Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Tak nám, paní Müllerová, vydali nové číslo „literární revue příběhů, povídek a myšlenek“ (má to znamenat, že podle mínění editorů se druhé obejde bez třetího, ba i prvního? ptá se šťoura ve mně), Základna 6. Stojí právě tolik jako Magazine of F&SF, a rozsah má asi šedesátiprocentní. Jsem s tím samozřejmě srozuměn, vím, že náklad obou je neporovnatelný a že koupí pomáhám dobré věci a podporuji českou sci-fi, ale přesto mě napadá - nestálo by za to zvážit použití méně silného, třeba i nažloutlého papíru? Textům je to jedno a obrázky, přiznejme si otevřeně, taky nejsou tak skvělé, aby jim to nenapravitelně ublížilo.

       Jam Oščádal zřejmě opravdu všechno, co chtěl říci, už řekl předminule, jelikož „místo úvodu“ slouží úryvek z Exupéryho Citadely. Asi nejsem ten pravý pro jeho výklad, už když jsem v cirka deseti letech četl Malého prince, přišel mi jaksi upatlaně nucenělyrický, ale po několikerém přečtení se mi podařilo dospět k představě, že umělec zde říká něco jako že špatné umění je taky umění, a ať si z toho nic neděláme, neboť bez špatného umění by nebylo dobrého umění, takže je vlastně moc dobře, že ho máme. Nejsem si jist, co přesně tím editoři mysleli, když ten citát vybrali, ale podle mého pasuje k poslední Základně přímo geniálně. Leč o tom až později.

       Základna totiž začíná teoreticko-publicistickou částí a tu zahajuje „portrét“ Stephena Kinga, dvoustránkový, zaměřený na triviality a prakticky nicneříkající; jeho jedinou hodnotou je, že teď mám pohromadě Kingovu bibliografii na papíře (akorát že u některých knih chybí rok vydání). V tradičním typografickém řešení Základny, kdy jsou vnější okraje stránek vyhrazeny pro samostatné články (nejsem si ovšem jist, jestli následně nutná rozkouskovanost almanach spíš opticky nezkracuje), ho doprovází krátké pojednání Jiřího T. Pelecha o nových Pravidlech českého pravopisu, zajímavé hlavně tím, že je podporuje. Toto dozajista není místo, abych s JTP polemizoval na základě de facto subjektivních názorů; omezím se na konstatování, že chce po pravidlech pravopisu to, co je záležitostí mluvnice (uvedení správných tvarů přechodníků) nebo širokého úzu (nepřechylování cizích ženských příjmení). Další pod hlavičkou „Portréty“ je Stanley Kubrick, přesněji řečeno tři jeho SF filmy. Je to poněkud informativně hodnotnější, ale zase se zdá, že jde sotva o víc než kompilát: Malé encyklopedii filmu a Filmu a době, uvedeným v pramenech, by odpovídala škrobenost akademického newspeaku a la „letící kost se promění v kosmickou loď - jde o něžnou futurologickou anekdotu“ (huh?) nebo „Bowman se ocitá v surrealistické říši podivuhodných makro a mikrostruktur připomínajících plátna Juana Miróa“; v českém překladu Mechanického pomeranče, který vyšel už před značnou dobou, jsou „Droogs“ (jak to stojí v článku) přeloženi jako frendíci, konečně se autoři ani jednou v textu neobtěžovali připsat aspoň část podílu na kvalitě filmů scénáristům. Jako vítané odlehčení slouží paralelní výčet perel, nasbíraných v prvních verzích překladů pro Harlequina (byť mnohde je zřejmé, že chudáci překladatelé neudělali nic jiného než že přesně převedli do češtiny blábolivost originálů, a překladem „human race“ jako „závod o lidskost“ se editoři přiřadili po jejich bok; lidská rasa by jistě v úryvku nepůsobilo tak nesmyslně). Následuje článek Ludmily Freiové o (jejím) psaní; nepohorší, ale ani nevzruší. Sloupek s titulkem Tvorba povídek, podstatně větším hrdým nadtitulkem Teorie SF&F WORKSHOPu a podpisem Damon Knight je natolik krátký, že nestačí říci víc než triviality a není k ničemu. Pak tři stránky o trekkie conu v Londýně; popravdě řečeno víc než výčet, kdo z herců tam všechno byl, by mě zajímala nějaká věcná informace o letmo zmíněném seriálu Babylon V. Seznam publikovaných a na publikaci čekajících povídek členů Workshopu sotva zaujme jakéhokoli nečlena, maximálně si může povšimnout, že patrně při elektronické sazbě se uvozovky proměnily v jiné znaky a nikdo to neopravil (jinak ale, všechna čest, je Základna chyboprostá). Článek „Maroko a zatmění Slunce“ je zkrácenou verzí seriálu z IK, natolik suše faktografický, že zcela nezajímavý (ne že by se z tématu dalo vykřesat něco lepšího {což je o důvod víc, proč ho vůbec neotisknout}). Účel článku Conání v roce 1994 z pera JTP mi zůstává nejasný; popis se omezuje na triviality typu přijelo-li hodně nebo málo Slováků a byly-li fronty u prezence, budoucím historikům seznam taky nebude k ničemu, protože neobsahuje data; pokus o ozvláštnění alespoň archaizací jazyka nevede k ničemu. A tak už tradičně nejlepší částí Základny je životem dýchající Listárna.

       Dost místa v obsahu zaujímá blok „Recenze“, podívejme se tedy, jak se s rubrikou aktualit vypořádalo periodikum vycházející v mnohaměsíčních odstupech. Země prázdných domů P. D. Jamesové - dejme tomu, upozornění na knihu mimo hlavní proud SF, jež mohla čtenáři uniknout; ale kvalita recenze je jen standardní, nic nadprůměrného, co by opravňovalo přidělení tak vzácného místa. O něco lepší je recenze na Levou ruku tmy (i když je otázkou, není-li to spíš knihou než recenzentem), jen snad někdo před vydáním mohl - co mohl, měl - upravit jména ze srbské transkripce na správné tvary; český překlad je k dispozici už dlouho. Freda Brookera zřejmě dosud neopustila fascinace Internetem; proč ne, někdo už je prostě takový, ale jsem rozhodně proti tomu, aby plýtval místem na přebírání recenzí na knihy, o nichž český čtenář nemá ani ponětí, navíc tak kratičkých, že neposlouží ani jako resumé obsahu. Pokud FB chce šířit osvětu, záslužnější věc by udělal, kdyby si některou z hodnocených knih opravdu koupil (v Praze jsou obě k dostání, byť předražené), a pak o ní napsal. A na závěr v obsahu neuvedená rádobyhumorná pseudorecenze „encyklopedie MILIÓN A JEDNA RADA PRO ZAČÍNAJÍ (hrome, a já napsal, že Základna je bez chyb?) MAGIKY“, strašlivě chtěná, bodrá a pitomá; houhou rachacha, označoval podobné věci zesnulý Jan Křesadlo (mimochodem, ten by si zasloužil pořádnou stať).

       Konečně jsme se dostali k literární části, tvořící dvě třetiny Základny. Pod titulkem Překladatelská dílna SF&F Workshopu najdeme dvě povídky zahraniční. Ta od klasika Stanleyho Weinbauma je trochu překvapivě nejdelším kouskem čísla; odehrává se sice na ostrově se záhadnou faunou a flórou, na konci se ukáže, že jde o dílo osamělého vědce, a „vysvětlení“ je z dnešního pohledu čirý blábol, ale málo platné, v té době se ještě i čistě spotřební povídky psaly stejně solidně jako romány R. L. Stevensona, a tak jde o vcelku příjemné, byť ihned zapomenutelné, čtení. Zato následující povídka italské autorky nás připraví na to, co můžeme čekat dál: lidstvo v budoucnosti takřka vymřelo, nahrazeno umělými bytostmi bez citu. Už to by stačilo, ale je tu ještě zvrat navíc: lidé spasí situaci cestou časem a vyhozením příslušného výzkumného ústavu do povětří. Majíce však mravní zábrany, nepoloží bombu sami, ale pošlou s ní zatoulané dítě umělých (nu, vot éto morálka, vot cit pro nuance). Oj, ojojojoj, chce se zanaříkat s Tomášem Kohlem (nechápu, proč Jiřímu Pavlovskému nedošlo, jaké netušené možnosti tento výrazový prostředek skrývá; myslím, že se mi ještě bude hodit). Takto zoceleni se můžeme pustit do prací workshopistů, a hned jako první je tu povídka o planetě, kde žijí dvě válčící civilizace, třebas jde o týž biologický druh v různých stupích ontogeneze; naštěstí se objeví výprava lidí a pomůže progresivním silám nastoupit cestu mírové koexistence. To vše velmi zkratkovitě, aby se ty peripetie vešly na osm stránek, a polopaticky. Ojoj, oj. Dále nalezneme dvě povídky shodné minimálním rozsahem, vročením i tématem, takže zjevně rychloetudy z literárního víkendu: v jedné hrdina po smrti zjistí, že je ve skutečnosti vyšší entitou seslanou na Zemi za trest (oi! oi! oioioi, to je nářez!), chvíli žvaní a pak se rozplyne; v druhé je vrah potrestán mnohonásobným prožitkem smrti, ale začne se mu to líbit, a tak si svůj čin zopákne. Ojojoj. Tradičně bezkrevná fantasy od Jany Rečkové je tradičně o tom, jak tradičně ubližovaní, ale nadmíru ušlechtilí hrdinové zachrání tradičně vágně-fantastické prostředí před tradičně nevěrohodnými černočernými zloduchy. Oioió, óíá... Celkový dojem aspoň trochu zlepší závěrečná Cesta do sektoru N (tento podtitul dostala celá Základna) Jaroslavy Novákové, dokazující, že „technokrat ženského pohlaví“ nemusí být až tak neužitečná mutace. Začátek je dramatický, s milým nečekaným zvratem, ale pak se autorka čím dál víc zaplétá do vlastních reálií. Oproti verzi z CKČ je konec přepsaný, což odstranilo některé nezodpovězené otázky, ale přidalo jiné. Jo, a málem bych zapomněl na báseň Richarda Podaného, kratičkou a docela příjemnou.

       Po tom, co jsem tady napsal, mi možná nebudete věřit, když prohlásím, že jsem s workshopisty pro jejich snahu vydupat v desetimiliónovém národě (já vím, plus Slovensko) ze země původní sci-fi vždycky sympatizoval. Ale po sledování vývoje Základen si nejsem jistý, jestli by si místo sympatií nezasloužili spíš soucit. V listárně se objevilo přirovnání poslední Základny k AF167. To možná platí po grafické stránce (charakteristický detail - zmenšené ilustrace povídek v obsahu), ale u č. 6 vytane na mysli spíš zpravodaj Hromada, k truchlení nad jehož zánikem se připojuji. Ztráta interního periodika (jehož úroveň, mimochodem, nebyla zdaleka tak špatná, jak byste z mé následující argumentace mohli dedukovat; naopak leckdy i lepší než mnohé z této Základny) vede k nežádoucímu míšení, a tak v reprezentativní publikaci pro širší veřejnost vycházejí jak texty čistě interního významu, tak práce, které by náročnějším hodnotícím sítem prostě nemohly projít. Šestka je nepochybně nejslabší z dosud vydaných Základen. Doufám, že se další čísla rychle odrazí ode dna; jinak by snad bylo lepší věnovat všechnu tu energii něčemu smysluplnějšímu.