ještě pamatovali maďarské události ze šestapadesátého, vůbec jsem si tuto možnost nepřipouštěl. Jako informatikovi mi bylo jasné, že zopakovat vpád do dubčekovského Československa znamená světový konec komunismu. Znamenalo by to odepsat veškeré levicové hnutí na Západě, silné komunistické strany Italie a Francie a co mnohem důležitějšího - ztratit celosvětovou podporu intelektuálů. Tato duchovní elita lidstva byla po 2. světové válce všude výrazně levicová, až komunistická, a podle mého soudu přispěla významně ke geopolitickým úspěchům Sovětského svazu. Pokud měl být SSSR vyhlášen za říši Zla, bylo napřed nutné zlomit krk této intelektuálské světové klice (a jsou to právě její pohrobci, kteří dodnes všude po světě nepřestávají lkát, neboť po roce 1989 přišli i o poslední naději - že komunismus se dá reformovat!), což by vlastně Brežněv učinil za své protivníky. Takže ať jsem to počítal, jak počítal, vycházely mi tyto ztráty větší než i eventuální ztráta Československa. Ač o ní nebyla žádná řeč, Dubček stál pevně na linii Varšavské smlouvy a o neutralitě se začalo mluvit až po 21. srpnu 68.

       Okupovat Československo znamenalo totálně se odkopat, znamenalo odvrhnout poslední cáry sociálních myšlenek Marxe a Engelse, vlastně i třídní Leninův internacionalismus, a ukázat zuby čistokrevného carského imperialismu, jehož základy položil Petr Veliký (vychází ze čtyř cílů - nezamrzající přístav na Baltu, přístup k Tichému oceánu, kontrola Dardanel, kontrola Perského zálivu), uvažoval jsem v červenci 1968 a nebyl schopen uvěřit, že Brežněv udělá takovou botu a opravdu ukáže Západu svou pravou tvář. Nebyl jsem schopen uvěřit, že nevyužije té skvělé šance a nenechá z Československa udělat lákadlo, na něž by přivábil sympatizanty ze západní Evropy. Měl jsem naopak strach, že to tak dopadne a dubčekovské Československo se stane pastí, do níž postupně upadnou i některé země západní Evropy.

       Jenže Brežněv dal přednost krátkodobému zisku před dlouhodobou ztrátou a přišel 21. srpen 1968, Pyrrhovo vítězství světového komunismu.

       Prožil jsem ten den v Pardubicích, kde jsem byl v místní Tesle spolu se třemi nebo čtyřmi dalšími kolegy na předdiplomové praxi. Ubytováni jsme byli na kolejích VŠCHT a já opět nebyl jasnovidec, abych věděl, že o patnáct let později začnu do těchže prostor jezdit na scifistické Parcony, že si tady dokonce vybojuji svého prvního Mloka a najdu paralelní nekomunistický svět.

       Myslím, že tu středu jsme vstávali něco před šestou a když kolega zapnul dráťák, pokládal jsem text, který se vzrušeným hlasem paní Šťovíčkové linul z reproduktoru, za rozhlasovou hru a moje první reakce byla dosti imbecilní. Divil jsem se, proč rozhlas dává tu dramatickou hru tak brzy ráno.

       Byl to spolužák Roman, který pochopil, jak se věci mají. Pardubice ležely v polském sektoru, a polským jednotkám, které až příliš dobře věděly, jakou špinavou práci dělají, se do města vůbec nechtělo. Nakonec se jejich velitel dohodl se starostou Pardubic, že pokud bude v městě klid, oni zůstanou za městem.

       Takže ten vlastní beznadějný pocit okupace jsem nezažil. V Tesle nám řekli, ať jedeme domů, jenže to nebylo tak jednoduché. Brněnská trať byla vyřazena z provozu a já tři dny strávil na nádraží, než v příšerně natřískaném rychlíku jsem se konečně dostal domů. A to již bylo po všem. I Brno bylo již vyklizeno, okupační jednotky měly jen pár opěrných bodů v parcích a na Špilberku.

       Abych byl úplně upřímný, více než vlastní sovětská okupace mě trápilo, že jsem se v Pardubicích šíleně zamiloval a ruský vpád 21. srpna mi zkazil první rande. Tu dívku jsem pak už nikdy neviděl, ale faktem zůstává, že místo abych dumal nad diplomkou, jsem si stále představoval její tvář. Ach Bože, ten čas malin nezralých.

       V Brně mě ale čekala jiná láska, jíž bylo osudem souzeno, že zůstane stejně nenaplněná. Tahle kráska byla ale poněkud rozměrnější, na délku měřila šestnáct metrů a v celé své spanilosti měla vážit ke dvaceti tunám. Zatím to byl jen ocelový skelet, který měl ještě daleko do nádherné dvoustěžňové námořní plachetnice, ale přesto jsem jej chtěl vidět ihned poté, co byl z Komárenských loděnic přepraven do Brna. „Martina“, tak se loď měla jmenovat, protože její výrobu financovaly Strojárně Martin, uskladnili v Pisárkách u Svratky a když mě tam vezl přítel Honza na motocyklu, v esíčku pod Starobrněnským pivovarem vyjel proti nám ruský obrněný transportér se šviháckým důstojníkem ve věži. Měl na obličeji velké brýle zrcadlovky, které, jak jsem vnímal, nás uhrančivě sledovaly po celou tu dobu, než jsme jeho BTR minuli. To je můj nejsilnější vjem z bezprostřední sovětské okupace.

       Pak začali utíkat lidé. Vzpomínám si na Juru Kolaříka, který si vzal za ženu sousedčinu dceru, s níž jsem v dětství vyrůstal. Kdybys chtěl odejít, co by sis vybral, Austrálii nebo jižní Afriku, překvapil mě někdy v říjnu 1968 otázkou. Doporučil jsem mu jižní Afriku, která má příhodnější klima a není také tak daleko jako Austrálie. O čtrnáct dní později nám přišla sousedka říct, že zůstala v bytě sama, Jura s její dcerou a dvěma malými dětmi jsou ve Vídni, už mají vyřízeny všechny papíry do Jihooafrické unie a čekají jen na letadlo, které, jako všechno ostatní, jim hradí jihoafrická vláda. Tehdy jsem měl na Juru Kolaříka trochu vztek, kdyby se zmínil o svém plánu, myslím, že bych šel s nimi i bez ohledu na to, že jsem ještě neměl v ruce diplom. Jenže samotnému se mi nechtělo, asi jsem neměl tu správnou odvahu.

       Jedno vím jistě. Kdybych tehdy emigroval, nikdy bych nezačal psát. Jenže ještě před světem SF jsem si našel jiný únikový prostor. Slaný a mokrý až na dno.

       Předtím byl ale ještě rok 1969 a 1970. Ten první jsem strávil na vojně v poklidu. Po třech měsících zaměstnání v Chemontu jsem totiž koncem ledna 1969 narukoval do Prešova jako tzv. absolvent na jednoroční vojenskou službu. Jakživ jsem tak daleko na východě nebyl, ale naštěstí jsem pak většinu vojny pracoval jako projektant ve vojenském opravárenském závodě ve Šternberku u Olomouce.

       Palacha jsem stihl ještě v civilu a byl jsem ten den, celý takový ušmudlaný, dokonce v Praze. Byli jsme na služební cestě ve Stalinových závodech v Mostě a z Prahy k večeru letěli do Brna. Večer bylo vše v televizi a působilo to velmi depresivně. Spíše než burcující gesto jsem Palachův čin vnímal jako poslední výkřik na rozloučenou, jako svítilnu ve stožárovém koši, která zhasne jako poslední, než jde loď definitivně ke dnu.

       O to větší jsem měl radost, když se mi, už v uniformě, podařilo rozbít veřejnou stranickou schůzi tankového pluku v Michalovcích, kam jsem byl v únoru 1969 nakrátko převelen. Jednu sobotu, kdy během tzv. hospodářského dne se činnost jen předstírá, nás naložili do náklaďáků a odvezli do posádkového kina, kde jsme teprve pochopili, že jsme na veřejné schůzi KSČ. Ač politruk pluku byl celkem inteligentní člověk (dokázal alespoň artikulovaně hovořit) svěřil hlavní referát jakémusi majorovi záhadné národnosti. Vyjadřoval se velice osobitou směsicí východňárštiny, ukrajinštiny, maďarštiny a dalších, mně neznámých dialektů. Nejhorší bylo, že někdo mu do projevu předepsal jistý počet cizých slov, při čemž každé z nich četl nejméně na patnáctkrát. Nálada v sále byla třaskavá a chudák politruk si neuvědomil, že do sálu omylem nahnal padesátku vysokoškoláků, když vyhlásil diskusi. Vzal jsem si slovo a za deset minut bylo po schůzi, protože vyděšení důstojníci nám radši veleli rozchod.

       O deset měsíců později byla již situace „konsolidovaná“. Poznal jsem to v Popradu, kam jsem byl nakomandován na závěrečné důstojnické zkoušky. Opět před nás předstoupil politruk, zlé jazyky tvrdily, že ještě nedávno byl mizerným stolařem, a zcela pragmaticky nám dal na vybranou. Buď si odpustíme otázky a diskuse a určitě správně odpovíme na jednoduché zkušební otázky a nebudeme mít později problémy s vojenskou správou, nebo ne. A pak uvidíme, co je vojna. Už se zkrátka nediskutovalo. Nikdo s nikým. (pokračování příště)