Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Patřím k jedincům, kteří byli postiženi fenoménem Městečka Twin Peaks, jimž se stal zvláštní agent FBI Dale Cooper zářným a nedostižným vzorem (mně by stačilo, kdybych byl jako Hawk a přestal se podobat Andymu) a kteří sebou při vyslovení jména Bob trhnou a osobu onoho jména si měří nedůvěřivým zrakem. Kromě zmíněného seriálu a filmu Ohni se mnou pojď jsem zhltl i Tajný deník Laury Palmer a Zápisky agenta Coopera. Proto jsem se s nadšením vrhl i na objemný špalek Seznam sedmi, prvotiny, jejímž autorem je spoluautor Twin Peaksu Mark Frost. Bohužel, vylámal jsem si zuby a objev literárního génia se nekonal. Rád bych proto zauvažoval, proč se mi ono dílo, které je nepochybně zajímavé, příliš nelíbilo a krom toho taky napsal, o čem vlastně je, pro ty, kteří si ho nechtějí přečíst, ale přesto je to zajímá.

       a) Hlavním hrdinou románu je poměrně historická postava, Arthur Conan Doyle. Poznáváme ho ještě v době, kdy nebyl slavný, trochu se živil doktorskou praxí a krom toho se živě zajímal o okultní vědy. Doyle je po svém uvedení do děje bleskově vtažen do stále se zrychlujícího kolotoče událostí, jejichž hlavním cílem je úsilí o jeho bezživotí. Na krátkou chvíli se potká mimo jiné s paní Blavatskou, tím ale výčet historických osobností a reálií na nějakou dobu končí. Doyle se brzy setká s člověkem, který o sobě tvrdí, že je tajný agent podléhající přímo královně a který má téměř nadlidské schopnosti fyzické i duševní, obrovský přehled o londýnském podsvětí a několik pomocníků z řad napravených kriminálníků. Když spolu Doyle a Jack Sparks (kteří v sobě rychle naleznou intelektuální zalíbení) začnou soutěžit v břitkosti dedukce, čtenář je doma — toto je předobraz Sherlocka Holmese. Brzy se také ukáže, že člověk usilující o život Doylův i jeho společníka je bratr Jacka Sparkse, Alexandr Sparks, člověk rovněž téměř neuvěřitelných schopností — a předobraz profesora Moriartyho. Tady nastává první kámen úrazu. Většina čtenářů ví, jak Sherlock Holmes a profesor Moriarty v závěrečném souboji dopadnou a s jakou nechutí Doyle postavu Sherlocka Holmese po letech oživoval. Tím se dá ovšem dobře odhadnout i to, jak Seznam sedmi skončí, což knize poněkud ubírá na napětí. Pravda, není to závěrečná pointa, ta je na zalepené dvoustraně, kterou si čtenář nemá přečíst dříve, dokud se k ní nepročte. Nu, pokud si ji nepřečte vůbec a zanechá zalepenou dvoustranu příštím generacím, udělá snad ještě lépe. Ona bombastická pointa totiž až příliš připomíná závěr některé z povídek CKČ, které neprošly do druhého kola.

       b) Tolik výčet. Co se mi na knize nelíbilo? (Krom toho, co už jsem popsal.) Nejsem zuřivý holmesolog a zkouškami do jeho klubu bych jistě neprošel, nicméně jsem Doylovy povídky se Sherlockem Holmesem četl a získaly si mě. A tady si Mark Frost nabral první příliš velké sousto. Doylův styl je vskutku logický a logicky vypointovaný. Jeho detektivky jsou opravdu detektivkami, stopy jsou zde roztroušeny i pro čtenáře a jak už jsem řekl, vše má svou logiku. Frost tohle neumí. Jeho hrdinové si na počátku trochu zadedukují, aby ukázali, že to umějí, ale příběh sám je pak naprosto chaotický, bez návaznosti na logiku. Klíčové informace jsou buď získány naprostou náhodou nebo tak, že se Jack Sparks něco někde doví, ale jak, to už zůstává Doylovi i čtenáři důsledně utajeno, pravděpodobně proto, že si tím sám autor není jist. Ostatně ani chování Alexandra Sparkse (profesora Moriartyho) na tom není o moc lépe. Je sice popsán jako muž nevšedních duševních i fyzických kvalit, který má schopnosti málem jako Batman, ale když přijde na věc, obvykle je projevuje tím, že se halí do černého pláště a pospíchá dostatečně pomalu, aby mu hrdinové mohli vždy utéct, poté, co zlikvidují pár jeho pochopů. Při závěrečném souboji, kdy Doyle pomocí dvou injekčních stříkaček a herečky s jehlicí do vlasů likviduje větší množství padouchů, projeví své málem nadpřirozené schopnosti tím, že zkrátka uteče. Pozoruhodné. Kdyby se měla udělovat cena roku padouchovi, o němž se pořád jen mluví, ale který nikdy nic nikomu neudělá, Alexandr Sparks by ji jistě vyhrál.

       c) Kniha je označena jako Big duchařina, ale jestli si myslíte, že se budete bát nebo si budete moci vychutnat napětí z tajemna, přečtěte si raději něco jiného. Možná jsem ovlivněn tím, že jsem kdysi coby SF sběratel četl i různé okultní romány ze začátku století, ale Frost se jim rozhodně nevyrovná. Při čtení jeho knihy jsem nabyl dojmu, že jeho znalosti v tomto oboru jsou povrchní až žádné. Paní Blavatská, která na počátku knihy prohodí několik duchařských frází je příslibem, po němž už nenásleduje nic. Rozhodně skoro nic duchařského. Přes neustálé zdůrazňování, jaké zkušenosti si s sebou všichni záporáci přivezli z Tibetu a jiných zemí tajných nauk, se to celé podobá spíše klasickému souboji se šíleným vědcem, kde okultní síly působí coby příručí, který přispěchá vždy, když právě autorovi dojdou jiné nápady. Většina oživlých mrtvol i soch působí jako vystřižená z amerického DaD a čtenář se jich bojí asi tolik jako hráči zmíněné hry. Navíc podle mne autor navršil i několik vyslovených okultních nesmyslů (k otevření brány pro Toho, jenž čeká na prahu, má být kromě různých rituálů potřebné i jeho vlastní — kdysi zemřelé — tělo). Proto s sebou zřejmě Alexandr Sparks neustále vláčí po světě dřevěnou rakev, což ho činí obzvláště nenápadným.

       d) Teď, když jsem to tak strhal, musím napsat, že to na čtení není zase tak špatná kniha, ale záleží, co od ní čekáte. Je to oddechová dobrodružná četba o něco horší než Tarzan nebo Forsyth a o dost lepší než většina oddechové dobrodružné četby, ale dotek twinpeaksovské geniality zde zcela chybí.

       e) Když jsem si kladl otázku, proč tomu tak je, začal jsem uvažovat o rozdílnosti filmového a literárního pojetí příběhu při kladení obrazů před čtenáře. Tedy, rozhodně nečekejte, že jsem k něčemu podstatnému došel, to je asi hodně široký problém, kterým se zabývaly jiné hlavy, nicméně:

       f) Domnívám se, že rozdíl mezi filmovou a literární řečí tu je a je obrovský, i když ho neumím přesně vymezit (teď si asi většina z vás říká, že jsem objevil Ameriku, ale pro sebe jsem ji objevil, protože nikdy dříve jsem o tomto problému neuvažoval) a mám pocit, že právě u Marka Frosta se to velmi projevilo. Člověk, který dokázal jako scénárista vytvořit vynikajicí dílo se projevil jako spisovatel spíše průměrný. Přitom spousty scén v jeho knížce jsou samy o sobě dobré a působivé, jenže by byly daleko působivější na plátně, kde by je nám někdo jako David Lynch ukázal, protože člověk si pro sebe četbu cenzuruje — překládá si ji do své duševní řeči a přitom bude asi málokdo ochoten sám sebe šokovat, ukáže si tedy každý obraz tak, aby mu neublížil, což se o obrazech v Twin Peaksu zrovna říci nedá. Ty jsou někdy pěkně šokující. Zde můžeme náznaky podobných obrazů vidět také — vidiny médií, podivný rouhačský symbol na kříži, kolem něhož Doyle projíždí vlakem, chlapec, který si zaboří prsty do plešaté hlavy, aby se vzápětí ukázalo, že je to klaunská paruka. Jenže bez zkušené kamery je to dost na nic, jsou to obrazy filmové, nikoli literární. Vůbec mi přišlo, že dobrý spisovatel používá a stupňuje napětí jinak než dobrý filmař. Rozdíl je třeba už jen v tom, že film většinou požíváme na jeden zátah, zatímco u knihy je to naopak. Abych se pokusil srovnat nesrovnatelné. K závěru knihy je Doyle přijat královnou, která mu osobně poděkuje. Měla by to být scéna velkolepá, ale cosi jí chybí, Frost tu jako vypravěč selhává. Nemohl jsem si při té příležitosti nevzpomenout na D'Artagnana a jeho odměnu od královny. Zpoza závěsu se vynoří ruka, mušketýr ji políbí a zatímco se stáhne, cosi mu zůstane v dlani... prsten od královny. Je to scéna krátká a dnes by se jí asi vytýkal přehnaný pathos, přesto si ji přes všechna ta léta, co jsem četl Tři mušketýry pamatuji, zatímco na Doylovo mnohomluvné setkání s královnou Viktorií zřejmě zapomenu krátce po nasípání této recenze. Nezanechalo ve mně žádný dojem. Stejně tak i Frostovi hrdinové i sobě i druhých moc mluví a všechno prokecají předem, aniž by se pak něco zajímavého dělo. Tři mušketýři jsou pravý opak. Možná si řeknete, že je to unfair srovnávat cokoli s nesmrtelnými třemi mušketýry, ale já od Frosta zkrátka čekal víc.

       

       

P.S. A jestli se mé názory jiným twinpeaksákům nelíbí, tak ať si trhnou nohou, Pavlovský.

       

       P.P.P.S. Michael Bronec se domníval, že stačí „náhodou“ zapomenout svůj článek v minulém Interkomu opatřit podpisem, aby urážky Rigor Mortis unikly spravedlivému trestu. Teď mu nezbývá než svou neschopnost z důvodu svých mnohočetných zlomenin vydávat za zápal plic. Ovšem ani ty mu, jak je vidět, nedokázali napravit hlavu a zase něco napsal. Je od něj sice pěkné, že mé jméno skloňuje na každém svém roztřeseném kroku, ale má smůlu - mě nevyprovokuje. I když mne zaujal jeho styl, připomínající v mnohém články Pavla Vachtla, Klodnera a Poláka, zůstal jsem chladný jako led.

       Ale k věci. Myslím že Broncova kritika Seznamu sedmi byla příliš přísná. Asi proto, že od toho očekával příliš mnoho, možná druhé Twin Peaks. Ale zázraky se neopakují. Všechny zápory, které knize vyčítá jsou bezesporu oprávněné, jen si myslím, že klady převažují a zašlápávají tyto mouchy hluboko do bláta zapomnění. Kniha Seznam sedmi si nedělá žádné nároky na myšlenkovou hloubku, je to odsypávající zábavná četba. Frost nadšeně řádí v hromadách klišé, ze kterých tahá nové a nové barevné harampádí a radostně nad ním povykuje. Moc nestará, kdo předměty, ze kterých skládá svou sochu na oslavu pulpu, vlastnil před ním. A tak se setkává Arthur Conan Doyle s Bramem Stokerem a zpovzdálí je pozoruje Jack Rozparovač, hrdinové absolvují zběsilou jízdu na víku od rakve (copyright Polanského Ples upírů), ujíždějí před podzemními pronásledovateli na vlastním vlaku, bojují s obřími pijavkami, v podzemí muzea střílejí po zombiích z děla atakdále. Zběsilý konglomerát prvotních příznaků viktoriánské Anglie je prošpikován béčkovými rekvizitami, lehku dávkou frostovsko-lynchovské úchylnosti a především filmově barvitými scénami. A hlavně je to čtení, které se zhltne na jedno posezení.

       V jedné věci ale souhlasím s Michaelem. Nechte epilog zalepený. Pointa je natolik šokující, že byste mohli zemřít hrůzou. A ještě jeden podotek - srovnání s Tarzanem nemyslí Bronec nijak urážlivě (alespon tak mi to tvrdil). Jemu se Tarzan opravdu líbil.