Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

l) Z besedy s Robertem Holdstockem

Beseda s autorem Lesu Mytág, Lavondyss a Hloubení (to poslední právě vyšlo) se těšila jen o málo menší pozornosti než předchozí setkání s T. Pratchettem - i autogramiáda po ní byla dlouhá. Autor byl v dobré náladě a jistě jej potěšily i originály obálek k jeho knihám od paní Bouškové, které mohl vidět vystavené v ústeckém univerzitním foyeru. Padaly otázky, zaměřené spíše mytologicko - filosoficky...

       -„Kdy jste se poprvé seznámil s psychologií C. G. Junga? Studoval jste ji?“

       -„Bylo to v létech l968-71, kdy jsem se poprvé setkal s jeho knihou Člověk a jeho symboly (mohlo se jednat o knihu Aion, která vyšla v r. l95l s podtitulem Zkoumání dějin symbolu - pozn. aut.) Tato kniha mne naprosto fascinovala - a já začal jejího symbolismu používat pro své archetypy. Ale teprve když jsem napsal Les mytág a povídky a když mne kdosi upozornil, že píšu podle Junga, tak jsem se k ní vrátil. Chtěl jsem vždycky psát o prvním, úplně prvním mýtu. Před Lesem mytág jsem přečetl knihu Josepha Campbella Hrdina s tisíci tvářemi... a pak jsem pochopil, že Campbell je také můj přítel. Ale nenapodoboval jsem ho, vycházel jsem z toho, jak mne příběhy inspirovaly.

       -„Bude vaše čtvrtá kniha poslední_“

       -„Čtvrtá kniha přímo navazuje na první knihu. Je to příběh Christiana,který tak rychle zmizel. Ale bude to jen o jeho šťastných prvních letech, než ho Zlo zlomilo. Pak bych chtěl prozkoumat Lavondyss, ale ne jako les...“

       Pak nám R. Holdstock vyprávěl o tom, že je fascinován mytologií vlastní země. Ani ne tak příběhy krále Artuše, ale příběhy bytostí a lidí, které byly prastaré - například mytologií velšskou a keltskou, obdobím doby bronzové. Říkal, že z té doby musí existovat příběhy, které byly nesmírně silné. Napříkla příběhy z Irska a Walesu o vchodech, které měly vést do zásvětí, jsou prý zbytky prastarých mýtů. Vždycky jej zajímalo, jak mohly vypadat ty původní. Dokonce zkoumal, jak jsou rozšířeny ve světě.

       

2) Robert Holdstock o své spisovatelské dráze

(Nejprve hovořil o komerčních knihách, které psal, aby si vydělal.)... „Tyhle knihy se stále ještě prodávají“ jsou to knihy drsné, tvrdé, ale bohužel jsem stále ještě v některých kruzích znám spíše jako Christoffer Carson, ale chtěl bych na to zapomenout. To byl opravdu špatný spisovatel - a to nejsem já. Za mých dětských let na mne udělali velký dojem H. G. Wells a Jules Verne. První příběhy, které jsem začal psát, byly do školního sešitu a byla to vlastně kombinace H. G. Wellse. Ten napsal Válku světů a Stroj času - a já napsal příběh Války strojů času. Mé příběhy nebyly zdaleka tak dobré jako jeho. Jeden spisovatel, kterého jistě znáte - Michael Moorcock - si přečetl jednu povídku, kterou jsem napsal, když mi bylo 18 let. Tehdy spoluvydavatel časopisu New Worlds, který se jmenoval Charles Platt, si řekl, že by měl dát novému spisovateli šanci, a povídku vydal. Povídka pojednávala o továrně v jakémsi státě - něco na způsob komunistického - a byl to alegorický příběh. Ten příběh byl pak vydán - a jako ilustrace byla na obálce obrovská nahá noha. Že prý by Michael Moorcock tak strašlivě rozzuřený, že ten příběh vyšel, že si vyfotografoval vlastní nohu, která měla sloužit jako ilustrace. Když jsem se později s M. Moorcockem setkal, tak mi řekl, že to byla naprostá lež: že to byl Charles Platt, komu se ta povídka nelíbila, a že to byla Plattova noha, ne jeho. Takže jsem se pár let bál M. Moorcocka, zatímco jsem ho mohl obdivovat a mohli z nás být velice dobří přátelé. A to se mi stává vždycky, že něco nepochopím a dojde k nedorozumění. M. Moorcock je skvělý člověk a já ho mám moc rád.

       Bylo to velice dobré, že mi ta povídka vyšla, protože mi to dodalo odvahu opustit svá studia na medicíně a já se stal samostatně si vydělávajícím spisovatelem sci-fi a fantasy. Místo abych si vydělával peníze v oblasti vědy, vydělával jsem si literaturou. Takže jsem začal psát, vydal jsem první tři knížky - byly to krátké příběhy, které se mi velice dobře psaly. Ale byly velmi špatně placené, takže mi nezbylo, než začít psát pod dvojím jménem:jednak pod vlastním a jednak pod pseudonymy. To znamená tvářit se jako jiní lidé. Tady byla velká příležitost psát fiktivní komrční příběhy. Psal jsem například románové verze televizního seriálu Profesionálové. (Na to se jej radši neptejte, protože pan Holdstock nesnáší, když se o nich povídá... dodal překladatel J. Pavlík.) Druhou sérii knih jsem psal pod pseudonymem Richard Kirk: jmenovala se Havran, Mistr mečů atd. Byla to prakticky kopie příběhů o Conanovi, jen místo svalovce-muže tam byla žena-svalovkyně. psal jsem je ve spolupráci se svým velmi dobrým přítelem A. Wellsem.) Nejlepší bylo, když jsme si uspořádávali myšlenky v jeho domě, kde bylo obrovské množství vína a piva. Takže než jsme se dostali k charakteru naší hrdinky, byli jsme již značně, značně podnapilí. (pokračování příště)