Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Příspěvek k námětu Evy Hauserové na konferenci o hastrmanech

       

       „Nemůžeme vyloučit v dávné minulosti lidstva civilizace, které nezanechaly příliš mnoho stop právě proto, že jejich vývoj byl netechnický. Kdybychom se vzdali svých domů, oděvů, strojů, nástrojů, zbraní a všech zařízení, která je vyrábějí, kdyby toto všechno rázem zmizelo, ani naše civilizace by nezanechala příliš mnoho zbytků...

       Pokusme se takovou civilizaci - civilizaci delfínů - modelovat.

       Leží ve velmi dávné minulosti, hluboko v prehistorii, kam archeologové dohlédnou jen vzácně. Domnívám se však, že neuvěřitelně pevná paměť lidstva přesto zachovala mnohé útržky vzpomínek - jde jen o to správně je interpretovat.“

       (Ludvík Souček: Tušení stínu.
    ČS Praha 1974, str. 160)

       

Studium vývoje života prokázalo, že během evoluce došlo k přechodu živočichů z vody na souš, později však došlo i k přechodu některých savců ze souše do vody. Nejznámějším příkladem tohoto procesu jsou kytovci. Je pozoruhodné, že právě u těchto druhů nalézáme vysoký stupeň inteligence. Případ delfínů, řazených v tomto směru na druhé místo, hned za člověka, je dostatečně známý. Pokusy s kosatkami nasvědčují, že by nemusel být ojedinělý.

       Nevím, zda je znám důvod, který vedl suchozemské předky kytovců k návratu do vody. Můžeme však předpokládat, že se o to pokusily i jiné živočišné druhy. A když už jsme u těch předpokladů, nelze vyloučit, že byl mezi nimi i druh příbuzný pozdějším primátům.

       Jejich život ve vodě by zřejmě vedl i ke změnám vnějšího vzhledu. Kůže nejspíš ztratila ochlupení a stala se hladkou, mezi prsty mohly narůst blány a pod. Objevuje se tedy tvor přizpůsobený životu ve vodě, s vyšší inteligencí (vyšší než u jeho pozemských příbuzných), žijící patrně v teplém nebo mírném pásu. Jeho rozšíření zůstává omezeno na mořské pobřeží a řeky. Pro pobyt v oceánech není dostatečně vyzbrojen, ani nemá potřebnou rychlost k útěku. Proti žralokům je bezbranný, zvýšenou měrou tedy proniká do řek, kde je nebezpečí minimální. Často se poukazuje na skutečnost, že člověk ve svém prenatálním růstu opakuje celý vývoj svého druhu nasvědčující tomu, že jeho dávní předkové pocházejí z vody (růst v plodové vodě, žábry v raných fázích vývoje plodu apod.). Instinkty novorozeňce nasvědčují tomu, že tito předkové nemuseli být tak dávní. Jak dokazují pokusy, dovede novorozeně dobře plavat, s reflexním uzavřením dýchacích cest se potápět apod. K tomu nestačí poukazovat na předky z doby vzniku savců, kotě (také savec), se totiž v těchto podmínkách utopí. Schopnost pobývat ve vodním prostředí je člověku vrozena, a teprve když ji od mládí nerozvíjí, musí se později plavání s většími či menšími potížemi učit. Předkové žijící ve vodě nám tedy mohli být bližší než dnes tušíme.

       Ve vývoji lidstva je několik ne zcela objasněných záhad. K největším patří rychlý rozvoj mozku v krátkém časovém úseku, aniž je možné tento rozvoj a s ním spojený vzrůst inteligence uspokojivě vysvětlit.

       Dejme tomu, že kdysi v minulosti došlo ke zkřížení předků suchozemských primátů a našeho hypotetického vodního primáta. Jak by vypadal takový kříženec?

       Ve srovnání se svým suchozemským předkem ztrácí značnou část ochlupení, nežije na stromech, ale v blízkosti vody, inteligence se mu skokem zvyšuje. Objevuje se před námi tvor, kterého hledáme, totiž homo sapiens.

       Na Zemi se tedy objevuje nový druh. Po svých stromových předcích dědí obratnost končetin, po vodních předpoklady k rozvoji inteligence. Spojení těchto vlastností vede k užívání nástrojů a k rozvoji komunikace formou řeči. Rubikon je překročen.

       Co se však stalo s oběma předky? Pokud jde o pozemské, je jejich vývoj dostatečně znám. Bez onoho přínosu inteligence zůstali v lesích a současní primáti jsou jejich potomky. Stop po vodních zůstalo mnohem méně. Na souši se jejich pozůstatky nevyskytují, ve vodě nepřetrvaly. Položme si otázku, jaký mohl být jejich další osud.

       Není důvod předpokládat jejich rychlé vyhynutí. Při životě v řekách téměř neměli přirozené nepřátele, jejich vývoj tedy pokračoval, i když možná pomaleji než u jejich nových suchozemských příbuzných, kteří museli řešit těžší problémy přežití. Tak se dočkali historických časů.

       V mýtech mnoha národů se vyskytují bytosti podobné člověku, žijící však ve vodě. V souladu s představami primitivních lidí se jedná zpravidla o bohy nebo různé démony. Jako příklad mohou posloužit řecké báje s jejich Okeánovnami, Néreovnami, tritóny, najádami, říčními bohy apod. Naproti tomu v Egyptě, kde by bylo možné očekávat existenci říčních bohů vzhledem k významu Nilu nejspíš, se podobná bytost nevyskytuje. Egypťané zřejmě neměli k jejich vytvoření důvod. Vysvětlení poskytuje existence krokodýlů, kteří nesnášejí konkurenci. Zabydlenost egejských vod je však překvapující a překračuje obvyklou míru personifikace přírodních úkazů. Rovněž báje jiných evropských národů včetně Slovanů (vodníci, rusalky), vypovídají o vodních antropomorfních bytostech jednoznačně. Předpokládají dokonce jejich příbuznost s lidmi do té míry, že je možný vzájemný styk. Tito tvorové se bohužel stejně jako tolik živočišných druhů nedočkali současnosti, zůstala však po nich stopa v paměti lidstva.

       Předkládám tedy obraz vodních bytostí spřízněných s lidmi, který je nám, odchovaným českými pohádkami o hastrmanech, tak blízký.